Text: Lucie Tranová
Foto: Franek Architects

Letos se zkolaudovala vaše nová stavba, rezidence U Milosrdných. Měl by se tento projekt stát vodítkem pro výstavbu nových bytových domů na Starém Městě pražském?

Nemyslím si, že by měl být vodítkem. Každý dům je originál, pokud jde o autorskou tvorbu. A nemám ani ambici tvořit jakýsi univerzální vzor. Architekt by měl být natolik schopný, aby si vytvořil vlastní obraz místa a podle něj navrhl dům, který lokalitu nenaruší. A protože jde o veřejný prostor, vstupuje do toho množství subjektů, od památkářů až po veřejnost. Je na architektovi, aby v tom tlaku dokázal udržet koncept. Forma tedy určitě není přenositelná ve smyslu vodítka, ale způsob práce, přístup, by snad mohl být inspirací. Ale to platí obecně, nejen pro Staré Město. Kopírovat nejde. Navrhl jsem na toto místo dva domy, každý zcela odlišný, vycházející z jiných myšlenkových základů i požadavků.

Existovaly nějaké parametry, které musely oba návrhy respektovat?

Ano. Bylo vydané územní rozhodnutí, podle nějž jsem už jen navrhoval pro stavební povolení. To rozhodnutí bylo velmi omezující. Například výškově by dům mohl být klidně o metr a půl vyšší. Památkáři však zpětně uznali, že jsem z toho vytěžil maximum.

Podle mě byla chyba už v počátku, v nastavení regulace, která se prakticky neměnila, i když doba mezitím ano. Obrys budovy nesměl být změněn ani o centimetr. To zásadně ovlivnilo možnosti návrhu. Dnes je vidět z dálkových pohledů, že ta stavba je malá a mohla by mít o jedno patro víc, třeba ustoupené.

V čem se tedy varianty lišily?

Oba návrhy vycházely z jiných zadání a měly jiné investory. První návrh se více držel ducha místa, genia loci. Vycházel z historie, z kultury Rychlých šípů, na tom místě stávaly gotické domky, později část paláce z 19. století, který byl vybombardován.

Náš nový dům vychází z jeho půdorysu. Investor byl původně italský, měl jiné představy než pozdější investor, kterým je Pavel Hubáček majitel Creditas Reality. Vnitřní řešení se zásadně změnilo, a s tím i architektonický jazyk. Použité materiály i celkový výraz. Osobně si myslím, že první varianta byla hlubší. Druhá varianta ilustruje místo, první byla jejím duchem.

Jaký byl hlavní koncept a vize za návrhem tohoto domu?

Na rozdíl od jiných projektů, kde lze dům volněji formovat, zde byla přesně daná forma. Velikost, rozměry, počet podlaží a stavební předpisy. Poté šlo o tvarování veřejných a společných prostor, tedy výtahu, vstupního areálu, bezprostředního okolí domu, fasád, materiálů i oken. Hlavní myšlenkou bylo vytvořit zajímavý dům odpovídající úrovni investora, kterou je společnost Creditas a její majitel. Taková stavba musí působit odlišně než například sociální bydlení, protože jde o velmi kvalitní byty. Výsledkem tedy nebyl standard, ale určitý level kvality a reprezentace.

Fasáda současného domu je inspirovaná textilií. Mohl byste ji blíže popsat?

Inspirace je vždy věcí výtvarného náhledu a emocionálního vnímání místa. Místo má silného ducha, ale u druhé verze projektu jsem musel opustit všechny asociace z prvního návrhu, jako byly třeba Rychlé šípy nebo středověká atmosféra Řásnovky.

Zaměřil jsem se na povrch. Když se podíváte vzhůru, střechy v okolí končí prejzami, hladce, bez rýh, bez okapů, jsou zvlněné. I barokní nebo klasicistní stavby mají tyto střechy. Chtěl jsem, aby náš dům působil podobně. Navrhli jsme proto zvlněné oplechování střechy, které připomíná klasické prejzy.

Objekt je rozdělený do dvou horizontálních částí – horní má větší poloměr vln, dolní menší. Vzniká tak dojem plynulého přechodu, který pokračuje až do kovových tyčí tvořících oplocení. Je to spíše ilustrace místa než jeho ducha.

Zvažoval jste i přímější použití textilu?

