Jen půl roku bude k vidění největší dřevěná stavba na světě. Labyrint, který připomíná starobylé japonské chrámy, se obtáčí kolem výstaviště, na němž vyrostly pavilony letošní světové výstavy EXPO 2025. Hostí ho japonská Ósaka a rozhodně stojí za návštěvu.
Text a foto: Jan Stuchlík
Čára je bod, který se vydal na procházku, prohlásil kdysi malíř Paul Klee. Co kdyby ale tím bodem byl sen. Kam by se vydal a co by po něm zůstalo? A jak vlastně takový sen vypadá? Stačí projít bílým pralesem a dojít k fontáně snů. Na kulatý displej napsat nebo nakreslit ten svůj, vzít ho do rukou a jemně ho poslat do fontány. A je tady, barevná kulička, která pluje a přeskakuje, až najednou zmizí. „Následujte ho, zkuste ho najít v uložišti snů,“ vyzývá velký transparent. Ještě pár kroků. Otevřou se dveře a objeví se nekonečno. Plné barevných kuliček, plné snů, které se jeden po druhém zhmotňují. Stačí si počkat na ten svůj.
To není pohádka, která by leckomu mohla připomínat slavný animák V hlavě, kde se jako barevné koule ukládaly vzpomínky do paměti. To je realita singapurského pavilonu na letošní světové výstavě EXPO, kterou hostí Japonská Ósaka. Jednoduché poselství, kterým malý stát se šesti miliony obyvatel říká světu: „Singapur je město snů.“
Sny a vize
EXPO 2025, jehož pavilony vyrostly na umělém ostrově Yumeshima, ke snění o lepší budoucnosti vyzývá. Jeho ústředním motem je: Návrh budoucí společnosti pro naše životy a mělo by se stát jakousi laboratoří, v níž s pomocí nejmodernějších technologií vzniknou myšlenky, které pomohou lidstvu vyřešit globální problémy, jimž musí čelit.
Světová výstava se v Ósace koná znovu po 55 letech. V roce 1970 se na ní světu představily technologie jako bezdrátové telefony, elektrická auta nebo pohyblivé chodníky. Letos si dává za cíl přispět k dosažení cílů udržitelného rozvoje do roku 2030, jak je stanovila Organizace spojených národů před deseti lety. Ale ani tentokrát nechybí technologická lákadla jako létající auta, robotičtí společníci nebo strojové překladače.
Pořadatelé dali prostor také umělcům, aby v osmi pavilonech na centrálním náměstí ztvárnili vize i možné problémy budoucnosti. Jako Hiroshi Ishiguro v černém pavilonu Future of Life. „Vstupte do světa androidů,“ lákají texty u vstupu. Jenže kdo by čekal ohromující robotické instalace, v nichž se androidi baví s návštěvníky, má smůlu. Příběh dívky Kany, která žije s babičkou na Yumeshimě v roce 2075, je mnohem subtilnější. Zabývá se dilematem, zda má člověk po smrti žít dál v počítačovém mozku androida, aby byl stále se svými blízkými. Odpovědět si musí každý návštěvník sám. Kanina babička měla jasno okamžitě, jak jí lékaři tuto možnost nabídli.
Hned vedle duní temné zvuky z dalšího kurátorského pavilonu null2, až se jeho zrcadlově lesklé stěny otřásají. Autorem multimediální instalace je Yoichi Ochiai. Vyzývá návštěvníky, aby spolu s ním v metamorfóze digitální přírody meditovali nad vztahem hmotných tužeb a nehmotné představivostí.
Stříbrný pavilon sousedí hned s tím českým. Budově od architekta Michala Gabaše a jeho studia Apropos Architects poskytuje efektní kulisu. Až do poslední chvíle jeho autoři nevěděli, kam až pořadatelé zrcadlovou fasádu sousedního objektu protáhnou. Nakonec ji instalovali na všech stěnách a český pavilon se na nich odráží jako skleněný šperk.
Český pavilon
Česko na EXPO vsadilo na kombinaci zajímavé architektury, odkazu na sklářskou tradici, poněkud tajuplného ztvárnění filozofie v Japonsku oblíbeného Alfonse Muchy a pivo. Českých snů a vizí o budoucnosti se návštěvníci nedočkají.
Atraktivní a efektní je čtvrtkilometrová spirála, která stoupá za skleněnou fasádou a třiapůlkrát se otočí kolem celého pavilonu. Symbolizuje vitalitu člověka a jeho duchovní růst. Stěny zdobí nástěnné kresby mladého současného umělce Jakuba Matušky aka Maskera, který nezapře své streetartové začátky. Hravé Japonce jeho kresby hned při otevření pavilonu inspirovaly k vytvoření vlastních obrazů. Na zamlžené skleněné stěny kreslili jednoduché výjevy a psali vzkazy. Vlastně tím statické dílo povýšili na jeden velký živý exponát.
