Moderní technologie se staly zaklínadlem developerů a stavařů. Nové rezidenční, kancelářské i průmyslové budovy pyšnící se zelenými certifikacemi lákají kupující či nájemce na dlouhý seznam technických vymožeností. Existuje ale také architektonický proud, který razí opačnou filozofii – technologie nemají být středobodem budovy, ale pouze doplňkem. Hlavní roli má hrát fyzika.

Text: Jan Němec
Foto: Archiv

Každá technologie jednou zastará. Ventilační jednotky, tepelná čerpadla nebo sofistikované systémy řízení budov bude dříve či později potřeba opravit, modernizovat nebo vyměnit. Architektura ale pracuje v úplně jiném časovém měřítku. Dobře navržená budova může sloužit desítky nebo i stovky let. Na tomto jednoduchém rozdílu stojí filozofie low-tech architektury, která se v posledních letech prosazuje i v Česku.

Přestože samotný název může svádět k představě staveb bez technologií, skutečnost je mnohem střízlivější. Low-tech architektura neusiluje o návrat do minulosti ani neodmítá pokrok. Mění pořadí, v jakém architekti o budově přemýšlejí. Zatímco se dnes projektanti obvykle nejprve ptají, jaké technologie budou potřeba, aby budova dobře fungovala, low-tech obrací otázku naruby: co může vyřešit samotná architektura, aby technologií bylo zapotřebí co nejméně?

„Architektura samotná je hlavní technologie. Pozice budovy, její orientace, dispozice nebo samotná hmota mohou aktivně regulovat teplo, světlo i proudění vzduchu. Pasivní principy by proto měly mít přednost před aktivními,“ říká architekt Ondřej Jezbera ze Studia Perspektiv. Podle něj mají technická zařízení představovat až druhý plán návrhu, nikoli jeho základ. „Technologie je jen servisní vrstvou – budova musí fungovat i bez nich,“ dodává.

Tato změna perspektivy odlišuje low-tech architekturu od většiny současných administrativních nebo bytových staveb. Místo hledání stále výkonnějších systémů chlazení, vytápění nebo vzduchotechniky se architekti snaží nejprve využít vlastností samotné budovy – správně ji orientovat ke světovým stranám, navrhnout účinné venkovní stínění, pracovat s tepelnou akumulací konstrukcí, velikostí oken nebo přirozeným větráním. Teprve když tento postup narazí na své limity, přicházejí ke slovu technologie.

Ekologie i ekonomika

Nejde jen o ekologii. Každé technické zařízení znamená vyšší investici při výstavbě, ale také desítky let servisu, pravidelné údržby, výměn jednotlivých komponent i riziko poruch. Fasáda, orientace budovy nebo kvalitně navržené stínění naproti tomu fungují prakticky po celou životnost stavby. Proto začínají stavitelé sledovat nejen pořizovací cenu budovy, ale také její provozní náklady během dalších desetiletí.

Tento přístup si Studio Perspektiv ověřilo na modelovém srovnání dvou administrativních budov se stejným zadáním. První odpovídala běžnému standardu současných kancelářských staveb, druhá se snažila co nejvíce funkcí vyřešit samotným architektonickým návrhem a rozsah technologií omezit na nezbytné minimum. Rozdíl byl překvapivý. Náklady na technická zařízení klesly přibližně ze 176 milionů korun na 76 milionů korun. U některých částí budovy, například vzduchotechniky nebo zdravotně technických instalací, uvádějí autoři návrhu úsporu přesahující sedmdesát procent.

Významnější než úspora investičních nákladů je ale snížení výdajů na údržbu, provoz a budoucí modernizace. Podle Jezbery je to patrné zejména u veřejných staveb. Obce nebo školy často řeší především to, zda budou schopné budovu dlouhodobě provozovat. „Když jim dodáme školu, která bude stát ročně na provozu několik milionů korun, budou nešťastní,“ popsal zkušenost z připravovaného projektu školy pro svazek obcí Pode Vsí. U takových staveb se proto stále více ukazuje, že skutečnou hodnotu neurčuje jen cena výstavby, ale především náklady během následujících padesáti let.

Filozofie low-tech architektury se tak propojuje s ekonomikou. Největší úspory nevznikají díky nové technologii, ale tím, že ji vůbec není potřeba instalovat. A stejná logika se podle zastánců tohoto přístupu netýká jen jednotlivých technických zařízení, ale někdy dokonce celých budov.

