Atraktivní osobnost amerického malíře, grafika a vůdčího charakteru pop-artu vyjevuje expozice, jež po nuceném odložení začne koncem září, v plné dualitě. Na jednu stranu v záři reflektorů, ale zatracovaná pro svou kontroverzi, na druhou z pozice anonymní individuality. Vídeňská výstava nabízí dosud opomíjené vrstvy tvorby Andyho Warhola, jehož umělecké vyjádření bývá povrchně simplifikováno na pop-art. Naproti tomu rakouská umělecká instituce poskytuje pohled na jeho tvorbu v unikátním umělecko-historickém kontextu. Prvotní ukotvení na pomyslné mapě umění 20. století odstartoval vídeňský mumok počátkem července expozicí Misfitting Together, jež funguje jako předehra dalších sekcí a zaměřuje se na sériové formace v pop-artu, minimalismu a konceptuálním umění. Název výstavy odkazuje k citátu samotného Warhola, jenž sebe i kolegy z ateliéru The Factory nazval ‚misfits‘, tedy podivíny. Expozice má ambice poodhalit obraz tehdejší doby tak, že Warholova díla zasazuje do kontextu s tvorbou minimalistického a konceptuálního umění, nechybí tak díla výrazných jmen tehdejší pop-artové scény jako Roy Lichtenstein nebo Larry Poons. Důležitým aspektem výstavy je její koncepce. Díla tvořená v sériových formacích fungují jako pojítko, zastřešující prvek napříč těmito třemi uměleckými směry. Podstatné je zde přitom rozlišování logiky modularity či sériovosti dle amerického umělce Mela Bochnera. Modulární díla jsou totiž založena na repetici standardizované jednotky, v základní formě neměnné, díky čemuž zobrazuje konkrétní okamžik v čase. Sériová díla se naproti tomu řídí logickou posloupností a znázorňují tak časový průběh. Oba přístupy se prolínají všemi směry a výstava nabízí jejich srovnání prostřednictvím řady děl Warhola a jeho současníků.
Víc než tečkovaná linie
Do nynějška skryté a neprozkoumané aspekty Warholova světa pak odhalí 26. září dvojice paralelně probíhajících výstav z trilogie, jež potrvají do konce ledna příštího roku. Mumok druhou sekcí Defrosting the Icebox skládá poctu nonkonformnímu kurátorskému principu uplatněnému Warholem v rámci putovní výstavy z let 1969–1970 Raid the Icebox 1, jež se mimochodem počítá mezi vůbec první výstavy kurátorované umělcem. Tato část sice neobsahuje Warholova autorská díla, na zajímavosti jí ovšem přidává vzkříšený kurátorský postup, jakým kurátorka Marianne Dobner sestavila soubor děl a jaký tehdy vyznával sám americký malíř. K vidění je proto nezvyklý výběr děl ze sbírek vídeňského etnologického Weltmuzea a římských a řeckých fragmentů soch Uměleckohistorického muzea. Finální část umělecké trilogie Andy Warhol exhibits a glittering alternative obrací pozornost k třetímu aspektu Warholova odkazu. K vidění budou jeho dosud neznámá díla odhalující vyjadřovací prostředky, jež ukazují jeho osobnost i tvorbu v novém světle. Do eklektického výběru děl, jejichž datace začíná v 50. letech minulého století a končí poslední dekádou jeho života se dostane řada prací vůbec poprvé, jde například o papírové sochy se vzhledem mramoru. Vstupní úsek bude zasvěcen opět kurátorským schopnostem výtvarníka a převažujícím motivům v jeho rané tvorbě 50. let. Expozice nabídne pohled na tisky vytvořené pomocí legendární techniky tečkované linie zobrazující mužské tělo a homoerotické symboly a gesta, tedy okruh témat, který se ve Warholově tvorbě prolínal do konce jeho života. Vybraná díla ilustrují Warholův raný zájem o ikonografické zobrazení – zejména jeho oblibu různého ztvárnění genderu a formování specifického vizuálního slovníku. V tomto kontextu expozice snímá z raných prací Warhola nelibý a často používaný přídomek komerční a pokračuje pohledem ve stejném duchu i na díla z pozdějších 60. až 80. let, přičemž důraz klade na představení jednotlivých pracovních sérií v různých médiích, a tedy různých způsobech prezentace daného motivu.
