Dům Oskar působí na domácí scéně jako zjevení. Zejména propracovanost interiéru a jeho propojenost s exteriérem budovy je nadmíru patrná. I když přístup autora a spoluinvestora v jedné osobě nemusí být odbornou veřejností přijat jednomyslně, rozhodně je stavba významným příspěvkem do rodiny individuální rezidenční architektury. Kdo se skrývá za domem pojmenovaným podle slavného souseda Oskara Nedbala?

Co vás vedlo ke studiu architektury a jak se vaše cesta během studií proměnila?

Už na střední škole jsem uvažoval o tom, že bych se věnoval architektuře. Během prvních let vysokoškolského studia jsme s několika přáteli – někteří studovali na FAMU, jiní grafický design na UMPRUM – vytvořili malý tvůrčí tým. Začali jsme spolupracovat převážně s neziskovými organizacemi, pro které jsme připravovali kampaně, videa a fotografie. Byla to částečně brigáda, ale zároveň i důležitá zkušenost, která nás výrazně ovlivnila.

Na jaké projekty jste se v rámci tohoto tvůrčího týmu zaměřovali?

Jedním z výraznějších projektů byla volební kampaň pro stranu Zelených do parlamentu. Naše studio se tehdy jmenovalo Družina – stále ještě existuje, i když dnes funguje v menším složení. Vedle toho jsme spolupracovali také s dalšími klienty, především z oblasti neziskového sektoru, státních institucí nebo kultury. Pracovali jsme například pro českou pobočku OSN, Člověka v tísni, organizaci Rubikon a další významné subjekty. I když samotná volební kampaň nebyla úspěšná, přinesla nám možnost spolupracovat s řadou zajímavých lidí – jak ze samotné strany, tak z oblasti vizuální komunikace. Byla to pro nás velmi cenná zkušenost.

Dává vám větší smysl práce s architekturou jako trvalou hmotou, nebo vás víc naplňuje rychlejší dopad vizuální komunikace?

Už od začátku studia architektury jsem se kromě školy věnoval také praxi, a to jak v architektuře, tak i ve vizuální komunikaci. Architektura tehdy tvořila přibližně třetinu mého pracovního nasazení, zbytek patřil aktivitám ve studiu, které jsme založili. Postupem času jsem si ale uvědomil, že chci jít naplno cestou architektury. Ve vizuální komunikaci je výsledek vidět rychleji, ale zároveň také rychle mizí. Architektura naopak vzniká pomaleji, ale její dopad je trvalejší. Zároveň si myslím, že kvalitní architektura je přirozeným propojením různých uměleckých disciplín, ale i poznatků ze sociologie nebo psychologie. V tomto ohledu se v architektuře cítím velmi dobře.

Diplom jste dokončil u Jana Šépky. Čemu jste se ve své závěrečné práci věnoval?

Diplomový projekt se zaměřoval na konverzi průmyslového areálu poblíž města Choceň ve východních Čechách. Původně šlo o továrnu na strojírenskou mechanizaci, v současnosti slouží jako výrobní hala pro malá letadla. Objekt se nachází mimo město, v těsném sousedství ramene řeky Tiché Orlice. Jedná se v podstatě o izolovanou továrnu bez přímého vztahu k okolnímu urbanismu. V práci jsem navrhl přeměnu tohoto areálu na zemědělské vzdělávací centrum. Součástí návrhu byly vnitřní skleníky určené k pěstování rostlin, zejména zeleniny, a nová budova školicí instituce. Výsledkem byl modelový prostor pro současné evropské zemědělství, které propojuje vzdělávání, udržitelnost a využití existující průmyslové struktury.

Většina absolventů architektury obvykle nastupuje po škole do zavedených ateliérů. Vy jste se ale rozhodl jít vlastní cestou. Proč?

Během studia jsem samozřejmě absolvoval několik menších praxí a dílčích zakázek, ale po škole jsem se rozhodl nevstupovat do žádného zavedeného studia a založit si vlastní. Začínal jsem s jednoduššími projekty – rekonstrukcemi bytů, interiérů nebo kuchyní. Postupně jsem si ale získal důvěru klientů a portfolio zakázek se rozšířilo. Dnes se věnuji především rezidenčním projektům, které mi dávají smysl.

Jedním z výrazných projektů ve vašem portfoliu je dřevostavba pro vinaře ve Velkých Žernosekách, mohl byste ho popsat?

Šlo o malý dřevěný dům na břehu Labe nad obcí Velké Žernoseky. Byl určen pro vinaře Bohdana Trojaka, který tam obhospodařuje vinici biodynamickým způsobem. Potřeboval objekt, který by sloužil jednak jako technické zázemí a sklad, ale zároveň i jako místo pro odpočinek po práci nebo krátkou rekreaci.