Určitě. Pokud bychom mohli se stavbou dál pracovat, textilii bych rád použil, třeba i ve zlaté, ale vkusně. Ten dům je o odívání. Jeho tvary jsou měkké, zvlněné, připomínají látku. Silnou inspirací pro mě byl moment, kdy se během rekonstrukce Národního muzea na něj pověsila obří plachta s jeho potiskem. Ve větru se vyboulila a vypadalo to, jako by se celé muzeum zhmotnilo v pohybu. Tehdy jsem se rozhodl pro zvlněné fasády.

Okolní domy mají všechny možné styly, můžete tam najít gotický klášter, barokní špitál, klasicistní i funkcionalistické domy, ale všechny jsou kryté keramikou. Chtěl jsem, aby náš dům do toho kontextu zapadl, ale zároveň zůstal současný. Z dálky působí klidně, zblízka odhalí strukturu. Zvlnění evokuje střechy, tkaniny, ale i obyčejné peřiny, které se v minulosti sušily v oknech. Myslím, že díky šikovnosti dodavatele a citlivosti investora se to podařilo.

V čem tento dům vyniká oproti jiným bytovým domům?

Chtěl jsem, aby byl jiný, určený přesně pro toto místo, takto jsem ho vytvořil. Aspoň v to doufám. Pokud mám na výběr mezi tím zastavět velkou část Prahy standardními bytovými domy, nebo za pět až deset let postavit jeden dům unikátní, pravdivý, který má architektonickou hodnotu, vždy dám přednost té druhé možnosti. Návrh zrál velmi dlouho a byl pracný, každý detail jsme zkoušeli nanečisto.

Podle mého názoru, pokud typová stavba nemá autora, není to architektura. Je to podobné, jako kdyby někdo maloval obraz bez autorského přístupu, rukopisu, pak už nejde o umění a tím ani o architekturu.

Současná praxe často spočívá v tom, že projekty vznikají anonymně v ateliérech nebo velkých firmách s generickými názvy, takže ani není jasné, kdo je autorem. Přitom tyto stavby tu budou stát stovky let. Architektura tím degraduje nejen u nás, ale i ve světě.

A co se týče technologií, materiálů nebo dispozičního řešení, v čem je váš dům jedinečný?

Dispozice jsou standardní. Jedná se o typové jednotky podle zadání, poté je nahoře jeden šestisetmetrový byt. Nemyslím, že by byl jedinečný, je autorský. Ale rukopis je v detailech. Snažím se, aby každý můj dům byl unikátní, i když je ze zdánlivě obyčejných materiálů.

Fasáda vypadá jako plech, ale je to omítka. Unikátní okna jsem navrhoval spolu firmou Jánošík, je to jedinečný systém s ostěním a zábradlím v jednom. Oplechování kopíruje zvlnění fasády. Ve vstupní hale je speciální nasvětlení. Takže ano, materiály, detaily, způsob provedení, to všechno dělá z domu originál. A o to se snažím vždycky.

Zaujala mě okna. Jak jste přišel na myšlenku vyvinout si vlastní typ oken?

Ta okna nejsou určena pouze pro tento dům. Vyrábí je firma, se kterou jsem se podílel na jejich vývoji. Pracuji na těchto věcech ve svém volném čase. Okna jsem navrhl společně s osvětlením, také si navrhuji například vlastní kliky. Chci, aby stavby odpovídaly mým představám, a aby bylo možné co nejméně používat standardní typové prvky. Respektive aby se moje prvky staly standartními.

Pro tento projekt jsem vyvinul okna s překrytým sklem. Rám je dřevěný, ale dřevo je viditelné pouze z interiéru, protože zvenku je rám překrytý sklem. Tento typ oken používám i na jiných svých projektech, například na bytovém domě Na Žižkově a na vilách, které navrhuji.

Bylo těžké najít dodavatele, který by zvládl tak technicky náročné řešení?

Ne. Já je nehledám. Udělá se projekt a firmy, které mají chuť a odvahu, se do toho pustí. Takové výzvy je baví. Například u kostela v Neratovicích vidím, že stavebníci chtějí občas vystoupit ze stereotypu běžných realizací. Vnímají to jako příležitost udělat něco výjimečného.

Byla pro vás lokalita v historickém centru Prahy zvláštní výzvou?

Ke každému projektu přistupuji stejným způsobem. Pro mě je větší výzvou postavit dům v nedotčené přírodě než v historickém centru. Proto jsem k tomuto projektu přistupoval jako ke každé jiné stavbě. Musím říci, že jsem ani neplánoval jít do druhého kola soutěže, protože soutěže téměř nedělám. Považuji je za ztrátu času. Navíc vytváření skutečně autorské architektury je velmi náročné. Jakmile vytvoříte originální řešení, vyvoláte tím negativní reakce.

