Architektura & Design

Modern Daylight: Denní světlo v architektuře 20. století

Modern Daylight: Denní světlo v architektuře 20. století
1.4.2021

V rámci tématu denního světla jsme se rozhodli představit čtyřicet méně známých i ikonických realizací mezinárodního a českého modernismu, které demonstrují rozmanité přístupy architektů k práci s interiérovým prostorem a jeho komunikací s exteriérem skrze sofistikované okenní otvory, světelné šachty, luxferové stěny či grandiózní skleněné stěny a stropy.    

Marcos Acayaba 

Residência Milan 

São Paulo, Brazílie

1972 

Residência Milan, raný projekt významného brazilského architekta Marcose Acayaby, je jedním z nejlepších příkladů brutalistického stylu školy Paulista. Klenutý strop, jehož forma přechází přes otevřený víceúrovňový obytný prostor, je lemován dvěma kompletně prosklenými fasádami, které dovnitř přinášejí dostatek denního světla. Ačkoli Acayaba původně navrhl dům pro svou švagrovou, on a jeho manželka, historička architektury Marlene Acayaba, se v něm později usadili a žijí tam dodnes.

 

Georges Adilon

Škola Sainte-Marie Lyon

Lyon, Francie

1964 – 2009

Malíř a architekt Georges Adilon téměř celou svou kariéru pracoval na stavbě školy Sainte-Marie v Lyonu. Škola, která se nachází v historické části města, zaujímá velký komplex s několika budovami integrovanými do historického prostředí. Interiérové prostory Adilon osvětluje mimo jiné pomocí těchto monumentálních světelných tubusů.

Hans Asplund 

Kulturní centrum 

Eslöv, Švédsko 

1957

Kulturní centrum v Eslöv je dílem architekta Hanse Asplunda, syna o mnoho slavnějšího Erika Gunnara Asplunda, zakladatele švédského moderního klasicismu. Hans šel v otcových šlépějích a během padesátých let navrhl celou řadu veřejných budov s důrazem na kvalitu veřejného prostoru a jeho výtvarnou celistvost. Jeho vrcholným dílem a zároveň absolutním „Gesamtkunstwerkem“ je bezesporu kulturní dům v Eslöv, který je koncipován jako otevřený veřejný prostor pro rozmanité sociální a kulturní aktivity. Interiér je v podstatě velkým zastřešeným náměstím, do něhož architekt pustil světlo skrze velké stropní kruhové otvory.

Luis Barragán 

Casa Gillardi

Mexico City, Mexiko, 

1977

Experimentální práce s barvou, prostorem, architektonickými objemy a především světlem se setkává s lidovým uměním a tradicemi v práci nejvýznamnějšího mexického architekta minulého století Luise Barragána. Neobyčejným citem pro barvu a světlo je prodchnuta i poslední Barragánova realizace rodinného domu Casa Gillardi, dokončeného v roce 1977. Dům vznikl na popud Pancha Gillardiho, který v té době vedl v Mexico City reklamní agenturu. Pomyslným vrcholem celého interiéru je prostor vnitřního bazénu, jehož pestře modré a červené hrubě omítnuté stěny ozařuje přirozené světlo střešním světlíkem. Architekt zde vytvořil spíše než obytný prostor uměleckou instalaci, ve které zaznívají působivá díla Anisha Kapoora nebo Jamese Turrella.

Pieter de Bruyne 

Dům Van Schuylenbergh-Roobroeck

Aalst, Belgie 

1979 – 1986 

Belgický architekt Pieter de Bruyne působil během celé své kariéry výhradně v malém městě Aalst. Zde postavil také privátní dům Van Schuylenbergh-Roobroeck, jednu z posledních realizací jeho kariéry. Bruyne se ve své práci během šedesátých a sedmdesátých let posunul od racionálního modernismu k postmodernisticky vyhlížejícím geometrickým a barevným strukturám. V tomto domě opatřil některá okna fialovým filmem, kterým vytváří denní světlo barevné, neustále se měnící divadlo v interiéru. Tomu v prvním patře dominuje skulpturálně řešený světlík ve tvaru pyramidy.

William Francis Cody 

Skleněný dům

Palm Springs, Kalifornie, USA

1967

Na konci šedesátých let, zhruba dvacet let po svém prvním projektu, se William Francis Cody stal jedním z vůdců architektury v pouštním městě Palm Springs. Jedním z nejlepších příkladů jeho charakteristického stylu je Skleněný dům, který postavil v roce 1967 pro Williama a Margaret Siemonovi. Minimalistická, zcela bílá konstrukce byla navržena jako průhledný a otevřený prostor zalitý slunečními paprsky po většinu roku.

