Kde máte uloženou olympijskou medaili?
Tak hned na první otázku vám neodpovím (smích). Můžu říct jen to, že je velice dobře zabezpečená.
Liší se něčím Jiří Lipták verze 2021, tedy olympijský vítěz, od Jiřího Liptáka z roku 2020?
Myslím, že ne, jenom jsem o rok zestárl a během covidové pandemie jsem přibral asi dvě kila.
Sportovní střelba u nás nepatří mezi mainstreamové sporty. Myslíte, že se to díky vašemu fenomenálnímu úspěchu aspoň trochu změní?
Okrajovým sportem asi zůstaneme pořád, na tom se pravděpodobně nic nezmění. Ale na druhou stranu jsme aspoň lidem ukázali, že zbraně nejsou dobré jen k zabíjení, ale dají se s nimi prožít také zajímavé sportovní příběhy.
Jaké jste dělal v mládí sporty?
Mým prvním sportem byl fotbal, ale na hřišti jsem nebyl moc úspěšný, a proto mě trenér nechával hrát v obraně. Teprve když jsem trochu vyzrál, dal jsem se na střelbu. To je ostatně sport, který jako dítě dělat nemůžete, střílet se dá až od nějakých třinácti nebo čtrnácti let. Můj táta i děda byli myslivci a věnovali se sportovní střelbě, takže jsem s nimi odmalička jezdil po závodech a strávil hodně času na různých střelnicích. Samotné závody, prostředí i atmosféra se mi moc líbily a těšil jsem se, až konečně dorostu do věku, kdy se jich budu moct také zúčastnit.
Kdy jste se rozhodl, že se budete naplno věnovat střelbě?
Střílet jsem začal asi ve čtrnácti letech ve vrcholovém středisku SKP Kometa Brno a prakticky od začátku pod dohledem Radomíra Zaorala, který zůstal mým osobním trenérem dodnes. A již dvacátou sezonu jsem zaměstnancem Olympu (Centrum sportu Ministerstva vnitra ČR, pozn. red.), kde působí státní trenér Petr Hrdlička. Hned od prvních dní na střelnici jsem věděl, že tohle je to pravé a že tady chci něco dokázat. Asi proto jsem u tohoto sportu vydržel pětadvacet let. Druhým mým cílem bylo aspoň trochu vystudovat, takže mám střední elektroprůmyslovku – jako zadní vrátka, kdyby se mi ve střelbě nedařilo. Ale prioritou byl vždycky sport, a když kamarádi trávili víkendy na čundrech, já jsem jezdil po závodech. Tehdy mě to trochu mrzelo, ale v posledních letech se mi vynaložené úsilí začíná vracet.
Jak dlouho myslíte, že budete střílet na vrcholové úrovni?
Olympiáda v Paříži 2024 už skoro klepe na dveře, to ještě zvládnu, a OH Los Angeles 2028 snad také, protože teď jsem v ideálním střeleckém věku, kdy dokážu využít všechny nasbírané zkušenosti. Tedy účast na olympijských hrách je samozřejmě podmíněna předpokladem, že se tam probojuju, což vůbec není snadné, protože kvalifikační kritéria jsou vysoká a konkurence stále silnější – třeba v Tokiu nebyl jediný slabý závodník a vítězem se klidně mohl stát kterýkoli z nějakých pětadvaceti střelců, kdo měl zrovna vynikající formu. V každém případě končit ještě rozhodně nehodlám.
Panuje ve střelecké komunitě na nejvyšší úrovni přátelská atmosféra?
Rozhodně ano a na závodech je vždycky dobrá nálada. Tedy s některými kolegy se přátelím víc a s některými méně, ale tak to určitě funguje ve všech sportech. Když jsem byl letos na dovolené v Chorvatsku a zjistil to Josip Glasnovič, olympijský vítěz z Rio de Janeira 2016, tak mě hned pozval, abychom si spolu zatrénovali v Zadaru, kde místní střelnice zůstala v provozu. A před třemi lety jsme chorvatskou dovolenou strávili u Giovanniho Cernogoraze, vítěze OH v Londýně 2012. Obecně jsem samozřejmě více v kontaktu s kolegy z Evropy, se kterými se častěji potkávám na závodech. Třeba s Američany se moc nevídám, a tak se spíš jen pozdravíme.
Kdo byl vaším největším vzorem?
