V japonském Vnitřním moři vznikl projekt, který se záměrně vzpírá představě luxusního resortu. Tři rezidence od Bjarke Ingels Group se tu místo pozornosti snaží nabídnout něco vzácnějšího: soukromí, ticho a nerušený prožitek výjimečné krajiny poloostrova Sagishima.
Text: Radomír Dohnal
Foto: Kenta Hasegawa
Dělat rozruch, to je jeden z nejúčinnějších nástrojů marketingu. Takže když se někde otevírá nový hotelový resort, čekala by se ze strany investorů snaha dělat kolem takové události vlny. Zvyšovat zájem, oslovovat veřejnost, propagovat záměr, budovat si reputaci. Tak se to přece dělá, ne? Zvlášť když jde o projekt, který skutečně má čím mediálně oslovit. Unikátním pojetím, privilegovaným místem. A k tomu třeba ještě osobním zapojením světově uznávaných architektů.
Jenže nic takového se v případě aktuální realizace zakázky od BIG, tedy Bjarke Ingels Group, neděje. Ačkoliv si tímto návrhem (původně kodaňské a nyní již dávno mezinárodní studio) odbylo v Japonsku svou velkou premiéru, informace o celém díle do světa jako by neproudí. Naopak. Od dubna 2026, kdy byl projekt zkolaudován a uveden v život, je ticho po pěšině. Ten až podezřelý klid je totiž docela záměrný a tradiční mechanismy marketingu hrubě narušuje.
Jak to? BIG si totiž nepotřebují nějak uměle navyšovat svou reputaci. Na samé špici už dávno stojí. Ani investoři neusilují o navýšení pozornosti nějakou cílenou propagací. Jejich projekt je designován přesně opačně. Tak, že nenápadnost, ticho, nezájem okolního světa je pro ně nositelem kvalit.
Koneckonců, i projekt sám se svým názvem definuje odlišně. Říká si NOT A HOTEL.
Není to prostě klasický hotel, resort ani jiný model velkokapacitního ubytování. Je to nový segment zázemí cestovního ruchu, který se stavebně i funkčně vymezuje proti masovosti. Tím, že nabízí ostře ohraničený zážitek jen hrstce hostů. Projekt hotelu, co není hotel je senzací určenou těm, kteří o ní už dávno vědí. A další lidé o ní vědět nutně nepotřebují.
Z rozhovorů, které tu a tam poskytne hlavní investor Shinji Hamauzu, generální ředitel společnosti Setouchi provozující luxusní hotely v Japonsku, vypadávají jen drobečky informací. Přestože dražba jednotlivých rekreačních domů ve sdíleném vlastnictví, které jsou součástí toho nehotelového projektu, začínala na čtyřiceti milionech korun od kusu
Stopy nevšedního projektu
Celá tahle podezřelá hra s výlučností se dá rovněž považovat za vysoce efektivní nástroj marketingu. Pojetím exkluzivity vzbuzuje zájem zvědavců, kteří touží po zážitku, jež není určený všem. Proto pátrání po tom, co vlastně je a není NOT A HOTEL, připomíná hledání stop v detektivním románu.
První indicií je už zapojení Bjarke Ingels Group. Většina lidí si v souvislosti s jejich praxí pravděpodobně vybaví některou z typicky městských staveb. Dánský architekt Ingels je známý velkými projekty, odvážnými geometrickými formami a schopností proměnit i nesmírně složité zadání v jednoduchý diagram.
Druhou nápovědou je sama lokalita: poloostrov Sagishima v japonském Vnitřním moři, Seto. V krajině, která je věrnou předlohou meditativním sceneriím, obrazům klidu, ticha a rozjímání. To místo je Japoncům historicky i kulturně velmi drahé. Byť jim přísné společenské konvence neumožňují většinou naplno vyjadřovat emoce, u nádhery Sagishima je zadržují jen těžce. A posledním dílkem do skládačky stop je zapojení investorů, developerů ze skupiny Setouchi.
