Status

Leon Jakimič: Věčný Lasvit neposkvrněné mysli

Leon Jakimič: Věčný Lasvit neposkvrněné mysli
16.11.2020

„There are dark moments that make the change, moments that hurt, moments that lead to light.“ Tak začíná trailer k filmu Breakpoint, který představuje Lasvit a jeho zakladatele v tak trochu jiném světle. Mohl se vydat na dráhu profesionálního lyžaře, ale lyžování ho začalo nudit Místo toho se rozhodl dobýt svět tenisem. „Leon měl ambice být nejlepší. A věřil tomu, že bude. Ale v cestě do tenisového světa jsem mu stál já,“ prohlašuje v nadsázce ve filmu Radek Štěpánek. A tak se Leon vydal na cestu ke SVĚTLU. Světlo je nevyhnutelně hlavním tématem i kulisou našeho rozhovoru v holešovickém Holportu. Nechybí v něm ale ani téma změny – liberecký rodák se po 21 letech pobytu v Hongkongu vrací zpět do domoviny – nebo bolesti, i když Leon Jakimič nepociťuje přímo žár sklářské pece, některé momenty v jeho byznyse dokážou být pěkně horké.

Slunce už pomalu zapadá za obzor, když asistentka rozzáří místnost stisknutím vypínače. Kolik je asi hodin v Hongkongu? A lze vůbec vypnout zdroj světla v očích tohoto vysokého charismatického muže? Vodu pijeme z Lasvit tableware, za vizionářem oblečeným do tmavé košile od Vivienne Westwood láme obraz místnosti skleněná interiérová stěna, která zamlžením interiéru jakoby ještě víc ostřila osobnost svého stvořitele před ní. Na otázky odpovídá s upřímným zájmem a velké vize kombinuje s příběhy off-record z běžného života, třeba o tom, jak se rozváží pět dětí do školek a škol na severu Čech.

Co významného se podle vás stalo v roce 1975? 

Kromě toho, že jsem se narodil jako Husákovo dítě? Otevřel se obchodní dům Kotva a určitě se konala nějaká významná spartakiáda. Také se narodil tenista a můj kamarád Bóďa Ulihrach, dokonce na den přesně jako já.

Podle Wikipedie máte prý rusko-srbské kořeny. Jak se projevují?

Podle příjmení a dědečkem sepsaného rodokmenu, který sahá až do 14. století, mám srbsko-ruské kořeny, nicméně podle analýzy DNA pocházejí moji předci z otcovy strany ze severního Německa a Dánska. Takže jsem kombinací jižanskévášně a německé preciznosti.

Německou preciznost si dovedeme představit, co ta vášeň?

Srbské kořeny jsou založeny na knížce mého dědečka Historie rodu Jakimičů, což je bestseller, který obdrželi všichni členové naší rodiny– já ji dostal povinně ve svých osmnácti letech jako dárek. Příběh začíná dvacet let před bitvou na Kosově poli (1389 – pozn. red.). Jakimičové tehdy vlastnili/drželi hrad na řece Sávě, kousek pod Bělehradem, a na Kosově poli bojovali proti Turkům. Ti, kteří přežili, tam dál žili pod tureckou nadvládou, ale kolem roku 1400 odešli na Ukrajinu a část rodiny do Ruska. Příběh naší rodiny je hodně dramatický a plný emocí.

Rodinné kořeny máte zpracované velmi detailně...

Vypadá to tak, nicméně dědeček si do svých spisů občas psal i to, co si pamatoval z vyprávění od pradědečka.  Zkrátka část knihy se zakládá na realitě, část byla upravena. Skutečností ovšem je, že v roce 1921 Rus Leonid Jakimič bojoval nejprve v Bílé armádě neboli bělogvardějce, následně byl zajat a posléze bojoval v armádě Rudé. Po její porážce v Polsku byl pro změnu zajat Poláky. Nakonec utekl z vězení a přes Slovensko a Moravu se dostal až do Příchovic u Tanvaldu, kde potkal moji prababičku Marušku Svarovskou.

Ze slavného rodu Swarovských?

Ano, prababička měla s Danielem Swarovským společného předka. Daniel ale odešel v roce 1895 do Rakouska, zatímco babiččina větev rodiny zůstala na severu Čech. 

 Takže tady už najdeme první stopy sklářství v rodinné krvi/DNA.