Když například navrhnu dům na Šumavě, může mi zastavit projekt i úředník laik s odůvodněním, že dům je příliš výrazný. Naopak typový, „bezpečný“ dům povolen bude, i když je v chráněném území. Architektura zde není požadována.

Myslíte, že se situace v Česku změní?

Ne. Mění se k horšímu. Aby došlo ke zlepšení, musela by profesní organizace výrazně zasáhnout, ale současný systém soutěží je nastaven proti skutečné architektuře.

Můžeme tedy říci, že kvalitních bytových domů v České republice je poměrně málo?

Ano. Je to otázka financí. Investice jsou sice značné, ale většinou nejde o dobrou architekturu. Cílem je maximalizace zisku. Často se dívám na dispozice těchto domů a vidím, že je vytvářejí týmy lidí s jediným cílem: aby investor vydělal co nejvíce. Nic jiného.

O Praze se říká, že by měla zůstat především „historickou Prahou“. Jak to vnímáte?

Takhle to nejde. Ochrana je důležitá, ale nové stavby by měly vznikat s rozmyslem. Bohužel se často dělají prosklené budovy bez architektonické hodnoty, aby se rychle vydalo stavební povolení. To není dobře, mělo by existovat větší zapojení kvalitních architektů.

Regulace výstavby a územní plánování tedy nejsou ideální. Jsou podle vás nejasné?

Ano, jsou nejasné a v mnoha ohledech nefungují. Často nevíte, co přesně můžete stavět, takže něco navrhnete a úřady to zamítnou bez jasného důvodu. Místo toho, aby regulace chránily místo, spíše omezují architekty. Výsledkem je, že práce je zbytečně složitá a zdlouhavá.

Pro srovnání: v Chorvatsku nebo Řecku dostanete povolení za měsíc, protože jsou jasné podmínky, a architekt může tvořit volněji. U nás trvá povolení roky, což je zcela neudržitelné. Navíc situace se rok od roku zhoršuje, protože se přísnější regulace často nedodržují systémově. Velký podíl na tom má i profesní organizace architektů, která nečiní dost pro zlepšení situace a spíš se soustředí na své vlastní zájmy.

Kromě regulací je další problematikou i současná situaci na trhu s bydlením. Sledujete ji?

Musím přiznat, že ji nijak zvlášť nevnímám. Čtu o ní, ale osobně se jí nevěnuji. Bydlím na vesnici a tyto problémy zatím nemusím řešit.

Na druhou stranu projektujeme velké množství bytových domů po celé republice, nejvíce v Praze a Brně, ale také v dalších městech, kde je poptávka.

Máte tím pádem více zakázek na bytovou typologii?

Naše pracovní struktura zůstává již mnoho let relativně stabilní. Nedá se říci, že bychom nyní měli výrazně více zakázek na bytové domy než dříve. Vždy máme na stole přibližně pět až šest bytových domů.

Co se týče typologie, která vás baví nejvíce? Jsou to právě bytové domy?

Nemám oblíbený typ stavby. Děláme malé domky pro mladé lidi, které stojí pár milionů, ale také obrovské vily za stovky milionů. Stavíme kostely, byty, nic konkrétního si nevybírám. Neusiluji o zakázku, jako je třeba mrakodrap. Jednoduše beru to, co přijde, i když často ani nečekám, že něco přijde.

Mám rád ale projekty, u kterých si mohu vytvořit jedinečný koncept, který chce investor realizovat. Své koncepty nosím dlouhodobě u sebe, některé nápady jsou i čtyřicet let staré, a teď je realizuji nebo recykluji.

Druhým aspektem, který mě velmi zajímá, jsou složitá a náročná místa, například historické budovy nebo pozemky s atypickým charakterem. Nejen z hlediska technického, ale i z hlediska kreativního vymýšlení řešení.

Je bytový dům U Milosrdných jeden z vašich dlouhodobých vysněných konceptů?

Není, takový byl spíš předchozí projekt. Ten nový představuje spíše krátkodobý koncept. Ten první byl nápad, jak vyjádřit sílu a charakter daného místa v koncentrované podobě.

Bohužel to nepochopil jeden dotyčný pán, který se podílel na zablokování stavby. Co jsme ale současným bytovým domem U Milosrdných realizovali, je určitá ilustrace místa. Není to duch místa, ale je to jeho krásná ilustrace. Rozdíl mezi těmito návrhy je jako mezi profi malířem a profesionálním ilustrátorem – obojí jsem dělal s velkým nasazením, ale jedno je více spirituální, druhé ilustrativní.