Ve dvou třetinách se spirálovitá stezka rozšiřuje a otevírá do velkorysého prostoru, kde na návštěvníky čeká za zvuků árií z Dvořákovy Rusalky obří skleněné růže a bílá sakura, které visí ze stropů. Jejich autor Rony Plesl je odlil unikátní technologií, jejímž autorem je Jiří Šín. Podobně na ósackém EXPO v roce 1970 představila dvaadvacetimetrovou řeku z taveného skla česká manželská dvojice Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová. Škoda, že se návštěvníci o Pleslovi a jeho objektech nedozvědí víc. Nemluvě o použité technologii odlévání. Přitom čtyři jeho skleněné kmeny stojí i před vstupem na návštěvnickou stezku.
Druhým lákadlem je česká hospoda, kde se točí plzeňské pivo a servírují variace na české tradiční speciality upravené pro asijské publikum. Uprostřed restauraci vévodí světelná instalace od Preciosy z foukaného křišťálu. Ani o něm se minimálně v prvních dnech po otevření hosté kvůli absenci popisků či videí neměli šanci dozvědět více.
Česká expozice tak zůstala na půli cesty, zacyklená ve stereotypech, k nimž se tak často a zbytečně uchyluje prezentace země, o níž politici s oblibou tvrdí, že se má stát Country of the Future či lídrem v inovacích. Nejvýraznějším exponátem je tak samotný pavilon. Pětipatrová dřevostavba obložená sklem, která těží z výborné polohy na hlavní promenádě hned na nábřeží. Z její střešní terasy se dá skvěle sledovat vodní a světelná show, která se v pravidelných intervalech spouští přes den i po setmění. Česká dřevostavba navíc jako kontrapunkt výborně sekunduje obřímu dřevěnému prstenci Grand Ring od slavného architekta Sou Fuijmota, který obepíná celé výstaviště a vysloužil si titul největší dřevostavby na světě.
Co by řekl oceán
Na rozdíl od Čechů se většina ostatních států odvážila snít. Ukazují vize, jak by jednou jejich země a města mohla vypadat, jak by se jejich obyvatelé mohli mít lépe či jak se naučit lépe žít v souladu s přírodou, aby budoucí rozvoj lidské civilizace neznamenal zhoubu pro zbytek planety. A to vše v často velmi efektních projekcích, které berou dech.
Stěnou, kterou pokrývají silná námořní lana, se vstupuje do portugalského pavilonu. Bývalá námořní velmoc v působivé panoramatické projekci nechala promluvit samotný oceán. Co by asi tak řekl lidem, kdyby rozuměli jeho burácení? Poselství vody není příliš optimistické.
Jako země s nejbohatší biodiverzitou na světě se prezentuje Kolumbie. Krásu tamní přírody popsal už v románu Sto roků samoty kolumbijský spisovatel Gabriel García Marquez. Jeho oblíbené vydání, které graficky inspirovalo i japonskou podobu knihy, Kolumbijci přivezli do Japonska. A s ním i malou ochutnávku své domoviny. V kulisách barevné projekce lze ohmatat a přivonět nejen k tradičním kolumbijským plodinám, ale také místním textilním produktům. Samozřejmě nechybí sen o Kolumbii, která bohatne a zároveň svým růstem nezatěžuje jedinečnou přírodu.
Zasazením jednoho stromu bohatne celá země, zní jeden z nápisů na vysokých sloupech u vstupu do čínského pavilonu. V přízemí Čína oprášila odkazy na čtyřtisíciletou historii. Dávné artefakty jsou uzavřeny ve vitrínách, jejichž čelní panely tvoří poloprůhledné dotykové obrazovky, kde si diváci najdou další informace. Motivy dávného pokorného vztahu čínské civilizace k přírodě přechází v moderní pokusy, jak dnešní krajině často zdevastované bezohlednou lidskou činností vrátit život. O patro výš už je naplno vidět digitální vize smart země, kterou se Čína chce stát. A pro fanoušky dobývání vesmíru přivezla i vzorky měsíční horniny, kterou na Zemi dopravila sonda Chang-E.
Pod motory rakety
Dobývání vesmíru si jako hlavní motiv velké části expozice vybraly i Spojené státy. Nechybí kameny z povrchu měsíce, ani propracovaná přehlídka družic, které lidstvu odhalují tajemství univerza. Na konci čeká bombastická projekce. Co by asi viděl člověk, který by se v okamžik startu ocitl pod motory nové superrakety, která má dopravit astronauty zpět na měsíc? Pět, čtyři, tři, dva, jedna, zážeh, odpočítává hlas v reproduktoru. A pak už se stačí jen nechat unést jedinečným zážitkem v deset metrů vysoké hale, když kolem šlehají plameny a všichni se společně vydávají na cestu ke hvězdám.
