Je to krutý nepoměr. Stavebnictví spotřebovává polovinu vytěžených materiálů a zároveň produkuje třetinu světového odpadu. Přesto se při demolicích znovu využije pouhé jedno procento materiálů. Cirkulární ekonomika totiž v tomhle sektoru silně pokulhává, v Česku chybí navíc i základní koncepce a legislativa. K naší smůle – podle analytiků může recyklace materiálů ušetřit miliardy dolarů.
Text: Andrea Votrubová
Když začala Skanska loni v pražských Holešovicích bourat bývalou budovu Merkuria, kterou koupila už s demoličním výměrem, nečekala, kolik materiálu z původního objektu se jí nakonec povede vytěžit. Na projektu Mercury recyklovala nebo znovu využila 97,4 procenta materiálu z více než 18 600 tun.
Musela být přitom místy i velmi kreativní. Zatímco betonovou suť použila přímo při výstavbě nových betonových konstrukcí, kuchyňské linky darovala pro bydlení uprchlíků, dveře poskytla Fakultní nemocnici Bulovka a zábradlí či dlaždice našly nové uplatnění v areálu projektu Port7.
Stavět jinak
„Projekt Mercury byl pro nás přelomový nejen z hlediska výsledků, ale i jako důkaz, že cirkulární ekonomika ve stavebnictví dává smysl jak ekologicky, tak ekonomicky,“ říká marketingová manažerka Skansky Petra Veselá, podle níž se remolice, jak Skanska nazvala svůj inovativní počin, stala novým standardem odpovědného přístupu k výstavbě. „Pokud to bude technicky a legislativně možné, chceme tento postup aplikovat i u dalších projektů,“ dodává.
Na vlastní řešení s maximálním využitím odpadu vsadila v případě brownfieldu také společnost Panattoni. Při výstavbě logistického areálu Ostrov dokázala od skládky odklonit 98 procent demoličního a 96 procent stavebního odpadu. Podle průmyslového developera se přitom recyklace a využití demoličního odpadu přímo v místě výstavby vyplatí, protože ušetří jak na materiálu, tak i dopravě.
„Okolí výstavby jsme ušetřili několika tisíc jízd nákladních vozidel,“ uvádí Pavel Fojtík, Regional Sustainability Manager, který ale jedním dechem dodává, že za běžných okolností jsou překážkou takového řešení často nesmyslně přísné zákony. „V Ostrově se nám podařilo s úřady dohodnout i proto, že šlo o relativně málo kontaminovaný brownfield,“ dodává Fojtík.
Papežštější než papež
Se zákony bojovala i Skanska, která nemohla materiály z demolice udat dalším partnerům často jen proto, že je zákon vnímá jako odpad, s kterým mohou nakládat pouze oprávněné subjekty. Na druhou stranu toho podle Petry Veselé na podporu cirkulární ekonomiky v zákonech paradoxně dost chybí. „Výrazně by pomohlo například zavedení povinných podílů recyklovaných materiálů, zrychlení schvalovacích procesů a odstranění byrokratických překážek při využívání druhotných surovin,“ uvádí.
Legislativa je jen jednou, ačkoli velmi významnou překážkou v tom, aby se cirkularitě do stavebnictví otevřely dveře. Podle Michala Širokého, Sustainability Managera ve společnosti Saint-Gobain, závisí celá věc na řešení praktických úkolů ve čtyřech rozdílných, ale přesto úzce spolu souvisejících oblastech: technologie, legislativa, ekonomika a logistika.
„Ve zkratce lze situaci ohledně bariér cirkulární ekonomiky shrnout takto: nepovinné znamená přehlížené, tj., kde chybí zákonná povinnost nebo finanční motivace, tam bývá recyklace upozaděna. Vyhlášky recyklaci nevyžadují a metodiky se často soustředí spíš na uhlíkovou stopu než na tok materiálů. Už v projektové fázi často chybí technické zázemí, odborné znalosti i čas na začlenění recyklace. Minimum podmínek přímo na stavbě, tj. bez vyhrazeného prostoru, kontejnerů či logistiky, bez toho je účinná recyklace jen těžko realizovatelná,“ shrnuje manažer závěry analýzy, na jejíž přípravě se Saint-Gobain podílí v pracovních skupinách České rady pro šetrné budovy.
Právě kvůli komplexnosti situace volají někteří experti po zavedení povinných předdemoličních auditů – tedy podrobného zmapování budovy ještě před jejím odstraněním. „Nejde jen o posouzení demontáže, ale i o popis použitých materiálů tak, aby bylo možné navrhnout vhodný postup rozebrání stavby, který umožní efektivní recyklaci,“ vysvětluje Jan Pešta, který je členem pracovní skupiny Cirkulární stavebnictví a šetrné materiály pod Českou radou pro šetrné budovy a současně vede výzkumný tým Cirkulární stavebnictví na ČVUT UCEEB.