Ti už několik let propátrávají území japonských ostrovů a vyhledávají taková nebezpečně krásná místa. Aby je doplnili mimořádnými stavbami, povznášející architekturou. Rekreační, ale určenou jen pro specifickou klientelu a specifickým způsobem.
S takovými podklady se pak už dá celý motiv projektu NOT A HOTEL identifikovat mnohem snadněji.
Krásu Sagishimy není možné naplno prožít, pokud byste ji sdíleli s desítkami dalších lidí. Nejsilněji působí jako niterný a intimní prožitek. Společnost Setouchi tu pořídila parcelu o výměře 30 000 metrů čtverečních na jihozápadním cípu poloostrova, a těmi nejlepšími architekty světa tam nechala vybudovat obytné zázemí.
Jehož uživatelé – lidé, kteří si do spoluvlastnictví pořídí jednu ze tří zdejších rezidencí –, se budou moci tou nádherou opájet nerušeně. Projekt je sice rekreační, s potenciálem cestovního ruchu. Ale není veřejný. Akvizice pozemků garantuje, že lokalita zůstane zapouzdřena ve své nedotknutelné nádheře pro hrstku vyvolených.
Tři domy, tři různé výhledy do světa
Architekturu, jejímž nositelem se stali BIG, lze vystihnout až překvapivě snadno. Matematickou posloupností. 360–270–180–90–0. To není šifra, ale nejčistší vyjádření podstaty projektu a nakonec i číselná vizualizace jeho mapy. Skutečně.
Za předpokladu, že měl projekt opravdu nerušeně nabídnout krásu místa, nestačilo k tomu jen postavit na vymezené ploše několik luxusních domů. Bylo potřeba zařídit, aby se člověkem vložené stavby s výhledy nepřebíjely.
BIG proto nepracovali s klasickým schématem, v němž se na pozemku rozmístí několik víceméně stejných vil. Každá ze tří rezidencí má v rámci poloostrova vlastní pozici, vlastní geometrii. A především vlastní vztah k moři. Jejich názvy 180, 270 a 360 nejsou hříčkou. Vyznačují úhel, v němž jednotlivé domy otevírají své výhledy do krajiny. Je to vlastně velmi jednoduchý princip.
Architektura se nepokouší konkurovat členité krajině další komplikovanou formou. Místo toho se jednotlivé objekty zalamují, stáčejí a protahují podle terénu. Z dálky proto nevypadají jako tři samostatné vily položené na kopci. Spíše připomínají jednu dlouhou, místy zalomenou linii, stuhu či pentli, která se terénu přizpůsobuje.
Sám Bjarke Ingels přirovnává okolí Sagishimy k japonské krajinomalbě. Zelené kopce prudce vystupují z klidné hladiny Vnitřního moře Seto a mezi nimi se objevují další ostrovy. Tři rezidence jsou podle něj navrženy jako pokračování této topografie – jako kdyby se části kopce, výběžky a rokle přeložily do architektonického jazyka.
Nejvýše položená rezidence z celého souboru, objekt 360, je ze všech tří nejvíce sevřený do kruhu. Její půdorys vytváří prstenec kolem soukromého dvora, zatímco venkovní část domu se otevírá panoramaticky do krajiny. Název proto dává smysl doslova: dům umožňuje výhled prakticky všemi směry. Uprostřed dispozice nevznikla reprezentativní hala, ale chráněný dvůr. Vila má čtyři ložnice a tři koupelny, soukromou saunu a maximální kapacitu deset osob. Její podlahová plocha činí 361 metrů čtverečních a s terasami a polovenkovními prostory narůstá na 785 metrů čtverečních.
Od ní krajinou odsazená vila 270 je koncipována jinak. Také zde se jednotlivé části domu obtáčejí kolem středu, ale těžištěm je tentokrát bazén. Voda je součástí samotné prostorové kompozice. Kolem ní jsou rozmístěny obytné prostory, sauna, místa k odpočinku a ohniště. Dům tak připomíná malý ostrovní svět uvnitř ostrova. Čtyři ložnice, tři koupelny a kapacita až deseti osob odpovídají ostatně stejnému standardu jako u 360. Celková plocha s venkovními částmi je 745 metrů čtverečních.
