ADR staví po celém světě – od Karibiku přes Kanadu až po Maledivy. Výraznou stopu ale ateliér zanechal i v českých Krkonoších, zejména v obci Horní Malá Úpa.
Text: Matej Šišolák, Lucie Tranová
Foto: Archiv ADR
Jak vlastně došlo k tomu, že jste tam začali navrhovat a stavět?
Aleš Lapka: Pokud si dobře vzpomínám, náš první kontakt s Malou Úpou souvisel s chatou Apalucha, která tehdy patřila společnosti Techo. Jezdili jsme tam občas na víkendy, konala se tam různá firemní setkání a školení. Postupně od tehdejších majitelů přicházely další požadavky; nejprve bouda pro vlekaře, potom „skybar“ a další menší zásahy. Postupně se to rozrostlo do dnešních rozměrů. Myslím, že tam nyní máme kolem patnácti realizací, buď dokončených, nebo rozpracovaných.
Poslední realizací je Hořec, bývalý hotel. Když jste poprvé dostali možnost stavět v chráněné krajinné oblasti, co to pro vás znamenalo? Co vše jste museli pozměnit oproti běžné praxi?
Petr Kolář: Je to bezpochyby složitější než stavět jinde. Podmínky KRNAPu jsou náročné, navíc zde dlouho neexistoval jednoznačný soubor pravidel, jaký známe třeba z alpských oblastí. Když stavíte v Rakousku, bývá přesně určena výška hřebene, sklon střechy, materiály. Pokud tato pravidla dodržíte, projekt zpravidla bez větších komplikací projde. V Krkonoších tomu tak dlouho nebylo. Výsledkem pak byla řada debat o tom, co je přijatelné a co už ne, navíc tyto debaty ne vždy měly odborný charakter.
Od počátku jsme se ale snažili respektovat ráz krkonošské krajiny a nijak jej nenarušovat. Naším cílem nebylo vytvářet historizující kulisy. Snažili jsme se navázat na ducha krkonošských chalup, ale současným jazykem. Nechtěli jsme staré chalupy kopírovat, nýbrž hledat podobu krkonošské architektury pro 21. století. Ve většině případů navíc nestavíme na úkor hodnotných starších objektů; často jde o místa, kde dříve nějaká zástavba stála a kde je možné na ni v nové podobě navázat.
Mohl byste přiblížit, jaká jsou pravidla ve zmíněných Alpách?
PK: Jsou poměrně konkrétní. Máte stanovenu výšku hřebene, sklon střechy, materiálové řešení. V současnosti například realizujeme podobný projekt v Rakousku, stavěli jsme také ve francouzských Alpách. Povolovací proces je poté poměrně jednoduchý, když dodržíte veškerá pravidla.
Hořec je rekonstrukce bývalého hotelu. Zvažovalo se například, že by se objekt zcela odstranil?
AL: Ano, i tato možnost se zvažovala. Nakonec jsme ale po analýzách dospěli k rozhodnutí zachovat a rekonstruovat. Už jsme měli zkušenost z vedlejší boudy, dnešního Trautenbergu, kde jsme postupovali podobně. Nejprve vznikla architektonická studie, která určila základní směr, a teprve během samotných odkryvů se postupně ukazovalo, v jakém stavu objekt je a jaké problémy bude nutné řešit, od požární bezpečnosti po statiku. Spousta věcí se rozhodla až v průběhu stavby. Byl to do jisté míry živý proces, ale myslím, že právě díky tomu dopadly obě realizace dobře.
PK: Jsme rádi, že se šlo touto cestou, ale bez osvíceného klienta by to nebylo možné. Rekonstrukce je výrazně náročnější než novostavba, a to jak finančně, tak technicky. Řešíte řadu komplikovaných situací, v případě Hořce například i velmi složité požární požadavky, protože dům kombinuje několik různých funkcí. Když ale máte klienta, který neřeší jen okamžitou ekonomiku projektu, ale zajímá ho, co po něm na místě zůstane, je v tom zásadní rozdíl. V našem případě šlo především o to vytvořit něco, co bude mít trvalou hodnotu, co do Malé Úpy patří a co tam může sloužit ještě mnoho dalších desetiletí.
Je pro vás práce v takto omezených podmínkách spíše výzvou, nebo spíše komplikací?
PK: Jednoznačně výzvou. Mantinely mohou být ve skutečnosti velmi inspirativní. Často je jednodušší navrhovat v prostředí, které má své jasné limity, než v situaci, kdy je možné téměř vše.
