Mile lidské slůvko Kocanda, jež se objevuje u 180 míst v Česku, značí krčmu na okraji vesnice nebo zájezdní hostinec. Výklad geneze názvu je přepestrý. V kocandách, pocestných dřevěných boudách připomínající stánky trhovců, se často kocalo – tlachalo, také se tu lidé mohli kochati po náročné cestě, nebo kocati – mazliti se s číšnicemi.

I Němci by k tomu ale měli co říct. Za kotzen viděli dávení po stravě nevalné kvality a Kocandou by podle nich mohlo také být zkomolením pobožného citátu Gott sei Da – Bůh buď tu – jímž se hlásily vývěsní štíty hostinců. Ať už upřednostníte jakýkoliv populární výklad, u odbočení ze silnice E59 směrem na Kravsko se nesejde s přítomností. Legenda tamní prastaré Kocandy, jež stála podél staré formanské trasy na Vídeň, je už dávno pryč. A nahradilo ji něco rozsahem, kvalitou a měřítky nebývalého, byť stále spjatého s historií. Proto u projektu konverze industriálního objektu, za nímž stojí architekti z ORA, se budeme minulosti dotýkat často. Studio, které se soustředí na originální regionální architekturu, tu dává ožít něčemu, co už bylo podle všeho odepsáno k zániku.

Muž s vizí

Příběh začal v roce 1823, kdy do Kravska přibyl Michael Raufer. Původně snad rodák z Prahy, jenž léta učiteloval na Šumavě a pak pracoval ve Vranově nad Dyjí v tamní keramičce jako dílovedoucí. V zaběhlém procesu okoukal cenné know-how, k němuž dodal vlastní invenci. A s nastřádanými úsporami zakoupil od tehdejšího majitele panství, hraběte Aloise Ugarte, rozpadající se ruinu kravské Kocandy.

Aristokrat na prodeji netratil. Objekt zájezdní hospody (nebo snad panské myslivny, což je jedna z hypotéz původu stavby) už byl léta rozvalinou, z níž se jen jedna místnost používala jako nouzové ubytování vrátného. Raufer skoupil za hubičku i pár okolních pozemků. K zemědělskému hospodaření byly naprosto nezpůsobilé, protože – jak praví Vlastivěda země Moravské – půda na nich byla červená, strukturou hrubě plástevnatá, se zakulacenými zrny křemennými a plná jílu lepivého. Mělo se za to, že přivandrovalec se nadobro pomátl a zakoupením barabizny a mrtvé půdy se definitivně přiblížil k nevyhnutelnému bankrotu, jenž teď budou moci lidé škodolibě sledovat. Jenže Raufer měl k pomatení daleko. Byl to vizionář a dobře věděl, že za zlomek hodnoty kupuje zlatý důl.

Sláva a pád

Přesněji to byl důl keramický. Skoupené pozemky od Přímětic po Mašlůvky sice byly zoufale neúrodné, ale oplývaly kaolínem a křemitými jíly, které se přidáním ostřiva a taviva při vypalování měnily na porcelán. A porcelánka, kterou Raufer zbudoval v Kocandě, se brzy rozrostla do celého průmyslového areálu, který zaměstnával lidi místní i přespolní. Keramika značky Krawska se stala nadregionálním fenoménem. Vznikal tu porcelán, vranovský wedgewood, italsko-moravský favenci.

Raufer se prosadil na českém i vídeňském trhu, parními stroji modernizoval proces výroby, vynikal prý osobitým marketingem. Příběh českého self-made mana bohužel naplnění nedošel, protože ambiciózní podnikatel neunikl neduhům stáří. Ze zříceniny na okraji vesnice ale dokázal vytvořit unikátní a vyhlášenou fabriku. Její další majitelé – Planckhovi, Fischerovi, Skaličtí – už jím nastavenou laťku nepřekonali.

