Status

Martin Kodl: Krize přinesla do českého umění nečekanou konjunkturu

Martin Kodl: Krize přinesla do českého umění nečekanou konjunkturu
10.8.2020

Kvalitní umění patří mezi bezpečné investiční přístavy, a současná ekonomická nejistota k němu obrací pozornost nečekaných kupců. Podle galeristy Martina Kodla by díla některých dosud nedoceněných autorů mohla v krizi rezonovat v překvapivých částkách. Jak si české umění stojí ve světě? A proč jsou aukce nutnou součástí utváření jeho mezinárodního profilu?

V nelehkém období posledních měsíců jste přispěli k pozitivním iniciativám ve společnosti charitativní aukcí díla Virus Fighter od Rudolfa Burdy. Odkud tento nápad vzešel?

Na začátku toho chaosu jsme si se syny říkali, že nemůžeme jen tak přihlížet, chtěli jsme pomoci. S finální podobou nápadu přišel výtvarník Honza Kaláb, ten nám prezentoval iniciativu na dražbu obrazu. Nám se jeho záměr velice líbil, celé to do sebe zapadlo. Dílo se vydražilo za krásnou sumu a musím říct, že byť šlo o benefiční aukci, výsledek je v obou dvou případech – jak u první aukce Honzy Kalába tak u Rudolfa Burdy – velice seriózní. Když jsme oslavili první úspěch s obrazem, řekli jsme si, že by nebylo fér dražbu ve stejném oboru opakovat. Brali jsme to tak, že Honza má autorské právo na svůj nápad. Chtěli jsme ale zkusit zapojit někoho z kvalitních sochařů a domluvili jsme se právě s panem Burdou, což je velice talentovaný člověk. Zájem byl opět výrazný.

Za krásný moment považuji, že v obou dvou případech jsme společně s výtvarníky vybrali neziskové organizace, u kterých nám později jejich zpětná vazba jasně potvrdila, že jsme zvolili příjemce správně. Chtěli jsme podpořit někoho, kdo vůbec není vidět, ale kdo si podporu zaslouží. Někoho, kdo opravdu poctivě pracuje, a nikdo si ho moc nevšimne. Když mi pak lidé v podivné době kulturního ticha plakali radostí do telefonu, věděl jsem, že to celé má smysl. 

Vaše galerie je obecně známá častými charitativními akcemi. V čem vidíte spojení umění s dobročinností?

Kdybych se vrátil úplně k prvotní myšlence, tak tatínek mi vždycky říkal: „Když na obrazech vyděláš, tak přemýšlej, jak bys to zase vrátil zpátky.“ Pomáháme lidem, kteří naši pomoc potřebují. Zároveň se díky tomu zviditelní i samotní autoři. Jejich práce se ukáže v jiné platformě, dostane se k pozornosti většího množství lidí. 

Zaznamenal jste v poslední době větší zájem o nákup umění coby investice? Se zvyšující se mírou inflace na pozadí nejistého vývoje ekonomiky se do tradičně konzervativních, stabilních segmentů jako je zlato nebo umění pouští i netypičtí investoři.

Ano, samozřejmě se s tím setkáváme – na jednu stranu bohužel, na druhou stranu bohudík. Na tento fenomén mám rozpolcený názor. Vždycky jsem fandil sběratelům, považuji obrazy za zkrášlování života, za obohacování světa, ale pro umění jsou velice důležití právě také investoři a teď nastala doba spekulací. Uložení peněz do umění za účelem zhodnocení investice nelze nikomu vyčítat, naopak bych měl být rád, že se to děje. Za co jsem ale skutečně šťastný je fakt, že se krize zatím nedotkla sběratelů motivovaných čistě vášní, že stále nakupují i oni. Sami jsme v očekávání, jak nadcházející krize, která bude určitě jiná než ta předešlá, ovlivní trh s uměním. Rok 2008 nastartoval v českém umění překvapivou konjunkturu. 

Proč si myslíte, že k tomu došlo? 

Dodnes mi to nikdo nedokázal vysvětlit. Zahraniční trh s uměním zaznamenal ztráty a pokles, v Čechách se ale situace vyvíjela přesně obráceně. Jednu věc však vím zcela jistě: český trh s uměním nebyl v roce 2008 ještě zdaleka na té úrovni, jakou by si zasloužil – ekonomicky, společensky ani významově. Myslím si, že se právě to se do dění v předešlé krizi nějak promítlo.

Myslíte si tedy, že krize byla katalyzátorem vývoje podhodnoceného trhu? 

Ano, ceny už od roku 2008 samozřejmě poskočily nahoru, ale pořád vidíme u některých výtvarníků a u některých směrů rezervy. I to by mohlo aktuálně rezonovat. 

Očekáváte, že lidé začnou pod vlivem hrozící krize rozpouštět sbírky?

