Slunce zapadá někam za skálou s názvem Spící lev. Příď lodě rozráží tmavě fialové vlny Pacifiku a nádherné fregatky jako průvodci do dávných časů doprovázejí svým elegantním letem plavbu lodi s tajemným jménem z řeckých bájí, Calipso. Poslední sluneční paprsky tančí v bublinkách vína, které umí jen Francouzi, a cesta pomalu začíná. Cesta po ostrovech, které se svou výjimečností staly cílem obdivovatelů přírodních krás z celého světa. Tak se neváhejte vydat do ztraceného světa plného úžasných obyvatel, které příroda naučila žít na jednom z nejodlehlejších míst planety.
Text a foto: Petr Slavík
Mám rád hotelové snídaně. Lidi, které jste nikdy předtím neviděli. Chlapík s vyhrnutým límečkem od polo trička pečlivě střežící svůj jídelníček, businessman s rychlou kávou a vajíčky na kravatě, slečna v teplákách s kabelkou s iniciály LV. Ten koktejl různých lidí, osudů a příběhů mě vždy fascinoval. Jen jsem si takových snídaní za tu dobu, co se toulám po všech koutech světa, moc neužil.
Honba za světlem, fotografií, něčím neobvyklým mě vyhání z hotelových pokojů v době, kdy ještě všichni spokojeně spí. A tak je to i v útulném hotýlku na ostrově San Cristobal, nejvýchodnějším z galapážského souostroví. Branka lehce zavrže, seběhnu schody na nábřeží a nasaji slanou vůni přístavního městečka plného útulných restaurací, kaváren a barů. Procházím tichem nábřeží, které jen občas vyruší křik mořských ptáků. Všude na lavičkách jsou bezdomovci. Tedy alespoň to na první pohled tak vypadá.
Boj o deku
Lachtani galapážští si s místem na spaní příliš nelámou hlavu, no a lavička u městské pláže je docela fajn místo na odpočinek. Pláž si přes den užívají lidé i lachtani. Jen si občas některý z lachtanů vyhlídne vaši deku. „Jé, ta je krásně barevná, tam se to bude válet!“ prolétne hlavou lachtanímu puberťákovi a ani chvíli neváhá ji zabrat mladému páru na líbánkách. Mladý muž se chce předvést své lásce a vydá se hrdinně bojovat s divokým tvorem o osušku jeho vyvolené. Leč marně. Lachtanovi se to místo prostě líbí. A právě v tom jsou Galapágy naprosto unikátním místem.
Zvířata zde před vámi neprchají. Vybojovala si svá místa na těchto ostrovech v těch nejtěžších podmínkách pro přežití. Obrovské želvy, které sem z pevniny zanesly proudy. Kormoráni, kteří přestali létat, ještěři potápějící se do hlubin oceánu pro potravu. Ti všichni se museli přizpůsobit životu na hraně světa. Dál na západ už je jen oceán. Já ale mířím ještě o kousek dál, na Playa Mann, krásnou pláž, která je brzy ráno zcela bez lidí. Sedím na písku mezi lachtany a společně čekáme na východ slunce.
Paprsky se odrazí od věže majáku a slunce, jak je v těchto zeměpisných šířkách běžné, se dere rychle vzhůru. S probouzejícím se dnem lachtani ožívají. Někteří vyráží na lov. Mláďata si hraji ve vlnách a dominantní samec kontroluje harém svých vyvolených krásek. Na lávové kameny pomalu vylézají mořští leguání, kteří se stali symbolem těchto odlehlých ostrovů. Potřebují načerpat energii ze slunečních paprsků, aby se mohli potápět do mořských vln za potravou. Tento úžasný tvor, který je jediným ještěrem na planetě, jenž hledá svou obživu v moři, je typickou ukázkou endemické fauny Galapág. Pár jsem jich dnes zahlédl na Playa Mann, ale ty největší kolonie jsou na západněji položených ostrovech.
Po krevetách na vyhlídku
Podvečer v městečku má lehce ospalou, vlídnou atmosféru malého přístavu. Malé kavárničky lákají k posezení na solí provoněném vzduchu a příjemnému lenošení před večeří. A co k večeři? Jasná volba! Krevety. Ekvádor totiž patří mezi jedny z největších vývozců těchto mořských živočichů. Tento ostrov, na kterém většina návštěvníků Galapág svou cestu začíná, nabízí ještě návštěvu Galapážského interpretačního centra, kde se dozvíte vše důležité o celém souostroví nebo se můžete vypravit na krátký trek za vyhlídkou na celý ostrov po stezkách s názvem Ticheretas.
Pak už zbývá jen sněhobílá pláž La Loberia s možností šnorchlování a koupání s lachtany a mořskými želvami. Na pláž snadno dojedete taxíkem a dál je stezka značena bíle natřenými kolíky, za které je zákaz vstupu, aby návštěvníci neničili unikátní ekosystém ostrovů. No a pokud máte dost života suchozemských krys, dobrodružství a dálky volají z paluby luxusních jachet a katamaránů. Dok je přímo uprostřed města a je nepřehlédnutelný, takže určitě nezabloudíte. Velké jachty nepřiplouvají až k doku, takže se brzy od jejich zádě odlepí gumové čluny, zodiaky, s ošlehanými námořníky u plynu motoru, aby vás zavezli na palubu vašeho budoucího domova.