Nejzelenější dům je ten, který nezbouráte

Po desetiletí platilo v architektuře jednoduché pravidlo. Když budova přestala vyhovovat současným požadavkům, zbourala se a na jejím místě vyrostla nová. Modernější, úspornější, technologicky dokonalejší. Z pohledu dnešní debaty o udržitelnosti ale začíná být stále zřejmější, že právě demolice představuje jednu z největších ekologických i ekonomických ztrát v celém životním cyklu stavby.

Výroba betonu, oceli, cihel nebo skla patří mezi energeticky nejnáročnější průmyslová odvětví. Každá budova v sobě proto ukrývá obrovské množství takzvané vložené energie – tedy energie, která byla spotřebována při těžbě surovin, výrobě materiálů, jejich dopravě i samotné výstavbě. Ve chvíli, kdy dům zbouráme, nepřicházíme jen o stavební konstrukci. Přicházíme i o tuto investici, kterou už nikdy nelze získat zpět.

Proto se stále více architektů snaží obrátit zažitou logiku. Místo otázky, jak navrhnout co nejlepší novou budovu, se ptají, zda je vůbec nutné stavět novou. „Nejvíce udržitelná budova je ta, která nemusí být nahrazena,“ říká Ondřej Jezbera. Podle něj by měly být domy navrhovány tak, aby je nebylo potřeba bourat, ale aby je bylo možné v budoucnu přizpůsobit jinému využití.

Stejnou myšlenku už řadu let prosazují francouzští architekti Anne Lacaton a Jean-Philippe Vassal, kteří za svůj přístup v roce 2021 získali Pritzkerovu cenu. Jejich dnes už slavné motto Nikdy nebourat, nikdy neodstraňovat. Vždy přidávat, přetvářet a znovu využívat není jen architektonickým manifestem, ale také ekonomickou úvahou. Tvrdí, že nejcennější část budovy často není to, co je na první pohled vidět, ale samotná konstrukce. Pokud je zdravá, představuje obrovský kapitál, který je škoda zničit jen proto, že se změnily požadavky na komfort nebo dispozice.

Nejznámějším příkladem je rekonstrukce tří panelových domů Grand Parc v Bordeaux. Původní plán počítal s jejich demolicí a výstavbou nových bytových domů. Lacaton & Vassal ale navrhli jiný postup. Zachovali nosnou konstrukci, rozšířili byty o zimní zahrady a prostorné balkony, zvětšili okna a zlepšili tepelně-technické vlastnosti obálky budov. Obyvatelé získali větší a kvalitnější byty, aniž by se během rekonstrukce museli vystěhovat. Náklady dosáhly přibližně třetiny částky, kterou by si vyžádala demolice a nová výstavba.

Na projektu Grand Parc je dobře vidět, že low-tech architektura není jen otázkou technických zařízení. Stejně důležitá je schopnost vidět hodnotu tam, kde ji předchozí generace architektů často přehlížely. Betonový skelet panelového domu není problém, kterého je potřeba se zbavit. Je to zdroj, se kterým lze dál pracovat. Podobně jako dobře navržená fasáda může nahradit část technologií, může zachovaná konstrukce nahradit obrovské množství nových materiálů, emisí i stavebních prací.

Podobný přístup uplatnili francouzští architekti i při rekonstrukci pařížského bytového domu Tour Bois-le-Prêtre. I zde původně hrozila demolice. Namísto ní vznikl projekt, který dům proměnil téměř k nepoznání – byty se zvětšily, získaly více denního světla, lepší výhledy i venkovní prostory. Přesto zůstala zachována podstata původní stavby. To, co bylo dříve považováno za překážku, se stalo základem nové architektury.

Tento způsob uvažování začíná pronikat i do dalších evropských zemí. Souvisí nejen s klimatickými cíli, ale také s rostoucími cenami stavebních materiálů a práce. Každá zachovaná nosná konstrukce představuje úsporu. Demolice přestává být automatickým řešením a stává se až poslední možností.

Možná právě tady se nejvíce ukazuje, že low-tech architektura není návratem do minulosti. Naopak. Je pokusem přemýšlet o budovách v mnohem delším časovém horizontu. Ne jako o výrobcích s životností třicet let, ale jako o stavbách, které mohou sloužit několika generacím a postupně se měnit spolu s nimi.

