click to enable zoom
loading...
We didn't find any results
open map
View Roadmap Satellite Hybrid Terrain My Location Fullscreen Prev Next

0 Kč to 50 000 000 Kč

More Search Options

0 Kč to 100 000 Kč

More Search Options
We found 0 results. View results

Estate.cz » Lifestyle » La Spezia: Brána do Cinque Terre

La Spezia: Brána do Cinque Terre

La Spezia

Než se vrhnete do pohádkového území Cinque Terre, musíte projít jeho bránou La Spezia. Čekají tu na vás Napoleon, Wagner, futuristé, skvělá muzea i nejlepší cesta k pěti vesnicím nad Ligurským mořem.

Text: Štěpánka Strouhalová
Foto: Archiv

Galerie

Na východním cípu Ligurie, kousek od hranice s Toskánskem, se táhne jedno z nejkrásnějších pobřeží Středomoří: pět malebných vesnic na útesech, které Italové nazývají Cinque Terre. Od roku 1997 patří spolu s Porto Venere a ostrovy Palmaria, Tino a Tinetto na seznam světového dědictví UNESCO. Autem se k nim dostanete jen stěží, nejlépe je poznáte pěšky, vlakem, který je všechny spojuje, nebo z moře. A všechno to začíná v překvapivé La Spezii, kterou většina turistů jen proletí při přestupu.

U Zálivu básníků

Ráno v La Spezii začínám u obrovského námořního přístavu. Po nábřeží běhají místní, výletní lodě se chystají na první vyhlídkové plavby a v dálce se rýsují šedé trupy vojenských plavidel. V rozlehlém zálivu hostí La Spezia druhou největší námořní základnu Itálie, větší má už jen Taranto v Apulii. A přesto mu v La Spezii říkají Golfo dei Poeti, Záliv básníků. Hezký paradox. Poetický název odkazuje na anglické romantiky 19. století. V roce 1822 tu pobývala Mary Shelleyová, autorka Frankensteina, se svým mužem, básníkem Percym Shelleym. Jeho přítel lord Byron prý záliv přeplaval celý, z Porto Venere až do Lerici. Moře tu zřejmě dokáže rozproudit představivost, i když Shelleymu jednoho letního dne vzalo život.

Strategický význam hlubokého, chráněného zálivu pochopil už Napoleon. Podle jeho plánu tu později hrabě Cavour vybudoval vojenský přístav, který přepsal osud města. Z letoviska, kam si na léto jezdila odpočinout i královská rodina, vyrostlo průmyslové centrum. Dělníci přijížděli z celé Itálie a jediným jazykem, kterým se všichni domluvili, byla spisovná italština. La Spezia tak mluvila italsky dřív než většina země.

Akord Nibelungů

V září 1853 připlul do La Spezie z Janova Richard Wagner, s horečkou a mořskou nemocí. Ulehl v hostinci, s hlavou ještě plnou vln, a v polospánku se mu ze šumění vody zrodila předehra k cyklu Prsten Nibelungův. Město na historku nedá dopustit. V historickém centru, na Largo Torquato Cavallini kousek od Piazza Sant’Agostino, sedí bronzový Wagner s perem v ruce a dívá se kamsi do dálky. Sochu odhalili v roce 2019 jako dar k přátelství La Spezie a bavorského Bayreuthu.

Jako by měla La Spezia zvláštní nadání, ve 20. a 30. letech minulého století si ji přivlastnili futuristé, avantgarda, která oslavovala rychlost, stroje a letadla. Zakladatel hnutí Filippo Tommaso Marinetti jí věnoval aerobáseň, jejíž hrdina odlétá hydroplánem z Cadimare a krouží nad vodou. Oblohu už nebrázdí vzducholodě ani hydroplány, ducha futurismu ale v centru města poznáte dodnes. Věž hlavní pošty na Piazza Verdi zdobí uvnitř mozaiky s loděmi, vlaky a letadly, a tak La Spezia zůstává trochu futuristickým muzeem pod širým nebem.

