Architekt Marek Tichý (1971) je spoluzakladatelem studia TaK Architects, jehož doménou je hledání rovnováhy mezi historickou a současnou architekturou, v portfoliu má mimo jiné rekonstrukce a konverze významných stavebních objektů. Mezi jejich nejvýraznější realizace patří Palác elektrických podniků, areál Pragovky ve Vysočanech nebo aktuální rekonstrukce bývalého hotelu InterContinental spojená s jeho dostavbou a proměnou okolí. Tichý patří k architektům, kteří vnímají architekturu jako komplexní disciplínu, zasahující do výtvarného umění, energetiky i veřejného prostoru.
Text: Matej Šišolák, Tereza Kotěšovská
Foto: Boys Play Nice
Rekonstrukce brutalistního hotelu InterContinental, dnes Hotel Fairmont Golden Prague, patří mezi největší a nejdiskutovanější stavební projekty v centru Prahy. Architekt Marek Tichý v rozhovoru popisuje, co obnova takové stavby obnáší, jak probíhal výběr architektů i jak se podařilo navázat na původní koncept 60. let.
Pět let práce a spousta energie. Co pro vás rekonstrukce InterContinentalu znamenala?
Byl to mimořádně vrstevnatý a náročný projekt. A stále pro nás zůstává do jisté míry bolestivý – nechali jsme na něm opravdu hodně sil. Původně jsme počítali s tím, že budeme mít čas na důkladné průzkumy, rešerše, analýzy i navrhování – podobně jako u Paláce elektrických podniků. Jenže hotel byl v důsledku covidových opatření uzavřen prakticky ze dne na den a s tím přišlo i rozhodnutí, že musíme souběžně navrhovat, projektovat, povolovat i stavět. Byl to obrovský tlak na čas i koordinaci, jako bychom skládali letadlo během letu.
Projekt jsme brali velmi osobně. Mnozí z nás – nejen v našem týmu, ale i u investorů – měli k hotelu osobní vztah. Bývalá Zlatá Praha byla pro generaci našich rodičů symbolem luxusu. Já sám si pamatuji, jak můj táta pracoval ve Výzkumném ústavu pozemních staveb a přinášel domů zprávy z výstavby hotelu nebo vyprávěl o spolupráci s architektem Karlem Filsakem. Tato osobní paměť a kulturní kontinuita pro nás hrála velkou roli.
Proč si investoři vybrali právě vás?
Paradoxně to nebylo kvůli předchozím projektům, například Paláci elektrických podniků. Ukázalo se, že tento projekt investoři vůbec neznali. Měli k hotelu osobní vztah a chtěli zachránit jak stavbu samotnou, tak místo, které považovali za jedno z nejošklivějších v centru Prahy. Vypsali tedy architektonickou soutěž, do níž oslovili řadu českých i zahraničních kanceláří. My jsme se přihlásili spíše proto, abychom k místu řekli svůj názor. Největší motivací pro nás byla příležitost proměny celého území ve smyslu jeho přístupnosti, prostupnosti, pobytové atraktivity, převahy veřejného prostoru nad privátním. Sami jsme byli překvapeni, že nás vybrali.
V čem jejich vizi zaujal právě váš projekt?
Náš návrh nebyl komerční. Navrhovali jsme očistit hotel od zbytečných provozů, propojit ho s městem a to včetně návrhu nových objektů. Vrátit se k myšlence hotelu jako „výkladní skříně“ československé architektury a umění, jak to bylo zamýšleno v 60. letech, navázat na metodu tvorby, k tvorbě přivést naše generační souputníky a tak uzavřít pomyslný tvůrčí oblouk padesáti let. Majitelé nám pro naše vize svěřili nebývalou důvěru a tvůrčí svobodu. Do naší práce téměř nezasahovali.
Jaký byl stav hotelu před rekonstrukcí?