Další stopy pak pocházejí ze strany mého dědečka, jenž si vzal poloviční Němku Gertrudu Šraml, rozenou Austl, která pocházela z pěti generací brusičů skla. Ale po mamince jsem ryzí Čech.

České kořeny pro wikipedii očividně tak zajímavé nejsou.

To je sice pravda, já se ale považuji za hrdého Čecha. Když ve spojitosti s mojí osobou slyším o rusko-srbských kořenech, mám pocit, jako bych byl přistěhovalec. Přitom se tu ale bavíme o roce 1921. Já se považuji za stoprocentního Čecha.

Dnes je stoprocentní Čech hrdinou dokumentárního filmu. 

Film Breakpoint mě vykresluje jako pokorného člověka, který, skromně řečeno, zachránil české sklářství, což je samozřejmě pravda tak maximálně z devadesáti procent (úsměv). Ne vážně, film jsme natočili s režisérem Kryštofem Jankovcem, který když poznal našeho marketingového ředitele, tak řekl: „Vy máte hezký katalogy, hezký weby, ale…! Filmem můžete říct víc!“ Na základě toho vznikl Lasvit dokument, který prezentuje jak naši firmu, tak i mě, a to nejenom v roli skláře, ale také jako někoho, kdo podporuje design a má rád tenis. Tenis je totiž moje druhá vášeň. Respektive první, sklo přišlo až po něm.

Vidíte nějakou podobnost mezi tenisem a sklem?

U obojího platí, že pokud to děláte pořádně, skrývá se za tím určitá bolest. Smekám před našimi skláři, kteří každý den od šesti od rána foukají sklo při 1400 stupních Celsia a namáhají si při tom prsty i plíce. Myslím, že sklář do svých výrobků propisuje sám sebe a doslova v nich zanechává kus sebe. V tenise se zase říká, že podle toho, jak hrajete, lze poznat, jaký jste člověk. Což platí i ve sklářství.

Podobu produktů ale řídí někdo jiný než samotní skláři.

Vize firmy říká, jak co dělat, mise zase, proč, a sklář to musí udělat reálně.

Cítíte nějakou bolest i vy, když vše řídíte z kanceláře? 

Bolest občas pocítím, třeba když vidím nějaká finanční čísla. Ale to je úplně jiný druh bolesti než horko z pece.

Co vás tedy bolí v byznyse?

V našem případě jsou bolavé zejména situace, kdy vymyslíme skvělý design, projekty a pak nám je všechny někdo okopíruje. Bolí ale i skutečnost, že na některé nápady, kterých mám pořád spoustu, nejsou prostředky k realizaci. Ne všechny vize se stanou skutečností.

Který moment z historie Lasvitu byl pro vás nejzásadnější? 

Asi chvíle, kdy jsem se rozhodl Lasvit založit. Nebylo to jednoduché rozhodnutí. Pracoval jsem pro Preciosu v Hongkongu a byl relativně v klidu. Měl jsem dobrý tým, který jsem vybudoval od nuly, a přesto jsem v jednu chvíli pochopil, že potřebuji věci dělat jinak. Odejít z relativního komfortu do naprostého neznáma, začít s omezenými prostředky, bez lidí, bez projektu, bez referencí, jenom se solidní znalostí průmyslu chtělo odvahu. Jsem rád, že jsem ji v sobě tehdy našel. Vlastně jsem rád, že jsem v Hongkongu neměl lepší podmínky k práci, protože jinak bych Lasvit asi nezaložil nikdy.

Vás k tomuto rozhodnutí dohnaly okolnosti nebo by k tomu došlo tak jako tak? Myslíte, že se s předpoklady pro podnikání člověk narodí?

Myslím si, že člověk v sobě pro podnikání musí mít něco, jakousi schopnost akceptování zdravého rizika. Nejsem typ člověka, který by skákal bungee jumping – takový druh rizika nemám rád, na rozdíl od rizika podnikání. Myslím, že v Lasvitu občas jdeme do zajímavých nápadů, které by třeba v jiných firmách nerealizovali právě kvůli jejich rizikovosti.

V jednom rozhovoru jste zmínil, že první milion korun se vám podařilo vydělat ve 26 letech a první milion dolarů ve 32 letech. Kdy vás tedy čeká první miliarda? 

To nevím přesně. Co je dnes za den, kolikátého je? (smích)

Je to pro vás vůbec cílem?