Někteří sběratelé bohužel budou muset. V roce 2008 se to stalo, řada bohatých lidí musela kvůli podnikání umění prodat. Já jsem se změn v první chvíli zalekl, protože nejdříve přišli ti, co potřebovali sbírky rozpouštět a teprve pak se objevila druhá strana, tedy kupci. Zapadlo to do sebe a lidé, kteří tehdy své sbírky rozpouštěli, na tom většinou obrovsky vydělali.

Ta situace se teď opakuje? 

Zatím ne. 

A předpokládáte, že k tomu dojde?

Těžko říct. Myslím si, že se společnost výrazně posunula a obrazy netvoří u majetných lidí tak silnou část portfolia, jako tomu bylo v roce 2008.

V poslední době padlo v České republice několik aukčních rekordů. Co stojí v pozadí této tendence? Je to podle vás větší koncentrace kapitálu na trhu, nebo osvícenější přístup investorů do umění?

Obojí. Ale převažuje, jak jste zmínila, větší koncentrace kapitálu. 

Dosáhlo už české umění vrcholu svého docenění?

To ne, u některých autorů se pohybujeme dokonce výrazně pod vrcholem. 

Jaké procento prodejů v rámci hodnotných kusů je produktem čistě pragmatické investiční kalkulace a nakolik jde o nákupy z vášně? 

V tomto ohledu je potřeba identifikovat ještě třetí kategorii, tou jsou investoři motivovaní vášní. Naše aukční společnost zaznamenala v posledních letech ‚rekordní počet rekordů‘. Řada z nich padla hlavně na základě oné sběratelské vášně, kterou já osobně také cítím a která tvoří můj život. 

Kteří autoři jsou nejžádanější? Lze sledovat trendy i v tak nadčasové záležitosti jakou je umění?

Slovo trendy se mi příčí, ale sám jsem nucen ho používat. Do popředí aktuálně vstupuje generace bohatých lidí, kteří začínají inklinovat ke druhé polovině 20. století, k poválečné tvorbě. I sám na sobě pozoruji, že si také víc všímám poválečných autorů. Řada mladých lidí disponuje velkými penězi a vydávají se spíše cestou výběru poválečného nebo současného umění.

Nakolik se jejich výběr liší od výběru vašich klientů ze starších generací?

Už dlouho radím lidem pořád stejnou věc – vybírejte si obrazy podle toho, jak vás osloví a dbejte na kvalitu. Naše aukce se vyznačují velice kvalitními pracemi, takže následně už záleží jen na vkusu klienta. I když za námi přijde někdo, kdo hledá čistě investiční příležitost, radím mu, aby si koupil něco, co ho oslovuje. 

Co oslovuje Vás osobně?

Jako kluk jsem začal 19. stoletím. Teoreticky bych měl postupovat dál, dnes bych měl být se svými preferencemi pravděpodobně u současného moderního umění, ale nějak se to nestalo. Pořád mě baví české umění 19. století. 

Můžete zmínit nějaké konkrétní dílo, které vás oslovilo nejvíc? Něco, co se Vám dostalo do rukou a pomyslel jste si, že tenhle kus nechcete nikomu prodat. 

Takových děl bylo spoustu, člověk ale nemůže koupit všechno co se mu líbí (smích). Na každé aukci mám takový svůj abstraktní výběr obrazů, které sleduji. 

Který je Vaším favoritem v aktuálně chystané listopadové aukci?

Máme tady krásnou věc od francouzského malíře Basila, který patřil k zakladatelům impresionismu. Zemřel velice mlád a málo se o něm mluví, bohužel. Vystavoval s Monetem na prvních impresionistických výstavách, byli přátelé. Jeho dílo bych velice rád viděl v naší rodinné sbírce. Když si představím, co by na to říkal můj táta a jeho kamarádi… ti by, pane, koukali.

Jak si stojí české umění v zahraničí? Jak se na něj dívají vaši kolegové třeba ve Francii nebo Belgii?

Narazila jste na věc, která mě dlouho velice rmoutila. České výtvarné umění bylo zcela neoprávněně pošlapáno a skryto, byl mu odepřen jeho význam. Až díky významným aukcím a cenám, na něž si v nich české umění sáhlo, se probudil zájem o jeho autory. Ať se na mě takoví ti praví kunsthistorici, kteří nechtějí mít s ekonomickými aspekty umění co do činění nezlobí, ale nebýt trhu a aukcí, českého umění by si bohužel dál nikdo příliš nevšímal.

Vysoké aukční ceny jsou jedním z prvků tvořících respekt k výtvarnému umění. V posledních letech jsme se setkali s kupními cenami kolem milionu eur nebo milionu dolarů a í díky tomu začíná být výtvarné umění bráno trochu víc vážně.

Jak těžké je pro současné autory prosadit se? 