Z původní monumentality nezbylo nic. Hotel po necitlivých úpravách z 90. let působil jako provinční stavba, přestože stál v centru Prahy. Prostory byly přestavěny, sníženy, obestavěny sádrokartonem. Díla jako Začarovaný les od Miloslava Hejného jsme nacházeli vedle automatů na kávu a laciných suvenýrů, navíc většinou poškozená a nekompletní. Veškerá autenticita zmizela.
Do jaké míry jste museli zasahovat do konstrukce budovy?
Po odstrojování stavby jsme zjistili, že je v havarijním stavu. Až 35 % původních železobetonových konstrukcí muselo být vybouráno a znovu realizováno, ten zbytek náročně a nákladně sanován. Některé prostory, například původní sál podle návrhu Jana Šrámka, musel být stržen, postavili jsme ho znovu, tentokrát bez konstrukčních kompromisů. Přidanou hodnotou je nejen vylepšení provozních vlastností sálu, ale i rozsáhlá střešní zahrada s nově navrženým konferenčním centrem ve svém středu a propojení budovy hotelu s jeho rezidenční částí novým krčkem v úrovni druhého patra.
Jak jste přistupovali k legendární fasádě?
Ta původní zmizela. Museli jsme sejmout nejen tzv. žiletky, tedy vertikální betonové prvky, ale i lehký plášť, který obsahoval azbest a rozpadal se. Keramické tvarovky byly poškozené promrzáním a samovolně opadávaly. Z původní fasády zůstalo jen málo, zbytek jsme replikovali. Hledali jsme vhodné technologie, spolupracovali s dílnami a jednotlivci. Například keramiku pro nás vyráběl pan Grmolec v Kadani, který se nebál jít s námi do experimentování s recepturami směsí s výpalem, abychom dosáhli charakteristické nestejnoměrné barevnosti střepu.
Je možné brutalistní stavbu zateplit, aniž by ztratila svou podobu?
Ano, ale je to technicky velmi náročné. Použili jsme vnitřní sanace, uhlíkové lamely, helikální výztuže, posuny izoterm. Zároveň jsme se snažili o maximální udržitelnost: hotel využívá polohu v blízkosti Vltavy, tudíž je vytápěn a chlazen tepelnými čerpadly napojenými na třicet zemních vrtů. Vracíme do oběhu i odpadní teplo z vody a vzduchu. To jsou v případě tak velkých provozů obrovské příspěvky pro vytápění a energetické úspory.
Proč se jako architekt zabýváte technickými detaily provozu?
Protože věřím, že to je součást odpovědnosti architekta. V zahraničí, kde jsem studoval i pracoval, je to běžné. Chceme, aby naše stavby byly nejen krásné, ale i funkční, udržitelné a dlouhodobě provozuschopné. Proto tvoříme mezioborové týmy a hledáme synergie napříč profesemi.
Kdy vznikla myšlenka zapojit do rekonstrukce i současné umělce a designéry?
Impulzem byl objev autorství původní keramické fasády. Vytvořil ji Zbyněk Sekal, který ji musel sám instalovat na lešení, protože ji nedokázal přenést do výkresů. To nás inspirovalo k myšlence navázat na původní spolupráci architektů a umělců z 60. let a doplnit ji o současnou vrstvu. Vznikl tak svým způsobem novodobý Gesamtkunstwerk nebo, jak někdy říkáme, nový generační projekt.
Nebyl tento přístup pro investora příliš ambiciózní?
Naopak. Investoři tomu velmi rozuměli a věřili tomu. Věřili, že hotel může být znovu nejvyhledávanějším kulturním a společenským prostorem v Praze. Největší komplikací tak nebyla ochota, ale koordinace, sladění zájmů různých světů, které se tak velkého projektu a složitého procesu zapojily: na jedné straně stavba s těžkou kavalerií výroby, technologie, specializací, pod tlakem termínů a mnoha stovkami dělníků na stavbě každý den, na druhé straně umělci a špičkoví řemeslníci, kteří potřebují prostor pro hledání a jsou logicky i ve své práci a přemýšlení o ní na jiné vlnové délce. Tyto dva přístupy se často dostávají do konfliktu a architekt stojí mezi nimi, snaží se, aby se jejich přínosy sčítaly, nikoliv krátily.