Achille Dangleterre

Kostel Panny Marie Lourdské 

Casablanca, Maroko

1954

Nádherný barevný efekt vzniká dopadem slunečních paprsků na pestrobarevné vitráže kostela Panny Marie Lourdské v Casablance. Kostel byl postaven v polovině padesátých let a reflektuje tehdejší sakrální architekturu, většinou založenou na kontrastu šedivého surového betonového zdiva a barevných vitrážových ploch, které ve vysokých vertikálních pásech lemují obě strany katedrální lodě.

Johannes Duiker a Bernard Bijvoet

Sanatorium Zonnestraal 

Hilversum, Nizozemí 

1925 – 1931

Sanatorium Zonnestraal v Hilversumu, které bylo v roce 2010 zcela obnoveno do své původní podoby, je nejlepším dílem nizozemského moderního hnutí Nieuwe Bouwen. Bylo navrženo architekty Johannem Duikerem a Bernardem Bijvoetem. Dramatická bílá a skleněná struktura je horizontálně rozložena do krajiny a otevírá se ven díky značnému použití skla. Díky všem dynamickým obdélníkovým objemům, zábradlím, rampám a terasám vypadá budova jako moderní stroj na léčení tuberkulózy za pomoci čerstvého vzduchu a přirozeného slunečného záření.

Ferdinand Fencl 

Nájemní dům s obchody

Praha, Česká republika

1937 – 1939

Velký funkcionalistický palác v centru Prahy dokončil těsně před válkou architekt Václav Fencl. Vstupní části dominuje působivý prostor, zaklenutý valenou klenbou, sestavenou z tvarovaných skleněných cihel. Podobných řešení nalezneme v pražské funkcionalistické architektuře mnoho, především na stropech pasáží, vklíněných mezi jednotlivé bloky staveb.

Maurice Galamand

Cité Marechal Améziane

Casablanca, Maroko

1949 – 1953 

Jakási interiérová ulice prochází každým patrem rozsáhlého rezidenčního obytného bloku Cité Marechal Améziane v Casablance. Architekt Maurice Galamand vytvořil perforovanou fasádu budovy, připomínající tradiční arabskou architekturu a zároveň přivádějící na chodby domu dostatek světla, ale i přirozené ventilace.  

Guillaume Gillet a René Sarger

Katedrála Notre-Dame  

Royan, Francie

1958 

Vrcholné dílo francouzské poválečné moderny. To je bezesporu brutalistní stavba katedrály Notre-Dame v Royan v západní Francii. Dílo architekta Gilleta a inženýra Sargera je surovým betonovým monolitem, který je dekorován abstraktními sochařskými objekty i moderně pojatými vitrážovými okny, která jsou dílem Henriho Martina-Granela.

Kaj Gottlob

Škola Ved Sundet

Kodaň, Dánsko  

1938

Kaj Gottlob je důležitým průkopníkem dánského modernismu. Po svém zájmu o neo-klasicistní architekturu během prvních let dvacátého století navrhl v roce 1938 školu Ved Sundet, která se stala vzorem pro další vývoj.Budova se skládá z oválného hlavního sálu s barevnou dekorativní podlahou a galeriemi, vedoucími do učeben.Zářivě malované žluté stěny charakterizují schodiště, které se otevírá dennímu světlu celoprosklenými stěnami.

Rolf Gutbrod

Přednáškové centrum a knihovna 

Kolín na Rýnem, Německo

1964 – 1968

Přednáškové centrum a knihovna na univerzitě v Kolíně nad Rýnem představuje vysoce kvalitní brutalistickou architekturu v Kolíně nad Rýnem, kde měl tento styl obrovský úspěch. Gutbrodova budova knihovny má působivou betonovou fasádu s rytmickou mřížkou úzkých střílnovitých průzorů, sestavených z prefabrikovaných elementů.

