Osobnosti

CEO Talk s Dianou Rádl Rogerovou: Týmová diverzita pro nás hraje velkou roli

CEO Talk s Dianou Rádl Rogerovou: Týmová diverzita pro nás hraje velkou roli
26.8.2021

Říká se, že člověk by nikdy nic neměl očekávat. A už vůbec ne od lidí, které nezná. Myslím, že mým darem i prokletím je si každého člověka více či méně idealizovat. Diana Rádl Rogerová, řídící partnerka poradenské společnosti Deloitte, pro mě byla ztělesněním výjimečné energie, upřímnosti, pracovitosti, pořirozené autority a laskavosti. Ještě dříve než jsem ji poznala osobně. Ona moje očekávání nejen že naplnila, ale co víc, ona jej předčila. A tak se stala mým osobním důkazem, že věřit v lidi má stále smysl.

VČERA

Do svých dvanácti let jste žila na Kubě, jaké jste měla dětství? 

Krásné. Myslím, že pokud má dítě rodinu, která drží při sobě, a tu já měla, je to výborný předpoklad pro skvělé dětství. Ráda vzpomínám na život u moře. Na Kubě jsem toho jako malá zažila opravdu hodně. Myslím, že spoustu zážitků, které odtamtud mám, bych tady v Česku neměla možnost prožít, na druhou stranu za všechny ty krásné okamžiky a momenty vděčím především své rodině.

Koluje vám v žilách kubánská krev, v čem nejvíce se ve vašem životě projevuje?

V mojí energii (směje se). Jsem velmi emočně založený člověk. Jak se svou energií, tak i s emocemi jsem se postupem času musela naučit pracovat. Důsledkem mojí energické povahy je impulzivnost, což je v jistých ohledech skvělá vlastnost, ale přece jenom český národ spolu v mnoha ohledech smýšlí trochu jinak a preferují spíše klidný způsob komunikace a racionalitu. 

Jak konkrétně se vaše energická povaha propisuje do profesního života? 

Podobně jako v osobním, tak i v pracovním životě jsem se se svou energií musela srovnat. Myslím, že kdybych neoplývala takovým množstvím energie, podstatný kus mě samotné by chyběl. Moje energická povaha mi pomáhá vykonávat, a především zvládat mnoho věcí najednou. Důležitou vlastnost, se kterou se snad už rodí všichni Kubánci, a já ji mám také, je pozitivní přístup k životu. Obecně mám k věcem zdravý nadhled a v každém negativním momentu se vždy snažím najít i něco pozitivního. V profesní sféře mi tento charakteristický přístup velmi pomáhá.

Kde se cítíte doma?

Paradoxně v Česku. Cítím se být mnohem více Češkou než Kubánkou. A to i přes moji výše zmíněnou typickou energii se v mnoha ohledech cítím být klasickou Evropankou. Jsem zároveň velmi organizovaný a strukturovaný člověk, což si myslím je zase spíše povahový rys Čechů než Kubánců. V naší zemi mi je velmi dobře. 

Pro poradenskou společnost Deloitte pracujete již pětadvacet let, pamatujete si na svůj první den v práci? 

září to bude přesně dvacet pět let, ale na svůj první pracovní den v Deloitte si nepamatuji. Já se obecně snažím si v každém dni najít alespoň jeden highlight. Věřím, že každý den se dějí úžasné věci, pro které stojí za to žít. 

A kdybychom byly obecnější, jak vzpomínáte na začátky své kariéry? 

Na ty si pro změnu pamatuji velmi živě. Můj nástup do Deloitte byl velmi zajímavý. Měla jsem obrovské štěstí. Přijímací řízení se vedlo v angličtině. Anglicky jsem sice uměla ze školy, ale určitě ne výborně. Pohovor se mnou vedl Argentinec, se kterým jsem mluvila španělsky, což na něj udělalo dobrý dojem. A já jsem zároveň byla nadšená, že bych mohla pracovat s lidmi s podobnou mentalitou, jakou mám já. V počátcích byl tým Deloitte tvořený padesáti lidmi. Dnes je nás přes tisíc. 

Máte z této doby nějaký zásadní milník, který ovlivnil vaši další cestu společností?