AL: Petr mluvil o klientovi, ale dnes už je to spíš náš dlouholetý partner a přítel. S Petrem se znají od střední školy a spolupracujeme s ním zhruba třicet let. Takový vztah je pro architekturu mimořádně cenný, protože umožňuje otevřenost a důvěru. Můžeme spolu vést skutečně věcnou diskusi a říkat si věci napřímo.
PK: Za tu dobu vznikly řady staveb, které získaly i významná ocenění. Důležité ale je, že ta spolupráce přesahuje jednotlivé domy. Projekty společně promýšlíme od architektury až po detaily a někdy i po grafický design. Je to dlouhodobý proces, který má jasnou kontinuitu. A ukazuje se, že tento přístup funguje. Ostatně podobný princip teď rozvíjíme i v Kanadě, kde vzniká projekt, který v určitém smyslu navazuje na zkušenost z Horní Malé Úpy. Už tam stojí několik desítek domů kolem sjezdovky a ukazuje se, že i na jiném světadíle může podobný koncept fungovat.
V Krkonoších vás do určité míry omezuje i materiálové řešení. Ve vašich stavbách se často objevuje modřín. Jen výjimečně přichází výraznější barevnost, jako například u Bučiny. Nesnažili jste se do tohoto prostředí vnést jiný materiálový přístup?
AL: Je důležité zmínit, že Malá Úpa je v rámci Krkonoš poměrně specifická. Když ji srovnáte třeba se Špindlerovým Mlýnem nebo s Pecí pod Sněžkou, má mnohem kompaktnější charakter a jinou morfologii terénu. Hřeben se tam táhne od Pomezních Bud a domy jsou rozesety po vrstevnici. To je unikát, ke kterému každý architekt musí přistoupit citlivě a respektovat jej. Co se tedy týče materiálů, pracujeme s těmi, které jsou pro dané prostředí přirozené, což je dřevo. Ani barevnost ale není v Malé Úpě ničím výjimečným. Když se člověk rozhlédne pozorněji, zjistí, že červeně natřených chalup je tam celá řada. Nesnažili jsme se vytvořit unikátní chalupu, ale spíše navázat na okolní kontext.
PK: Dřevo do hor přirozeně patří. Je to materiál, který podporuje charakter krajiny a v horském prostředí působí samozřejmě.
AL: Zároveň to ale neznamená, že v horách nelze pracovat s betonem nebo se sklem. Problém byl dlouho spíše v tom, že chyběl jednoznačný regulační rámec. O tom, co je ještě přípustné, tak často rozhodovalo individuální posouzení konkrétních úředníků. A když jste chtěli argumentovat, proč má stavba určitou výšku nebo velikost okna, neměli jste se o co opřít.
Měli jste možnost se na vzniku nových regulativů nějak podílet? Když jsem měl možnost dokument vidět, říkal jsem si, že je vlastně dobře, že alespoň nějaký rámec konečně vzniká.
PK: Je určitě dobře, že něco vzniká. Zároveň by ale bylo nešťastné, kdyby se z regulace stalo jen mechanické opakování minulosti. Nemůžeme se vracet o dvě století nazpátek a vydávat tehdejší podobu staveb za jediný správný model. V Horní Malé Úpě je mimochodem i Rýznerova chalupa. To místo je specifické i tím, že leží vysoko a otevírá výjimečné výhledy na Sněžku a celé Krkonoše. Dříve měla malá okna svoji funkci – předcházelo se tepelným ztrátám. Dnes ale máme jiné technické možnosti a jiný způsob užívání. Když člověk sedí uvnitř, venku je vánice a on má přitom intenzivní kontakt s krajinou, je to neuvěřitelný zážitek, který současná architektura může nabídnout. V tomhle ohledu se mi zdá, že některé nové regulace vracejí debatu příliš hluboko do minulosti.
Řeší daný manuál například výšky hmotu, nebo i technologická řešení? A jak důležitá je ve vašich krkonošských stavbách technologická vyspělost, třeba ve vztahu k udržitelnosti, vytápění nebo provozu?
AL: Územní plán řeší především umisťování a objem staveb, nikoli konkrétní technologie. Pokud jde o technické řešení domů, snažíme se postupovat racionálně. Vytápění je v těchto podmínkách do značné míry dáno lokalitou. Plyn tam není, takže se domy vytápějí buď dřevem, nebo elektrickým kotlem. Například Bučina využívá dřevo, ale hlavním zdrojem tepla bývá často právě elektřina. Fotovoltaika se v těchto výškách v praxi příliš neuplatní, v zimě bývá zasypaná sněhem a dnů s dostatečným slunečním výkonem je málo.