Nejmenší a zároveň nejvýrazněji s krajinou propojená je Stoosmdesátka. Stojí na nejzazším výběžku areálu a její linie sleduje pobřeží. Prakticky každé místo uvnitř domu má výhled na moře. Centrální dvůr tentokrát nevyplňuje bazén, ale japonská meditativní zahrada. Z jídelny ji lze sledovat skrze vertikální okna, která fungují téměř jako obrazové rámy. Vila má čtyři ložnice, tři koupelny a kapacitu osmi osob. Celková plocha činí 707 metrů čtverečních.
Ty tři domy tedy nejsou variacemi téhož půdorysu. Každý je odpovědí na jinou situaci.
Fúze stylů Japonska a Skandinávie
Celý koncept má ještě jednu vrstvu. K číslům objektů patří i 90. Nejde ale o další rezidenci. Devadesátka označuje společnou restauraci u pláže. A Nula? Jak odtušíte, ta z logiky označuje nulový úhel rozhledu. Je vybídnutím určeným těm, kteří se tu ubytují. Je to: „Zavřete oči. Zastavte se. Existujte jen pro daný okamžik bytí.“
Nula je sílou introspekce, hlubokého prožitku při nadechnutí zdejší atmosféry. A zatímco každý bod tu má své místo, prostor pro zamyšlení je všudypřítomný a nevymezený. V samotném stavebním řešení se prolínají vlivy řekněme skandinávské, za nimiž stojí Bjarke Ingels, a vlivy japonské, které do projektu vnesl Ryohei Koike, společník v BIG.
Společným výstupem obou pak je, že se tu tradiční japonské stavební prvky nestávají dekorací, ale součástí srozumitelného technického jazyka.
Tím nejvýraznějším stavebním rysem jsou stěny z dusané, stlačené zeminy. Materiál tak doslovně pochází přímo z pozemku, protože zemina vytěžená při stavbě se proměnila v samotnou konstrukci. Kvůli japonským požadavkům na seizmickou odolnost musela být směs speciálně vyztužena. Její ukládání do bednění probíhalo ručně, po několika vrstvách denně, a samotné budování stěn trvalo téměř šest měsíců.
Proti hmotě stěn a zdí pak stojí velké zakřivené prosklené fasády. Ty myšlenkově navazují na princip tradičních japonských shoji – lehkých příček, které stírají hranici mezi interiérem a exteriérem. BIG jejich papír nahradili sklem. Obytné prostory se tak prakticky rozpouštějí v krajině a výhled na moře se stává součástí interiéru. Podobnou interpretací tradice jsou terasy připomínající engawa, přechodový prostor mezi domem a zahradou, nebo kamenné podlahy, jejichž rastr odkazuje k proporcím tatami.
Na střechách se pak tradice potkává s technologií nejdoslovněji. Solární panely jsou tvarovány tak, aby připomínaly tradiční japonské tašky kawara. Moderní energetická technologie se tak stává součástí stavby, která nemá potřebu hrát si na minulost. Velmi důležitým rysem, byť ne až tak stavebním jako spíš koncepčním, jsou principy miegakure, tedy postupného odhalování a skrývání. Centrální dvory nejsou z jednotlivých míst nikdy viditelné celé. Části zahrad, bazénů, saun nebo oblohy se odhalují postupně při pohybu domem.
Proti panoramatickým výhledům proto architekti záměrně stavějí i místa intimity a omezeného rozhledu. Výsledkem není ani futuristická, ani nostalgicky japonská architektura. Je to současná stavba, která se pokouší pokračovat v místní tradici jinými prostředky. Je to lákavé: stavebním pojetím, svou lokalitou. A není to pro každého.
