Lifestyle

Chamonix: Strmá ranvej do bílého pekla

Chamonix: Strmá ranvej do bílého pekla
8.11.2021

Procestoval jsem toho hodně a za sebe můžu říct, že nejlepší lyžování, které jsem kdy zažil, je ve francouzském Chamonix pod Mont Blankem. A nejúžasnější sjezd vede údolím Valée Blanche po ledovci Mer de Glace. Píše Jakub Turek.

Symbolem lyžařského sportu je ledovcový sjezd z Poledního štítu (Aiguille du Midi) dolů Bílým údolím (Vallée Blanche) a po ledovci Ledové moře (Mer de Glace). Jede se dvacet kilometrů pořád z kopce až do Chamonix.

Fantastický sjezdařský výlet začíná dvěma obřími skoky kabinkové lanovky na Midi. Z první ranní lanovky se dívám pod sebe na skalní a ledové srázy. Během chvíle odtud vylezli horolezci a prolétli paraglidisté, ale dokonce zde prokličkovalo i několik extrémních lyžařů a snowboardistů. Vypadá to božsky, ale na téměř kolmé ledovaté úseky já nemám odvahu.

Tunely vystřílené ve skále a ledu

Míříme na standardní trasu, která není tak nebezpečná. Vyžaduje ovšem také opatrnost, výbavu a zkušenosti z lyžování na ledovcích.

Mont Blanc je dobře vidět z vyhlídkové plošiny nad lanovkou. Počasí skvěle vyšlo a já už jen čekám, až tvrdý udusaný sníh trochu naměkne a stane se z něj jarní firn. Popravdě, není mi úplně hej. Ve výšce téměř čtyř tisíc metrů nad mořem se mi zvedá žaludek. Uklidním se až po dávce čokolády a čaje z termosky.

Když slunce osvítí sněhové pláně pod námi, vydávám se vstříc lyžařskému zážitku. Tunely vystřílenými ve skále a ledu sjedu na firnový hřebínek, nasadím mačky a scházím do depa. Horští vůdci zde natahují lanové zábradlí, protože pád odsud by skončil jistou smrtí. Srázy vlevo ostře spadají do Chamonix, vpravo na ledovec.

V depu pod hřebínkem se nasazují lyže. Na přírodní sněhové plošině je nás hodně, ale všichni si dávají přednost. Na opravdových horách jsou lidé navzájem ohleduplní. Na většinu skupin dohlížejí horští vůdci, které si lyžaři najali, aby jim zaručili bezpečný sjezd.

Místo, kde sjezdovky nic neznamenají

První se zkontrolují lavinové vyhledávače, potvrdí se pořadí ve sjezdu, která se striktně dodržují, a až pak se můžete vrhnout do úžasného velehorského světa.

Kličkuji mezi séraky, občas nahlédnu do ledovcové trhliny. Některé svahy vypadají jako strmá ranvej do bílého pekla.

První třetina sjezdu má tři varianty, obvykle označované římskými číslicemi. Turistická I vede nejvíce vpravo pod skalními žebry štítu Mont Blanc du Tacul, přes sedlo Gros Rognon a do středu obrovského ledovcového kotle, kde se spojují ledové proudy z francouzské strany od Aiguille du Midi a z italské strany ze sedla Géant.

Tady zastavuji. Jednak mě po desítkách minut v hlubokém prašanu už bolí nohy, ale hlavně odtud mám výhled na historii horolezectví. Ze samotné Aiguille du Midi se vychází na jednu ze čtyř klasických cest na Mont Blanc, nejvyšší vrchol Evropy, už od roku 1878.

Klíčové události historie horolezectví

Nade mnou ční Obří zub (Dent du Géant), který je dodnes považován za horolezeckou maturitu. Na plošině pod klíčovým místem výstupu, které se dnes nazývá Burgenerova plotna, se odehrála jedna z klíčových událostí v historii horolezectví. Elitní horolezec Albert Mummery a jeden z nejlepších horských vůdců Alexander Burgener se pokoušeli v létě roku 1880 o prvovýstup na prestižní a dosud nedostoupený vrchol. Dostali se až pod plotny, ale dál to vlastními silami nešlo. Bylo by třeba zatlouct několik skob, ale to Mummery, dnes považovaný za otce sportovního lezení, odmítl a raději se vrátil. Podle tradice měl prohlásit: „Absolutně nedostupné férovými prostředky.“ To je považováno za horolezecký imperativ dodnes. Prvovýstup na nižší vrchol Dent du Géant uskutečnili horští vůdci, bratři Maquignazové, roku 1882 na objednávku bratrů Sellových, kteří následující den využili vysekaných stupů, instalovaných tyčí a zavěšených lan, aby vylezli na vyšší vrchol, jak bylo domluveno a zaplaceno.

V obrovské skalní stěně Mont Blanc du Tacul rozeznáváme ledové kuloáry, strmé pilíře a žebra a také předsunuté věže zvané Satelity Taculu. Tady ukazuje každá nastupující generace horolezců, co dovede. Špičková jména alpinismu zde zanechávají otisky v podobně stále těžších výstup v ledu i skále.  

A konečně upoutá můj zrak dvojitá špička Aiguille du Dru. Poeticky se o jejím ideálním tvaru mluví jako o kamenném plamenu šlehajícím do nebe. Co platilo o Taculu, platí dvojnásobně o Dru. Tady si dovolili vylézt prvovýstup jen ti nejlepší. Všichni vstoupili do historie – Burgener, Payaot, Bonatti, Robbins, Harlin... Že nejen lidé, ale ani hory tu nejsou na věčné časy, připomíná občasné řícení se skal. Takhle už zmizely velké části legendárních horolezeckých cest Bonattiho pilířem a Americká direttissima.