Jinými slovy, nepředpokládáte, že by byla krkonošská střešní krajina někdy pokryta fotovoltaickými panely?
PK: Nemyslím si. V těchto podmínkách by jejich přínos byl velmi omezený. A to říkám i s vědomím, že stavíme také v subtropických a tropických oblastech, kde jsou podmínky pro solární energii nesrovnatelně příznivější. Ani tam ale není její ekonomika vždy jednoznačná, zvlášť když vezmete v úvahu potřebu akumulace a celkovou návratnost systému.
AL: Současné energetické předpisy jsou obecně velmi přísné a u novostaveb už prakticky nelze postupovat jen s jednoduchým zdrojem tepla, jakým je elektrický nebo plynový kotel. U rekonstrukcí ale existují výjimky, stejně jako v chráněných územích. I proto se domnívám, že v Krkonoších fotovoltaika ve větším měřítku běžnou součástí krajiny nebude. Nabízela by se třeba tepelná čerpadla s vrty, ale i tam narážíte na limity ochrany přírody a vodních zdrojů.
PK: Každý objekt se proto musí posuzovat individuálně. Inženýři vždy vyhodnocují, co je pro konkrétní stavbu nejvhodnější. Navíc jsou dnes domy natolik dobře izolované, že jejich energetická náročnost je výrazně nižší než dříve. Vidím to i na vlastním domě, jedná se o dřevostavbu a roční spotřeba tepla je ve výsledku velmi nízká.
Pojďme se vrátit k Hořci. Můžete přiblížit, co všechno bylo z konstrukčního hlediska potřeba změnit? Co se podařilo zachovat a co bylo nutné nahradit?
AL: Zásah byl poměrně rozsáhlý. Doplňovaly se ocelové i betonové konstrukce, vzniklo nové monolitické schodiště a řada dalších prvků. Přesto ale zůstalo zachováno jádro domu, zejména tam, kde bylo ještě možné uchovat původní roubené konstrukce. Co už nešlo zachránit, muselo být nahrazeno. Kdybych to měl vyjádřit orientačně, zachovala se možná necelá polovina původní konstrukce.
PK: Bylo to dáno i tím, že dům byl dlouhou dobu ve velmi špatném stavu. Zatékalo do něj, a protože šlo z velké části o dřevěnou stavbu, byl staticky výrazně narušený. Vyměnili jsme vše, co bylo nutné, ale po celou dobu jsme usilovali o to, aby se neztratil charakter domu. Myslím, že když do Hořce dnes člověk vstoupí, ten duch je tam stále cítit.
AL: Z investorského hlediska je to navíc mimořádně velkorysý projekt. Ve dvou patrech vznikla galerie nebo muzeum, konají se tam výstavy a další kulturní akce. Je tam menší kinosál pro koncerty, přednášky a projekce, kavárna, „ski shop“. V horních patrech jsou apartmány, které slouží spíše pro krátkodobé ubytování přátel a rodiny. Když se na to podíváte čistě ekonomicky, je zřejmé, že návratnost takové investice se počítá na desítky let.
PK: Částečně tomu pomáhá provoz v přízemí, ale podstata je jinde. Hořec dnes funguje jako kulturní a komunitní centrum. A právě to je na něm cenné. Když je špatné počasí, lidé tam mohou jít na film, přednášku nebo koncert. Během olympiády tam byla například „fanzóna“ i tematická audiovizuální projekce věnovaná historii her, mohli jste tam vidět například oblečení Evy Samkové nebo Ester Ledecké. Malá Úpa si díky tomu zachovává rodinný charakter, i když návštěvníků postupně přibývá a infrastruktura se rozvíjí.
Když se ohlédnete zpět, kdy vlastně vaše práce v Horní Malé Úpě začala? Je to už zhruba dvacet let?
PK: Začali jsme někdy v letech 1993 až 1994. Nejprve šlo o rekonstrukci chalupy, potom následoval Martinův dům a postupně další realizace.
S Martinem jsme po celou dobu vedli intenzivní debatu o tom, co a jak má vznikat. Tím, že jsme si blízcí, mohly se projekty i v průběhu času proměňovat. Někdy jsme zjistili, že určitý dům by měl fungovat jinak, než bylo původní zadání, nebo že by měl být ve výsledku pokornější. A tak jsme jej přepracovali.