Pascal Häusermann a Claude Costy 

Maison Bulle Minzier 

Minzier, Francie

1968 – 1969  

Architekti Claude Costy a Pascal Häusermann byli vůdčími osobnostmi francouzské skulpturální architektury. Společně vytvořili alternativu k dobovému modernismu, jeho racionalismu a standardizaci. Všechny jejich domy, včetně jejich vlastního v Minzier, jsou zcela kontrastní. Konstrukce byly vyrobeny z ocelových drátěných struktur pokrytých stříkaným betonem. Maison Bulle Minzier je také ozvláštněn celou řadou pozoruhodných designérských prvků, včetně těchto sklolaminátových dveří, které zároveň fungují jako okna i sezení.

Brian Housden 

Dům Housden

Londýn, Velká Británie

1965

Vlastní dům britského architekta Briana Housdena působí v poklidné čtvrti londýnské Hampstead jako zjevení. Housden postavil během svého života jen několik málo rezidencí. Většinu svého času věnoval stavbě vlastního domu, který se pro něj stal celoživotním dílem, inspirovaným jeho hrdiny moderní architektury a designu Gerritem Rietveldem a Pierrem Chareauem. Překvapivá architektonická kompozice protínajících se vertikálních i horizontálních objemů a linií je protkána rozsáhlými plochami skleněných cihel kontrastujícími se surovým betonem.

Killingsworth, Brady & Associates

Dům Brady

Los Angeles, USA 

1970

Toto pozdní mistrovské dílo studia Killingsworth, Brady & Associates se vyznačuje impozantně symetrickou fasádou s matnými průsvitnými skleněnými stěnami příjemně filtrujícími světlo a vytvářejícími přechodovou vrstvu mezi vnějším a vnitřním prostorem. Uprostřed kompozice jsou umístěny mohutné úzké dveře ve výšce celého domu. Dům má podobnou koncepci jako projekt Case Study House #25, který také navrhl architekt Killingsworth.

Bohumír Kozák a Antonín Černý

Obchodní a nájemní domy s pasáží a kinem

Praha, Česká republika

1936 – 1938

 Bohumír Kozák postavil během své kariéry desítky prestižních projektů v centru Prahy. Z jeho pozdní funkcionalistické tvorby vyniká obchodní a činžovní dům v ulici Na Můstku. Společně s Antonínem Černým vytvořili velkoměstský palác, kterým prochází komerční pasáž. V té se také nacházejí dvě rozměrné nesymetricky konstruované a sklem vyplněné betonové klenby. Podobných nalezneme v pražských pasážích hned několik.    

John Lautner

Dům Sheats-Goldstein 

Los Angeles, USA 

1961 – 1994

Dům Sheats-Goldstein představuje jedno z nejikoničtějších děl amerického architekta Johna Lautnera a jeden z domů, které nejvíce charakterizují zlatou éru Hollywoodu. Původně vznikl pro Helen Taylor a Paula Henryho Sheatsovy. Jeho nakloněná betonová střecha je perforována hustou sítí skleněných čoček, které přivádějí do hlavního obytného prostoru denní světlo. V roce 1972 zakoupil nemovitost extravagantní podnikatel a milovník architektury James Goldstein, který nechal Lautnera dokončit a rozšířit jeho původní design bez jakéhokoliv finančního omezení.

Le Corbusier a Lúcio Costa 

Maison du Brésil 

Paříž, Francie 

1957 – 1959

Tato obytná budova, navržená pro brazilské studenty a profesory, je typickým příkladem Le Corbusierovy poválečné tvorby předznamenávající brutalismus. Stavba má zároveň velmi expresivní polychromovanou výzdobu, zejména v přízemí, kde se nacházejí veřejné prostory. Ty jsou také zaskleny různě barevnými okny, díky kterým vytvářejí sluneční paprsky neopakovatelnou a stále se měnící atmosféru. Detaily a zabudovaný nábytek organických forem také obohacují prostor zářivými barvami a plastickými formami.

Ricardo Legorreta

Hotel Camino Real del Polanco 

Mexico City, Mexiko 

1968

Oficiálním hotelem letních olympijských her v Mexico City v roce 1968 byla zároveň nejvýraznější realizace Ricarda Legorrety. Jeden z největších hotelů v Mexico City své doby je oslavou moderní mexické kultury a vášnivé mentality země. Legorreta spolupracoval s týmem umělců na vytvoření komplexního uměleckého díla, včetně plastik od Alexandra Caldera, Mathiase Goeritze nebo Isamu Noguchiho. Součástí vstupní části je také tzv. modrý salónek, který je osvětlován střešními průzory a připomíná tak práce Legorretova učitele Luise Barragána.