Když místo klimatizace funguje fyzika

Na první pohled je to úplně obyčejná kancelářská budova. Zaměstnanci přicházejí do práce, vaří si kávu, sedají k počítačům a během dne občas otevřou okno. Teprve když člověk sestoupí do technického zázemí, začne mu něco chybět. Nenajde tam kotel, klimatizační jednotky ani rozvody vzduchotechniky. V kancelářské budově, kde každý den pracují desítky lidí, jednoduše nejsou.

Rakouská administrativní budova 2226 v Lustenau, dokončená v roce 2013 podle návrhu ateliéru Baumschlager Eberle, se během několika let stala jedním ze symbolů low-tech architektury. Její název odkazuje na teplotu, kterou se podařilo uvnitř dlouhodobě udržovat – mezi 22 a 26 stupni Celsia. Bez klasického vytápění, bez klimatizace a bez nuceného větrání. Jedinými významnějšími zdroji tepla jsou lidé, počítače, osvětlení a sluneční záření.

Nejde přitom o technický trik. Budova funguje díky souhře několika poměrně jednoduchých principů. Má mimořádně masivní obvodové zdivo s velkou tepelnou akumulací, pečlivě navržené proporce automaticky ovládaných oken pro přirozené větrání a minimum tepelných mostů. Místo aby složitá technologie napravovala chyby návrhu, snaží se samotná stavba využít základní fyzikální zákony.

Práce s fyzikou budov je jedním z motivů, který se opakuje téměř ve všech low-tech projektech. Projektant technických zařízení budov Jan Žemlička upozorňuje, že architekti často podceňují, jak velkou službu jim může udělat samotné slunce. V zimě dopadají paprsky pod nízkým úhlem a mohou pronikat hluboko do interiéru, kde představují vítaný zdroj tepla. V létě naopak stačí okna vhodně zastínit a vysoké slunce se dovnitř téměř nedostane. „I při zatažené obloze jde ze slunce dovnitř výkon kolem 80 wattů na metr čtvereční,“ připomíná Žemlička. Místo drahých technologií tak často stačí pochopit, jak budova komunikuje se svým okolím.

Podobnou logiku využívá i řada českých staveb, aniž by ji jejich autoři označovali za low-tech. Národní technická knihovna v Praze byla navržena s přirozeným větráním a nočním předchlazováním, které mělo využívat chladnější noční vzduch místo energeticky náročné klimatizace. Žemlička připomíná, že původní koncept částečně zkomplikovalo okolí budovy. Rozsáhlé zpevněné betonové plochy kolem knihovny akumulují přes den teplo a ještě dlouho po západu slunce jej vyzařují zpět. Přesto podle něj zůstává základní myšlenka stejná: nejprve využít fyziku a teprve potom techniku. „Není účel dělat dům bez techniky, ale musí být schopný fungovat bez ní,“ shrnuje.

Stejným směrem se vydává i řada nových projektů. Studio Perspektiv například při návrhu vysokoškolských kolejí v Olomouci prověřovalo desítky variant urbanistického uspořádání, aby našlo optimální orientaci budov vůči světovým stranám. Architekti řešili velikost a proporce oken, pasivní stínění, hospodaření s dešťovou vodou i opětovné využití materiálů – například vnitřní části cihel vzniklé při výrobě fasádních pásků navrhli použít jako obkladový materiál v interiéru. Technologie zde nechybějí – koleje využívají tepelná čerpadla i další moderní systémy. Jejich úlohou ale není napravovat špatný návrh, nýbrž doplnit architekturu, která už sama o sobě pracuje s energií co nejefektivněji.

Zastánci low-tech architektury netvrdí, že podobný přístup lze bez výjimky použít u všech staveb. Ostatně i samotná budova 2226 ukazuje, že každý kompromis má svou cenu – ne všichni uživatelé jsou s jejím vnitřním prostředím stoprocentně spokojeni. Přesto se z ní stal důležitý experiment, který architektům připomněl něco, co bylo v době stále složitějších technologií trochu zapomenuto: dobře navržená budova dokáže využít vlastností svého okolí dříve, než začne spoléhat na technická zařízení.