Jako slupky cibule
Není recyklace jako recyklace. Zatímco ročně se podle Institutu cirkulární ekonomiky (INCIEN) produkuje přes 20 milionů tun stavebního a demoličního odpadu a skoro všechen tento odpad se materiálově využije, většina využití spadá do nižší úrovně typu zásypu pro terénní úpravy. Jen malé množství se skutečně recykluje na kvalitní druhotné suroviny vhodné přímo pro stavebnictví. „Procesy demolice a třídění nejsou bohužel nastaveny na opětovné využití,“ vysvětluje analytička INCIEN Jana Vítková.
Často to přitom začíná ještě před samotnou výstavbou. Cirkulární ekonomika se netýká jen recyklace, ale i návrhu budov takovým způsobem, aby bylo možné je v budoucnu snadno rozebrat a aby si použité materiály zachovaly svou hodnotu. „Tento přístup se označuje jako Design for Disassembly. Jeho podstatou je navrhovat budovy tak, aby byly jednotlivé konstrukce z hlediska demontáže a opravitelnosti na sobě nezávislé. Někdy to připomíná vrstvy cibule, které je možné postupně oddělit,“ popisuje Jan Pešta.
V tom je ale potíž. Možnosti opětovného použití výrobků pro jejich původní účel jsou v Česku stále omezené. Třeba proto, že u různých výrobků často nelze prokázat, že během předchozího využití se nezměnily jejich vlastnosti. „Proto je důležité někde uchovávat informace o jejich původu a vlastnostech. Nebo alespoň navrhovat budovy tak, aby byly připravené pro budoucí využití v jiných funkcích – tedy jako flexibilní a víceúčelové,“ dodává.
Tlak na stavaře
Situaci v Česku příliš nepomáhá ani nízká míra rozšíření Environmentálních prohlášení produktu (EPD) na stavební výrobky, která podle odborných odhadů dosahuje zhruba deseti procent. EPD je přitom jediným transparentním dokumentem, který popisuje skutečné environmentální dopady výrobku v průběhu jeho životního cyklu. Neznamená nutně, že je produkt ekologický, spíše jde o jakýsi environmentální pas, který je zásadní například při získávání ekologické certifikace pro stavby.
Sehnat v Česku takové produkty ovšem není vždy jednoduché. Výjimkou jsou výrobci jako nadnárodní společnost Saint-Gobain, která se zavázala dosáhnout do roku 2050 uhlíkové neutrality a jako taková má v Česku podle Michala Širokého přibližně 80 procent svých produktů pokrytých EPD dokumentací.
Recyklované výrobky bývají na druhou stranu dražší a developerské firmy často naráží na nedostatek kvalifikovaných lidí schopných se v problematice orientovat. „Průmysl i stavební firmy jsou často konzervativní z důvodu ceny a zvyku, architekti a někteří developeři už na ně ale začínají vyvíjet tlak. Kdo se dřív přizpůsobí, ten získá konkurenční výhodu a náskok,“ říká Petr Valeš, který je zodpovědný za produktový vývoj ve skupině JRD.
Nejde jen o ekologické hledisko, ke kterému evropské firmy tlačí Green Deal. Principy cirkulární ekonomiky – tedy recyklace materiálů, jako je ocel, hliník, plasty, sklo nebo sádrokarton, bez potřeby nových surovin –, mají i finanční opodstatnění. Podle zprávy společnosti McKinsey & Company mohou ve stavebnictví do roku 2030 nejen snížit emise zabudovaného uhlíku o 13 procent a do roku 2050 o téměř 75 procent, ale ušetřit i spoustu peněz. Globálně by mohly přinést čistý roční zisk až 360 miliard dolarů.
Změnit mindset
Ostatně právě ekonomika bývá hlavním motorem recyklace. „Například u minerálních recyklátů – kameniv – se ukazuje, že recyklace cihelného nebo betonového kameniva je finančně výhodná. Významnou roli hraje i dostupnost – betonové kamenivo dnes běžně nahrazuje primární suroviny. Největší výzvou však zůstává vytvoření jednotné infrastruktury pro recyklaci materiálů, její propojení a plánování produkce recyklátu. Chybí totiž informace o tom, kde a kdy dané suroviny vzniknou,“ upozorňuje Jan Pešta z ČVUT UCEEB.
Finanční motivace souvisí i s tím, jak společnost vnímá udržitelnost. „Žádná zásadní změna nenastane, dokud se nezmění myšlení veřejnosti. Je potřeba si uvědomit, že cirkularita neznamená jen práci s odpady, ale představuje i příležitosti pro firmy a komerční sféru,“ zdůrazňuje Petr Valeš. Jako příklad zmiňuje projekt Millenium Technologies v rámci skupiny JRD zaměřený na plazmové zplyňování a vitrifikaci odpadu. Po několikaletém bádání je vyvinutý reaktor schopen bezemisně zlikvidovat i původně nerecyklovatelný a nebezpečný odpad a při tom i vyrobit energii.