Jak hluboko jste se osobně zapojoval do procesu?
Byl jsem zapojen prakticky do všeho, jakkoliv to zní neuvěřitelně. Od speciálního zakládání, betonu, těžké prefabrikace, strukturální fasády, výrobu skleněných stěn a recepcí po detaily nábytku, grafiky, a dokonce diskuzi o stolním nádobí. Od počátku bylo rozkročení našeho týmu hodně široké, spolupracovali jsme s odborníky na gastronomii, typografii, design. Nic nebylo ponecháno náhodě. Vše bylo navrženo na míru, včetně koncepce provozu, i diskuze o něm byly klíčovou součástí navrhování. Generální ředitel je s námi v procesu již čtvrtý rok, byl se svými lidmi na výrobních poradách, společně jsme řešili jejich nároky, seznamovali je s naší architekturou a designem. Byli výbornými partnery i posluchači, jsou to dnes právě oni, kdo slavnou historii a současnou strategii nové vrstvy vysvětlují návštěvníkům.
Součástí interiérů jsou i filmové plakáty z 60. let. Jaký je jejich původ?
Majitelé mají vztah k československému filmu a jeho digitalizaci. Narazili jsme na sbírku plakátů Terryho ponožky Iva Anderleho, které vznikaly v 60. a 70. letech a dosahují často vysoké výtvarné kvality. Jejich autory jsou grafici, kteří neměli možnost svobodně tvořit, a tak získávali příležitost pracovat na plakátech zahraničních filmů, které pro změnu nesměly být v Československu distribuovány. Sami jsme s těmito autory a tímto fenoménem propagační grafiky vyrůstali, já například na škole Václava Hollara, kterou jsem absolvoval těsně před revolucí. Část sbírky se podařilo pro hotel zakoupit a dnes ji najdete v pokojích a konferenčních prostorách hotelu.
Věděli jste od začátku, že budoucím provozovatelem bude značka Fairmont?
Ano, dokonce byl operátor vybírán s ohledem na to, aby přijal koncepci stavby a nevnucoval svůj standardizovaný design. Fairmont provozuje i takové hotely jako Plaza v New Yorku či Savoy v Londýně. Je zvyklý pracovat s ikonickými stavbami a ctít jejich ducha. Už jsem vysvětloval, jak blízko jsme s týmem, který byl na jejich straně sestaven pro tuto konkrétní stavbu souběžně s přestavbou, spolupracovali.
Změnil se při rekonstrukci i počet pokojů?
Ano. Původní část hotelu byla nadstandardně společenská, ale pokoje byly velmi malé. Počet pokojů jsme snížili ze čtyř set na tři sta. Vznikly větší koupelny, šatny, zázemí. Původně měl hotel jen několik málo typů pokojů, dnes je to velká škála velikostí a přehlídky individuálního designu. I tady se základem kompozice stala pro každý pokoj autorsky zpracovaná skleněná stěna, která je současně funkčním prvkem – svítidlem – a uměleckým dílem v duchu naší koncepce splývání architektury a umění. Za zmínku možná stojí i to, že poměrně zásadní proměnou prošly i dispozice vstupních prostor hotelu. Ty jsme upravili tak, aby hotel lépe komunikoval s městem, lobby byla více prostupná galerie, přístupy do restaurací a společenských provozů nevedly primárně přes hlavní lobby.
Jaký byl vztah s památkovou ochranou?
Bývalý Intercontinental není zapsanou nemovitou kulturní památkou, ale proběhly dva návrhy na jeho zařazení. Bez ohledu na to jsme k němu přistupovali jako ke stavbě s vysokou architektonickou hodnotou. Památkáře jsme zapojili od počátku jako součást týmu. Věřím, že to je správný postup, děláme to tak na každém našem projektu.
Jak jste pracovali s veřejným prostorem a novými funkcemi?