Délky plavby bývají různé. Záleží na vás, jak silně bije vaše srdce objevitelů. Prohlédněte si kajutu, chopte se welcome drinku a pohodlně se natáhněte na lehátka na horní palubě. Nechte se ovívat mořskou brízou stejně jako první mořeplavci, kteří na souostroví připlouvali. A kdo byl první? To se vlastně jistě neví. Možná to byli již lidé kultury Manta (jedni z původních obyvatel Ekvádoru), možná to byli lidé z expedice inckého vládce Túpaca Yupanquiho někdy na začátku patnáctého století, ale oficiální prvenství si připsal až panamský biskup, španělský dominikán Tomás de Bertagna v roce 1535. Ne že by byl přímo nadšeným objevitelem, ale jeho loď sem za úplného bezvětří zanesly mořské proudy. Chtěl nabrat vodu, kterou ale nenašel. Jen lachtany, obrovské želvy, které, jak si poznamenal, unesou člověka, a ptáky kteří před nimi neutíkali.
Začarované ostrovy
Ostrovy tehdy dostaly jméno Las Encantadas (Začarované), protože biskupova navigátora mátlo, jak se objevují a zase ztrácí v mlze. A jak to tak bývá s objevenými ráji, člověk se tu začal chovat jako… no, jako člověk. Během dalších dvou set let sem připlouvali piráti využívající vzdálené ostrovy jako úkryt a zdroj živých konzerv. Bukanýři totiž brzy zjistili, že obrovské želvy otočené na záda vydrží naživu i rok bez vody a potravy. Navíc je mohli pohodlně naskládat na sebe a po dlouhé měsíce si vařit úžasnou čerstvou želví polévku. O utrpení těch tvorů se nikdo moc nestaral.
Piráty vystřídali velrybáři a úspěšně pokračovali v devastaci populace těchto výjimečných tvorů. Na začátku devatenáctého století se prý plavilo vlnami Tichého oceánu přes sedm set velrybářských lodí a spoustu z nich zastavovalo na Galapágách jako v supermarketu pro čerstvé želví maso. Možná zrovna v té době dostali terejové modronozí (jeden ze symbolů Galapág) své anglické jméno boobies. Prosím neplést si s označením něčeho zcela odlišného. Booby vzniklo ze španělského slova bobo, což znamená hlupák. Ptáci totiž před prvními návštěvníky ostrovů neutíkali, a byli tedy považováni za hloupé. Námořníky vystřídali trestanci, trestance pak američtí vojáci za druhé světové války, kteří na ostrově Baltra vystavili první přistávací dráhu využívanou dodnes. S přistávací dráhou a pravidelnými lety začal v šedesátých letech minulého století na ostrovy příliv turistů a výstavba nových hotelů.
Atraktivní ostrovy se staly cílem tisíců turistů. Ze čtyř tisíc návštěvníků v roce 1970 je to dnes více než dvě stě tisíc lidí ročně toužících vidět Galapágy. Přestože se dnes každý, kdo chce vstoupit na ostrovy, musí registrovat a vznikají nová a nová nařízení a omezení, bude pravděpodobně potřeba mnohem radikálnější opatření, aby se nádhera tohoto místa zachovala i budoucím generacím.
Dokonalá cesta
Krásná Calipso se ve své nádheře koupe na vlnách a kuchař se překonává. „Mohu vám ještě dolít?“ zeptá se barman, který je prostě dokonalý. Nikde ho nevidíte, ale vždy, když je potřeba, je nablízku. Dokonale zvládnutá profese, stejně jako u celé posádky. Tito lidé dodávají svou stále dobrou náladou celé plavbě úžasnou atmosféru. Stojím na palubě se sklenkou rumu, který má podobné datum narození jako já. Silueta ostrova se temně rýsuje proti nebi plnému hvězd.
Zítra nás čeká výstup na vrchol ostrova Bartolomé s neuvěřitelným výhledem na okolní ostrovy a slavnou Pinnacle Rock, jedno z nejfotografovanějších míst na Galapágách. Co asi tehdy viděl Karel a co měl k večeři, když tu léta páně 1835 přistál na lodi Beagle a učinil Galapágy slavnými. Snad mi odpustíte to familiérní počeštění jména Charlese Darwina, vždyť se vlastně houpeme na stejných vlnách. Bylo mu dvacet šest let a nemohl si vybrat lépe. O dvacet čtyři let později vydal svou Studii o vývoji druhů, do které zahrnul i člověka, což samozřejmě v té době nebylo příliš populární. Evoluční teorii, o tom, jak se druhy vyvíjejí a postupně mění v rámci přirozeného výběru, Darwin podpořil právě výzkumem druhů žijících na Galapágách. Na slavné Darwinovy pěnkavy zde narazíte téměř všude. Čtrnáct různých druhů vyvinutých působením prostředí z jednoho předka. Dokonalý příklad jeho teorie.
Ale nechme vědu vědou a zapomeňme na celý okolní svět. Tohle místo, tento reálný Jurský park si to zaslouží. Buďte těmi, kteří jdou, ale nepošlapou. Až budete obdivovat kolonie mořských leguánů na Isabele nebo sledovat hnízdící fregatky vznešené na ostrově North Seymour, chvilku se zastavte, nadýchněte se. Uvidíte sami. A až vlezete do lávových tunelů na Santa Cruz, které jako by vypadly z filmu o Indiana Jonesovi, neodřete si kolena. Asi deset metrů totiž musíte po čtyřech. Tak dobrý vítr a šťastnou plavbu!
