Osobnosti

Slavomír Pavlíček: Život je realita

Slavomír Pavlíček: Život je realita
16.12.2020

Jako vystudovaný stavební inženýr by dnes měl měřit mosty. Cesty osudu jsou ale nevyzpytatelné, a tak z původního záměru sešlo. Učarovaly mu hry. Ze čtyř zapálených hráčů počítačových her byl právě on tím nejméně zručným vývojářem. Během dvaceti let ale nabral potřebné zkušenosti a vybudoval impérium, jenž by mu kdekterý římský císař mohl závidět. Hérakleitos radil dvakrát nevstupovat do téže řeky, Slavomír Pavlíček na jeho radu ale nedbal a dvakrát prodal jednu firmu. Pokaždé úspěšně. Muž, se kterým se není třeba obávat ničeho, i kdyby totiž nastal vážně blackout, je to právě on, kdo bude vědět, co dělat.

VČERA

Jak zní byznysový příběh Slavomíra Pavlíčka ve třech větách?

V roce 1985 jsem začal hrát hry na počítači, pak jsem je i vymýšlel, pak prodával a nakonec i dovážel ze zahraničí. Také jsem vydával časopis Level, který byl „překvapivě“ o hrách. No a potom jsem ty své firmy, které jsem vybudoval, začal prodávat, až zbylo jen Bohemia Interactive, kde dnes působím jako finanční ředitel.

Ale hry jste nestudoval, co se stalo se stavebním inženýrem?

Studoval jsem stavební inženýrství na ČVUT. Chtěl jsem měřit mosty, ale nějak mě to přešlo.

Protože jste začal hrát počítačové hry?

Řekl bych, že obojí šlo z počátku ruku v ruce. Už při studiu jsem pracoval 2 roky v rámci stáže v laboratořích ČVUT. Po revoluci pracovali všichni, jak se dalo, tiskli jsme třeba letáky. Jednoho dne nám za odměnu řekli, že nás zredukují. Já byl jenom stážista, tak jsem šel logicky první. V té době situace ve stavebnictví nebyla příliš dobrá, a mě víc a víc bavily právě hry. Vydal jsem se tedy tímto směrem a ze stavebnictví nadobro utekl.

A jak se stalo, že jste se vyprofiloval do pozice finančního ředitele, nechtěl jste dělat vývoj?

Začínali jsme jako čtyři studenti na Strahově. Já dělal stavařinu, ti tři další elektro. Všichni jsme chtěli dělat vývoj. Vzhledem k tomu, že hoši programovali ve strojovém kódu nebo v „Céčku“ a já v Basicu, zkonstatovali, že já jsem nejhloupější programátor, a že tedy oni budou dělat tu krásnou práci, tedy programovat, a já budu zajišťovat všechno to nudné kolem – prodej, marketing a finance. Ale zas tak nudné to nebylo, a povedlo se mi třeba dostat první československou hru k zahraničnímu vydavateli (Spellcross). No a s tím finančním ředitelem, to bylo jednoduché. Když jsem šéfoval společnost Cenegu, kterou jsme si založili jako distributora počítačových her pro Čechy, Slovensko,Polsko a UK, nebyl jsem schopen najít nikoho rozumného na tuto funkci.  Naučil jsem se to tedy všechno sám, a zůstal jsem jím dodnes.

Čeho je vlastně zkratka JRC?

To jsou zkratky našich jmen. Jiří Richter a já.

Takže C jako Pavlíček?

Jako „computing“.

A když mluvíte o Bohemia Interactive, říkáte „Bohemka“. Já myslela, že jste Slávista?

Slávista jsem, nad tím jsem takhle nikdy nepřemýšlel. Teď mě napadá, chtěl jsem, aby firemní barvy byly bílá a červená, a to také nevyšlo. Musím to probrat s naším marketingem.

V roce 1988 jste začal podnikat, po přesně dvaceti letech, v roce 2008 jste JRC prodal. Jaké to je prodávat firmu?

Je to skvělý zážitek.

V roce 2015 jste JRC prodával podruhé.  Jaké to je prodávat firmu dvakrát?

Pokaždé jiný skvělý zážitek! První prodej byl trochu horší, firmu jsem budoval od roku 1988, kdy jsem poprvé získal živnostenský list, i když ono se to tenkrát asi jmenovalo jinak. Bylo to takové moje dítě a dostat se vůbec do fáze, že chci společnost prodat, bylo velmi náročné

Co Vás k tomuto kroku vlastně vedlo?