Myslím si, že pracovně mě ovlivňovala spousta věcí. Vždycky jsem si uvědomovala, že Deloitte je výjimečné místo s velmi přátelskou kulturou. Tento prostý, ale zásadní fakt mě značně ovlivňuje po celou dobu, co zde pracuji. Pracovat ve společnosti s firemní kulturou, kde se lidé nechovají jako nadřízení a podřízení, je velmi osvěžující. Všichni jsme tu k sobě velmi přátelští. Samozřejmě, že jako řídící pracovník nesete odpovědnost. Ta vám ale nedává pravomoc nařizovat a přikazovat, ale být nápomocný komukoliv, kdykoliv bude potřebovat. Pokaždé, když jsem teoreticky přemýšlela o  změně zaměstnání, kladla jsem si otázku, zda bych v nějaké jiné společnosti měla tak velký benefit v podobě přátelství a podpory kolegů jako tady v Deloitte.  

Jak se Deloitte jako společnost proměnila během první dekády vašeho působení zde?

Bude to znít možná pošetile, ale těch prvních deset let bylo výjimečných a pro další profesní rozvoj nesmírně důležitých a v mnoha ohledech rozhodujících. Byla jsem mladá a houževnatá. První roky byly velmi intenzivní, i přes to, že v současné době stále a ráda hodně pracuji, tehdy pro mě práce byla prioritou. 

Ve druhé dekádě jste se již pohybovala ve vedení společnosti. Kdybyste tato dvě období měla porovnat, v čem byste hledala ty největší rozdíly? 

Druhých deset let pro mě osobně bylo mnohem klidnějších. K čemuž rozhodně nepřispěl fakt, že jsem se stala partnerem společnosti, ale to, že jsem porodila syna. Mateřství mě v mnoha ohledech zklidnilo. Na mnoho věcí jsem se tak naučila nahlížet zcela jinak. Největší rozdíl jsem pak vnímala především v míře odpovědnosti, kterou jsem nesla jako zaměstnanec a kterou mám dnes jako partner. Jestliže jste někdy v roli vlastníka či spoluvlastníka nějaké firmy, uvědomíte si, že na vás spoléhá mnoho lidí, za které nesete každý den nějakou odpovědnost, ať chcete, nebo ne. Jako zaměstnanec jsem bezesporu cítila loajalitu, jako vedoucí pracovník vím, že na mě moji lidé spoléhají.

Považujete za náročné skloubit mateřství a kariéru?

Nepovažuji to za těžké. Stojím si ale za tím, že podpora, kterou musíte mít doma, je pro kariérní rozvoj ženy-matky nesmírně důležitá. Myslím si, že pokud se partneři vzájemně podporují, individuálně mohou zvládnout cokoliv. Pokud se vám ale doma nedostává adekvátní pohody, budou se vám tyto dva světy velmi těžko kloubit, i když se v práci budete snažit sebevíc. Obdivuji matky samoživitelky, a obzvlášť ty, které jsou vysoce postavené, protože toto zvládnout je skutečně úctyhodný výkon! Tyto ženy mají můj obrovský respekt. Jsou skutečně unikátní!

Kdybyste musela, dokázala byste si zvolit mezi mateřstvím a kariérou? Co byste si vybrala? 

Rodinu. Na světě není nic, co by mě vedlo k tomu, abych kariéře dala přednost před rodinou. Kdyby můj syn nebo kdokoliv z mé rodiny měl kvůli mé práci trpět, okamžitě odcházím. Myslím, že člověk v životě nemá nic cennějšího než rodinu a lidi, kteří vás mají upřímně rádi. A samozřejmě zdraví. Tyto dvě věci jsou pro mě prioritou a velmi si jich cením. 

Co vás nejvíce těší, když se ohlédnete sama za sebou? 

To, že ničeho nelituji. Všechno, čím jsem si prošla a co jsem udělala, mělo nějaký svůj smysl. Když se dnes ohlédnu, mám za sebou samozřejmě obojí, kdy se mi dařilo více i méně, ale skutečně nenajdu nic, čeho bych litovala. A za tento pocit jsem velmi ráda. Myslím, že to nejlepší, co člověka může potkat, je uvědomění, když se ohlédne za svým životem a ví, že všechno se stalo přesně tak, jak mělo, že ty hezké životní highlighty si užil a z těch zdánlivě nevydařených skutečností se poučil. 

