Udělat krok zpět směrem k jednoduchosti, pomalému životnímu stylu a zkušenostem našich prababiček je aktuálně velký trend, který sílí a nachází si cestu do čím dál většího počtu domácností. Ať už se jedná o keramický hrnek, dřevěný stůl od místního truhláře, nebo ubrus s výšivkou. Úměrně s přechodem do digitálního prostředí a v souvislosti s pozorností zaměřenou na klimatické změny se u lidí zvyšuje touha po osobním kontaktu s materiály, předměty a postupy ruku v ruce s vroucím přáním: žít lokálně s vědomím dopadů na okolní prostředí. Změna je to patrná napříč obory, které zažívají odklon od anonymního výrobku za dostupnou cenu a nahrazení autentickým kusem od konkrétního řemeslníka z poctivých materiálů.
Dlouho podceňované tradice bylo ale potřeba znovu definovat, aby se jim dostalo podobného uznání jako dalším uměleckým oborům. „Naším cílem je bojovat za to, aby řemeslo přestalo být považováno za nižší formu umění. Chceme mu poskytnout zpět jeho důstojnost a místo v našich životech,“ vysvětluje zakladatelka organizace Krásná práce Klára Hegerová. Nalezení vhodné pozice pro mnohdy složitě a pracně produkované výrobky vnímá jako velký úkol, který se však už znatelně daří rozvíjet. Důkazem je hned několik českých značek a jednotlivců, kteří v malém tvoří ze dřeva, keramiky nebo textilu.
Velký návrat výšivky
S trpělivostí vyšívá steh za stehem a nitkami kreslí po plátně realistické výjevy ze starých učebnic, atlasů a herbářů, ale i abstraktnější kompozice inspirované okolním světem. „Kdekoliv jsem, vždy si najdu vhodný námět. Jednou je to chalupa, jindy pole obilí nebo dovolená v Itálii. Baví mě zaznamenávat realitu kolem mě,“ říká vystudovaná módní návrhářka z Vysoké školy uměleckoprůmyslové Zlata Lamrová o vlastní formě deníkové výšivky.
Lamrová patří k tvůrcům, kteří v kariéře dali přednost pomalému a poctivému procesu, který se nedá jednoduše urychlit – zvolila si cestu řemesla. Její vyšívané malby jsou uměleckým artefaktem, které cizeluje dlouhé hodiny. „Mezitím, co na výšivce pracuji, se změní počasí či nálada a tím i moje vnímání výjevu. Původní představa se promění a já v obraze intuitivně hledám nové řešení tak dlouho, než jsem s ním zcela spokojená. To může trvat pár desítek hodin, zpravidla ale spíše týdny nebo měsíce,“ přibližuje tvůrčí proces.
Nejčastěji tráví čas v zahradě na chalupě a na plátno přenáší dojmy z neustále se proměňující přírody. Chvíle, kdy se do větví jeřábu opře vítr, sluneční paprsky prostoupí čerstvě vypraným bílým prádlem, sníh tiše taje. Prchavé okamžiky, které existují jen na pár sekund, si umělkyně ukládá do paměti a podle ní pak vyšívá, stříhá a páře látku, tvoří kompozice a vrství materiály. Občas se na místo vrací opakovaně a do díla promítne kombinaci různých počasí nebo ročních dob.
Ruční výšivce poetických motivů se věnuje i knižní grafička Ivana Kocmanová. Její projekt Life by BRO zachycuje lidi v každodenních situacích – na procházce se psem, při hraní si s dětmi nebo lakování vlasů. Kocmanová v nich vychází z fotek, které po překreslení na papír přenáší na látku a dále doplňuje ruční malbou nebo koláží. Fotografie používá jako volný námět, obzvlášť ji fascinuje městský život a vše, co je s ním spojené. „Pořád přemýšlím, jak výšivku posunout dál, proměnit ji do jiné podoby, dát jí další význam a využití,“ vysvětluje svůj postoj Kocmanová. Z výšivky tvoří obrazy, ale i módu nebo variace na tetování.
Velká neznámá jménem gobelín
Z ovčí vlny nebo hedvábné příze se na tkalcovském stavu tkají nástěnné koberce, kterým se říká tapisérie, a podle pařížské manufaktury, kde vznikaly, také gobelíny. Technika má bohatou historii – první tapisérie vznikaly už ve starém Egyptě. Pro svou komplikovanou výrobu avšak hledají své uplatnění v současnosti čím dál složitěji. Také v tomto oboru se ale najde několik nadšenců, kteří se snaží techniku obnovit a její použití opět zařadit do běžného života.