V roce 2005 mě oslovil strategický partner, že by se s námi chtěl spojit nebo společnost odkoupit. Poprvé to nedopadlo, protože se jim tehdy nevydařily jiné investice. V roce 2008 mě oslovila The Game Group, se kterými jsem se prodej rozhodl zrealizovat. Součástí transakce byla dohoda, že se budu dál podílet na strategii firmy. Po dvou letech jsem ale nedobrovolně skončil. Nejdřív vyhodili mého šéfa, pak neprodloužili kontrakt mně. A pak skončil nechvalně i celý Game. Takže v okamžiku, kdy se objevila možnost podnik odkoupit zpět, tak jsem to ve spolupráci s fondem Genesis udělal. A tak jsem konečně mohl realizovat i vize, které se nestihly dokončit ještě pod Gamem. Tři roky na to se společnost prodala podruhé. Bylo to sice pořád takové mé dítě, ale tehdy už ty citové vazby nebyly tak intenzivní jako poprvé.

 A neuvažujete o tom, že byste do JRC vstoupil znovu a třeba prodal potřetí?

Tak to už proboha ne! Dvakrát stačilo. (smích)

Médii proběhla informace, že jste v minulém roce překročili v tržbách miliardu korun, ale ono to nebylo poprvé, že?

Poprvé jsme v tržbách jednu miliardu překročili v roce 2014, a to dost brutálně: rovnou jeden a půl miliardy.

Rozumím tomu správně, že když se daný rok uvede na trh nějaká hra, mohou být v tržbách značné výkyvy?

V roce 2013 jsme vydali předběžný přístup na hru DayZ a v roce 2014 to kulminovalo, to byl největší boom. V roce 2019, když šla DayZ na konzole, to znamená že se připravovala verze pro PlayStation a Xbox, tak to jsme udělali tu miliardu. Každopádně my nežijeme jen z jednoho titulu, je jich vždy několik, a celé náš byznys se pohybuje v takové sinusoidě.

Jaký byznysový okamžik byl pro vás nejtěžší?

Těch těžkých byla celá řada. Ale asi když jsme vydávali hru ARMA. Pokud bychom ji nevydali, Bohemia Interactive by už nebyla. Úspěšně jsem tehdy vydali Operation Flashpoint a pustili se do vývoje Game 2. Operation Flashpoint jsme začali předělávat na Xbox. Místo šesti měsíců nám to trvalo čtyři roky. Do toho Game 2, což byl megalomanský projekt, který se v té době nedal dodělat. No a tak nám po čtyřech letech došli peníze. Nicméně zkušenosti z vývoje Game 2 a z práce na konzolové verzi Operation Flashpoint jsme využili pro vznik vlastní hry s názvem ARMA: Armed Assault. Ale bylo to těsné.

DNES

Jak byste někomu, kdo se v herním světě nepohybuje, vysvětlil, co je to Arma a proč by ji měl hrát? 

Stručně řečeno, Arma je vojenská simulace. Lepší je anglický termín military simulation, respektive všichni lidé z naší komunity tomu říkají milsim. V Armě můžete nastoupit jako pěšák, vlézt do tanku a být tankista, nebo do vrtulníku či do letadla a být letec, stoupnout za dělo a střílet. Láká to lidi, kteří třeba ani nikdy na vojně nebyli, ale které baví chovat se  jako vojáci. Super je, že díky tomu, že je ta hra docela snadno upravitelná i pro šikovné laiky, tak si můžete postavit svůj vlastní příběh, a přidat si do hry třeba i nějaké specifické zbraně z aktuálních konfliktů, které probíhají po světě.

To zní zajímavě, takže třeba můžu mít ve hře uniformu vojáka v Náhorním Karabachu?

Ano, v rámci komunity si každý může udělat vlastní uniformy a upravit vzhled zbraní a vybavení. Dokonce se nám občas stává, že se používají záběry z módu pro Armu 2 nebo 3 v reálných reportážích v televizích. Pak nám chodí dotazy, zda je to opravdu reálné, nebo jestli je to z naší hry. Většinou jim tedy musíme vysvětlovat, že je to z naší hry, ale že je to od konkrétního uživatele. Naše hra je snadno modovatelná, to znamená, že konkrétní uživatelé si ji mění podle svých představ.