Pietro Lingeri a Giuseppe Terragni 

Casa Rustici 

Miláno, Itálie 

1935

Společný projekt dvou mistrů italského racionalismu, architektů Pietra Lingeriho a Giuseppa Terragniho, je charakteristický hojným použitím skleněných cihel. Vyznačuje se přísně symetrickou fasádou s racionálním mřížkovým systémem, podobně jak to Giuseppe Terragni použil ve svém ikonickém projektu Casa del Fascio ve městě Comu. Vstupní část se nachází v centru kompozice a je zastřešena mohutnou markýzou se skleněnými výplněmi.

Pierre Marmouget 

Vila Le Grille-Pain

Royan, Francie

1953 – 1956

Vila Le Grille-Pain se stala se svým dynamicky tvarovaným schodišťovým arkýřem předlohou pro design fiktivního modernistického domu ve filmu Můj strýček od režiséra Jacquese Tatiho. A právě tato v exteriéru modře zbarvená část domu představuje originální řešení umístění schodiště, nad kterým se nese klenba skleněných cihel, skrze niž do prostoru schodiště dopadá velký dostatek přirozeného světla.

Konstantin Melnikov 

Dům Melnikov

Moskva, Rusko

1927 – 1929

Na konci dvacátých let minulého století vznikla mezi moskevskými činžovními domy futuristická stavba na půdorysu kruhu s výraznou fasádou posetou šestiúhelníkovými okny, vůbec nejtypičtějším prvkem celého domu. Radikální válcovitý tvar skrývá netradiční dispoziční řešení definující novou podobu života rodiny. V přízemí domu se nachází jídelna a obývací pokoj, v prvním patře pak společná ložnice a pracovna. Celý dům vrcholí v posledním patře, ve kterém se díky mnoha okenním otvorům nachází prosvětlený ateliér.

 

Paul Nelson

Dům Badin

Sceaux, Francie

1954 

Slavný francouzský malíř Fernand Léger často spolupracoval s architekty na realizaci umění ve veřejném prostoru. Jeho myšlenka syntézy umění v menším měřítku byla uvedena v život společně s architektem amerického původu Paulem Nelsonem v padesátých letech. Nelson, který je známý svým experimentálním návrhem zavěšeného domu a svými rozsáhlými projekty nemocnic, navrhl v roce 1954 ve Sceaux nedaleko Paříže rodinný dům s klenutou betonovou střechou a hrubými kamennými zdmi. Rytmická uliční fasáda je opatřena rozměrným oknem, členěným na malé čtverce, které Léger opatřil barevnými sklíčky a vytvořil tak jemný polychromovaný efekt.

Richard Podzemný 

Dům Zemské banky (Skleněný palác) 

Praha, Česká republika

1937

Jeden z nejznámějších příkladů funkcionalistického obytného domu u nás navrhl architekt Richard Podzemný. Už podle jeho přezdívky „Skleňák“ lze vytušit velké množství skla v různých částech stavby. Kromě elegantního proskleného parteru, velkých pásových oken, zimních zahrad či skleněné výtahové šachty, použil architekt sklo v podobě tlustých tvárnic pro světlíky suterénních garážových prostor.

Marc Quentin

Vila 

Royan, Francie  

1954

Architekt Marc Quentin  postavil během padesátých let ve francouzském městě Royan desítky privátních rezidencí, ve kterých často opakoval osvědčené formy a funkční detaily. Jeden z nich je i válcovité schodišťové těleso, které architekt perforoval malými kruhovými otvory vyplněnými skleněnými čočkami, osvětlujícími točité schodiště.

Antonín Raymond

Kostel svatého Anselma

Tokio, Japonsko 

1954

Nejdříve pracoval český rodák Antonín Raymond pro Franka Lloyda Wrighta. V roce 1916 odešel do Japonska, aby dohlížel na design a stavbu slavného hotelu Imperial, který byl dokončen v roce 1923. Ačkoli zůstal jako Wrightův hlavní asistent, brzy ho práce pro něj začala nudit a osamostatnil se. V roce 1921 založil v Tokiu vlastní studio. Raymond se brzy stal prominentním architektem v Japonsku a průkopníkem mnoha nových tendencí, včetně brutalismu. Ten charakterizuje i kostel svatého Anselma v Tokiu, jehož fasádu tvoří nakoso orientované úzké průhledy, vytvářející v sakrálním interiéru efektní světelnou atmosféru.

