Status

Milorad Miškovič. Hrdost se často zaměňuje za aroganci.

Milorad Miškovič. Hrdost se  často zaměňuje za aroganci.
Jitka Krulcová, 30.4.2017

Patří mezi první vlnu pražských developerů a jeho jméno bude navždy spjato se vzestupem Karlína. Milorad Miškovič, majitel společnosti Karlín Port, je výraznou osobností, a to nejen v byznysu. Potrpí si na emoce, na svůj jižanský původ a nebojí se pochválit konkurenci.

Uspěl jste ve svém oboru, máte rodinu, dalo by se říct, že už se nepotřebujete od nikoho učit. Přesto rád hovoříte o svých vzorech. Čím Vás inspirují?
Možná je to tím, že se pořád cítím mladý (smích). Nemám problém mluvit  svých vzorech i proto, že jsem Jižan a my jsme v porovnání se Středo-evropany sebevědomější, sebejistější. Skutečnost, že mám vzor, pro mě neznamená, že bych byl méně než on, nepoškozuje to moje sebevědomí. Jedním z mých vzorů je Serge Borenstein, Belgičan židovského původu a můj někdejší partner ve společnosti Karlín Group. Serge je vizionář a jeden z prvních lidí, kteří tady v developmentu začali koncepčně pracovat s architekturou, designem a urbanismem. Přestože je dnes cítit přetlak peněz a pražskému trhu nemovitostí se velice daří, a ještě pár let se mu dařit bude, ani nyní nevidím dost lidí, kteří by byli ochotni zabývat se právě architekturou a designem z pozice developerů. Mezi své další vzory počítám Toma Samiiho, majitele společnosti Ungelt Partners. Tom je Američan s perskými kořeny a vzal jsem si od něj do života zase něco úplně jiného než od Serge. Tom je pragmatický a strategický expert na investice a perfektně se vyzná v tom, jak projekty profinancovat, kde získat podporu a jak být maximálně efektivní. Osobně jsem moc rád, že jsem měl možnost s těmito lidmi spolupracovat a nechat se jimi ovlivňovat. Co do profesního hlediska je mi vzorem i Luděk Sekyra, považuji ho za velice chytrého právníka – který vlastně právníkem nikdy nebyl – a zároveň psychologa a stratéga. Posledním z mých vzorů, který se vymyká výčtu těch předchozích, je můj otec, Milisav Miškovič,  kterého si velmi vážím. Řídil velké stavební firmy  v bývalé Jugoslávii, která své doby byla jednou z nejsilnějších stavebních velmocí světa. Ale to v tuto chvíli není důležité, naučil mě totiž něco úplně jiného. Mít cíl a uvědomovat si ho, držet slovo, což je v dnešním světě  exkluzivní záležitost a být hrdý, ale ne arogantní. Připadá mi, že v Čechách se obvykle hrdost zaměňuje ve vnímání lidí za aroganci. Já si ale myslím,  že pokud člověk něco dokázal, ví, odkud pochází a co má za sebou, má  být na co hrdý.

Zmínil jste, že čeští developeři nejsou ochotni se koncepčně zabývat architekturou. Čím to podle Vás je?
Developeři se většinou zabývají primárně tím, jaký bude profit a méně už tou kreativní částí, kam architektura spadá. My jsme v případě Karlína měli tu výhodu, že jsme architekturu řešit museli, protože jsme byli postaveni před projekt, který se týkal celého jednoho území se specifickým charakterem, takže nelze jednotlivé projekty vnímat jako vytržené z kontextu.

Jak vnímáte architekturu v developmentu Vy? Jak zásadní roli pro Vás ve Vašem byznysu hraje?
Architektura je přeceňovaná i podceňovaná zároveň. Je důležitá, ale ne nejdůležitější. Architekti mají mnohdy pocit, že jsou nejdůležitějším článkem nemovitostních projektů, ale pro mě mají stejnou váhu jako financující banka, stavební inženýr, marketing… Ale je nezpochybnitelné, že finální výsledek architektura zcela zásadně ovlivňuje. Vidím ale kolem sebe, že spousta developerů v rezidenčním segmentu architekturu zcela ignoruje a bagatelizuje. Architekt sám od sebe ale také není samospásný, potřebuje od developera impulz, nějaké zadání. Developer by měl zaujímat pozici toho, kdo zná mikrolokalitu a její rysy, z nichž má architektura vycházet.

Spolupracujete raději s českými nebo se zahraničními architekty?
Myslím, že dnes je ten poměr využívání domácích a zahraničních architektů asi padesát na padesát, ale dříve byl nakloněn ze dvou třetin ve prospěch zahraničních dodavatelů. Nebylo to ovšem otázkou kvality tuzemské nebo zahraniční architektury jako takové, ale otázkou zkušeností českých architektů. A ty se před patnácti lety nedaly se zahraničím srovnávat. Spoluprací se zahraničními architekty jsme tak do Prahy, která tehdy byla unaveným městem, přinesli  novou jiskru.

Oslovil Vás z architektonického hlediska některý projekt z portfolia konkurenčních developerů?
Určitě bych v tomto případě připomněl projekty Penty, která se sice pustila do realitního developmentu relativně nedávno, ale udělala obrovský kus práce. Je potřeba pochválit Radima Passera za to, co vytvořil v lokalitě Michle. Jedním z nejhezčích bytových projektů je pro mě Villa Bianca od ING.