Když se v dnešní době vyvíjí hra, tak to trvá roky a stojí za tím určitě obrovský tým lidí, přiblížíte tento proces?

Trvá to přibližně tři až pět let a sto lidí je pro takový vývoj optimální.

Co konkrétně ten tým čítající sto lidí dělá?

Dá se říct, že jsou tam tři velké oblasti – programátoři, kteří tvoří tu hru jako takovou, následně designéři, ti vymýšlejí příběh, , obsah, a nakonec grafici. Abych ale nezapomněl, musí tam být i zvukaři, animátoři, komuniťáci, lidé z marketingu a mnoho dalších. Ten tým je opravdu velmi široký.

Dokážete již díky své zkušenosti poznat hned na začátku vývoje, zda se bude jednat o hit?

Ve chvíli, kdy se vymyslí námět, dostáváme se k tomu nejzásadnějšímu, zrealizovat jej, což není vždy snadné a je problém, když se třeba po dvou letech zjistí, že to nelze.

Jak to může nejít?

Třeba to není dost dobré. Celou tu dobu je to pouze tvůrčí proces. A teď si představte tvůrčí proces v počtu více než 100 lidí, kteří musí být sladění. Češi mají navíc takovou vlastnost, že každý chce být ten umělec a že to musí být podle něho. Není to jednoduché. Prostředí se mění a hlavně technologie se mění. Teď budou vycházet nové konzole, což je další věc, se kterou musíme pracovat. To znamená spousta komunikace i s partnery. Nejde jen o to, vytvořit  hru a pak ji nabídnout Microsoftu nebo Sony a  oni vám poděkují. Někdy se musí celá předělat nebo začít úplně znova.

Když se něco v byznyse podaří, odměníte se? Za co utrácíte?

Já neutrácím, já nakupuji.

Co nejraději nakupujete?

Teď jsem si koupil auto (smích). A také rád nakupuji jídlo a pak z něj vařím. Doma to máme rozdělené. Já připravuji maso, tedy to zásadní, a manželka všechno ostatní, ale přiznám se, že nádobí do myčky dávám já.

Vašim velkým koníčkem je lední hokej. Dokonce jste se zaměstnanci a přáteli založil hokejový klub, co Vás na hokeji baví?

Jsem náruživý sportovec. Tým jsem vždy sestavoval osobně, důležité bylo přibrat hokejisty, díky kterým jsme mohli vyhrávat. Takže já to celé organizuji, a oni mě za to nechávají hrát.

Jaký byl váš největší hokejový úspěch?

V rámci amatérské ligy jsem v jednom zápase dal čtyři góly.

Neuvěřitelné. Takže nemůžete být jenom do počtu.

Ono už je to pár let. Ale je pravda, že jak spoluhráči, tak soupeři byli úplně v šoku. Nejsem považovaný za zrovna rychlého hráče.

Co Vám říká číslo 73?

Nic. Hraji s číslem 36.

Podle magazínu Forbes jste 73. nejbohatším Čechem. Co pro Vás zařazení do tohoto žebříčku znamená?

Jsou lidé, kteří v tom žebříčku vyloženě chtějí být a snaží se tam dostat. Pro mě to ale není pozitivní publicita. Vnitřně mi to samozřejmě dělá dobře, ale mně to přineslo spíše práci navíc. Od té doby mi volali různí lidé, kteří chtějí spravovat moje peníze, investiční příležitosti a podobně.

ZÍTRA

Většina úspěšných byznysmenů si nedokáže představit, že firmu prodají a naplno se věnují už jen svým koníčkům, jak je to u vás?

Mně je 55 let, takže pět let bych určitě ještě chtěl zůstal aktivní, možná deset. Ale také už bych se rád posunul do té fáze nechodit každý den do práce, ale spíš na věci jen dohlížet. Moje žena se mě nedávno ptala podobně, jestli chci firmu prodat a všeho se zbavit. A říkala, že by to bylo z určitého pohledu dobré, ale že v každém případě musím i potom chodit do práce (smích).

Už jste zmínil, že firmu potřetí prodávat nechcete, místo toho byste rád vstoupil na burzu, proč?

Je to jeden z mých snů. Všechno ostatní jsem si už splnil a udělal.

Což znamená, že jste zasadil strom, postavil dům  a zplodil syna?

