Architektura & Design

Anděl: Vzorová čtvrť

Anděl: Vzorová čtvrť
28.4.2021

Pražský Smíchov byl v 90. letech minulého století jedním z největších brownfieldů ve městě. V duchu tehdy preferovaných urbanistických přístupů měla dnes tato osobitá čtvrť vypadat úplně jinak. Významnou stopu na jeho mapě zanechali architekti ze studia D3A, v 90. letech ještě jako DA studio: Martin Rajniš, Stanislav Fiala, Tomáš Prouza a Jaroslav Zima. Přesto, že od dokončení jejich projektů uplynulo více než patnáct let, pořád patří mezi nejpovedenější nové čtvrti implantované do staré struktury v České republice. Proto se k projektu vracíme ve fotoreportáži a rozhovoru s Tomášem Prouzou a Jaroslavem Zimou.

Kdy jste se začali zajímat o podobu Smíchova?

Jaroslav Zima: Naše aktivity v tomto směru začaly už koncem 80. let kritikou plánovaného bourání Smíchova. Tehdy se uvažovalo o realizaci projektu od Karla Pragera, jehož součástí bylo mimo jiné i velmi mohutné dopravní řešení, tzv. zákos (základní komunikační systém), který měl protnout celé území, a v té souvislosti mělo dojít k demolici mnoha stávajících objektů. Prager neměl rád městskou strukturu z 19. století, pokládal ji za stavební a morální odpad, a proto chtěl místo totálně předělat. Jak to mělo asi dopadnout lze vidět na budově, v níž je dnes pobočka Komerční banky – hvězdolet, který přistál v centru Smíchova na Štefánikově ulici. Čtvrť se měla úplně změnit pomocí takovýchto staveb.

Pořád máte stejný názor?

JZ: Dnes se náš vztah k Pragerovi změnil. Ale pouze pokud jde o domy, kdy obdivujeme, co dokázal. Když se podíváme na budovu bývalého Federálního shromáždění, na Makromolekulární ústav, dnes i na Novou scénu, tak v úctě smekáme. Pořád jsme ale konzistentní v tom, že co se týče urbanismu, tak se hluboce mý- lil. Třeba myšlenka zbořit Karlov je z našeho pohledu úplně scestná. My jsme jeho urbanistický plán kritizovali už před rokem 1989. Pak se doba změnila, na Útvar hlavního architekta města nastoupil Ivo Oberstein, jenž nám řekl, že když jsme tak chytří, že se nám nelíbí, co oni léta připravovali, tak prý si to můžeme zkusit navrhnout sami.

Tak vznikl váš plán na obnovu Smíchova?

Formulovali jsme vizi, jak si představujeme rozvoj města. Při té příležitosti musím zmínit Martina Rajniše, s nímž jsme pracovali pod hlavičkou DA studia, a dopravního inženýra Václava Malinu z ateliéru DUA, který nám pomáhal s řešením dopravy. Jsem přesvědčený, že tyto plány by fungovaly i dnes, ale nám se z nich povedlo bohužel realizovat jenom malé části. Co se nám ale povedlo, je fakt, že jsme dokázali změnit principy dopravy a v další úloze přesvědčit rakouského investora, společnost UBM, aby velký projekt mezi ulicemi Plzeňská, Stroupežnického a Radlická organizovala podle našeho návrhu.

Zlatý Anděl Jeana Nouvela a průhled do Plzeňské ulice

Jak konkrétně jste změnili původní plány?

Původní dopravní řešení počítalo s výstavbou velkokapacitní komunikace, která by navazovala na tehdy již připravený Strahovský tunel, pak by zamířila přes gymnázium Zatlanka na Smíchov – v podstatě dálnice skrze město. My jsme přišli s ideou, aby byla komunikace ze Strahovského tunelu protažená nad úrovní Plzeňské ulice a pak vstoupila do dalšího tunelu. Když jsme přišli s touto myšlenkou, tak se nám dopravní inženýři a všichni, kdo připravovali původní stavbu, smáli. Svojí roli sehrál i fakt, že se nám povedlo přivést na svou stranu radnici Prahy 5, což ale nebylo tak těžké, protože radnice nechtěla, aby jí někdo zbořil půlku města. Společným tlakem se nám povedlo přimět původní projektanty dopravních staveb, aby svůj pohled změnili. To pokládáme za naši obrovskou zásluhu. Třeba fakt, že Gymnázium Zatlanka stojí a taky bude stát na svém místě. Zůstala zachovaná ulice Kováků, Radlická... Až na druhém místě je pak z mého pohledu bloková struktura, kterou jsme později realizovali v blízkosti Anděla.

A co zbytek území?

Tomáš Prouza: Ten už nebyl v naší režii. I když v té dávné minulosti byla naše urbanistická studie, která řešila velmi široké území, vítězně prezentovaná mezi dalšími návrhy na výstavě v Ženských domovech. Tam se dělo něco, čemu dnes říkáme participace. Náš projekt získal nejvíc hlasů občanů, víc než třeba návrh Jeana Nouvela nebo návrh z dílny z Útvaru hlavního architekta města.