Umělecky se prosadit je nyní podstatně jednodušší než v minulosti. Souvisí to s charakterem doby ale i rozšířením internetu. To s sebou nese i skutečnost, že ne vždy se prosadí kvalita. Často se prosazuje kvalitní marketing, schopnosti dobrého obchodního zástupce. Takto to ale nakonec bývalo vždy.

V jakých jménech z nové generace spatřujete největší potenciál?

Teď naštvu tisíc výtvarníků (smích). 
Můj syn Matyáš dojednal s aukční síní Sotheby´s v Londýně aukci českého výtvarného umění – jde o skutečně významný moment pro celý segment. Britové chtěli vybrat deset výtvarníků. Syn si s tím dal opravdu velice seriózní práci, nechtěl v selekci žádnou protekci a dal dohromady deset jmen. Na těch se s ním shodnu, jde o Ondřeje Basjuka, Šárka Koudelovovou, Jakuba Špaňhela, Lubomíra Typlta, Kryštofa Kinteru, Pastu Onera, Jana Kalába, Josefa Bolfa, Jana Pištěka a Miroslava Polácha. 

Jsou čeští sběratelé ochotni platit za práce mladých umělců?

Jsou. Máme na tomto poli se svými prodeji v současnosti 100% úspěšnost, nestalo se nám, že bychom někdy něco neprodali. Asi i proto se na nás současní umělci obracejí.

Kdo je vaším osobním nejoblíbenějším autorem bez ohledu na období? 

Asi Emil Fila. Anebo Václav Špála. V tom jsem vyrostl, od dětství jsem s nimi tak nějak žil. Přiznám se Vám k jedné věci. Nedávno jsme doma vymalovali a já jsem se těšil, že si dám na zeď něco úplně jiného. Víte, jak to dopadlo? Skončil jsem u Špálů a u Filů. Po tak strašně dlouhé cestě jsem zjistil, že chodím v kruhu.

Jak se vlastně staví sbírka? Lze ji vytvořit čistě pocitově, nebo to má svá konkrétní pravidla?

Každému radím, ať tvoří sbírku pocitově. Ano, vezměte si poradce, ale spolehněte se na pocity. Do ničeho se nenuťte. 

Stává se i v dnešní době, že někomu v chodbě na chalupě dvacet let visí obraz v hodnotě milionů korun a majitel o jeho ceně nemá tušení?

Stává, i když už jen výjimečně. Hlavní vlna těchto objevů proběhla v devadesátých letech, to bylo období plné překvapení. 

Jak se k vám takové obrazy dostávali?

Když jsme pořádali jednu z vůbec prvních aukcí v této zemi, těsně před revolucí, objevili jsme obraz od Alfonse Muchy. Jeho majitel chtěl peníze okamžitě, ukázal nám z okna dva wartburgy, které mu stály na dvoře a řekl, že by potřeboval čtyřicet tisíc na jejich opravu. Nechtěl v žádném případě přistoupit na myšlenku aukce. Nikomu nevěřil, prostě chtěl tady a teď čtyřicet tisíc. 

Tehdy jsme to mohli koupit a nabídnout jako majitelé v oné aukci, ale to jsem nikdy neudělal. Nakonec jsme ho přesvědčili, aby to dílo do dražby dal. Chtěli jsme všem ukázat, že ho prodáme za víc. Vyvolávací cena byla stanovena na šedesát tisíc korun a obraz se prodal za osm set tisíc korun. 

Ty wartburgy už zřejmě neopravoval, že?

Možná je opravil a k tomu si koupil mercedes (smích). 

Tehdy jsme se s podobnými případy setkávali často. Sami jsme neznali tržní ceny a v aukcích jsme pak byli ohromně překvapeni. Uvědomoval jsem si, že žijeme fantastickou dobu, že si můžeme sáhnout na vše, co tato země umělecky vytvořila. Hodnota děl se pak utvářela v podstatě až v aukčním sále. 

Dnes, když už prodejů proběhlo spousta, lze hodnotu umění daleko lépe predikovat. Ceny českého výtvarného umění ale ještě nejsou finální a stává se, že některé aukční částky rezonují jinde, než si člověk myslí.
Setkáváte se v praxi s falsifikáty?

Toto je velké téma. Bohužel ano, setkávám. Je to obrovský nešvar a ničitel trhu s uměním. 

Jde o skutečně o až tak častý jev?

Bohužel ano. Trh se ale polarizuje a ví se, kdo falza prodává a kdo ne. 

Už jsme se toho tématu dotkli – v listopadu vás čeká další aukce. Můžete zmínit její nejzajímavější díla?

Jarní aukci jsme z pochopitelných důvodů vynechali, v té podzimní tedy máme zahrnuta i díla z jara. Představíme tak skutečně spoustu významných věcí. První dvacítku největších držíme v tajnosti a nerad bych to porušoval. 

Tyto stránky používají cookies. Používáním těchto stránek vyjadřujete souhlas s jejich používáním.