Svým astronautem se chlubí i Spojené arabské emiráty v pavilonu, kterému vévodí efektní labyrint sloupů pokrytý rákosem. Malajsie svou expozice uzavřela do bambusové budovy, v jehož středu vyrostl Strom harmonie z ratanu a bambusu. Každý z listů je utkán domorodými řemeslníky a symbolizuje respekt k přírodě a budoucím generacím. Ty budou podle malajsijské vize žít v zemi, která bude smart a v roce 2040 bude patřit k digitálně nejpokročilejším státům světa. Naznačuje to i impozantní projekce na 3D modelu malajsijské metropole Kuala Lumpur. A to je jen malá ochutnávka z toho, co se skrývá za zdmi působivých paláců, které architekti pro letošní EXPO vybudovali. Šance si vše prohlédnout a snít o budoucnosti bude dostatečně dlouhá. Brány výstaviště se definitivně zavřou 13. října. Ideální pro návštěvu je jaro a podzim, kdy nehrozí vysoká vlhkost a ubíjející horko.
Kam dál kromě EXPO
ÓSAKA
Třímilionové město je zasvěceno hlavně obchodu. Na konci války ho zničilo bombardování, a tak mu dnes dominují mrakodrapy a moderní architektura. Přesto lze ale najít zajímavá místa s nádechem historie.
Ósacký hrad
Původní hrad nechal postavit v 16. století Toyotomi Hideyoshi. Několikrát v historii byl zničen a znovu obnoven. Naposledy po druhé světové válce. Z horního patra se otevírá jedinečná vyhlídka na část Ósaky. Ostatní části nabízejí výpravu do historie hradu.
Chrám Shitennoji
Jeden z nejstarších buddhistických chrámů v Japonsku založil v roce 593 princ Shotoku. I když areál několikrát v minulosti vyhořel, vždy se jej povedlo rekonstruovat do původní podoby. Chrám je skvělou oázou klidu v rušném městě, která přímo vybízí k meditacím.
Věž Tsutenkaku
První věž Tsutenkaku postavili Japonci ve čtvrti Shinsekai už v roce 1912 a se 75 metry to tehdy byla nejvyšší budova v Asii. V roce 1943 ji zničil požár. Novou věž se povedlo postavit o 13 let později. Je vysoká 108 metrů, nabízí výhled na polovinu Ósaky a milovníci adrenalinu mohou sjet dolů místo výtahu po toboganu.
Čtvrť Dotonbori
Milovníci nočního života a skvělého japonského jídla by neměli vynechat čtvrť Dotonbori. Po centrálním kanálu se lze projet lodí. Nakupovat, bavit se a dobře jíst se dá ve spleti okolních uliček. Maskotem Dototonbori je běžec Glico, který vévodí jedné z nespočetných světelných reklam lemujících vodní kanál.
KJÓTO
Jen půl hodiny běžným vlakem nebo patnáct minut nejrychlejším šinkansenem Nozomi trvá cesta do sousedního Kjóta. Dřívější hlavní město celého Japonska je proslulé svými zenovými zahradami a chrámy. Jeho kulturní význam město zachránil před jaderným bombardováním na konci druhé světové války.
Zlatý pavilon Kinkakuji
Budova Zlatého pavilonu byla původně postavena už ve 14. století. Současná stavba je replikou z roku 1955, když ho o pět let dříve poničil požár založený psychicky nemocným mnichem. Od roku 1994 je na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Obklopuje ho působivá tradiční japonská zahrada.
Šógunský hrad Ninjo
Hrad nechal na začátku 17. století vybudovat jako své sídlo první japonský šógun Tokugawa Ieyasu. Na tomto místě bylo oznámeno zřízení šógunátu a o více než dvě století později i jeho zánik. Od roku 1867 sloužil jako jeden z císařských paláců.
Čtvrť gejš Gión
Dřevěné domky nalepené jeden na druhý dýchají historií starého Japonska. Čvrť Gión se rozkládá pod chrámem Yasakawa a je plná obchůdků a tradičních restaurací. Pokud lze někde spatřit japonské gejši, tak tady je pravděpodobnost nejvyšší.
Nishiki Market
Ráj japonského street foodu je kjótský trh Nishiki. Vzájemné propojené pasáže v centru města nabízejí nepřebernou ochutnávku místních specialit. Nemůže chybět suši, opékané špízy, ale také jedinečná kjótská nakládaná zelenina a vynikající japonské sladkosti.
