Kdy a proč vznikla myšlenka, že chcete vstoupit do politiky? Byl spouštěčem jeden konkrétní podnět nebo to byl delší myšlenkový proces, který musel časem uzrát?

Věřím, že se v životě dějí věci tak, jak mají. Loni jsem v rámci rozhovoru pro časopis Heroine hodně mluvila o tom, jak je těžké být v této zemi starým člověkem, protože jsme se léta starali o nemocnou maminku, jak se těžko žije postiženým, protože mám malého těžce postiženého syna. Po čase mne oslovil senátor Václav Láska. Během našeho setkání mi řekl, zda bych nechtěla kandidovat do Senátu. Hrozně mne to překvapilo, ale pak jsem nad tím hodně přemýšlela a řekla si, že je čas přestat si jen stýskat a nadávat, a začít věci měnit a řešit. Senát je pro mě důležitá státní instituce, která mnohokrát dokázala, že je garantem demokracie v naší zemi. A nejde v něm jen o stranickou příslušnost, ale hlavně o to, jaký jste člověk, jaké názory zastáváte, za co se postavíte. A já vím, že se budu stavět za ty slabé. Chtěla bych do Senátu vnést závan něčeho nového, dynamiku, energii, a trošku, jak se říká, to tam vyvětrat.

Proč je podle vás v politice stále málo žen (v Senátu 15 procent)? Je i toto jeden z důvodů, proč jste se rozhodla kandidovat?

Myslím si, že ženy si tolik nevěří, jsme příliš skromné, mimo práci se staráme o děti a domácnost, jsme hodně zaneprázdněné. Nebyly jsme nikdy vedeny k tomu, abychom do politiky vstoupily a věci ovlivňovaly. A proto je důležité ženy motivovat, aby do politiky vstoupily. Třeba vlastním příkladem.

Jste maminka dvou synů, mladší z nich je tělesně těžce postižený. Víte tedy, jaké podmínky jsou v České republice pro postižené a jejich pečovatele. Je něco, co byste změnila nebo je systém aktuálně nastaven dobře?

Není. A to je přesně ten důvod, proč chci vstoupit od politiky. Aby i ti nejslabší byli slyšet. Aby každý hlas byl slyšet. Zásadní pro rozhodnutí byla právě ta vlastní zkušenost, kdy če­káte pomocnou ruku, třeba jen ve for­mě informačního průvodce, a místo toho běháte jak šílení po nemocnicích, kde si vás přehazují jako horký bram­bor. Dodnes neexistuje žádná centrální nemocnice, kam přijedete, řeknete, že máte postižené dítě, a oni vám poradí, kam jít. Tak běháte od jednoho doktora k druhému a všem stále opakujete, co se stalo, jak se to stalo, proč se to stalo, a jste z toho nakonec úplně zoufalí. A pak je tu ještě šedá zóna, kdy se pohybujete mezi radnicí, úřadem práce (překvapivě) a sociálkou. Pohybujete se mezi úřady a ne-existuje jediný návod, který by vám řekl, co potřebujete a jak to udělat. A přitom by stačil jeden malý infostánek s jednou informovanou osobou. Krásný příklad je jen karta invalidy do auta. Musíte za­žádat nejdříve tři měsíce před koncem platnosti a úřad má tři měsíce na vy­řízení žádosti. V té době vždy musíte doložit, že dítě je stále na vozíku, a me­zitím vám přijde deset doporučených dopisů, že je řízení započato, přerušeno, vyžádané materiály, započato, přeruše­no. Takže to dopadne tak, že 30. června zažádáte o kartu, které končí platnost 30. září, a dostanete ji 15. ledna. To je ta zkušenost, kdy je pro vás nejdůležitější postavit dítě na nohy, a ne mu pod ně nechat házet klacky. Třeba jen proto, aby si na sebe jednou mohlo samo vy­dělávat a platit daně.

Celý svět stále s obavami sleduje rusko-ukrajinský konflikt. Jaké byly vaše první myšlenky, když 24. února válka začala? Překvapila vás vlna české solidarity?

Tak jako ostatní jsem se 24. února probudila do jiného světa, kde slova jako bezpečí a mír získala nový význam. Jako ženě a matce mi nemohlo být lhostejné, co se děje kolem. Představa, že s dětmi utíkám přes Evropu, mě dodnes děsí. Proto jsem s přáteli dva dny po zahájení války uspořádala obrovskou sbírku, kde jsme vybrali více jak 250 palet zboží a dodali je přímo na Ukrajinu. A postupem času, když jsme zjistili, že půjde o maraton, ne o běh na krátkou trať, jsme vytvořili DOBRODĚJNU. Jde o jediné místo na Praze 6, kde potřební mohou získat materiální pomoc.

V jednom z rozhovorů jste řekla, že se snažíte negativní věci přetavit do pozitivních, a to i při vstupu do politiky. Můžete blíže specifikovat, co konkrétně to znamená?

Snažím se obracet to negativní na pozitivní. Říkám si, že dá-li Bůh, postaví se můj postižený syn jednou třeba na nohy… Rozhodla jsem se, že díky Maxovi budu dávat lidem povědomí o tom, jak vypadá život s postiženým dítětem, založila jsem mu Instagram, který má dnes už více než 10 500 sledujících. Boří to takový ten instagramový mýtus, že na téhle platformě chceme sledovat jen hezké, líbivé a pozitivní věci. Boří to mylnou představu, že handicap a štěstí se vylučují. Pomáhám ostatním vidět, že štěstí nemá s hendikepem nic společného.

Kandidaturou do Senátu to ale zřejmě nekončí, několikrát jste se nechala slyšet, že byste chtěla být prezidentkou České republiky. Jsou to skutečně reálné plány?

Myslím, že v mé povaze je věřit, že nemožné je možné. Takže uvidíme v budoucnu.