Materiál místo čerpadel

Zvenčí působí hliněná stěna jako přesný opak technologického pokroku. Je těžká, hrubá a její základní surovinu lze často získat přímo na místě stavby. Člověk ji používal tisíce let před vznikem železobetonu, izolačních pěn i automatického řízení budov. Právě její zdánlivá primitivnost se dnes stává výhodou. Zatímco technická zařízení potřebují energii, pravidelný servis a jednou také výměnu, hlína pracuje nepřetržitě a bez jediného pohyblivého dílu.

Dokáže přijímat a znovu uvolňovat vzdušnou vlhkost, akumulovat teplo a vyrovnávat výkyvy vnitřního prostředí. Martin Žižka ze společnosti Terra Sylva ji proto označuje za jeden z nejvíce low-tech stavebních materiálů. Pokud není smíchána s přísadami, které by její vlastnosti změnily, lze ji po skončení životnosti stavby znovu rozmočit a použít. Nestává se z ní obtížně využitelná stavební suť. Může se vrátit téměř do stejného stavu, v jakém byla před stavbou domu.

Sílu tohoto principu ukazuje centrum na zpracování bylin společnosti Ricola ve švýcarském Laufenu, které navrhlo studio Herzog & de Meuron ve spolupráci s rakouským specialistou na hliněné stavby Martinem Rauchem. Dlouhá průmyslová budova má železobetonovou nosnou konstrukci, její masivní fasádu však tvoří prefabrikované bloky z dusané zeminy vytěžené v okolí a částečně přímo na staveništi. Stavebníci hlínu zhutnili ve formách do dlouhých stěn, rozřezali na jednotlivé díly a následně sestavili na místě. Viditelné vodorovné vrstvy tak připomínají geologický řez krajinou, z níž materiál pochází.

Nejde jen o estetické gesto. Při zpracování a skladování bylin je potřeba udržovat poměrně stabilní vlhkost. V běžné průmyslové hale by tuto práci zajišťovala vzduchotechnika, zvlhčování a odvlhčování. V centru Ricola část této úlohy převzaly samotné hliněné stěny. Materiál přijímá přebytečnou vlhkost a při vysušení vzduchu ji znovu uvolňuje. Architektura tak neukrývá klimatizační zařízení za fasádou, fasáda se sama stává součástí klimatického systému budovy.

Martin Rauch se možnostmi dusané hlíny zabývá déle než třicet let. Ve vorarlberském Schlinsu z ní v roce 2008 postavil také vlastní dům. Materiál získaný při hloubení stavební jámy zde neodvezli jako odpad, aby se na pozemek následně přivezly jiné stavebniny. Stal se podstatnou částí nové stavby. Masivní stěny vyrůstají ze svahu téměř jako pokračování terénu a ukazují, že práce s místním materiálem nemusí znamenat návrat k hliněné chalupě. Výsledkem může být přesná současná architektura, jen postavená z jiné suroviny, než na jakou si moderní stavebnictví zvyklo.

Podobnou renesancí prochází sláma. Ještě nedávno byla spojována především se svépomocnými experimenty a několika výstředními rodinnými domy. Dnes se lisuje do prefabrikovaných panelů, které se ve výrobní hale spojí s dřevěným rámem a na stavbu přijedou jako hotová část stěny. Z materiálu, který zemědělství produkuje každoročně, se stává průmyslově zpracovatelná izolace.

Také zde bývá první reakcí pochybnost. Sláma přece musí hořet, plesnivět a přitahovat škůdce. Ve skutečnosti se pevně slisovaným materiálem šíří oheň obtížně, protože uvnitř není dostatek kyslíku pro otevřené hoření. Správně navržená stěna zároveň umožňuje průchod vodní páry a nemusí v ní kondenzovat vlhkost. Podle Žižky dnes rychlý rozvoj prefabrikace umožňuje využít kombinaci dřeva a slámy nejen u rodinných domů, ale také u vícepodlažních staveb. V Curychu už vznikly slaměné bytové domy a ve Švédsku byla z podobných panelů postavena i dvanáctipodlažní budova.