Chtěli jsme, aby nové veřejné a poloveřejné prostory byly skutečně součástí města. Aby lidé měli přirozený důvod přijít, cítit se tam svobodně, vnímat architekturu a využívat ji. Vadilo nám, že tato část města — kvůli stavbám jako nemocnice Na Františku, hotel President, Intercontinental nebo Právnická fakulta — dlouhodobě postrádala veřejný parter.
Snažili jsme se to změnit. Pracovali jsme ve dvou směrech. První bylo takzvané „korzo Pařížská“, tedy prodloužení obchodní osy až k Čechovu mostu. Druhým byla revitalizace Dvořákova nábřeží. Praha byla historicky o patro nižší, dnešní úroveň vznikla regulací Vltavy. My jsme objevili a využili právě tu původní úroveň – otevřeli jsme podlaží směrem do zahrady a propojili ho tunelem s pražskou náplavkou. Vznikl nový bazén, wellness, tělocvična – prostor, který je částečně veřejný a částečně hotelový. Nová restaurace s velkou pobytovou terasou je pro změnu lávkou propojena přímo s úrovní chodníku nábřeží. Stejně zásadní proměnou prošel vnitroblok, kde zmizel zásobovací dvůr za závorou v zadní části náměstí, došlo k převedení logistiky provozu. V tom místě je dnes velkorysý vstup do konferenční části, a přestavěné rezidence hotelu, lávkou přimknutou ke školnímu hřišti se dá volně a bezbariérově projít až do Dušní.
Výrazným novým prvkem je budova Galerie Kodl. Proč vznikla právě zde?
Nejde o náhodnou přístavbu. Kompozice jednotlivých objemů navazuje na horizontální linie hotelu a dokončuje jeho původní architektonický záměr – dotáhnout Pařížskou až k nábřeží. Galerie je první z řady doplnění, vertikalizuje nároží a směrem do Pařížské pokračuje horizontální podnoží. Její forma reaguje na původní materiálovou triádu hotelu – železobeton, sklo, dřevo – ale obrací ji. Jádro galerie tvoří železobeton, plášť je plně prosklený včetně nosných konstrukcí. Je to v našem prostoru výjimečný příklad architektury založené na maximální transparentnosti.
Náměstí Miloše Formana zatím čeká na svou definitivní podobu. Co by tu podle vás mělo vzniknout?
Myslím, že jsme území dobře připravili. Odstranili jsme historické vady a otevřeli atraktivní veřejný prostor. Jsem členem poroty architektonické soutěže a těším se, kdo naváže na naši práci v rámci projektu Staroměstská brána. Máme vybrané účastníky, čeká nás workshop a na podzim uvidíme první návrhy. Není potřeba všechno předem určit – důležité je, že vznikl prostor pro pokračování a rozvoj. Děláme všechno pro to, aby byl projekt Staroměstská brána dokončen.
Hotel už funguje v plném provozu. Jakou roli v něm dnes ještě máte jako architekt?
Klíče ještě mám a lidé mě tam pořád znají. Dokud vás tam potřebují, je to v pořádku. Dokončujeme poslední část – hotelovou rezidenci s dvaceti pěti apartmány propojenými skleněnou lávkou. Bude kolaudovaná letos v létě. Zároveň řešíme předání správy a údržby. Je důležité, aby se to, co jsme vymysleli, nezničilo nepozorností. Těší nás, že se lidé z provozního týmu s myšlenkou hotelu ztotožnili a předávají ji dál.
Už jste měl možnost v hotelu i přespat?
Ano, mockrát, pokud se tak dají nazvat noční směny. Jen v posledních měsících jsem strávil skoro osmnáct nocí při nastavování světel. Často to bylo tak, že jsme pracovali dlouho do noci, pár hodin přespali a brzy ráno znovu pokračovali. Ten dům jsme si opravdu prošli celý, ze všech stran – od výkopů přes interiéry až po provoz. Jsme tam po pěti letech práce skoro jako doma. Vzhledem k tomu, že jedním z vedoucích architektů byla i moje žena, to platí v přenesené i osobní rovině.