Vystudovala jste obor mezinárodní vztahy na VŠE, čím vás studium tohoto oboru obohatilo nejvíce?

Školu jsem měla ráda, dnes jsem na VŠE i členkou rady. Nechci, aby to vyznělo negativně, ale kdybych měla být opravdu upřímná, tak mě studium oboru mezinárodních vztahů příliš nepřipravilo na to, na co jsem potřebovala. Měla jsem obrovský přehled o mnoha věcech, ale vždy jen ve všeobecné rovině. V jistých ohledech mi chyběla konkrétnost a specifikace. Neměla jsem dostatečnou průpravu v kritickém myšlení, náročnější komunikaci nebo týmové práci. A to je si myslím škoda. Na svá studentská léta ale vzpomínám moc ráda, díky tomu, že jsem tuto vysokou školu mohla studovat, mám dodnes velký přehled. 

Jak se díváte na dnešní světové mezinárodní vztahy? 

Řekla bych, že úplně stejně, jako jsem se na ně dívala kdysi. I když je s přibývajícími léty vidět, že role Číny je čím dál větší. Zatímco dříve, myšleno velká historie dvaceti let, bychom řekli, že máme dvě velmoci, konkrétně USA a Rusko, dnes k nim přibyla třetí. Čína. Myslím, že všichni tak nějak vnímáme, že tři je zkrátka moc. Záleží teď tedy na tom, které dvě budou spolu, a v rámci České republiky se samozřejmě můžeme pouze domnívat, na čí stranu z těchto mocenských států se přikloní. To bude mít totiž bezesporu vliv na naše vnímání ve světě i zdejší politiku.

V rámci nadnárodní skupiny Deloitte, v čem konkrétně podle vás mezi ostatními zeměmi vyniká Česká republika?

V tom globálním kontextu je Česká republika vnímána jako velmi inovativní. Neustále se snažíme do naší skupiny přicházet s novými nápady. Osobně si myslím, že jsme považováni za zemi, která se nebojí zkoušet nové věci. A to rozhodně není pouze moje zásluha, ale celého týmu, který tady máme a který každý den přichází se zajímavými nápady a inovativními řešeními, na což jsem velmi pyšná. 

DNES

Nedávno byl zveřejněn žebříček nejvlivnějších žen Česka, který tradičně každý rok sestavuje a vydává magazín Frobes.  Na svém facebookovém profilu jste se k žebříčku veřejně vyjádřila. Váš příspěvek začíná větou: „Vlivný není rovno schopný, a tak by to být nemělo.“ Jak by to tedy podle vás mělo být?

Chtěla jsem tím říct, že v ideálním světě, a myslím si, že by to tak bylo krásné, by někdo, kdo má vliv, měl být i schopný. Protože když máte vliv, tak logicky chcete ovlivňovat věci pozitivně. A čím více jste schopnější, tím více jste schopná všechny tyto věci ovlivňovat. Samozřejmě i schopní lidé mohou věci ovlivňovat negativně. Pro mě osobně je ale velmi smutné, když někdo, kdo má určitý vliv, není zároveň i schopný. A to z toho titulu, že vlivní lidé, proto jsem to, co jsem napsala, dávala do tohoto kontextu, se často stávají vzory. Především pak pro mladou generaci. Je-li totiž někdo titulován jako vlivný, automaticky se stává vzorem a má možnost ovlivňovat lidi, kteří k němu vzhlíží.

Naprosto souhlasím, nese to s sebou logicky ale i určitou odpovědnost. 

Rozhodně! Svým příspěvkem jsem tento žebříček nechtěla jakýmkoliv způsobem degradovat. Jsem přesvědčená, že k jeho sestavení vede nelehká cesta, a pro zařazení žen do tohoto žebříčku panují určitá pravidla, podle kterých je jejich vliv posuzován. Moc si přeji, aby si mladé ženy uvědomily, že k tomu, aby měly jednou nějaký vliv, musí být schopné. V mnoha ohledech. Především pak schopné postarat se samy o sebe. Jedině pak se mohou stát tím správným vzorem a motivací ostatním ženám. 

Jak by měla vypadat, respektive jaké vlastnosti by měla mít každá žena, která má určitý společenský vliv? 

