Koupelna vyrobená v továrně, balkon usazený během několika hodin nebo technické jádro, které na stavbu dorazí jako hotový balíček. To, co ještě před pár lety vypadalo jako experiment, se v Česku potichu stává běžnou realitou. Velká modulární revoluce, kdy by se celé bytovky skládaly jako lego, sice zatím nepřichází, přesto české stavebnictví prochází postupnou industrializací.

Text: Andrea Míčková

Donedávna se koupelna klasicky rodila přímo na stavbě. Týdny se v ní střídaly různé profese od instalatérů, elektrikářů, obkladačů až po malíře. Dnes u všech projektů společnosti Trigema vzniká ve výrobní hale desítky kilometrů od budoucího bytu, odkud na staveniště dorazí jako hotový celek včetně dlaždiček a namontovaných kohoutků. Developer totiž od loňského roku využívá prefabrikované koupelny ve všech svých nových rezidenčních projektech.

Nejde přitom o výstřelek jedné firmy. Podobnou cestou se vydala i Skanska Residential, která prefabrikované koupelnové moduly využívá v poslední etapě svého pražského projektu Albatros Kbely. „Od jejich využití očekáváme snížení časové náročnosti a vyšší přesnost zpracování, která je daná přípravou kompletně vybavených modulů v kontrolovaném prostředí mimo staveniště,“ vysvětluje Iva Stejskalová, manažerka značky a komunikace Skanska Residential.

Evoluce místo revoluce

Na obou příkladech je zřejmé, že české stavebnictví se mění trochu jinak, než se ještě před několika lety čekalo. Namísto kompletně modulárních domů, které měly podle dřívějších plánů developerů vznikat ve výrobních halách, se do nich postupně přesouvají jen ty části budov, u kterých přináší prefabrikace největší přínos. Kromě koupelen tak přibývají třeba balkony, technická jádra nebo konstrukční prvky.

„Posun tam je, ale není to revoluce, spíš evoluce. U rezidenčních projektů nám zatím nejlépe funguje hybridní model. Nejde o nahrazení klasické výstavby, ale o optimalizaci jejích částí,“ říká předseda představenstva Trigemy Marcel Soural. Firma přitom nechce zůstat jen u prefabrikovaných koupelen. Vyšší míru prefabrikace připravuje také pro projekt horských apartmánů v Rokytnici nad Jizerou nebo novou multifázovou výstavbu v Benešově, kde se má promítnout už do samotného návrhu budov. „Rozhodující je ale vždy ekonomika, typologie bydlení a proveditelnost, ne samotný trend,“ dodává Soural.

Modularita neznamená jen prefabrikované koupelny nebo balkony. U některých typů staveb lze dnes do výrobních hal přesunout téměř celý stavební proces. Podle Vojtěcha Juřenčáka, majitele společnosti Eko modular, která se specializuje na modulární dřevostavby, dnes může vzniknout v kontrolovaném prostředí 80 až 90 procent stavby, od nosné konstrukce přes izolace, okna a rozvody až po interiérové povrchy. Na staveništi pak zůstává především usazení modulů, jejich napojení na sítě a finální dokončení.

Změna vnímání

V zahraničí, hlavně ve Skandinávii nebo Austrálii, jde o běžnou součást trhu. „Staví se tak hotely, školy i nájemní bydlení. V Česku je trh zatím opatrnější a lidé si tuto cestu teprve osahávají. Za poslední pětiletku se však radikálně změnila kvalita poptávky. Dřív se klienti nejvíc báli, jestli dům nebude vypadat jako provizorní stavba. Dnes už mnohem víc řeší energetickou náročnost, provozní náklady a zdravé vnitřní prostředí,“ popisuje Juřenčák.

Růst poptávky po modulární výstavbě potvrzuje i jeden z největších českých výrobců, vizovická společnost Koma Modular. „Ze subdodavatelů zejména pro zahraniční firmy jsme se stali přímými dodavateli do mnoha odvětví. Dominuje zdravotní sektor, vzdělání, občanská vybavenost. Zabýváme se i projekty pro letištní infrastrukturu, návrhem a dodávkou kempů pro pracovníky,“ říká marketingová ředitelka Marie Schüller, podle které dává modularita smysl pro dodávky hotelových objektů nebo studentských apartmánů, kde je jistá opakovatelnost. V klasické rezidenční výstavbě zatím naráží na silnou konkurenci tradičních stavebních firem.