Po komunistickém převratu v roce 1948 továrnu zabavil stát. Vykořenění a režimem vynucené neurčité přešlapování na místě, při němž byl areál chvilku detašovanou součástí znojemské keramičky, pak zemědělským družstvem, skladištěm, překladištěm a nakonec ničím, pochopitelně vyústilo v chátrání. A v takovém neradostném stavu byl i v roce 1997, kdy byl vyhlášen kulturní/technickou památkou.

Příběh, který v sobě areál Kocandy pro místní nesl, byl ale silně propsán do zdejších zdí. Snad jako by energie muže, který viděl příležitost tam, kde jiní vnímali jen ruinu a bankrot, nezmizela.

Architektura minulosti

Stavební řešení areálu, tedy jeho původní historická podoba, od níž bylo třeba odmyslet si nešetrně zhotovené stavební přílepky, mělo svou osobitou hloubku. Keramička v Kravsku byla podle slov památkářů poměrně ojedinělý areál v barokním duchu, jenž v sobě slučuje funkci obytnou, výrobní a hospodářskou. Bylo to výsostně autonomní a soběstačné sídlo. A jeho hodnota spočívala právě v ucelenosti, která zahrnovala všechny potřeby majitele, a závisí na okolním osídlení vlastně jen potřebou pracovních sil.

Nejstarší a nejvýraznější objekt komplexu, ona hospodská Kocanda, je budovou na půdorysu širokého obráceného písmene L, přízemní, s mohutnou mansardovou střechou. Na rozích podepřena vestavěnými nárožními pilířky, zdiva převážně kamenného. V interiéru přízemí hlavní části jsou nejdůležitějším prvkem klenby, přesněji pruské klenby na pasech v hlavním sálu, k nimž přiléhají malé místnosti českými klenbami. A v suterénu je to tzv. Peklo, malá místnost se zazděným vchodem přímo ze silnice.

Z památkového listu lze vyčíst, že dvoupodlažní administrativně obytná budova s mansardovými střechami má dvojici částečně zděných sklepů přístupných ze zahrady a obsahujících studně a sedla na sudy. V přízemí měla valeně klenutý průjezd do dílen, v objektu byly dochované původní parkety a zvenčí torza nadokenních a podokenních říms. I jedno okénko se segmentovým obloukem, ozdobené zvonečkem pro štěstí. Samozřejmě je tu i budova se starými pecemi, sádrovna na skladování forem a odlitků, dále tzv. magacín – sklad zboží, na jehož římsách se dochovaly působivé rozetky. K zahradě přiléhající hospodářské stavení, stodola a stáje a na zahradě pak další, 37 metrů hluboká studna. Jen v části Kocandy, dvora a nejtěsnějších přístavků tu napočítáme 704 metrů čtverečních zastavěné plochy, nabízejících 956 metrů čtverečních plochy užitné.

Změna kurzu

I z  letmé prohlídky obytně-industriálního stavení, z nějž osud učinil ruinu a Ministerstvo kultury ČR chráněnou památku, zavane potenciál, rustikální atmosféra i genius loci. Otázkou zůstávalo, kdo bude schopný to vše zužitkovat. Co s tolika prostory, místy příhodnými po důsledné rekonstrukci ke znovupoužití? Kocanda Kravsko prostě, v minulosti stejně jako dnes, podněcuje fantazii těch, kteří chtějí něco vytvářet a navazovat na um předešlých generací.

Dobrých nápadů by se jistě sešla spousta, ale ne každý má vůli a odhodlání Michaela Raufera. A ne každý rozumí tak dobře Kravsku jako současní majitelé Kocandy, kteří přímo z Kravska pocházejí. Rozhodli se, že areál v jeho původních rysech přestaví, upraví a promění způsob jeho využití. Na areál s kuchyní, ubytovacími kapacitami a se zázemím pro zážitkovou turistiku. Že jejich ambiciózní záměr došel naplnění – a dokonce prestižního ocenění – je dílem toho, že se celého projektu konverze zhostili architekti Barbora a Jan Hora a Jan Veisser, profesionálové ze studia ORA.