Jozef Schellekens

Schellekens House

Turnhout, Belgie 

1935 

Jako průkopník belgického modernismu pracoval Jozef Schellekens výhradně ve městě Turnhout a pomáhal upevnit tradici místní  moderní architektury. V roce 1935 dokončil realizaci svého vlastního domu a ateliéru. Dnes je tento objekt přístupný veřejnosti. Jedná se o cihlovou racionální stavbu s velkými okenními otvory všech možných tvarů, která do interiéru vnáší dostatek světla. Skvěle je to například vidět u tohoto proskleného výklenku, ve kterém je umístěna výborně osvětlená deska pracovního stolu.

Rudolf Schindler

Adolph Tischler House

Los Angeles, USA

1950 

Tento dům, navržený pro řemeslníka, designéra a vynálezce Adolpha Tischlera, je jedním z posledních Schindlerových děl. Experimentoval v něm nejen s prostorem a konstrukcí, ale také s barvou a světlem. Dům je zasazen do strmého kopce. Hlavní obytný prostor v horní části je zastřešen modrými průsvitnými vlnitými panely ze skleněných vláken, které uvnitř vytvářejí temně modré světlo, jež radikálním způsobem proměňuje vnitřní prostor.

Rudolf Schwarz 

Kostel St. Mechtern 

Kolín nad Rýnem, Německo

1954

V historii moderní architektury není mnoho významnějších odborníků na sakrální stavby, než je německý architekt Rudolf Schwarz. Po druhé světové válce hrál Schwarz zásadní roli při rekonstrukci bombardovaného Kolína nad Rýnem, který paradoxně kvůli značným válečným škodám získal vysoce kvalitní modernistickou architekturu poválečné éry. Schwarz také postavil v regionu řadu sakrálních budov, ve kterých představil svůj osobitý přístup k moderní architektuře. Jeho kostely představují filigránská díla, prostory čistoty a jemné výzdoby. Patří mezi ně také kostel St. Mechtern ve čtvrti Ehrenfeld. Vstup do budovy je dekorován stěnou perforovanou drobnými okenními otvory ve tvaru slz.

Lubomír Šlapeta

Dům Pěnička 

Ostravice, Česká republika 

1935

Ve svém projektu letního horského domu Pěnička kladl architekt Šlapeta důraz na kompaktní hmotu dřevěné stavby s pultovou střechou a horizontálními pásy oken. Dům je jistě jedním z nejzdařilejších Šlapetových děl, ve kterém spojuje vlivy svého učitele Hanse Scharouna a amerického průkopníka Franka Lloyda Wrighta. Tento drobný rustikálně vyhlížející dům je nápadný také pro svá netypicky tvarovaná lichoběžníkovitá okna, která Šlapeta použil na osvětlení schodiště a úzké chodby v prvním patře.

Mart Stam 

Vila Palička 

Praha, Česká republika

1932

Holandský architekt Mart Stam byl jediným zahraničním architektem, který se připojil ke konstrukci sídliště Baba, jež bylo v Praze postaveno v roce 1932 jako výstava moderního životního stylu. Paličkovu vilu navrhl Stam pro inženýra Jiřího Paličku a jeho rodinu. Mezi českými funkcionalistickými domy představuje projekt poněkud odvážnější styl vycházející z nizozemského konstruktivismu. Zajímavým detailem je vroubkované sklo chodby, které přirozeně filtruje denní světlo a zároveň zabezpečuje soukromí obyvatel domu.

Stanislav Svoboda a V. Křesadlo

Činžovní dům

Praha, Česká republika

1937

Během posledních tří let před vypuknutím druhé světové války v roce 1939 vznikla v Praze celá řada vynikajících funkcionalistických obytných staveb, které projektovali známí, ale i dnes už zapomenutí architekti. K těm patří i Stanislav Svoboda a V. Křesadlo, kteří jsou autory mimo jiné tohoto nájemního domu na Vinohradech. Často byly veřejné prostory a schodiště podobných staveb osvětlovány prosklenými plochami subtilních ocelových oken schodištních šachet, stejně je tomu i zde.