Zasadil jsem strom, postavil dva domy, zplodil tři syny. Prodal jsem firmu, tedy vlastně několik, také jsem ale firmu koupil, takže mi už zbývá jenom ta burza, protože tam se mi vstoupit ještě nepodařilo.

Sníte o tom, protože se Vám to ještě nepodařilo, nebo to pro Vás má nějaký zásadní význam?

Je to něco, co bych si chtěl v rámci kariéry ještě vyzkoušet. Jedná se ale i o určitý způsob realizace, přesněji seberealizace.

Kdyby se stal totální blackout, co byste dělal?

Tak bych si vzpomněl, jak se hraje DayZ, to je simulátor přežití po tom, co všechno přestane fungovat. Takže bych začal sbírat zbraně, potraviny, vodu a léky a snažil bych se spolupracovat s ostatními. Každopádně, asi bych nejdřív dojel k nám do Mníšku, kde máme generátor, dokud by byla nafta, tak by to bylo dobré. Až by došla, tak tam máme ještě T-72, to je tank. No jinak mě vždycky bavilo zahradničení, takže jsem schopen vypěstovat brambory, zeleninu, ovoce. Akorát jsem si zvykl na to, že jsou k tomu třeba nástroje, do kterých se zase lije ten benzín. Když jsem byl malý, tak na zahrádce, na chalupě u dědy, nás děti otec vždy zapřáhnul do ruchadla. On to kočíroval, a my jsme to tahali. Teď, když jsem si vyprodukoval další generaci, tak bych měl teoreticky koho do toho ruchadla zapřahat.

Čtete? A pokud ano, tak raději v papírově podobě nebo na čtečkách?

Čtu, respektive četl jsem hodně, teď čtu trochu méně s ohledem na malého syna. Dávám přednost papíru, ale čtečku mám taky. Ale teď už s ní dělám jenom to, že jednou za čas, když mi na stole začne pípat, že mi došla baterka, tak ji dobiju.

Jakou knihu jste četl naposledy?

Husitskou epopej od Vondrušky. To jsou bichle, které mají na délku asi metr. Přečetl jsem to celé. Je to dobré.

Čtete každý e-mail, který Vám přijde?

Hlavičku určitě (směje se).

Rád cestujete, už jste procestoval všechno nebo máte nějaké vysněné destinace?

Cestoval jsem hodně, vždycky jsem ale jezdil především do oblíbených lokalit, třeba Thajsko mám proježděné křížem krážem. Teď chci ty lokality měnit, až nejmladší synek trochu povyroste, pustím se do toho. Dominikánská republika, Kuba, Maledivy, Mauricius… Obecně mám strašně rád moře, takže pojedu kamkoliv, kde to moře bude. A taky rád lyžuji, ideálně tam, kde mají kvalitní lanovku, která mě vyveze nahoru, a potom sjedu po dobře upravené sjezdovce zase dolů. Co nemám rád je kempování. Já potřebuji mít teplou vodu a měkkou příjemnou postel.

A kdybyste mohl cestovat v čase, kam byste se podíval? Třeba do husitských válek od Vondrušky?

To záleží na tom, v jaké pozici. Já mám historii velmi rád, ale nesměl bych být poddaný. A třeba starověký Řím nebo Řecko by mohlo být zajímavé.

A co cestování mimo prostor ohraničený zeměkoulí, láká vás vesmír?

Já myslím, že tam teď není co vidět. Já mám rád lidi, takže já bych rád cestoval tam, kde ti lidé jsou.

Myslíte si, že život je vlastně jen taková hra?

Já si myslím, že život je realita.

A smyslem té reality je podle Vás co?

Je potřeba žít, takže si tu realitu užít.

Kdybyste mi měl dát současně radu do byznysu i do života, jaká by to byla?

Spoléhej sám na sebe.

Přesně takové je setkání dvou naprosto rozličných světů. Nekorunovanný král českého herního průmyslu svým klidným hlasem dokáže postupně vzbuzovat větší a větší zájem i v naprostém herním analfabetovi. Je až neuvěřitelné, že za tak krátkou dobu je možné strhnout pozornost někoho, kdo ještě před hodinou ani netušil, co to Arma je a teď má opravdovou chuť si ji zahrát. Možná by měli větší šanci než bojovat proti 36ce ne ledě. Nebo to byla 73ka?

  

Tyto stránky používají cookies. Používáním těchto stránek vyjadřujete souhlas s jejich používáním.