Díky nim ruina památkově chráněné stavby, odkazující na technické i kulturní dědictví, změnila svůj kurz a s notně opraveným majestátem vplula do svého nového života.

Kroky k cíli

Projekt byl rozdělen do několika etap na sebe navazujících, ale přitom samostatně udržitelných fází. U vlastní Kocandy bylo cílem očistit objekt, který prošel mnoha nelichotivými úpravami, od výrazně rušivých zásahů a vytvořit z něj harmonický celek. Obnášelo to obnovit kompaktnost původní hmoty, opravit, co šlo. A co nešlo udělat jinak a lépe. „Ale zároveň bylo třeba se vyhnout efektu přílišné novosti,“ dodávají architekti. Fasáda tedy není vyhlazená, omítka je vyspravená jen lokálně. Staré tu zůstává pod povrchem nového a je přiznané. Je vlastně součástí výzdoby interiérů.

V areálu se nacházely tuny původních sádrových forem sloužících k výrobě keramiky. Původní využití už nemají, ale tady se stávají výrazovým prostředkem, dekorací, estetickou přidanou hodnotou. Formičky a formy dokreslují místnosti i exteriér „Ponecháváme autentické materiály, chybějící doplňujeme z demolic,“ popisují tvůrci. Podlahy jsou částečně původní masivní dřevěné kazety, částečně nové z čedičových a cementových dlaždic. Místy jsou odhalené původní výmalby. Čistota je ve vzácném protipólu k výzdobě, která promlouvá pohledově výraznými kousky vybavení. Z některé čiší design, z ostatní minulá staletí.

„Při zařizování jsme maximálně využili starého nábytku – stoly, skříně, židle, ale i stolky pod umyvadla nebo staré litinové vany, které jsme sami posháněli z různých koutů republiky nebo nakoupili u oblíbeného antikváře,“ prozrazují recept ze své kuchařky nápadů ORA. a pokračují: „Člověk si všude uvědomuje, že je ve starém domě. Není to ale hra na staré, bílé zdi poskytují dostatek uklidnění k vnímání výsledné koláže.“ Interiér je záměrně spartánský, ale nikoliv vyprázdněný. Nechybí mu přívětivost, lidskost. Ostatně, v jeho sálech se dnes odehrávají svatební obřady.

Vzhledem k tomu, že provoz objektu je zatím primárně sezonní, vytápění tu zajišťují zrcadlové infrapanely. I v tom se nese odkaz soběstačnosti sídla. Zásluhou krajinných úprav provedených Klárou Jordánovou se zeleň zahrady rozdělila do několika segmentů, od produkční zahrádky pro místní spotřebu přes parkové úpravy, záhony a jezírka.

Staré formy, nové přírůstky

Nejnovějším přírůstkem do rozšiřujícího se konceptu areálu je nově kolaudovaná část bývalé Sádrovny. Z průmyslové skladové budovy tu po zásahu architektů vznikla budova ubytovací. Což si – vzhledem k absolutní odlišnosti těchto účelů – žádalo značný zásah. I při něm se ale architekti z ORA postarali o maximální zachování autenticity stavby a nenarušovali ji moderními prvky. Řešením se ukázala přístavba do dvora přivrácené dubové pavlače. Ta zpřístupnila rozparcelovaný prostor v patře, z nějž vznikly jednotlivé pokoje. Ze strany odvrácené, vnější, pak byla struktura budovy dodatečně zpevněna přistavěnými opěrnými pilíři.

Kocanda Kravsko, předurčená kdysi k zániku, obnovena roste dál do krásy. Těží přitom z minulosti, kterou v každém ohledu respektuje.

Autor: Radomír Dohnal

Foto: BoysPlayNice