Tři muzea a první smajlíci

Zdejším muzeím s jejich vzácnými sbírkami by mohlo závidět leckteré velké město. U brány bývalých loděnic sídlí Museo Tecnico Navale, jedno z nejstarších námořních muzeí na světě. Mezi modely plachetnic a bitevních lodí najdete zbraně i tzv. živá torpéda z druhé světové války. Z vyhlídky hradu San Giorgio se dá město přehlédnout celé: červené střechy, přístav plný jachet a v dálce se lesknoucí vojensky poetický záliv.

V archeologickém muzeu uvnitř hradu jsou k vidění vzácné antické sochy, řecké a etruské vázy i mnohem dávnější nálezy: první smajlíky na světě. Kamenné postavy s plochými tvářemi ve tvaru písmene U tu lidé tesali už v pravěku. Skutečnou perlou města je však Museo Amedeo Lia v bývalém klášteře v centru La Spezie. Sbírka evropského umění od 13. do 18. století by obstála v kterémkoli velkém muzeu. Gotické obrazy na zlatém pozadí se tu střídají s díly Tiziana a Pontorma i benátskými vedutami Canaletta, Bellotta a Guardiho. A to všechno v klidu, bez doprovodu davů.

Porto Venere: Pevnost bohyně lásky

Na okružní loď nastupujeme jako první. Záliv básníků je dnes klidný jako jezero a s foťáky v ruce nedočkavě vyhlížíme první siluety barevných vesnic na útesech. Za tři čtvrtě hodiny vystupujeme v Porto Venere, které sice nepatří do Cinque Terre, ale dědictvím UNESCO se pyšní úplně stejně. Římané mu říkali Portus Veneris, Venušin přístav, a tradice spojuje zdejší ostroh s antickým chrámem bohyně lásky.

Ráno tu patří rybářům. Do malého přístavu připlouvají tradiční dřevěné čluny gozzi, rybáři vykládají úlovky přímo na molo a mezi loděmi se nese směsice hlasů, křiku racků a zvuků probouzející se vesnice. Rybář táhne na vozíku obrovského mečouna, který ještě voní slanou vodou. Nad nábřežím se zvedá palazzata, řada úzkých domů v okrových, růžových a žlutých odstínech, které se tisknou jeden ke druhému.

Do starého města vklouzneme branou Porta del Borgo a hned za ní nás vtáhne Via Capellini, hlavní ulička, které Liguřané říkají carruggio. Je tak úzká, že z nebe nad hlavou zbývá jen pruh světla. Obchůdky s tradičním pestem a focacciou teprve zvedají rolety, z otevřených dveří se line vůně čerstvého pečiva a člověk má pocit, že tudy neprochází, ale spíš se protahuje kulisami dávného středomořského příběhu. Ulička končí na skále u kostela svatého Petra, který Janované postavili ve stylu janovské gotiky z černého a bílého kamene na místě Venušina chrámu. Za ním už není nic, jen pár kamenných oken s výhledy do moře a na útesy, o které se tříští vlny. Je čas vydat se do utajených pěti zemí. Z paluby lodi sledujeme, jak se ostroh s kostelem pomalu vzdaluje.

Pět vesnic, pět povah

Z Porto Venere vyrážíme podél pobřeží Cinque Terre až do Monterossa, nejvzdálenější z pětice vesnic. Z paluby se před námi odvíjí jedna barevná fasáda za druhou. Loď zastavuje v každé vesnici, vysazuje turisty a pokračuje dál podél pobřeží. Domy se tisknou ke skalám, šplhají po svazích a občas vypadají, jako by se měly každou chvíli sesypat do moře.