Myslím si, že to není o tom, jak by měla vypadat ideální žena z titulu vlastností, protože každá žena, ostatně i každý muž, má nějaký vliv. Jde jenom o to, jak svůj vliv využije. Pro mě je ten nejúžasnější vliv v tom, že máte možnost vychovat děti, které budou samostatné, s chutí se rozvíjet, chtějí studovat a posouvat svět dál. To je pro mě osobně ten největší vliv, který můžeme mít a máme všichni. Prostřednictvím svých dětí za sebou zanecháváme stopu, na kterou bychom právem měli být hrdí. A chovat se tak, aby naše děti mohly být pyšné na nás. 

To jste řekla moc krásně! Která žena je pro vás osobně tou, jež má skutečný vliv?

Určitě je úžasné vést firmy a přispívat ke změně světa. I to je pozitivní, záslužný a důležitý vliv. Nakonec jakýkoliv vliv, který je nám inspirací a motivuje nás v osobním i pracovním životě, má smysl. Těžko soudit, co je ideální a správné. Každý máme životní priority nastavené jinak. Pro mě je vzorem každá žena, která vychová skvělé dítě. Když mi moje kamarádky řeknou, že si přejí, aby se jejich děti podobaly tomu mému, vím, že jsem svůj životní vliv naplnila. Jako matka vychovávám svého syna tak nejlépe, jak umím a můžu. 

Mottem společnosti Deloitte je Impact that matters, v čem vidíte v rámci toho, co Deloitte dělá, největší dopad na společnost jako takovou? 

Velmi se snažíme působit v oblasti vzdělávání. Právě v této oblasti můžeme zanechávat ten největší pozitivní dopad na společnost. Dalo by se říct, že Deloitte je jednou z největších univerzit na světě. Lidí, kteří projdou naší společností, je obrovské množství. A všichni tito lidé se tu za dobu svého působení naučí něčemu novému. Rozvíjí se a vzdělávají. A to nejen v rámci práce. Dnes se mimo jiné také zabýváme otázkami o tom, jak bude, respektive by mělo vypadat vzdělávání v budoucnosti. Jako korporace se účastníme nejrůznějších školních aktivit, máme dětské kluby a naším cílem je co nejvíce ovlivňovat svět v pozitivním přístupu ke vzdělávání.

V Deloitte nejste ve své funkci pouhým zaměstnancem, ale partnerem. Kdybyste jím nebyla, byl by váš vztah ke společnosti jiný? 

Nesnadno se mi to posuzuje. Jak jsem již zmínila před chvílí, v době, kdy jsem se stávala partnerem, jsem si uvědomila, že jak obrovskou odpovědnost za společnost, ve kterém jsem doposud pracovala, budu mít. Domnívám se, že pokud bych nebyla spoluvlastníkem Deloitte, cítila bych stále pouze respekt a pokoru ke své práci. Dnes vím, že to, co dělám, má dopady na tisíce lidí, a musím v sobě mít také velký kus sebekázně.

Co považujete za nejdůležitější v partnerském vztahu, ať už je jakýkoliv? 

Důvěru.

V Česku vedete zhruba 1400 lidí, v rámci Evropy, pro kterou máte na starost strategii, můžeme hovořit o zhruba 20 000 lidech, jaký je to pocit?

Spím dobře (směje se). Deloitte se daří, a to mě těší. Kdybych se měla vrátit o pár měsíců zpět, na začátekcovidového období, kladla jsem si opravdu mnoho otázek, na které jsem každý den hledala odpovědi. Věděla jsem, že mám kolem sebe spousty lidí, o které se chci a musím postarat. Přemýšlela jsem o tom, co mám dělat jinak, co mohu změnit nebo kam bych Deloitte měla posouvat. Je třeba se neustále dívat kupředu a soustředit se na to, co bude dál. V hlavě mi neustále rezonuje myšlenka, že tuto společnost jednou musím předat v lepším stavu, než jsem ji sama převzala.

To je velmi zajímavé, ale není to někdy trochu svazující? 

Pro mě osobně určitě ne. Naopak. Velmi mě to inspiruje a motivuje neustále se posouvat kupředu. 

V práci i životě dáváte přednost spíše racionálnímu uvažování, anebo intuici?

