Neutrální barevnost, bouclé látky a světlý dub definovaly interiérovou estetiku posledních let. Zatímco pro mnohé zůstává tichý luxus synonymem pro oázu klidu, stále více lidí dnes touží po prostorách, které vyprávějí osobnější příběh. Nový maximalismus přichází minimalismus obohatit. Staví na vrstvení vzorů, odvaze k sytým barvám a vztahu ke sběratelství. Festival designu Salone del Mobile 2026 to dokazuje. Vedle čistých linií tam dostala výrazný prostor i osobitost a dekorativnost.
Text: Eva Slunečková
Foto: Archiv
Pryč s béžovou
Perfektně vyhlazené omítky, skryté dveře, neutrální tóny a úložné prostory bez úchytek. Estetika quiet luxury, která v minulém desetiletí ovládla luxusní rezidence, nabídla skvělou odpověď na přehlcený vnější svět. Vedlejším efektem této populární čistoty se však pro mnohé stala vizuální unifikace, kdy byty od Londýna po Tokio začaly splývat do podobného stylu. S návratem výrazných barev přichází touha přidat do domovů více individuálního charakteru.
Tuto proměnu nálady ilustrují práce londýnského Studia Ashby pod vedením Sophie Ashby. V rezidenci Holland Park Villa Ashby propojila architektonickou čistotu s bohatým výběrem materiálů. Stěny zahalila do hluboké lesní zelené a obývacímu pokoji dopřála křesla ze své autorské řady Sister v kombinaci jemného sametu a strukturované kůže. Nový maximalismus staví na kvalitních základech zavedeného designu, ale vnáší do nich více hravosti.
Kurátorství místo přeplněnosti
Je velký rozdíl mezi nekoncepčním hromaděním věcí a novým maximalismem. Zatímco osmdesátá léta sázela na spontánní vrstvení a boho styl na nahodilou směs suvenýrů, dnešní pojetí stojí na promyšlené selekci. Minimalismus naučil designéry pracovat s prostorem a nový trend ukazuje, jak do něj věci vracet s citem pro náladu a detail.
Výborně to ilustruje francouzský architekt a designér Pierre Yovanovitch, například ve své rekonstrukci historického zámečku Château de Fabrègues v Provence. Yovanovitch vzal původní barokní štuky, kamenné krbové římsy a přiznané trámy, které doplnil svými vlastními objekty z matného dubu, barevného skla a masivní vlny. Výsledkem je harmonický dialog mezi historickou architekturou a moderním autorským uměním.
Barvy, barvy, barvy
Barvy fungují jako rovnocenný stavební prvek, který pomáhá definovat rozvržení místnosti. Čím dál oblíbenější je technika takzvaných barevných lázní, kdy stěny, podlahové lišty, rámy oken i strop splynou v jediném sytém odstínu syté barvy. Pierre Yovanovitch tento přístup rozvíjí ve svých projektech, kde organicky tvarovaná křesla Papa Bear či pohovku Asymmetry zasazuje do místností celoplošně tónovaných do ultramarínové nebo terakotové. Díky skvělé práci s barvou dokáže vymezit jednotlivé zóny v prostoru stejně spolehlivě jako fyzické příčky.
Zajímavě s barvou pracuje londýnská designérka Beata Heuman. Ta barevný monochrom ráda rozbíjí hravým detailem – stěny i strop zahalí do hluboké švestkové či okrové, ale rámy dveří nebo podlahové lišty zvýrazní nečekanou kontrastní barvou. Britský tvůrce Luke Edward Hall zase ve svém pařížském hotelu Les Deux Gares nebo v autorských rezidencích kombinuje sytě olivové stěny s lávově červenými stropy, a barva se tak stává hlavním prvkem prostoru.
Vzory bez pravidel
Posun vidíme i v práci s motivy a texturami. Jedna osamocená tapetovaná stěna ustupuje celistvému pojetí, které zahaluje do příběhu celou místnost – od panoramatických motivů s nádechem fresky přes ručně malované botanické panely až po plastické textilní tapety. Vzorování získává na odvaze. Klasický pruh přirozeně sousedí se skotskou kostkou nebo florálními motivy.