Pět vesnic, Monterosso, Vernazza, Corniglia, Manarola a Riomaggiore, vyrostlo na pobřeží, kde je rovná půda vzácnější než volný stůl v restauraci s výhledem. Každá z nich přitom má vlastní tempo, vlastní historky a vlastní způsob, jak se vyrovnat se životem mezi útesy a mořem. Lidé si tu po staletí budovali terasy pro vinice a olivovníky a skládali nasucho kamenné zídky, které drží půdu na strmých svazích. Právě tahle krajina, kterou vytvořily lidské ruce, dostala Cinque Terre v roce 1997 na seznam UNESCO.

Monterosso al Mare: Pláže, ančovičky a citrony

Nejsevernější a největší z vesnic nabízí to, co ostatním chybí. Dlouhé písečné pláže, na kterých nemusíte hledat místo na ručník mezi ostrými kameny. Krásný kompromis pro ty, kteří se nehodlají celý den škrábat do kopce. Z celé pětice tu nejvíc panuje atmosféra klasického přímořského letoviska: pláže, promenáda, slunečníky, kavárny. Místo domů nalepených na skále se před námi rozprostírá široká zátoka, nad níž se zvedají kopce s vinicemi a olivovníky.

Monterosso má dvě tváře. Modernější Fegina se rozkládá hned u nádraží, zatímco staré městečko leží za kopcem San Cristoforo. Stačí projít krátkým tunelem a ruch promenády vystřídají úzké uličky, barevné fasády a zbytky středověkého opevnění. Zdejší krajina měla své kouzlo i pro básníka Eugenia Montaleho, nositele Nobelovy ceny za literaturu, který ve sbírce Sépiové kosti zachytil drsnou krásu tohoto pobřeží. Pokud necháte poezii stranou, můžete si zdejší krásu odnést na jazyku. Typické slané ančovičky a panák limoncella, aby byla rovnováha světa zase v pořádku.

Vernazza: Fotogenická kráska nad přístavem

Každý ovšem spěchá do Vernazzy, která patří k nejmalebnějším vesnicím celého pobřeží. Z moře vidíte, jak její barevné domy šplhají do svahu nad malým přírodním přístavem, nad nímž se zvedá kamenná věž hradu Doria. Kostel svaté Markéty Antiochijské stojí přímo u vody, jako by k přístavu patřil odjakživa. Stačí se vydat do úzkých uliček, které prudce stoupají do svahu, a každých pár kroků se otevře další pohled na moře.

Nejhezčí výhled nabízí pěší stezka směrem na Monterosso, jedna z nejoblíbenějších v Cinque Terre. Po pár minutách stoupání se zjeví celá vesnice jako na dlani: barevné domy, malý přístav a tyrkysové moře, které všechno rámuje. V létě doporučuji vyrazit brzy ráno, abyste se vyhnuli vedru a davům. A pokud jste ranní typ, první světlo nad mořem je zážitek, kvůli kterému stojí za to si přivstat.

Corniglia: 377 schodů do vinic

Corniglia jako jediná z pěti vesnic Cinque Terre nemá přístav. Místo aby se předváděla u vody, sedí na skalním ostrohu zhruba sto metrů nad mořem, obklopená terasovitými vinicemi. Právě obtížnější přístup ji chrání před davy. Působí klidněji a pořád má blíž k vinařské vesnici než k turistickému lunaparku. Můžete se toulat mezi domy, které jsou tu méně okázalé, a vydat se třeba do vinic, které šplhají po strmých svazích.

Vinice v Cinque Terre jsou zážitkem samy o sobě. Réva tu roste na úzkých kamenných terasách, kde slunce, mořský vzduch a kamenitá půda dávají vzniknout jedinečnému bílému vínu Cinque Terre DOC z odrůd Bosco, Albarola a Vermentino. A kdo je na sladké, může se poohlédnout i po Sciacchetrà, vzácném víně ze sušených hroznů, které patří k vinařským pokladům Cinque Terre. Místní víno je tak slavné, že Corniglii zmiňuje dokonce i Boccaccio v Dekameronu.