Rozlišuji to. Empatie je vlastnost, kdy by se jeden člověk měl moc dobře umět vcítit do druhého. Já si o sobě nemyslím, že jsem příliš empatický člověk, ale snažím se s tím pracovat. Podle mě se lidé s touto výjimečnou vlastností musí narodit. Z vlastní zkušenosti to nemohu posoudit, co se týče empatie, myslím, že bych mezi empatiky byla podprůměr (směje se). V minulosti jsem se snažila být racionální. Na počátku své kariéry jsem měla pocit, že se to ode mě očekává, že za vším musí být nějaká čísla, a především výsledky. Postupem času jsem se naučila mnohem více dávat na přirozenou intuici a tolik netlačit na to, co se ode mě očekává, ale být autentická. Ne vždy je to správné, ale k mnoha situacím a rozhodnutím dnes přistupuji intuitivně. 

Co podle vás stojí za úspěchem korporátních společností, jako je Deloitte? 

Myslím si, že to je fakt, že jsme tu vždycky měli, máme a mít neustále budeme mnoho lidí, kteří se relativně rychle točí. Tím pádem do firmy pořád přichází nové nápady a znalosti, charaktery nebo osobnosti. Často si klademe otázku, jaké by to bylo, kdybychom byly firmou, která má permanentně stabilní tým lidí. 

Jak si na tuto otázku odpovídáte? 

Že je to určitě super, když máte ve společnosti stabilitu, ale když se nad tím zamyslíte z jiného pohledu, tak je dobře, že máte i rotaci, že se lidé mění, protože vám vždy přinesou nové impulzy a výzvy. V tomto ohledu si myslím, že je náš přístup správný a je to dobře. Právě díky rotaci, která je pro nás klíčová, jsme jistou vzdělávací univerzitou a firma se s nově přicházejícími i odcházejícími lidmi neustále mění, a hlavně rozvíjí. Jsme poradenská firma. Změna je naší přirozeností. 

Bez kterých vlastností se neobjedou lidé ve vaší společnosti na těch nejvyšších pozicích? 

Pro nás je nejdůležitější pracovitost. Lidé u nás musí být pracovití a musí se chtít učit. Také by měli vyznávat hodnoty, které my ctíme. Jsme etičtí, a to nejen v rámci fungování společnosti jako takové, ale také v tom, jak se k sobě navzájem slušně chováme. Říkáme: Nečiň sám, co nechceš, aby činili tobě jiní. Na toto opravdu extrémně dbáme a chceme, aby lidé respektovali diverzitu. Ale nejenom v rámci nějaké genderové rovnosti, ale i z určitého profesního titulu a toho, jakým způsobem v práci, kterou odvádíte, fungujete, jak se chováte nebo jak docházíte k vlastním výsledkům. Každý z nás je jiný. Někdo je více komunikativní, jiný zase analytický. A to je třeba vždy vzít v potaz. Diverzita pro nás hraje velmi důležitou roli.

Dříve byla velká čtyřka obecně považována za jednoho z nejatraktivnějších zaměstnavatelů pro absolventy univerzit, ze kterých během pár let vychovala schopné pracovníky, kteří našli na trhu velmi dobré uplatnění, je tomu tak stále?

Ano, je tomu tak stále. Mnoho lidí po třech až čtyřech letech, které stráví v Deloitte, odchází a posouvá se dál. A je to je naprosto v pořádku, ani já nemám ambici tu každého udržet. Pokud jsme lidem mohli a dokázali pomoci v jejich rozvoji a za dobu, kterou strávili u nás, třeba i přišli na to, jaká cesta je pro ně ta pravá, tak proč je nenechat jít? Pracujeme tu s úžasnými, chytrými a nesmírně talentovanými lidmi. Už to samo o sobě je skvělé. 

Mnoho firem se momentálně potýká s nedostatkem kvalitních kvalifikovaných lidí, jak si v tomto ohledu stojí Deloitte? 

I my máme samozřejmě obory, ve kterých se potýkáme s nedostatkem lidí. V současné době je trh tažený poptávkou obecně po technologiích. Je pro nás poněkud složité zajistit kvalifikovaný tým těch, kteří mají výborný technologický background, opravdu super dovednosti v IT a perfektně ovládají některé cizí jazyky. Takových jedinců je skutečně velmi málo. Na druhou stranu myslím, že k nám neustále nastupují lidé s obrovským potenciálem a chutí se učit. My jakožto firma umožňujeme lidem se zdokonalovat v jejich talentu, a pokud nám to dovolí, rádi jim pomůžeme přerodit se v nového člověka. Je naivní domnívat se, že všechno, co se naučíte, vám vydrží po celý život. 