Peníze pro nás určitě nejsou motivací číslo jedna. Prostě nás baví inspirovat lidi v rámci našeho konceptu 4C:  Concept, context, craftmanship a culture. Concept je o originálním krásném designu, o propojení s prostředím, s umělci. Context je o tom proc zrovna s tim konkretnim designerem, co ho propojuje s Lasvitem, co ma spolecneho konkretni design ci technika s mistem kde pusobime a casem ze ktereho vychazime a jaky prozivame. V rámci Craftsmanshipu (řemesla)  si sami sobě trochu komplikujeme život, protože vše děláme složitým ručním způsobem a z drahých materiálů. Na nás je pak lidem vysvětlit, proč jsou naše věci dražší než produkty firem, které vyrábějí sériově nebo z levných materiálů. Culture znamená, že firma musí vyzařovat kulturu, která může být lidmi prožívána. Lasvit je pro mě spojením lásky, pokory, odvahy, svobody, zodpovědnosti, vášně, výkonu, inovace a týmové práce. Peníze by měly být výsledkem téhle snahy.

Máte ve svém životě někoho, kdo vás inspiruje? 

Mě už inspirovalo lidí! Mění se to s tím, jak se duševně vyvíjím, jak stárnu a také na základě mých momentálních životních priorit. Zpočátku mě inspirovali především sportovci, pak válečníci a vladaři, teď už spíš filozofové propojující západní a východní myšlení. Nevím ale o nikom, kým bych se inspiroval od A do Z, spíše mě fascinovaly vlastnosti nebo činy daných osobností.

Zkusme ale trochu konkrétněji, nějaká jména.

Jelikož mojí první životní prioritou byl tenis, tak logicky Ivan Lendl. Ten mě inspiroval svojí pílí. Andre Agassi zase tím, jak dokázal vnést do tenisu svěží vítr. Posléze mě inspiroval Alexandr Veliký, který na rozdíl od jiných dobyvatelů nechtěl jen rabovat a vozit do Řecka otroky nebo zlato, ale chtěl poznávat svět a propojovat kultury. Později jsem na Karlovi IV. obdivoval, jak moc předběhl svou dobu využitím diplomacie a jak dokázal číst v lidech. Na Masarykovi mě zase zaujalo jeho naprosté soustředění na jeden cíl, který se na začátku všem zdál jako ryzí fantazie, ale skončil založením středoevropského miniimpéria Československa.

Jak zní podle vás definice úspěchu? 

Úspěch je mít ve firmě 400 skvělých lidí, které baví jejich práce. Za úspěch považuji také to, že nám někdo řekne nebo napíše, že Lasvit je pro něj srdcovka. Dnes jsem třeba zjistil, že Justin Bieber má ve svém domě v obývacím pokoji naše svítidlo Neverending glory. Člověk, který může mít úplně cokoliv, si vybral svítidlo od nás. Pokud jsou lidé šťastnější díky tomu, co děláme, je to obrovský úspěch.

Co považujete za svůj osobní úspěch?

Zrovna nedávno jsem o tom přemýšlel. Za svůj osobní úspěch považuji to, že si užívám každý moment v životě a dělám smysluplnou činnost, která mě naplňuje a je pro mě posláním, ne prací. Mám skvělou rodinu, spoustu přátel a pět dětí, které v něčem vynikají. Baví mě se neustále rozvíjet a učit se něco nového. A jsem zdravý, což je asi dnes to nejdůležitější.

Dáváte v byznysu přednost racionálnímu uvažování, nebo se čas od času řídíte i instinktem? 

Jak kdy a jak při čem. Můj HR tým mi občas vytkne, že jsem do top managementu obsadil člověka bez výběrového řízení, ale v tomto případě dávám na svůj instinkt. Pokud cítím, že je někdo pro moji firmu tím pravým, je pro mě ztráta času řešit výběr nějak koncepčně. Ve všem ale musí fungovat zdravý rozum a rovnováha. Někdy zkrátka intuitivně vsadím na člověka, o kterém si myslím, že je opravdu perfektní, jindy požaduji precizní ucelené výběrové řízení ze stovek kandidátů. 

te nějaký konkrétní příklad instinktivního rozhodnutí?