Smyslový rozvoj prožívají i samotné tkaniny. Vedle oblíbeného bouclé a hladkých úpletů se prosazuje taktilní pestrost. Španělská designérka Patricia Urquiola ve své kolekci pro značku Moroso (například v sériích pohovek Ruff & Ruff nebo křeslech Puff-Dadd) předvádí skvělou práci s nadsazeným prošíváním a plastickými vazbami. Závěsy dostávají třásně, čalounění kombinuje hrubší vlnu s vyšívaným hedvábím a interiér tím získává příjemný hmatový rozměr.
Kabinet osobních kuriozit
Maximalismus nahlíží na domov jako na osobní kabinet kuriozit, který majitel buduje postupně a organicky. Vedle ikonického autorského designu tu mají své místo rodinné vzpomínky, sběratelská keramika, vintage úlovky i stohy knih.
Beata Heuman na tomto principu staví celý svůj osobitý rukopis. V projektu svého rodinného domu v Riverside namíchala autorská mosazná svítidla Dodo a židle Lion Chair s restaurovaným švédským nábytkem z 19. století a teplými barvami. Ráda zdůrazňuje, že interiér by měl zrcadlit především život a záliby svých obyvatel, ať už jsou jakékoliv.
V Americe tuto filozofii ve velkorysém měřítku rozvíjí Kelly Wearstler. V interiérech hotelů sítě Proper nebo v soukromých vilách v Malibu staví sochařské stoly z neopracovaného travertinu z kolekce Monolith přímo naproti velkoformátovým malbám a bronzovým plastikám, čímž vytváří prostředí plné podnětů.
Trendsetter jménem Milán
Také dubnový týden designu v Miláně potvrdil, že touha po dekorativnosti, vrstvení a hloubce je dominantním směrem. Výstaviště i imerzivní instalace ve městě ovládly syté tóny, vysoce leštěné lakované povrchy, masivní monolity z dramaticky žilkovaného mramoru a přiznaná inspirace řemeslem i haute couture.
Ukázkovým příkladem této proměny se stala nová podoba showroomu značky Cimento ve Via Borgogna, který pro milánský týden designu kompletně přetvořila španělská designérka Patricia Urquiola. Urquiola zde představila svou novou kolekci sochařského nábytku Mosso. Plastické stoly, knihovny, komody a stoličky vycházejí ze stejnojmenného trojrozměrného povrchu, kde si světlo hraje s vysokým leskem povrchové úpravy a vytváří proměnlivé odrazy a vizuální hloubku. Nábytek se stává dynamickým hrdinou celého prostoru.
Scénu v paláci ve čtvrti 5 Vie zcela ovládlo Dimorestudio (tvůrčí duo Emiliano Salci a Britt Moran). Jejich scénografická expozice pracovala s temným kouřovým sklem, masivními samety v barvě zralých švestek a patinovanou mosazí. Výsledkem byla atmosféra na pomezí divadelní dekadence a filmových kulis.
V milánské čtvrti Brera zase rezonovala spolupráce, kterou připravil Luke Edward Hall pro ikonickou florentskou porcelánku Ginori 1735. Hall rozvinul svou úspěšnou sběratelskou kolekci Il Viaggio di Nettuno o nové stolní objekty a vázy, v nichž neoklasicistní motivy mořských bohů oblékl do hravé popartové barevnosti.
Pozornost strhla i výstava v rámci projektu Alcova, který každoročně zabírá opuštěné milánské vily a historické industriální objekty. Letos zde rezonovaly instalace s ručně malovanými panoramatickými tapetami, sběratelskou autorskou keramikou a vrstvenými textiliemi s třásněmi.
Osobní příběh
Maximalismus nebojuje s minimalismem, ale rozšiřuje ho. Přestává vnímat domov jako nedotknutelné muzeum čistých linií a otevírá dveře osobním vzpomínkám, hravosti a radosti ze sběratelství. Architektonická kvalita zůstává, ale mizí strach z projevení vlastní osobitosti.
Zdařile to zosobňuje filozofie Beaty Heuman či tvorba Patricie Urquioly, pro něž interiér představuje živý organismus plný textur, vzpomínek a řemeslných detailů. Ukazuje to zásadní posun vnímání bydlení. V době, kdy nás technologie obklopují identickou, digitálně vygenerovanou estetikou, získává hodnotu neopakovatelný lidský dotek. Skutečným přepychem je prostor, ve kterém je na první pohled poznat, kdo v něm žije.