K autorství urbanistického plánu se ale hlásí i ateliér A 8000.

JZ: Ano, A8000 zastupovali francouzskou kancelář při výstavbě Zlatého Anděla, byli součástí jeho týmu a kreslili vlastní verzi urbanismu Smíchova. Kolem stavby se tehdy za francouzského developera angažoval pan Koch, který si získal můj velký respekt. Tehdy bylo jasné, že francouzský investor má poměrně velkou možnost ovlivnit čtvrť nejen podobou navrhované budovy, ale i vlivem na urbanismus místa. Přestože náš návrh podpořilo nejvíce občanů, tak finální podobou urbanismu byli v té době pověřeni architekti Havrda, Hrůza a Valouch. Dnes stojí za urbanismem rozvíjející se čtvrti A69 – architekti a musím se přiznat, že ke všem těmto pokusům mám svoje výhrady.

Plzeňská ulice s pohledem na část ob- chodního centra s původní dochovanou fasádou kovárny

Popište svůj přístup.

TP: Máme rádi město složené z domů, ulic, náměstí, jehož součástí je řeka, mosty, nábřeží. Tato autentická podoba města se nám jeví jako nejlepší strategie pro hledání cest k jeho rozvoji. Typicky bloková zástavba, kterou dnes mnoho kolegů objevuje jako spásnou myšlenku pro 21. století, je zde už po staletí. Povedlo se, i díky Martinu Rajnišovi, přesvědčit zmíněné rakouské investory, aby nám naslouchali. Že je to taková ta strategie, jak navrhovat město. A po té stopě jsme šli a jdeme po ní dodnes. Třeba, když někdo dneska objevuje bloky, tak blok je tady od pradávna, jen je třeba tu věc umět dobře používat.

JZ: Zadavatelem naší práce byl Útvar hlavního architekta s urbanistickým řešením Smíchova, město v případě návrhu Pěší zóny Anděl, francouzští investoři s projektem nákupního centra, a potom rakouský UBM se svojí „čtvrtí“ – podle původních plánů měl ale celé území mezi Plzeňskou, Stroupežnického a Radlickou zaplnit jeden obrovský dům. Opět musím připomenout Martina Rajniše, který trpělivě vykládal a přesvědčoval. Přimět investora, aby opustil svoje představy a šel naší cestou, bylo nesmírně náročné. Nakonec uznali, že rozdělit území na dva bloky složené z jednotlivých domů měřítkem odpovídajícím místu dává větší smysl než jedna obrovská stavba. Umožnilo jim to postupovat územím a zastavovat ho v čase. Nerozjet jednu velkou stavbu, ale postupovat v logických etapách. Výhody tohoto přístupu se potvrdily i ve způsobu, který umožňoval měnit účel budovaných staveb. V 90. letech zde bylo málo hotelových kapacit potřebné kvality – tak jsme stavěli hotely. Později se tento trh víc naplnil a díky etapizaci rozvoje území jsme jako další navrhovali třeba administrativu. Není to tedy jediný dům, ale víc domů se společnými podzemními garážemi.

Budova pro firmu Pfizer na nároží ulice Stroupežnického a nové ulice Karla Engliše

Jak vypadalo území před vaším zásahem?

TP: Nebylo zde nic, jen jáma. Kontaminované území po zbořených fabrikách. Výhodou bylo, že jsme se shodli i s útvarem územního rozhodování, který doporučoval vzít v potaz v případě místních dominant třeba vztah nových budov k výšce věže kostela či k výšce zástavby ze 30. let v případě dalších staveb. Nebo požadoval, aby bylo území prostupné. My jsme to vzali za své.

Urbanismus se pak už neměnil?

TP: Urbanistické řešení se vyvíjelo v rámci jeho přípravy. Během realizace se měnilo již jen málo. V prapůvodní verzi jsme navrhovali náměstí při Plzeňské, ale pak jsme pochopili, že centrum Anděla se nachází na křižovatce před dnešní budovou Zlatý Anděl. A tak vznikla skrytá piazza. Pořád jsme drželi koncept ulic a snažili se navrhnout průchozí vnitrobloky. Průchody dnes bohužel úplně nefungují. Námi navržená struktura budov byla ale dost univerzální. Nejen, že se u některých měnil účel, ale bylo možné drobně upravit jejich objem, například zvětšit či zmenšit domy dle aktuálních potřeb.

D3A ale není jediným autorem budov v tomto bloku.

TP: To byla naše představa, že jednotlivé domy budou po fázi územního rozhodnutí projektovat různé kanceláře našich kamarádů. Dávali jsme investorovi seznam domácích architektonických hvězd. Pro investora ale byly rozhodujícím faktorem mezinárodní zkušenosti a třeba dům s kinem navrhoval Stanislav Picek a sousedící Petr Franta. Část domů potom realizovala naše kancelář. Rohový dům orientovaný směrem k nákupnímu centru je autorským dílem Stanislava Fialy, my jsme podepsaní pod hotelem Andel‘s a posléze i Andel Suites, navrhovali jsme budovu Pfizer a blok jsme dostavovali z druhé strany „levnějším“ hotelem Angelo. Zbytek si pak realizovalo UBM se svými architekty, to bylo již v tomto tisíciletí.