Myslím, že je úžasné, že umožňujete svým lidem růst a podporujete je. Přála bych si, aby toto zažil každý zaměstnanec… 

Bylo by to krásné. Je ale potřeba si také uvědomit, že to, že firma toto zaměstnancům umožní, je pouze polovina úspěchu. Vy jakožto zaměstnanec musíte chtít. Rozvíjet se. Učit se. Hledat své talenty. Nejsme ve škole, abychom komukoliv říkali, co musí. Buď ten člověk chce, nebo nechce. Mezi muset se učit a chtít se učit se je obrovský rozdíl.

Nemáte někdy pocit, že mladým lidem schází pokora?

Trochu ano. Když o tom ale tak přemýšlím, říkám si, že si vlastně nejsem jistá, jestli je to chyba těch mladých lidí, nebo naší generace, těch, kteří jsme je vychovávali. Ve své podstatě tato mladá generace vyrůstala v dostatku. Teoreticky mohla všechno a nemusela nic. Neviděla a nezažila to, co jsme prožili my. Neříkám, že to měla snadné, ale během jejího dospívání tady nebyla žádná velká krize, nezaměstnanost, nedostatek, nic takového, aby měla důvod chtít. Tím pádem nevím, zda mladé generaci chybí vyloženě pokora, ale často jim chybí ochota chtít.

Často se setkávám s tím, že moji vrstevníci a obecně mladí lidé nejsou právě často ochotni obětovat tak velké množství času práci, proč tomu podle vás tak je?  

Já si spíše kladu otázku, zda je to dobře, nebo špatně? My jsme byli zvyklí pracovat velmi mnoho, chtěli jsme něčeho docílit a umět se o sebe postarat. Dnešní generace, řekněme mileniálů, si paradoxně uvědomuje, že by měla a chtěla světa více užít, něco z něj vidět, něco tady prožít a zažít. Já si absolutně netroufám říct, že je toto smýšlení špatné. Myslím si, že je ale potřeba si uvědomit, že je zcela v pořádku si užívat, ale že to s sebou také nese nějaké konsekvence a že tato volnost není navždy. V okamžiku, kdy máte rodinu, musíte být schopni ji zabezpečit. Klíčem k úspěchu je podle mého názoru balanc.

ZÍTRA

Jak se s nástupem současné mladé generace mění požadavky zaměstnanců?

Myslím, že dnes zaměstnanci, alespoň u nás, kladou důraz na již výše zmíněné vzdělávání. Sami jsme k tomu dřív neměli tak silný postoj jako dnes, měli jsme pocit, že povinností každého z nás je vzdělávat se sám. Dnes ale pozorujeme, že zaměstnanci si sami říkají o různé možnosti, jak se v něčem zdokonalit. Čím dál častěji od našich zaměstnanců také slýcháme to, že chtějí mnohem sofistikovanějším způsobem skloubit práci a svůj volný čas. Dokonce hledají varianty, jak být v práci například pouze částečně. Doba covidová také proměnila vnímání práce z kanceláří a online z domova. Myslím, že home office je trend současnosti.

Vidíte ve stoprocentní práci z domova budoucnost? 

Osobně si myslím, že určitý druh hybridního modelu je nevyhnutelný a již nezastavitelný. Je pouze otázkou, jak jej nastavíme. Snažíme se samozřejmě naslouchat tomu, co lidé chtějí, ale já nemohu jenom naslouchat. Musím také vědět, co potřebuje naše firma a já. A já vím, že potřebuji obrovské množství kreativity tady. Fyzicky ve společnosti. A ta bohužel nejde ruku v ruce s online prostředím. Budeme tedy muset všichni společně, zaměstnavatelé a zaměstnanci, najít ten správný balanc. 

Podílela jste se také na projektu Deloitte for Schools, který vznikl během pandemie, co je jeho cílem nadále?

Vznikl vysloveně proto, že jsme vnímali, že školy během první vlny pandemie vůbec nevěděly, jak přejít na online. Chtěli jsme jim být nápomocni prostřednictvím našich zkušeností. Naší ambicí je ukázat, jak by mohl fungovat hybridní model školství. V praxi to znamená to, o čem jsme se bavily před chvíli v rámci zaměstnání. Chceme mnohem víc ovlivňovat pedagogické fakulty, to je taková naše ambice, dělat různé hekatony a vytvářet další podpůrné programy. 