To ovšem neznamená, že hlína nebo sláma mohou nahradit beton, ocel a běžné izolace ve všech stavbách. Mají konstrukční omezení a vyžadují například ochranu před dlouhodobým působením vody. Ani výroba prefabrikovaných hliněných prvků už není venkovským řemeslem. Vyžaduje moderní výrobu i technické zázemí. Low-tech zde proto neznamená odmítnutí průmyslu. Znamená spíše využití průmyslových postupů k tomu, aby se jednoduchý materiál dal bezpečně použít ve velkém.

V tom spočívá jeden z paradoxů současné low-tech architektury. K návratu starých materiálů často vede nejmodernější projektování, přesná výroba a prefabrikace. Výsledkem ale není budova přeplněná zařízeními. Je to dům, v němž část vytápění, chlazení nebo regulace vlhkosti nezačíná stisknutím tlačítka v technické místnosti. Probíhá tiše uvnitř jeho stěn.

Nutnost, ne výstřelek

Přestože se pojem low-tech prosadil především v evropské architektuře, jeho principy se po staletí uplatňují po celém světě. V mnoha zemích je odpovědí na prostředí, v němž drahé technologie nemá kdo zaplatit, servisovat ani opravovat. Stavba proto musí fungovat především díky svému tvaru, materiálu a znalosti místního klimatu.

Jedním z nejznámějších příkladů je dílo burkinafaského architekta Francise Kérého. Ve svých školách a komunitních budovách pracuje s místní hlínou, zastíněním a přirozeným prouděním vzduchu. Typickým prvkem jsou široké přesahy střech, které chrání zdi před prudkým sluncem i deštěm, a dvojité střešní konstrukce. Horký vzduch může unikat vzhůru, zatímco mezi stropem a střechou proudí vzduch, který interiér ochlazuje. Klimatizaci zde nenahrazuje jiný přístroj, ale několik metrů prostoru, správný sklon střechy a pochopení toho, jak se v místě pohybuje teplo.

Podobně pracuje pákistánská architektka Yasmeen Lari, která se zaměřila na levné stavby z bambusu, hlíny a vápna. Její domy lze postavit z materiálů dostupných v okolí. Nejsou výsledkem romantické touhy po tradičním stavitelství. Jejich jednoduchost je praktická: nepotřebují dovoz drahých komponentů, složité stroje ani specialistu, který přijede opravit porouchaný systém.

Právě tyto projekty ukazují, že univerzální recept na kvalitní budovu neexistuje. Stavba, která ignoruje místní podnebí a způsob života, musí svůj špatný návrh později napravovat technikou. Naproti tomu architektura vyrůstající z konkrétního místa dokáže využít vítr, stín, místní materiál i zkušenost lidí, kteří tam žijí.

V Evropě může podobný přístup působit jako experiment. V oblastech, kde elektřina není samozřejmostí a servisní technik nebydlí za rohem, je však jednoduchost základní podmínkou toho, aby budova vůbec dlouhodobě sloužila.

Low-tech není dogma

Mohlo by se zdát, že low-tech architektura usiluje o návrat do minulosti a odmítá moderní technologie. Opak je pravda. Pokud architekt navrhne dům tak, aby se v létě nepřehříval, využil zimní slunce, umožnil přirozené větrání a pracoval s tepelnou setrvačností konstrukcí, mohou být technická zařízení menší, jednodušší a levnější. Technologie pak nepřebírají hlavní úlohu, ale doplňují dobře navrženou architekturu.

Opačný přístup je však dnes také běžný. Budova nejprve dostane velké prosklené plochy bez ohledu na orientaci ke světovým stranám, složitou hmotu nebo nevhodné dispoziční řešení. Teprve potom přichází řada na techniku, která musí vzniklé problémy napravit. Silnější chlazení, výkonnější vytápění, rozsáhlejší vzduchotechnika nebo sofistikované řízení provozu pak nejsou známkou technologického pokroku. Často jsou jen důsledkem špatného návrhu.

Proto se dnes část architektů znovu vrací k otázkám, které provázely stavitelství po staletí. Odkud svítí slunce? Jak vane vítr? Jaký materiál je v místě dostupný? Jak bude dům fungovat za třicet nebo padesát let? A co se s ním stane, až jednou doslouží?

Low-tech architektura nepřináší převratné technologie ani futuristické materiály. Připomíná spíše něco, na co se v době stále složitějších budov začalo zapomínat – že nejdůležitější technologií domu může být stále jeho architektura.