Nebezpečné trhliny a séraky

Od soutoku ledovců Géant a Tacul sjíždím přímo dolů. Povšechná orientace je jasná, ale trefit se bez úhony mezi ledovcové trhliny dokáže jen místní znalec.

Varianta II pro dobré lyžaře směřuje středem Vallée Blanche mezi skalami Gros Rognon a skalním ostrůvkem v moři ledu Petit Rognon do údolí, kde se na ledovci Mer de Glace spojuje s nejlehčí variantou. Extrémní varianta III padá k normální cestě čtyřicetistupňovým svahem podél skal Dent du Requin. Často bývá rozrytá mnoha trhlinami a séraky, kde sklon dosahuje i padesáti stupňů a z ledových odtrhů se musí dokonce občas skočit. Mnohé skupiny se tady navazují na horolezecká lana.

Odtud pochází přehršel fotografií z lyžařských katalogů, neboť projíždím království bezedného prašanu, divokých ledových věží a strmých skalních kuloárů. Tady má dost sil už málokdo. Snad jen horští vůdci, kteří lyžují v těchto výškách celý život, nemusí odpočívat. My turisté z českých a moravských kopečků si připadáme jako himálajští horolezci. Pár obloučků, vydýchat, další oblouky, vydýchat, oblouky... Pozoruji, že na tom jsem stejně jako okolní skupiny Britů, Holanďanů a Němců. O Polácích ani nemluvě.

Obrovské trhliny hluboké desítky metrů

Strmým svahem zleva objíždím pásmo odstrašujících séraků Géant, což jsou chaoticky naházené kusy ledu vysoké jako domy, v nichž to neustále praská, modrobílá hmota se sune do údolí a nikdo se nikdy nechce ocitnout v tomto nestabilním prostředí. Jde tam o život.

Pod séraky se ledovec zplošťuje a rozšiřuje. Pečlivě se držím vyjeté stopy, protože v ledu pod námi zejí obrovské trhliny hluboké desítky metrů. Mnohdy jsou seshora zafoukané sněhem. Nejsou tedy vidět, ale nešťastný lyžař, který nad ně najede, se do nich proboří. Jen za jedno dopoledne jsme napočítali tři záchranné vrtulníkové akce právě z tohoto důvodu. Zda to lyžaři přežili, jsme se nedozvěděli.

Dolů do údolí už jen zubačkou

U Grotte de Glace, částečně přirozené a částečně umělé jeskyně v ledu, sjezd po ledovci Med de Glace končí. Za dobrých sněhových podmínek se dá z ledovce pokračovat na sníh a do hlubokého lesa. Ten lyžaře vyplivne až v údolí Chamonix.

Já takové štěstí nemám. Házím lyže na ramena a dlouze stoupám nejprve sutí a poté po strmém schodišti ke krátké kabinkové lanovce. Ta mě z ledovcového údolí vyveze za pár minut na železniční stanici Montenvers. Tady končí vyhlídková zubačka z Chamonix, která mě sveze zpátky dolů do města.

Bezpečnost na ledovci

  • Vždy lyžovat ve skupině a navzájem se kontrolovat.
  • Mimo vyznačené trasy si najmout horského vůdce.
  • V pásmu trhlin se navázat na horolezecké lano.
  • Konzultovat předpověď počasí, trasu a výzbroj s profesionály v Domě horských vůdců.
  • Pojistka musí pokrýt záchranu vrtulníkem z míst mimo značené trasy.

Doporučené vybavení

  • Lavinová výbava – lavinový vyhledávač, lopata a sonda
  • Lékárnička
  • Bivakovací Žďárského vak
  • Horolezecká výbava – sedací úvazek, karabiny, prusikovací smyčky, lano
  • Helma
  • Tmavé ledovcové brýle

Slovníček pojmů

Ledovec – masa ledu, která se pomalu posunuje údolím, při pohledu z výšky připomíná řeku, místo vodopádů jsou ledopády s mnoha nebezpečnými trhlinami a ledovými věžemi.

Trhlina – desítky metrů hluboká propast v ledovci, často bývá zakrytá sněhem nebo se přes ní přechází po nestabilních ledových můstcích.

Sérak – několik desítek metrů vysoká ledová věž na strmém svahu, která se obvykle zřítí bez předchozího varování, je proto nebezpečné se pod ní pohybovat.

Firn – změklý a znovu ztvrdlý sníh, dobře se po něm stoupá na mačkách a bezpečně sjíždí na lyžích.

Prašan – sníh připomínající mouku, příjemně se v něm zatáčí, ale může pod sebou skrývat mnohá nebezpečí jako skály, laviny a trhliny.  

Sněhová deska – když vítr udusá prašan, vytvoří se na povrchu pevná kůra, ale pod ní zůstává měkký sníh. Po jejím prolomení se spouští rozsáhlé laviny.

Ledová stěna – prudký svah pokrytý firnem, místy ledem, na výstup či sestup je potřeba cepín, mačky, lano, ledovcové skoby a zimní turistické vybavení.

Nejlepší období – Nejlepší doba podle místních znalců je v lednu a únoru, kdy celý ledovec Mer de Glace pokrývá silná vrstva prašanu. Bezpečnější podmínky ovšem vládnou od konce března do začátku května, kdy už leží na problematických místech firn.

Tyto stránky používají cookies. Používáním těchto stránek vyjadřujete souhlas s jejich používáním.