Co podle vás schází českému školství nejvíce?

Myslím si, že českému školství schází spousta věcí. Nerada bych, aby tady došlo k nějakému vytržení z kontextu. Vůbec si nemyslím, že české školství je na tom nějak dramaticky špatně. Já nemám potřebu měnit školství, chci vytvořit inspiraci, která ukáže učitelům, že lze učit i jinak. Smyslem je vrátit se vlastně k těm základům Komenského škola hrou. Děti by se ve škole měly socializovat, vytvářet společné projekty, hledat, objevovat, zdokonalovat se, učit se, nebát se dělat chyby. Možná to zní velmi naivně, ale moje osobní ambice je motivovat děti k tomu, aby chtěly chodit do školy, a jsem připravená pro to udělat všechno. 

Finanční rok auditorských společností končí v květnu, jak byste zhodnotila ten nedávno uplynulý? 

Nebyl jednoduchý v mnoha ohledech, zvlášť pro nás, lidi. Mnoho nás ale naučil. Především pak komunikaci v prostředí, na které jsme doposud nebyli tolik zvyklí. Jako firmě se nám ale velmi dařilo. I během pandemie jsme rostli a na to jsem skutečně pyšná. Kdybyste viděla to množství nápadů, které se k nám právě během pandemie dostávalo. Mnohdy to bylo až neuvěřitelné. Málokdo to asi ví, ale já jsem chvilkami i brečela. Říkala jsem si, že to snad ani není možné, že je tu s námi tolik lidí, kteří neustále přichází s takovým množstvím úžasných nápadů. Pro mě to byla fantazie. 

S jakými ambicemi jste vstoupili do tohoto aktuálního roku? 

Do následujícího roku jsme vstoupili hlavně s ambicí rozjet spoustu inovativních věcí. Máme mnoho nových nápadů, které nám akcelerovala pandemie, a nyní je chceme využít.  V současné době rozvíjíme oblast sportu, snažíme se dívat na budoucnost stravování, zabýváme zdravotnickým sektorem a nedílnou součástí je pro nás oblast vzdělávání.

Součástí každého byznysu by přirozeně měly být inovace, máte pocit, že to tak společnosti vnímají a snaží se neustále vytvářet něco nového, co je posune?

Myslím, že většina firem si uvědomuje, že bez inovace dnes nepřežijí. Někteří k tomuto uvědomění ale docházejí pomaleji. Pokud chcete inovovat, musíte jít příkladem, vytvořit atmosféru, ve které se člověk cítí bezpečně a nemá strach chybovat. Většina z nás chce být přece hrdá na to, že něco vymyslela. Všichni mají tak trochu pocit, že k tomu, aby něco vymysleli, měli by být novým Einsteinem (směje se). To ale samozřejmě není pravda. I když něco třeba jenom vylepšíte, je to také inovace. Inovace jako takové jsou zas a jenom o lidech a o tom, aby neměli strach zkoušet nové věci.

Na jakou inovaci z poslední doby v rámci Deloitte jste skutečně hrdá? 

Momentálně vymýšlíme jeden projekt, kterému pracovně říkáme realitní uber. Myslím si, že to bude velmi zajímavé. Spolupracujeme na tom ještě s jednou univerzitou, a pokud to vyjde, tak je před námi v oblasti real estate něco naprosto unikátního.

Co děláte pro to, abyste si dokázala užívat každého dne?

Dívám se na lidi, kteří se smějí. Úsměv je energie a já se snažím jim kousek z té jejich vždy ukrást pro sebe. Jsem vděčná za každý pohled na usmívajícího se člověka. Na každém dnu najdu něco úžasného a krásného. A vždycky, když mi je třeba jen trochu smutno, okamžitě se mi vybaví obličej mého syna, manžela nebo blízkých přátel a ihned se zase usmívám. Jejich štěstí mi pokaždé dodá velmi mnoho energie. 

Text: Nikol Pavlíčková, Foto: Ondřej Pýcha

Tyto stránky používají cookies. Používáním těchto stránek vyjadřujete souhlas s jejich používáním.