Navrhli jsme jednoduchou stavbu se sedlovou střechou, rozdělenou na dvě části – interiérovou a exteriérovou. Vnější část tvoří pergola obklopená dřevěnou fasádou, po které se dnes už pne vinná réva a přirozeně stíní prostor k posezení. Během vinobraní se objekt částečně vyklidí a promění se v otevřenou lisovnu, kde probíhá zpracování hroznů z přilehlé vinice. Je to skromný, ale promyšlený dům, který přirozeně zapadá do prostředí a odpovídá životnímu stylu svého uživatele.

Dům Oskar

Další a váš poslední realizovaný projekt, se nachází v barokní zahradě. Jak začal příběh Domu Oskar?

Před několika lety jsme s manželkou hledali pozemek mimo Prahu, kde bychom mohli postavit nebo zrekonstruovat dům. Trávili jsme spoustu času prohlídkami nemovitostí v okolí Prahy, ale nic nás neoslovilo. Hledání jsme nakonec na čas odložili. Asi po půl roce se mi ozval bývalý kolega, že narazil na místo, které sám nevyužije, ale že by se mohlo líbit nám. Leželo pod barokním zámečkem a téhož dne jsme se tam s manželkou jeli podívat. Okamžitě nás oslovil charakter toho místa – bylo jasné, že má výjimečnou atmosféru, i když jsme ještě přesně nevěděli, co na něm vznikne.

Pozemek se nachází v obci Kamenná Lhota, malé slepé vesničce poblíž Borotína na pomezí jižních Čech. Přímo nad ním stojí zámek Kamenná Lhota, původně postavený v rokokovém slohu kolem roku 1760. V první polovině 20. století sloužil jako penzion a rekreační sídlo. Hostem zámku býval i skladatel a dirigent Oskar Nedbal, který zde o prázdninách složil svou operetu Polská krev. Právě jeho jméno nás inspirovalo k pojmenování domu – Dům Oskar.

Pocházíte z Ústí nad Orlicí. Neuvažovali jste o stavbě spíše ve vašem rodném kraji?

Neuvažovali. Mělo to dva hlavní důvody. Jednak je Ústí nad Orlicí přece jen dál než oblast Táborska, chtěli jsme mít rozumnou dojezdovou vzdálenost z Prahy, jednak jsme měli společnou touhu najít místo, které nebude nijak spojeno s našimi rodinami ani s minulostí. Manželka pochází ze Slezska a pro oba bylo důležité začít na neutrální půdě – vytvořit si nové prostředí, které bude skutečně naše.

Takže v místě, kde vznikla Polská krev, vyrostl i váš dům – Dům Oskar. Jak jste přistupoval k návrhu stavby v kontextu historického sousedství zámku a jeho zahrady?

Jedním z určujících faktorů byla skutečnost, že celý pozemek, který dříve patřil k zámeckému areálu, se nachází v památkově chráněné zóně. První kroky tudíž vedly na odbor památkové péče v Táboře, kde jsem se setkal s velmi vstřícnými a odborně zdatnými lidmi. Na základě stanovených regulativů – jednoduchá hmota, sedlová střecha, ideálně tradiční lokální materiály – jsem začal pracovat na návrhu. Cílem bylo vytvořit dům, který se organicky začlení do historického kontextu, a to jak urbanisticky, tak architektonicky. Proto jsem se rozhodl umístit stavbu na půdorys původního poplužního dvora, který se kdysi nacházel přímo pod zámkem. Použil jsem vápennou štukovou omítku a klasickou keramickou krytinu typu bobrovka, což pomohlo stavbu vizuálně propojit s okolním prostředím.

Zároveň jsem ale chtěl, aby dům odpovídal současným nárokům na prostor, světlo a kontakt s krajinou. Navenek působí tradičně – bílá hmota se sedlovou střechou –, ale při bližším pohledu je zřejmé, že je proříznut velkými otvory propojujícími interiér s exteriérem. Tyto otvory doplňují stínicí panely, které umožňují dům uzavřít, nebo naopak otevřít podle momentální potřeby. Nosná konstrukce je zděná – tvoří ji dutinové cihly s vnitřní minerální izolací, což zajišťuje tepelný komfort a zároveň respektuje trvanlivost i charakter stavby.

Je dům podsklepený?

Nakonec ne. Zpočátku jsme s podsklepením počítali, ale kvůli rozpočtovým omezením jsme se rozhodli od tohoto řešení ustoupit.

Interiér domu působí stejně promyšleně jako jeho vnější forma. Chtěl jste mít vše od začátku pod kontrolou až do posledního detailu?