Třeba teď jsme rozjeli divizi Glass for Architecture, kde máme unikátní interiérové i exteriérové skleněné stěny. Jsou to vlastně umělecká díla, celá budova se díky nim v podstatě stane šperkem. Nejprve jsme provedli rešerši a zjistili jsme, že v tomto segmentu je díra na trhu. Spousta firem vyrábí izolační fasády, umělecké ale nikdo. Dal jsem tedy na instinkt, přijal pár skvělých lidí, kteří divizi rozjeli, a dnes máme osm úžasných projektů po celém světě. Jedním z nich je samozřejmě naše nová centrála v Novém Boru. Tam architekti použili místo klasické fasády naše skleněné došky a moderní budovu vklínili mezi dvě roubenky z roku 1790.

V posledních měsících řada značek začala inklinovat k online komunikaci i prodeji. Výrobky ze skla jsou ale velmi křehké a je potřeba s nimi mít fyzický kontakt pro vnímání jejich krásy. Slučuje se prodej skla s online světem? 

My na e-commerce spoléháme v aktuálním akutním stavu i mimo něj. Několikrát jsem potkal zákazníky, kteří říkali, že by je ani nenapadlo jít fyzicky do obchodu, všechno nakupují online. Být online je v dnešní době nezbytnost. Zároveň je tento kanál určitým rozšířením trhu, distribučních a prezentačních kanálů. Někdy se lidé podívají na náš e-shop a následně si produkt koupí v kamenném obchodě. To samozřejmě není možné u velkých instalací na míru nebo v případě větších svítidel.

Jaké to je, vrátit se domů po tolika letech strávených v Hongkongu?

Je to úžasné! Jsem nadšený. Už dlouho jsem se chtěl vrátit do České republiky, mluvím o tom posledních šest let, ale vždycky to na něčem ztroskotalo. Nebyl připravený dům, ale předevšízeně Lucii  se v Hongkongu líbilo víc než mně. To, že jsem ji k návratu přesvědčil, považuji za svůj velký úspěch. Přiznám se, že já jsem se v Hongkongu posledních pár let už trápil a na návrat do Čech jsem myslel často. Když jsem býval na pár týdnů tady, ani jsem se netěšil zpět, byť jsem tam měl rodinu, což je dost bizarní. Až natolik mi Čechy chyběly.

Očividně budete velký patriot.

Mám to tu velmi rád, hlavně samozřejmě Liberecko. Baví mě česká kultura, hory, mám tu spoustu kamarádů a příbuzných. Moje úžasná babička před pár dny oslavila 97. narozeniny a bylo nádherné být při tom s ní.

Jakou otázku od novinářů dostáváte nerad?

Například tu, kdo mě inspiruje (smích). Ne, vážně, jsem dost nekonfliktní a nevadí mi odpovědět téměř na cokoliv.

Co třeba otázky ohledně investorů?

Tak ty rád nemám. V minulosti jsme s pár investory jednali, ale nakonec mě to spíš zklamalo. Ne že by nabídky nebyly zajímavé, zklamání vězelo spíš v celkových parametrech spolupráce. V tuto chvíli žádného investora aktivně nehledáme, mým cílem je firmu dlouhodobě rozvíjet z vlastních prostředků. Chci se víc zaměřit na ziskovost společnosti, díky čemuž budeme mít zase další prostředky pro rozvoj.

Existuje nějaká otázka, na kterou byste naopak chtěl odpovědět, ale nikdo vám ji ještě nepoložil?

Raději si počkám, až nějakou takovou dostanu (úsměv).

Řekl byste o sobě, že jste vizionář?

Termín vizionář nemám v oblibě, ale myslím si, že se dokážu dívat dopředu, nebo se o to alespoň snažím. Pohled do budoucnosti je součástí mojí role ve firmě. Zatímco já bych se měl dívat dopředu v horizontu deseti a více let, náš top management by měl žít v horizontu tří až pěti následujících let. Střední management by se měl soustředit na přítomnost, ale také by měl být schopen vyhodnotit chyby z minulosti a poučit se z nich. Já samozřejmě také vnímám současnost, ale moje přidaná hodnota spočívá ve schopnosti odhadovat trendy a spoluvytvářet je.

Navštívil jste někdy kartářku nebo někoho, kdo takzvaně vidí do budoucnosti?
Ne.

Ani tomu nevěříte?
Ne.

Věříte v něco mezi nebem a zemí?
Ano.

V co?