Manarola: Kde humři umírají šťastní

Manarola má jen 650 obyvatel, zato tvář, kterou poznáte i bez popisku. Z moře domy vypadají, jako by je někdo naskládal na útes jen proto, aby měl co fotit. Nejslavnější pohled na Manarolu se otevírá od baru Nessun Dorma, který nese jméno árie z Pucciniho opery Turandot. Právě odtud vznikají miliony fotografií, jedna jako druhá, které krmí sociální sítě po celém světě. Výhled za zastávku stojí, na jídlo ale vyrazte jinam. Třeba výš do vesnice do restaurace Da Billy, kterou zdobí heslo „U Billyho humři umírají šťastní“ a kde servírují vyhlášené tagliolini se šťastným humrem.

Hřbitov má v Manarole tak privilegované místo nad vesnicí, že se tu turisté kdysi slunili mezi náhrobky. Obec nakonec bránu zamkla a kód ke schránce s klíčem dnes znají jen obyvatelé. Průvodce u toho utrousí poznámku, která by se klidně mohla stát mottem celé vesnice: „Celý život chodíme po schodech nahoru, dolů, ale tady ta poslední procházka vede do kopce. A na konci pak máme pokoj s výhledem na věčnost.“ O Vánocích se celá vesnice rozzáří obřím světelným betlémem, který po desítky let vytvářel místní nadšenec Mario Andreoli, a její panorama se v prosinci mění ve vánoční zázrak.

Riomaggiore: První vesnice od La Spezie

Riomaggiore je od La Spezie vzdálené jen několik minut vlakem. Z moře jeho domy září jako barevné vitráže, vrství se jeden přes druhý a spouštějí se po strmém svahu rovnou do přístavu, kde rybáři vytahují čluny přímo na kamennou rampu mezi skalami. Teprve v jeho uličkách pochopíte, jak strmé Riomaggiore je. Do sousední Manaroly odtud vede slavná stezka Via dell’Amore, Cesta lásky, jejíž romantické jméno se pojí k legendě o milencích z obou vesnic, kteří se tu tajně scházeli. Dlouhá je přibližně devět set metrů, vine se nad mořem podél skalního útesu a nabízí výhledy na místní trať s nádražím i celý záliv hluboko pod nohama. Na rozdíl od vesnice vede téměř po rovině, takže se člověk může soustředit jen na božské výhledy. Po sesuvu půdy v roce 2012 je dnes po dlouhé době opět přístupná, procházka už ale není tak spontánní jako kdysi. Za vstup se platí deset eur jako příspěvek na údržbu.

Slunce pomalu padá do moře a fasády se začínají halit do broskvově růžového světla. Barevné odlesky se přelévají na hladinu a řady domů se vlní v rytmu moře. Sedíme tiše na skále na okraji téměř opuštěného přístavu, nohy nás sice bolí, ale srdce plesá. Zpátky do náruče La Spezie to trvá vlakem jen deset minut. Na večeři nás čeká oblíbená Antica Trattoria L’Inferno, tedy Peklo. Za jméno asi může zdejší ďábelsky dobrá kuchyně, kvůli které tu mezi hosty sedí víc Spezijců než turistů. Majitel nosí na stůl jeden talíř za druhým, antipasti, slávky s nádivkou muscoli ripieni, ančovičky na všechny způsoby, ravioli di mare s rybí nádivkou, a hlásá: „Dobré jídlo je nejlepší, když se o něj podělíš.“


Líbil se vám článek? Podělte se o něj se svými přáteli:

Čtěte také

BYZNYS & REALITY
LIFESTYLE
ROZHOVORY
ARCHITEKTURA & DESIGN
Konference BIGMONEY
Estate Awards
O portálu
O magazínu Estate
Reference
Premium Media Group
Kontakt
Všeobecné obchodní podmínky
Zásady ochrany osobních údajů
Spravovat souhlas s nastavením osobních údajů

Sociální média

© 2021 All rights reserved​

Made by RomanJelinek.cz | full servisová marktingová agentura

Compare Listings