Jednoznačně David Kostelecký. Jsem o sedm let mladší než on, a když jsem začínal, David už byl střelec špičkové úrovně a juniorský mistr světa. Působil ve stejném klubu, a pokud třeba moji rodiče neměli čas odvézt mě na trénink, tak jsem jezdil s ním. Se vším mi ochotně pomáhal a my mladší kluci jsme všichni chtěli být jako on. Ze zahraničních střelců jsem pak obdivoval několikanásobného mistra světa a majitele čtyř olympijských medailí, Itala Giovani Pelliela, nebo Australana Michaela Diamonda, který vyhrál dvě olympiády v řadě a říká se mu střelecký diamant.
Co je na trapu nejatraktivnější?
Střelectví obecně může být takový druhý sport. Když například od šesti let hrajete hokej nebo fotbal a pak se zraníte a nemůžete pokračovat, na střelnici se dá klidně začít ve čtrnácti. Navíc to je outdoorový sport, jsme pořád venku na čerstvém vzduchu, protože střelnice bývají většinou někde v lese za městem. Všichni kluci si jako malí hrají s pistolkami, takže přirozeně mají nějaký vztah ke zbraním. Konkrétně trap je podle mě více akční než jiné střelecké sporty, protože terč je v pohybu a po zásahu se fyzicky rozpadne.
Máte nějakou oblíbenou střelnici, kde se vám obzvlášť daří?
Rád střílím v italském Lonato del Garda, kde je opravdu velký areál. Pro srovnání, u nás v Brně máme tři střeliště, tam jich je dvanáct. Často tam jezdím časně zjara, kdy ještě u nás není dobré střelecké počasí. Právě v Lonato del Garda se koná celá řada důležitých závodů včetně mistrovství Evropy, které jsem na této střelnici vyhrál.
Které z míst, kde jste závodil, bylo nejexotičtější?
Procestoval jsem skoro celý svět. Peru, Chile, Spojené arabské emiráty, Čínu, Koreu, Japonsko… Drsný zážitek mám z Mexika, kde jsem viděl na ulici zastřeleného člověka, kterého právě policista přikrýval plachtou. Je to zajímavá země, jsou tam krásná pláže a příroda, ale jinak je Mexiko hodně divoké a jednou mi to stačilo – vracet se tam nemusím.
Co může ovlivnit – pozitivně, nebo naopak negativně – váš výkon?
Naprosto zásadní je spánek. Pokud se dobře nevyspím, což je zpravidla důsledkem dlouhého cestování, tak hlava ani tělo nefungují, jak by měly. Když strávím nějakých čtrnáct hodin v letadle, potřebuju na důkladnou regeneraci několik dní.
Jak se na střelnici chováte, když vám to nejde (a nesleduje vás při tom kamera)? Zahodíte třeba vztekle pušku podobně jako tenista raketu?
V našem sportu se puškou neháže. I když jsem něco podobného jednou viděl, ale to byla výjimka – nějaký psychicky nevyrovnaný kolega. Když jsem se svým výkonem nespokojený, nedávám to na sobě nikdy znát. Už nejsem mladý kluk a vnitřně se s tím dokážu srovnat.
Jak vypadá vaše sezona a trénink?
Sezona trvá devět měsíců, od února do října, kdy jsem pět dní v týdnu na střelnici: tři dny trénink a dva dny závod. Toto období končí závěrečným finále Světového poháru. Pak začíná zimní trénink, flintu pověsím na hřebík a věnuji se fitness, saunám, masážím a doplňkovým sportům a cvičením na postřeh a reflex, protože to je v trapu nejdůležitější. Hraju badminton, ping-pong, squash nebo tenis, kde se trénuje návaznost oko-ruka a rychlá reakce na pohybující se míček. Kromě toho provádím také kompenzační cvičení.
A co nějaký mentální koučink?
Znám několik střelců, kteří mentální koučink využívají, ale já jsem ho nikdy nepotřeboval. Vždycky jsem si dokázal poradit sám, najít si svou cestu a poučit se z chyb.
Pro střelbu jsou určitě velmi důležité oči. Dají se nějak trénovat?
Při závodech mám na výstřel 0,6 vteřiny a existují speciální oční cvičení, která podporují rychlost přenosu signálu z oka přes mozek do rukou. Tyto speciální cviky na prostorové vnímání mi předepisuje brněnský oční specialista a neurovizuální optometrista Tomáš Pospíchal ze společnosti MySenses. Spolupracuje například s Ester Ledeckou, která potřebuje ve vysoké rychlosti dobře odhadnout svou vzdálenost od jednotlivých branek.