Ruční tkaní, přírodní barviva a obnovování starobylých postupů jsou blízké například textilní výtvarnici a designérce Lindě Kaplanové. Ráda se v myšlenkách vrací ke zlaté éře československého textilu, který nastal za první republiky. Textilie se dědily a ženy si mezi sebou předávaly dovednosti po generacích. Spolu s Klárou Spiškovou tvoří ve Studiu Geometr, které se zasazuje o větší propojení tradičního textilu a domácností. Na míru interiéru navrhuje a vyrábí textil pro různé použití – od utěrek přes polštáře až po závěsy a textilní zástěny, a spolupracuje také s módními designéry.
Jedním z mála dosud aktivních výrobců tapisérie je Moravská gobelínová manufaktura. Ve spolupráci s architektkou a nadšenkyní do gobelínů Danielou Hradilovou právě organizuje výstavu Půl tisíciletí gobelínu na zámku v Moravské Třebové. Vystavené zde budou historické i zcela nové gobelíny. Hradilová si například nechala do tapisérie nedávno převést obraz Mikuláše Medka Nahý v trní, který patří mezi vrcholy této zajímavé výstavy. Na zámku v Moravské Třebové bude výstava k vidění až do konce září.
Novodobá práce s dřevem
Na českém trhu dlouho chyběla alternativa v oblasti dřevěného nábytku. Před pár lety však začaly vznikat iniciativy, které se navrací k tradiční práci se dřevem, aktualizují ji a nabízí výrobky ve vysoké kvalitě, současném designu a za dostupné ceny. Jedním z lídrů této změny je rodinná značka Teakpeak Diany Duškové a Romana Podlahy. Navrhují, vyrábí a přeprodávají produkty, které jsou šetrné k životnímu prostředí, z kvalitních materiálů a esteticky příjemné. Podporují tak drobné keramické dílny, švadleny a truhláře především v oblasti jižních Čech, kde podnikají.
Z pandemie se zrodilo podnikání Anny a Adama Antošových, kteří stojí za značkou BUDU. Nejdříve jejich motivace vycházela především z vlastního přání kultivovat prostředí kolem sebe. Pak si ale začali všímat, že poptávka po lokálně vyráběném nábytku s důrazem na kvalitu roste i v jejich okolí, a řekli si, že se situací kreativně naloží. Většinu dřevěného nábytku a doplňků BUDU vyrábí Adam vlastníma rukama v pražské truhlářské dílně a u specifických prvků spolupracuje se zkušenými odborníky. Typicky se jedná o výplety z ratanu, které v BUDU používají jako ozdobu pro čela postelí nebo stojanů na noviny. Jejich estetika je nadčasová, založená na osobním testování, a proto si můžete být jistí, že výrobky budou doma skvěle fungovat. Navíc je vyrábí výhradně ručně a z českého dřeva.
Ostravské Futuro studio vsadilo na neotřelý design. „Snažíme se navázat na kvalitní nábytek, který tady existoval do nástupu lamina a masivní snahy o levnou imitaci čehokoliv. Chceme dokázat, že lidé ocení nábytek s přidanou hodnotou a jsou schopni si k němu vybudovat vztah. Vycházíme z historicky osvědčených principů řemesla, ale zároveň využíváme technologií současnosti,“ říkají Jiří Gelnar a Michal Princ z ostravského Futuro studio. Také za jejich zatahovací komody Rolleta získali designéři Herrmann & Coufal ocenění Czech Grand Design, jejich šachové stolky se prodávají do Ameriky a je zájem i o složitější intarzie z nejrůznějších dýh. Ta stolům dodává nezaměnitelnou osobnost.
V kontextu práce se dřevem má v Česku silnou tradici řemeslná výroba hraček. Prací legendárních autorů, jako jsou Minka Podhajská, Václav Špála nebo Josef Čejka, se inspiroval projekt Tititi grafické designérky Terezy Talichové. Figurky z ručně obráběného dřeva maluje podle předem navržených motivů tak, aby navázala na charakteristické znaky, vady a přednosti konkrétního kusu dřeva. Pokaždé tak vznikne neopakovatelný unikát, který existuje v jediném exempláři. Z hračky se rázem stává objekt na pomezí designu a umění, vhodný pro malé i dospělé. Vizuálně působí sám o sobě a sofistikovanějším klientům nabídne i zajímavý přesah do dějin výtvarného umění – Talichová totiž ráda zpracovává reálné či fiktivní ikonické postavy, jako jsou Walter Gropius, Gustav Klimt nebo Desdemona či yetti.
Autor: Eva Slunečková
Foto: Tomáš Souček, Teakpeak, Zlata Lamrová, Peter Fabo, Life by BRO