Vaše jméno je spojeno hlavně s Karlínem, který je unikátním příkladem kompletní změny celé čtvrti v rámci metropole. Otázka je jednoduchá − proč právě Karlín?
Karlín je unikátní tím, že je v podstatě předměstím centra Prahy, přirozeně na něj navazuje a nebýt dálnice, která jej odděluje od centra města, nebylo by ani poznat, kde jsou hranice Prahy 1 a Karlína. Obrovský potenciál lokalitě dodává také blízkost řeky, a i v Praze se zrcadlí celosvětový trend, že nejhodnotnější byty jsou buďto na kopci nebo u vody.

Kdybyste si měl v Praze vybrat oblast s podobným potenciálem dnes,  kam byste sáhl?
Podobný potenciál, i když ne tak velký, vidím na Žižkově. Ten ale postrádá kompaktnost Karlína. Jinak jde typicky o nejdůležitější rozvojová území, jako je Rohanský ostrov, Smíchovské nádraží, Zličín v oblasti kolem shopping centra a určitě Bubny.

Na který ze svých realizovaných projektů jste nejvíc hrdý?
Mám rád Corso Karlín a hlavně Kotelnu. Kotelna, kterou pro nás navrhl Claudio Silvestrin, dvorní architekt Armaniho, byla dlouho i naším sídlem. Jednou z budov, která dopadla velmi dobře, je také River Diamond.

Když se zaměříme na blízkou  budoucnost, jaké jsou Vaše pracovní plány?
Dokončili jsme, za poslední dva roky, ve spolupráci s celkem jedenácti partnery nákupy pozemků a stávajících objektů v celkové hodnotě 150 milionů euro a myslím si, že trend nákupů pro nás bude pokračovat i v příštím roce. Poslední dva roky byly pro mého obchodního partnera Mikiho Goldshteina a mě, pod hlavičkou Karlín Port, velice úspěšné a vyhlídky do budoucna jsou zatím podobné. V tomto roce jsme již dokončili první akvizici sto padesáti bytů s finským investorem YIT a participujeme také na některých dalších významných projektech. Jsme zapojení právě i do situace kolem Rohanského ostrova, kde jsem akcionářem. Budeme stavět bytové projekty, kancelářské objekty a v současné době se poohlížíme i na poli hotelů, ačkoliv nejsou naší specialitou. Do jisté míry jsme k tomu tlačeni i ze strany našich zahraničních partnerů, pro které je vlastnictví hotelu sexy. Jde ale o specifický byznys, Praha je z hlediska hotelů druhou nebo třetí nejlevnější evropskou metropolí a zotavení tohoto trhu je těžký proces.

Chcete hotely akvírovat nebo uvažujete i o výstavbě?
V jednání je i výstavba, ale zatím k tomu nemohu říct nic bližšího.

V jakých lokalitách aktuálně nakupujete?
Stále je to Karlín, ale také Košíře, Smíchov, Zličín a Holešovice.

Pocházíte ze Srbska, jak se Vám žije v Praze z hlediska osobního života?
Já už jsem v Praze dlouho, mám tady rodinu a jsem tady doma. Do Srbska se ale s rodinou často vracíme, rádi cestujeme. Za poslední tři roky jsem byl dvakrát zasažen rakovinou, ale řekl bych, že mě ta nemoc paradoxně posílila a provokuje mě ve smyslu toho, že jsem pochopil, že na cestě každého člověka se může něco nepříjemného stát, takže se snažím víc pouštět i do riskantnějších projektů a výzev – a to nejen pracovních. Nějakým způsobem to ovlivnilo i můj způsob uvažování a musím říct, že můj život je teď barevnější. Zvláštní je, že se efektivněji věnuji i práci, připadá mi, že jsem tak o polovinu výkonnější.

Jak odpočíváte?
Rád odpočívám ve společnosti lidí, jsem hodně sociálně aktivní. Uvolním se také při sportu, hraju tenis a v poslední době jsem začal i s fotbalem.

Slyšela jsem, že sbíráte umění.
Dalo by se to tak říct, ale nevytvářím sbírku za cílem jejího finančního zhodnocení. Možná patřím k menšině, ale nekladu si za cíl koupit Picassa nebo podobné autory. Mám rád černobílé fotky a nezáleží mi na jejich tržní hodnotě. Nakupuji intuitivně. Když mě nějaká fotografie zaujme, nenechám si ani říct, kdo je jejím autorem. Důležité pro mě je, jestli se mi líbí a jestli vyvolává nějakou emoci. A v takovém případě je mi jedno, jestli stojí korunu nebo sto tisíc. Nakupuji jak od profesionálů, tak od amatérů. Když vstoupím do galerie, trvá mi minutu, než se rozhodnu, jestli dané dílo chci koupit  nebo ne.

Pak už si ale necháte jméno autora říct, že?
Potom ano, ale v tu chvíli na tom už nezáleží, protože rozhodnutí už padlo.

Zkoušel jste také sám fotit?
Fotím, a dokonce to prý i vypadá, že fotím dobře, ačkoliv jsem neprošel žádným kurzem (smích). Aktuálně mě ale láká zkusit malovat. Myslím, že by z toho mohlo vzniknout něco zajímavého, vzhledem k tomu, že už mám za sebou nějaké zkušenosti, a navíc se ve mně kombinuje temperamentní a v pozitivním slova smyslu i šílená jižanská nátura s chladnějším, ale zajímavým středoevropským vlivem. ▪

Jitka Krulcová

Tyto stránky používají cookies. Používáním těchto stránek vyjadřujete souhlas s jejich používáním.