Proměna poptávky přitom není jediným důvodem, proč se prefabrikace dostává do hlavního proudu. Ke změně je nuceno i samotné stavebnictví, které tlačí bota na několika místech najednou. „Industrializaci stavebnictví považujeme za jedno z klíčových témat budoucnosti českého stavebního sektoru. Je odpovědí na několik dlouhodobých problémů: nedostatek kvalifikovaných pracovníků, tlak na rychlejší výstavbu, rostoucí náklady, potřebu vyšší kvality provedení i požadavky na nižší energetickou a uhlíkovou náročnost budov,“ vysvětluje Marta Gellová, ředitelka aliance Šance pro budovy.

Její slova dokládá i loňská kvartální analýza stavebnictví od společnosti CEEC Research, podle níž dosahuje vytížení kapacit stavebních firem v průměru 89 procent a v následujících měsících by mělo vzrůst až na 94 procent. To znamená, že firmy už dnes pracují téměř na hranici svých možností. Současně téměř polovina stavebních společností očekává růst popularity prefabrikovaných modulárních konstrukcí.

Technologie sama nestačí

Přesun části práce pod střechu továren má obrovskou výhodu v plánování. „Můžete vyrábět přesněji a omezit rizika, která jsou na klasické stavbě běžná, ať jde o počasí, nedostatek lidí nebo horší kontrolu kvality. Výsledkem může být kratší doba realizace, méně chyb, menší množství odpadu i nižší zátěž pro okolí stavby,“ dodává Marta Gellová.

Kratší harmonogram a lepší koordinaci prací potvrzují i zkušenosti Skanska Residential. „V porovnání s tradičními postupy lze očekávat zkrácení doby výstavby o týdny až měsíce,“ říká Iva Stejskalová.

Jenže ani nejmodernější technologie nejsou všespásné. „Prefabrikace může pomoci, dokáže zrychlit výstavbu a snížit nároky na manuální práci, sama o sobě však bytovou krizi nevyřeší,“ je přesvědčen Marcel Soural. Jako klíčové vnímá naopak povolovací procesy, dostupnost a ceny pozemků a související celkovou ekonomiku nové výstavby. „Pokud toto nebude fungovat, žádná technologie to sama nezachrání,“ dodává.

Rychlost versus tradice

Největší brzdou nového přístupu tak nakonec nejsou stroje, ale ryze prozaické důvody jako ekonomika projektů, omezené výrobní kapacity, logistika nebo konzervativní nastavení trhu. „Řada investorů zatím neumí správně vyhodnotit přínosy prefabrikace, protože se dívá hlavně na pořizovací cenu, nikoli na rychlost realizace, kvalitu, nižší riziko chyb, menší zátěž okolí nebo budoucí provozní náklady,“ uvádí Marta Gellová.

Podle Juřenčáka navíc není pravda, že musí být dřevěná modulární stavba vždy levnější než ta klasická. Hlavní úspora se skrývá v efektivitě procesu. „Klient dostane transparentní rozpočet, neriskuje, že se mu stavba protáhne o roky, a ušetří na koordinaci deseti různých profesí. Když se započítá celý životní cyklus stavby, dává to silný ekonomický smysl,“ vysvětluje.

Roli v pomalém rozvoji hraje i fakt, že industrializované stavebnictví vyžaduje jiný způsob přípravy projektů, kdy je třeba o konstrukčním systému rozhodovat mnohem dříve a úžeji spolupracovat s výrobci. „Pokud se projekt připravuje tradičním způsobem a klíčová rozhodnutí se odkládají, část výhod prefabrikace se ztrácí,“ upozorňuje Marta Gellová.

A pak jsou tu předsudky veřejnosti, která má v řadě případů modulární výstavbu spojenou s provizoriem nebo stavebními buňkami. A to přesto, že současné technologie umožňují podle Vojtěcha Juřenčáka vytvářet plnohodnotné stavby s parametry srovnatelnými s klasickou výstavbou.

„U velkých rezidenčních projektů je trh sice pořád spíš ve fázi, kdy si všechno testuje a developeři pečlivě sledují cenu, požární a akustické požadavky, financování, standardizaci a povolovací proces. Myslím si, že větší projekty přijdou, ale nebude to ze dne na den. Pravda však je, že velkých projektů, které jsem viděl a o kterých vím, že se chystají, jsou rozhodně vyšší desítky,“ poodkrývá Juřenčák pohled do zákulisí.

To, že podíl průmyslově vyráběných prvků bude v příštích letech růst, ostatně potvrzují i developeři. Nezmizí klasická výstavba, ale podle Marcela Sourala se změní poměr mezi výrobou a stavbou. Výsledkem bude spíš montáž předem připravených komponentů než tradiční budování jednotlivých částí přímo na staveništi.