Jak se připravujete na důležitý závod, máte nějaký rituál?
Vždycky pořádáme takové soustředění na střelnici v Holasicích, kde spíše než velký objem střelby už jen pilujeme jednotlivé technické detaily. A toto soustředění tradičně zakončíme objednávkou pečených žebírek v pikantní medové marinádě z vyhlášené restaurace U Kašny v Rajhradě, která sníme přímo na střelnici.
V čem jste lepší než ostatní?
Těžko říct, už střílím čtvrtstoletí a tak trochu vím, jak na to. To samozřejmě není záruka úspěchu, náš sport je velice vyrovnaný a vyhrát může kdokoli. Ale já asi dokážu zúročit všechno, co jsem se za ty dlouhé roky naučil. Střelba je běh na dlouhou trať, a kdybyste trénoval třeba tři roky, nemáte šanci prosadit se na evropské úrovni.
Jakou nejdůležitější vlastnost musí mít dobrý střelec?
Trpělivost.
Kovbojové ve westernech vyhodí do vzduchu stříbrný dolar a pak rychle rotující minci bez problémů zasáhnou střelou od boku. Dokázal byste něco podobného?
Tohle je to úplně jiný způsob střelby, trefil bych se možná jednou z deseti pokusů. Musel bych to pořádně natrénovat. Po měsíci tréninku bych myslím z deseti mincí zasáhl osm.
Kterou zbraní střílíte?
Už dvaadvacet let používám zbraně od italské firmy Beretta. Posledních deset let mám model Beretta DT11 a jsem s ním maximálně spokojený. Je spolehlivý a za celou tu dobu – musím zaklepat na dřevo – neměl jedinou závadu. Není to právě levná zbraň, vyjde na 300 000 korun plus 50 000 korun za pažbu na míru, ale nejsou na ní vidět jakékoli známky opotřebení, výrobce používá skutečně prvotřídní materiály. Na olympiádu jsem si vezl takzvanou párovku, druhou zbraň, která byla vyrobena jako přesná kopie té první, pro případ, že by se náhodou třeba cestou ztratila. Jinak na méně důležité závody vozím jen jednu zbraň, protože tam bývají k dispozici technici z Beretty se servisním autobusem a případné závady dokážou opravit na místě.
A jak o ni pečujete?
Co se týká péče, zbraň je třeba dobře ošetřit poté, co byla vystavena agresivnímu potu, případně dešti – musí se naolejovat a zakonzervovat. Před každým tréninkem trochu promažu třecí plochy a po tréninku provedu základní čištění.
Za co nejvíc utrácíte?
Za dovolené. Chci rodině vykompenzovat častou nepřítomnost, protože opravdu hodně času trávím po závodech. Každé léto absolvujeme dvě dovolené. Jednu flákací v zahraničí u moře a druhou domácí, kde většinou chodíme po horách, aby děti – desetiletý Daniel a osmiletá Karolina – věděly, jak je Česká republika krásná. A v zimě samozřejmě jezdíme na hory.
Kdybyste se z nějakého důvodu zrušil trap, jakou jinou střeleckou disciplínu byste si vybral?
Asi bych už šel do střeleckého důchodu (smích). Naučit se novou disciplínu tak, abych se dostal na špičku, by zabralo nejméně pět nebo možná i deset let. A na to už nemám…
A kdybyste si musel vybrat úplně jiný sport?
Vždycky mě bavil kulečník, respektive karambol. To je příjemný odpočinkový sport přesně pro mě.
Co plánujete po skončení kariéry? Co třeba policejní sniper?
Sniper asi ne, oni používají úplně jiné zbraně. Zatím jsem o tom moc nepřemýšlel, protože končit ještě zdaleka nehodlám. Ale nejspíš u střelby zůstanu, asi jako trenér a budu dál předávat zkušenosti mladším. To je v našem sportu přirozený vývoj, úspěšný střelec jde trénovat buď v rámci střeleckého svazu, anebo do jednoho ze dvou hlavních klubů – Olympu, či Dukly.
Jaké nejlepší rozhodnutí jste v životě udělal?
Zůstat u střelby. Protože jsem s ní několikrát chtěl seknout, když se mi moc nedařilo.
Autor: Roman Zvarič
Foto: Se souhlasem Jiřího Liptáka