Ano, od počátku jsem to vnímal jako výzvu – architekt si navrhuje vlastní dům, a tedy má příležitost zhmotnit své představy bez kompromisů. Chtěl jsem vytvořit prostor, který bude nejen funkční, ale i promyšlený ve všech detailech. Celý proces samozřejmě probíhal v úzké spolupráci s mojí ženou, která je historička umění. Vedli jsme řadu diskusí o formě, materiálech i proporcích a většinou byly velmi přínosné a posouvaly návrh dál.

Ve vašem domě se objevují i exotické prvky. Jak se vám podařilo skloubit tyto vlivy s kontextem českého venkova?

Nešlo o prvoplánové rozhodnutí. Většina řešení v domě vznikala jako odpověď na konkrétní potřeby a podmínky. Například perforovaná fasáda se objevila z čistě funkčního důvodu – dům má kompaktní hmotu a žádné výraznější stínicí prvky, což by v létě vedlo k přehřívání interiéru. Hledal jsem proto způsob, jak zamezit přímému slunečnímu záření, aniž bych narušil tvarovou jednoduchost stavby.

Inspiroval jsem se systémem slunolamů, známým především z jižních regionů. Jejich princip spočívá v tom, že díky určité hloubce a úhlu prvků nedopadá slunce dovnitř v době, kdy je jeho energie nejintenzivnější. V mém pojetí ale nevznikl cizorodý prvek – naopak jsem se obrátil k tradičním hospodářským stavbám, které jsou pro český venkov typické. Stodoly v této oblasti často využívají provětrávané cihlové fasády s vynechanými částmi zdiva, což vytváří specifický perforovaný rastr. Tento motiv jsem přenesl do velké plochy jižní fasády i do stínicích panelů. Výsledkem je funkční prvek, který má jasný odkaz k lokální architektuře, ale současně evokuje atmosféru jižních, asijských či afrických staveb. Někdo v něm vidí orientální inspiraci, jiný sousední stodolu – a právě ta mnohoznačnost mě baví.

Je zde patrná velmi citlivá práce se světlem. Byl důraz na denní osvětlení součástí návrhu od začátku?

Ano, pozemek je orientován na jihovýchod a dům je umístěn tak, že během dne dopadá slunce na všechny fasády. Bylo tedy nutné už při návrhu počítat s regulací slunečního svitu – jak z hlediska tepelného komfortu v době narůstajících teplot, tak z hlediska vytvoření různých atmosfér a funkčních zón v interiéru. Každá strana domu je opatřena velkým otvorem, vnořenou nikou, která je vždy kryta stínicími dřevěnými panely. Ty jsou složeny do harmonikové struktury a umožňují různé režimy: celý dům lze uzavřít, plně otevřít, nebo jednotlivé části fasády podle potřeby odstínit či odkrýt. Obyvatel domu tak může aktivně ovlivňovat, kolik světla vstupuje dovnitř, nebo naopak jak dům vyzařuje světlo ven. Právě tyto niky jsou v noci osvětlené a fungují jako lucerny, které prosvětlují okolní terasy i zahradu. Dům tak pracuje se světlem nejen ve dne, ale i po setmění a stává se součástí krajiny i ve tmě.

Proč jste se rozhodl navrhnout i většinu interiéru včetně nábytku?

Myslím si, že je důležité, aby architekt už při návrhu dispozice domu uvažoval i o základních prvcích interiéru – jako jsou kuchyně, koupelna, úložné prostory nebo technické zázemí. Tyto prvky by měly být součástí celkové koncepce, nikoli do prostoru vkládány dodatečně. Věřím, že právě jejich integrace do architektury přispívá ke kompaktnímu a funkčnímu výsledku. V tomto případě šlo navíc o dům pro mou vlastní rodinu, takže byla přirozená snaha přizpůsobit vše na míru konkrétním potřebám.

U některých prvků – například kuchyně, postelí, kamenných nočních stolků, lavice v chodbě – jsem návrh zpracoval sám. U dalších, jako jsou židle, pohovky nebo svítidla, jsem vybíral z produktů českých i zahraničních výrobců. Důležité pro mě bylo, aby autorsky řešené prvky tvořily rámec, který pak doplňuje pečlivě zvolený mobiliář.

Ve vašem domě se objevuje mnoho zaoblených detailů. Vyhýbáte se pravým úhlům záměrně?

Ano, u Domu Oskar to byla vědomá volba. Exteriér je ortogonální, je to jednoduchá hmota se sedlovou střechou, ale právě proto jsem chtěl, aby interiér nabídl jemnější, organičtější projev. Myslím si, že křivka není opakem rovné čáry, ale jejím doplňkem. Lidské tělo také není pravoúhlé a v prostředí, které pracuje s měkkými přechody a zaoblením, se často cítíme přirozeněji. Zakřivené prvky se objevují hlavně v interiéru – třeba v přechodech mezi materiály nebo v detailech nábytku. Vedle estetického a ergonomického hlediska v tom hrála roli i snaha reagovat na genia loci. Bývalý poplužní dvůr měl ve svých částech klenby a sousední zámek oplývá rokokovými tvary, okny a portály. Cítil jsem, že zakomponování oblouku do tvarosloví interiéru je přirozeným způsobem, jak na tyto historické stopy navázat.