István Szabó

Kostel Külső-Kelenföldi Református Egyházközség

Budapešť, Maďarsko 

1983

Pozdní dílo maďarského architekta Istvána Szabóa je jednou z nejpůsobivějších sakrálních staveb v Budapešti.István Szabó byl nekompromisní architekt inovativního ducha. Pro jednu z ústředních postav architektury 20. století v Maďarsku byla sakrální architektura hlavním tématem. Jeho experimenty s prostorem a konstrukcí vyústily v odvážnou konstrukci kostela, jehož loď tvoří nakoso postavený šestiúhelníkový hranol, jehož nejvyšší plocha je celá prosklená.

Enrico Taglietti

Dům Mijuscovic

Canberra, Austrálie 

1979 – 1983

Tento prostorný rodinný dům, původně postavený pro rodinu Mijuscovic, patří k pozdějším dílům australského architekta Enrica Tagliettiho. Ten vytvořil dramatický obytný prostor, kde jsou jednotlivé místnosti propojeny propracovaným uspořádáním interiéru, včetně úzkých schodišť, vestavěných přepážek a sofistikovaných okenních otvorů. Jeden takový, tvořící jakýsi výklenek, se nachází v ložnici.

Jean Tschumi

Správní budova La Mutuelle Vaudoise

Lausanne, Švýcarsko

1952 – 1956

Jean Tschumi, otec slavnějšího architekta Bernarda Tschumiho, byl mistrem modernistické korporátní architektury.Působil v Lausanne, kde také realizoval většinu svých nejlepších děl. Studoval v Paříži u Emmanuela Pontremoliho a interiérového dekoratéra Émile-Jacquese Ruhlmanna. Poté se vrátil do Lausanne, kde učil na polytechnické škole. Během padesátých let navrhoval také ústředí společnosti La Mutuelle Vaudoise, které je prvotřídním příkladem mezinárodního stylu. Skleněné stěny tak dovolují intenzívní pronikání slunečních paprsků nejenom do veřejných částí budovy.

Jan Tymich

Krejcarova vila 

Jevíčko, Česká republika

1947 – 1948

Talentovaný architekt Jan Tymich se věnoval těsně po druhé světové válce především projektům zemědělských staveb. Jednu z nich také navrhl pro velkoobchodníka s obilím Vítězslava Krejcara, který si u něj objednal také návrh vlastního rodinného domu. Jeho expresivní architektuře dominuje ostrý hranol schodišťového arkýře na půdorysu trojúhelníku. Architekt ho z velké části zasklil drobnými skleněnými cihlami a vytvořil pozoruhodný monolitický prvek neprůhledné, ale průsvitné stěny.

Otto Wagner 

Poštovní spořitelna

Vídeň, Rakousko 

1904 – 1906 

V projektu vídeňské poštovní spořitelny vytvořil architekt Otto Wagner jeden z prototypů vyspělé moderní architektury, založené na moderních materiálech, účelnosti a hygienickém provozu. S tím souvisí i dostatek denního světla, které architekt přivedl do hlavní haly skrze subtilní skleněných strop, difuzně filtrující přirozené světlo. To proniká i podlahou, zkonstruovanou ze skleněných luxferů, do kanceláří v suterénu.    

Abraham Zabludovsky a Teodoro González de León

Museo Rufino Tamayo

Mexico City, Mexiko 

1972 – 1981

Monochromatický šedý beton dominuje exteriérům a interiérům Musea Rufina Tamaya, které se nachází v parku Champultec, pár minut chůze od slavného antropologického muzea. Budova je jedním z nejlepších děl Abrahama Zabludovského, který sázel ve své tvorbě na kontrast mohutných hmotných forem a nehmotného působení světla, jež do budovy vstupuje velkými stropními otvory.

Jean-François Zevaco

Vila Rosilio

Casablanca, Maroko

1951 

Někdy se o něm hovoří jako o marockém Oscarovi Niemeyerovi. Jean-François Zevaco byl nejaktivnější ze zakladatelské generace modernistických architektů v Maroku. Po studiu v Paříži se usadil v Casablance, kde navrhoval luxusní privátní rezidence, školy, garáže, obytné bloky i kanceláře. Vila Rosilio je jednou z jeho prvních realizací, ve které projevuje svůj zájem o expresivní a dynamickou architekturu. S ohledem na horké severoafrické klima a slunce se architekt snažil vytvořit transparentní architekturu, které v případě vily Rosilio docílil sestavou skleněných výplní v betonové mřížce po povrchu téměř celé fasády.

Text a foto: Adam Štěch

Tyto stránky používají cookies. Používáním těchto stránek vyjadřujete souhlas s jejich používáním.