Zmínil jste, že vás baví komplikovaná místa, kde je potřeba hodně přemýšlet. Jaké místo bylo pro vás nejnáročnější?

Například projekt Marshmallow byl extrémně složitý, protože šlo o to vejít se do rozměrů vydaného územního rozhodnutí a zachování daných rozměrů. Klíčovým prvkem byly právě ty „hlavy“ na fasádě, které tomu místu dávají silnou symboliku a hloubku. Je škoda, že se tento projekt nakonec nepostavil v místě, kde měl být. Nicméně za současným domem si plně stojím. Je to dům, který nebudí kontroverze a se kterým se veřejnost ztotožňuje.

Máte nějaký architektonický sen nebo vizi?

Momentálně chci vydat knihu. Mám nabídky od nakladatelství z Londýna, Itálie a Belgie, takže na tom pracuji.

Jak dům reaguje na potřeby současného městského bydlení?

Tento dům byl navržen pro investora s velmi vysokými nároky, protože zde bude specifická klientela. Samozřejmě, že vytváříme i sociální bytové domy, ale tento projekt požadoval nejvyšší standard.

Dům má recepci a provozní režim odpovídající luxusnímu bydlení. Pro srovnání s dřívějším projektem, „Marshmallow“ byl určen italskému investorovi, který preferoval romantický styl, s menšími dvoupatrovými byty připomínajícími italská města, která máme rádi a kam jezdíme. Naopak zde jde o luxusní byty určené k dlouhodobému pronájmu pro ředitele a manažery. Standard je velmi vysoký, včetně detailů.

Jakou roli podle vás hrají architektura a urbanismus v řešení bytové krize? Může architektura jako sociální nástroj pomoci současné situaci?

Pohled na bydlení se mění podle vzoru západních měst, kde vznikají komunitní formy bydlení a společné zahrady. Já sám vnímám dva základní typy bydlení.

První představuje běžné bydlení, které odpovídá představám klientů nebo developerů. Mám rád projekty zaměřené na méně majetné či začínající rodiny, ale také na seniory, kde se tyto skupiny mohou navzájem podporovat, například hlídat si děti. V bytových domech se také často vytvářejí služby, jako jsou cukrárny nebo kavárny. Dříve se prodávaly velmi malé byty, ale dnes jsou populární spíše byty o dvou či třech pokojích. V našich projektech jsou byty navrženy univerzálně, ve stejném skeletu a rozponu, s možností spojování či dělení jednotek podle potřeb.

Druhý typ bydlení představují velmi luxusní bytové domy, které navrhujeme například v Praze a Brně. Tam jde o zcela jiný segment, kde rozhodují detaily.

Současný trh s bydlením je komplikovaný, protože ceny bytů jsou velmi vysoké, což je vzhledem k průměrným platům neudržitelné. Mnoho lidí proto přechází spíše k nájemnímu bydlení, kdy platí měsíčně dvacet až třicet tisíc korun za větší byt. My však pracujeme i v tomto náročném segmentu.

Co by mohlo pomoci k dostupnějšímu bydlení?

Podle mě by mělo více lidí převzít iniciativu. Koupit si starý dům, opravit ho, zapojit se do stavby svépomocí. Dnes je málo lidí ochotných pracovat rukama a už vůbec nechtějí dělat kompromisy, třeba bydlet na vesnici a pracovat na dálku. U nás je problém, že nikdo nechce omezit své nároky a všichni chtějí maximální komfort.

V zahraničí, například v Německu, fungují komunity, které si bydlení postaví samy. To by mohla být cesta, jak si přestat jen stěžovat a začít něco dělat. Navíc v Česku nepřibývá tolik obyvatel, aby mohli developeři obhájit současnou bytovou krizi. Staví se dost bytů, ale lidé chtějí lepší standardy a komfortnější bydlení.

Jaký typ bytových domů a rezidenčních projektů byste rád viděl více v českých městech?
Rád bych viděl kvalitní zahušťování měst. Města už jsou poškozená z minulosti i po revoluci, takže je potřeba je zahušťovat, ale citlivě a kvalitně, aby se nezničil jejich charakter.

Promítají se vaše předchozí zkušenosti do nových projektů?

Určitě. Každý architekt dělá chyby, ale zkušenost pomáhá dělat lepší a hodnotnější stavby. Ti nejlepší architekti mají často málo práce, což je škoda, protože by se celkově zvedla úroveň české architektury. Developeři ale pro jistotu volí spíše bezduché velké ateliéry, nebo si dokonce projektují sami.