Interiér domu pracuje s mnoha detaily – například překvapí zakulacené nohy u postelí. Když je všechno takto přesně navrženo a propojeno, „neokouká“ se takový „definitivní“ prostor rychleji než jiný?

U některých prvků jsem chtěl pracovat s hravostí i nečekaným detailem – například postele stojí na sférických nohách, což vytváří dojem, že levitují nad podlahou. Tyto prvky jsou drobné, ale přitom výrazné a přinášejí do prostoru určitou měkkost a osobitost. Samozřejmě si uvědomuji, že příliš přesně navržený interiér může působit uzavřeně vůči budoucím změnám. Proto jsem k návrhu přistupoval tak, aby některé prvky, jako kuchyň nebo úložné systémy, byly vestavěné, zatímco druhá polovina interiéru zůstává flexibilní. Solitéry, jako jsou židle, pohovky nebo svítidla, lze kdykoliv obměnit bez narušení celku. Snažil jsem se, aby celý dům působil nadčasově, nebo chcete-li bezčasově. Doufám, že si udrží svoji relevanci a estetickou kvalitu nejen dnes, ale i za několik desetiletí.

Jak jste pracoval s technologiemi v domě? Předpokládám, že při tak přesně definovaném interiéru mohly působit rušivě.

Technologie jsem se snažil maximálně integrovat a skrýt. Dům je vytápěn tepelným čerpadlem, které je umístěno v nenápadné části pozemku, mimo hlavní pohledovou osu. Celý objekt je koncipován v nízkoenergetickém standardu a všechny systémy pro vytápění, ohřev vody nebo úpravu vzduchu jsou soustředěny do technické místnosti. V interiéru nejsou žádné technologické rozvody viditelné.

A jak se vám bydlí?

Bydlí se nám tam výborně. I když využíváme dům rekreačně. Často se nám odtud ani nechce odjíždět. Je to prostor, který nás pokaždé vtáhne zpátky k podstatným věcem. Není tajemstvím, že do budoucna uvažujeme i o pronájmu, aby si pobyt v „Oskarovi“ mohli vyzkoušet i jiní.

Po několika měsících, kdy tam máme možnost trávit čas, si uvědomuji, že dům funguje jako jakýsi chrám odpočinku. Člověk tady dělá úplně jiné věci než ve městě. Hlavní obytný prostor je propojen s krajinou a má v sobě určitou sakrální kvalitu. Člověk si sedne, pustí si hudbu, dívá se do ohně v krbu nebo sbírá bylinky venku. Čas se tak zpomalí, vnímání se změní – a právě to považuji za důkaz, že architektura tady skutečně funguje.

Slova jako „chrám“ nebo „oltář“ zaznívají především v souvislosti s kuchyní. Byl zde sakrální charakter záměrný?

Ano, zcela záměrně. Už při úvaze o tom, jakou typologii by měla stavba v bývalé zámecké zahradě nést, jsem zvažoval různé cesty – mohla to být stodola, altán, ale i kaplička nebo kostelík. Právě citace sakrální architektury mi přišla v daném kontextu nejzajímavější. Kuchyň jsem proto navrhl s tímto výrazem – hlavní linka je zasazena hluboko do hmoty domu a kamenný ostrůvek z indické žuly s měkce zaoblenými hranami evokuje menzu nebo oltářní kompozici. Nejde však o odkaz na konkrétní náboženství, spíš o snahu přenést do prostoru určitý klid, soustředěnost a rituál každodennosti.

Dům Oskar, český dům s orientálním nádechem a lehce sakrální atmosférou. Velmi osobitá kombinace. Co připravujete jako další projekt?

Právě jsem dokončil studii vinařství v Litoměřicích pro stejného klienta, pro kterého jsem navrhoval dřevěný domek u Labe. Tentokrát projekt čerpá inspiraci z gruzínské tradice výroby vína metodou kvevri – tedy pomocí velkých keramických nádob zakopaných pod zem. Vinařství navrhuji jako soubor forem, které působí dojmem, že se tyto nádoby derou ze země ven. Právě tudy vede vstup pro hrozny i návštěvníky do výrobního i degustačního zázemí. Zatím jsme ve fázi studie, ale je to projekt, který mě velmi těší. Zároveň pracuji na dvou až třech zajímavých rekonstrukcích interiérů bytů v Praze. Každý z těch projektů je pro mě novým experimentem, další možností zkoumat vztah prostoru, atmosféry a každodenního života.