Nahlížím na toto téma z perspektivy nanovelikostí. Když se budete zabývat detailem ještě menším, než je nano, zjistíte, že se kolem nás dějí věci, nad kterými zůstává rozum stát. Myslím, že v tomto ohledu ještě zdaleka nevíme všechno. Existují teorie o tom, že minulost, přítomnost ani budoucnost vlastně nejsou, takže žádné včera, dnes a zítra vlastně vůbec neexistuje. Pouze náš mozek nám říká, co bylo dříve, co se děje momentálně a co přijde v budoucnu. Takže z tohoto pohledu je náš rozhovor strukturovaný jako včera, dnes a zítra vlastně irelevantní (smích).

Takže taková Schrodingerova kočka?

Přesně tak. Existují i teorie, někdy dokonce empiricky prokázané, že experiment, který pozorujeme, se už v danou chvíli vyvíjí jinak, než kdybychom ho nepozorovali. Je to téma na dlouhou debatu. Mezi nebem a zemí je spoustu neznámého. 

Jste věřící?

Podle mě není logicke  věřit v jedno konkrétní náboženství, protože tím bychom popírali existenci dalších tisíců jiných. Čili pokud jde o víru ve vyšší moc, nebo v něco mezi nebem a zemí, pak věřící jsem, ale nemyslím si, že to lze popisovat skrze konkrétní náboženství, byť musím uznat, že lidsky mi je křesťanství ze všech náboženství nejbližší.

Promění se nějak Lasvit jako značka vaší přítomností tady v České republice? Stane se lokálnějším brandem?

My už ani víc čeští být nemůžeme, jelikož sklo vyrábíme pouze v Česku. Je to sice dražší, ale kupovat sklo z Rumunska nebo z Turecka by nás neuspokojovalo. Naším cílem je pomoct českému sklářství a řemeslu, a tak už z podstaty nemůžeme, ani nechceme vyrábět nikde jinde. Navíc se snažíme i maximálně podporovat české designéry, a to jak vychazejicí, tak ty současné. Nezapomínáme ale ani na ty, kteří tu s námi již nejsou, a tak im memoria podporujeme tvorbu Stanislava Libenského, Jana Kaplického či Františka Víznera.

Které soucasné designéry například podporujete? 

Jsou to jak kony, které, nebýt železné opony, byly by slavné v globálním měřítku. Jmenovitě je to nedavno zesnule hvezdy jako René Roubíček, Borek Sipek, Alessandro Mendini, a z tech stále aktivnich historických osobnosti jsou to Vladimír Kopecký nebo Václav Cigler . Díla všech těchto úžasných lidí máme v našem sortimentu. Objevujeme ale i nové české talenty, zhruba před dvanácti lety jsme spolupracovali s dnes už světově proslulým duem Jan Plecháč a Henry Wielgus. Mohl bych ale jmenovat dalších deset velkých současných jmen, která jsme s Lasvitem spojili.

te nějaké rituály?

Každé no dělám pár cviků na protažení, něco mezi jógou a strečinkem. Tedy pokud se nevzbudím a nezjistím, že mám půl hodiny zpoždění.

O jaké cviky se konkrétně jedná?

Všechny jsou spíše protahovací než posilovací a taky hodně dýchací. Mám rád například Wim Hofovu metodu. Rituály jsem ale měl spíš v době, kdy jsem aktivně hrál tenis. Než jsem se posadil, připravil jsem si ručník, tašku s raketami jsem pokládal na pravou stranu, vodu zase na levou…

Používáte takovéto nadalovské rituály i na obchodních schůzkách?

Já teď nosím spíš kožený batoh, pokud vůbec něco. Nejraději u sebe nemám krom peněženky, mobilu a klíčů od auta nic. Takže není co kam pokládat.

Co vám zaručeně pomůže k úspěšnému byznysu? 

Každá obchodní situace je úplně jiná, takže žádný trik nemám. Rád se ale dívám lidem do očí a na nic si nehraju.

A zvete svoje obchodní partnery na Pačinkův steak?

Ano, i na tento pokrm doslo. Vedle naší sklarny v Lindave mame také Sklarskou Krcmu kde se jak klienti tak turiste mohou nejen dobře najist ale také si vyzkoušet foukat a jinak tvarovat sklo.

 Co uděláte zítra ráno, až se vzbudíte?

Zacvičím si překvapivě. Potom pojedu z Liberce do Prahy, kde mě čeká schůzka s kandidátem na ředitele marketingu.

Text: Zuzana Melicharová, Foto: Alexander Dobrovodský

Tyto stránky používají cookies. Používáním těchto stránek vyjadřujete souhlas s jejich používáním.