JZ: Zmínil bych ještě, že koncept průchodů a propojení jsme dodrželi i posléze – když Tomáš navrhoval sídlo Seznamu už v jiném bloku v Radlické. Proto můžete dnes projít mezi Radlickou a Kováků. Oba projekty dělí několik let, a i z tohoto řešení je vidět, že náš urbanismus v podobě navržené pro celé území, funguje.

Budova pro firmu Pfizer na nároží ulice Stroupežnického a nové ulice Karla Engliše

Jakým způsobem jste ve svých plánech počítali s nákupním centrem Nový Smíchov, které je taky vaším dílem?

JZ: Oba projekty se realizovaly současně. Výhodou bylo, že jsme věděli, jak bude vypadat protilehlá budova a mohli jsme navrhovat v souvislostech a kontextu celého území. V návrhu obchodního centra jsme se snažili zachovat část původních staveb, bohužel se ukázalo, že ekologická zátěž prostředí byla obrovská... Přesto jsme zkoušeli zachovat komíny, nebo třeba fasády, nakonec se nám ale povedlo zachránit jenom fasádu jediné budovy, které se říkalo kovárna. Jen jako perličku zmíním, že součástí továrny byly obrovské mnohatunové lisy. Tyto jsme chtěli zachovat jako součást industriálního dědictví – tedy že se stroje odvezou, repasují a pak se vrátí do nákupního centra. Dokonce jsme nechali spočítat a připravit statiku tak, aby podlahy nad garáží tyto stroje unesly. Návrh interiérů centra od nás ale převzal francouzský architekt, změnil celkový koncept a předělal třeba systém světlíků nákupní pasáže. A tyto obrovské stroje se ztratily...

Dům je ale nedostavěný, ne?

JZ: Za tím, jak centrum vypadá z vnějšku, si stojíme dodnes. I když máte pravdu, je to trochu „mrzáček“, protože měl mít ještě patro bytů. Zajímavostí je i zelená střecha, kterou jsme v té době zrealizovali jako největší zelenou střechu ve střední Evropě. Její skloněná část v úhlu 59 stupňů byla ve své době absolutní prototyp. V dnešní době by byla realizace mnohem snazší.

Veřejný průchod budovou Seznamu mezi ulicí Radlická a Kováků

Jak fungují obchodní centrum a váš blok či Zlatý Anděl dohromady?

JZ: Zástupce investora, již zmiňovaný pan Koch, už tehdy předpovídal, že tyto zásahy do prostředí budou mít obrovský synergický efekt. Něco nenávratně zmizí, ale namísto toho se to tady zaplní aktivitami, které přinesou území kolem Anděla jiný rozměr. Tak se také stalo. Vyrostla zde spousta hospod. Není to mrtvý prostor, naopak. Viděli jsme sociologický průzkum, který zaznamenával trasy a počty lidí, jež se zde pohybují. Z něho vyplývá, že obchodní centrum naopak přineslo místu mnoho pozitivních efektů. Místo o sobě má výjimečnou dopravní obslužnost – jsou zde tramvaje, metro, dokonce i dostupnost auty není nikterak složitá. Když jsme uvažovali o tom, zda pracovat na návrhu obchodního centra, mysleli jsme si o tom svoje. Bylo to jako sednout na draka a pokusit se ho krotit. Dnes se podílíme na návrhu některých budov v rámci projektu revitalizace nákladového nádraží organizovaného společností Sekyra Group. Navrhujeme několik bytových domů v prvním řešeném bloku Na Knížecí. V soutěži na výběr projektantů jsme uspěli, přestože jsme porušili podmínky soutěže. Na základě naší zkušenosti jsme navrhli větší bloky, než byly v zadání soutěže. Dnes vidíme, že se některé z našich návrhů porušující pravidla promítly do konceptu finálního řešení. Bloky jsou větší a budova sportovny u Radlické ulice původně určená ke zboření zůstane stát.

Jaký máte pocit, když se dnes na toto místo vracíte?

JZ: Dnes i s odstupem času můžeme říct, že místo má svůj charakter a atmosféru. Pokud je dobré počasí a zrovna není covid, je i dost aktivní. Vybudovali jsme nové moderní město v kontextu starého města. Když se podíváte třeba na jiná místa v Praze s podobnou příležitostí, zjistíte, že velmi často nefungují. Za všechny zmíním alespoň již zrealizovaný Nový Karlín a jeho vztah k původnímu starému Karlínu. Kromě toho jsem přesvědčený, že takto nábřeží ve 21.století vypadat nemá! Vždyť je to zoufalé! Ale o naší čtvrti si myslíme, že se nám povedla.

Smíchov - stav kolem roku 2005

Smíchov - stav kolem roku 1989

Situace k územnímu řízení – 1996

Urbanistická studie Smíchova – 1991

Regulační plán - stávající a nové struktury

Tomáš Prouza

Jaroslav Zima

Tyto stránky používají cookies. Používáním těchto stránek vyjadřujete souhlas s jejich používáním.