AL: Jedním z důvodů, proč tam může taková kontinuita vznikat, je i to, že Martin Kulík postupně získává další nemovitosti. Bez toho by pochopitelně nevznikal ani prostor pro další práci.
Když se podíváte na svou tvorbu v Malé Úpě za těch třicet let, co se proměnilo? Jsou materiály, technologie nebo návrhové přístupy, které jste kdysi používali a dnes už byste je opustili? Nebo vnímáte své tamní stavby spíš jako souvislou linii?
PK: Určitě se to proměnilo. Materiály jsou dnes technologicky jinde a myslím, že i naše práce je vyzrálejší. Zároveň ale nemám pocit, že bychom se za některou z těch staveb měli stydět. Naopak. Jeden z prvních objektů bylo sportovní centrum, jedná se o ubytování s velkou krytou halou. Dodnes si myslím, že je v terénu usazené tak dobře, že člověk téměř nevnímá, jak velký objem se tam ve skutečnosti skrývá.
Na druhé straně jsou i příklady, kdy výsledku uškodila realizace. U dvou dřevostaveb je stavební firma osadila přibližně o dva metry výš, než bylo původně v projektu dáno. A tam je podle mě jasně vidět, jak velký rozdíl může taková změna udělat. Kdyby byly posazeny přesně podle návrhu, působily by mnohem přirozeněji.
AL: Samozřejmě i stavby časem zrají. Dřevo zestárne, zšedne a začne se do prostředí ještě víc začleňovat. Ale změnil se i náš vlastní pohled. S přibývajícími zkušenostmi jsme možná více konzervativnější a více vnímáme dlouhodobý provoz, údržbu i každodenní život domu. Když jsme vycházeli ze školy, měli jsme přirozeně větší potřebu formulovat architekturu modernějším způsobem. Dnes je pro nás přirozenější větší míra pokory k místu. Myslím, že právě u Bučiny se nám podařilo vytvořit moderní dům, který je uvnitř zajímavý, ale navenek do daného prostředí zapadá.
PK: V některých případech je paradoxní, že nejproblematičtější stavby v Úpě nepochází od soukromých investorů, ale od institucí, které o charakteru území zároveň rozhodují.
AL: Ale zase je pravda, že Malá Úpa je stále velmi kompaktní jako celek. Když ji srovnáte s jinými krkonošskými středisky, nenajdete tam výrazně rušivý objekt typu, jakým je například Horizont v Peci pod Sněžkou. Právě tato kompaktnost je jednou z jejích největších hodnot.
PK: A doufám, že si ji udrží i nadále. I u větších projektů, které tam připravujeme, se snažíme postupovat ještě opatrněji než dřív. Čím jsme starší, tím více si uvědomujeme, jak křehký je genius loci takového místa.
AL: Oba jsme studovali na UMPRUM a v době našich studií bylo téměř nemyslitelné navrhovat dům se sedlovou střechou. Dnes už tenhle pohled dávno nesdílíme. Kontext je vždycky důležitější než předem daná ideologická představa o tom, co je moderní.
Pro starší krkonošské boudy je typické, že se k nim v průběhu času přidávají různé přístavky – sklady, provozní zázemí, další místnosti. Původní architektura se tím často postupně rozpadá. Jak se tomuto snažíte předcházet?
AL: Těžko říci, je to přirozený princip lidové architektury. Takové stavby vznikaly organicky podle momentální potřeby. Bylo potřeba přidat kůlnu, vznikla kůlna; bylo potřeba stání pro zvířata, vznikla další přístavba. Dnes ale navrhujeme profesionálně, a tak se snažíme podobné provozní potřeby promýšlet už od počátku. To ovšem neznamená, že bychom chtěli lidovou architekturu doslova opisovat. Spíš se k ní vztahujeme ve způsobu uvažování a snažíme se tyto provozní vrstvy integrovat sofistikovaněji.
PK: A je potřeba dodat, že Malou Úpu netvoří jen naše stavby. Působí tam i další naši kolegové architekti a je dobře, že vzniká určitá pluralita přístupů. Mám pocit, že se ty různé polohy mohou navzájem doplňovat a vytvářet dohromady kvalitní celek.
Vybavíte si nějakou stavbu podobného typu, která pro vás byla inspirativní? Nemusí jít nutně o konkrétní dům, spíš o pocit nebo princip. Co podle vás dělá horský dům dobrým domem?
PK: Jsem zastáncem filozofie, že architektura by měla být pevně spojena s místem, v němž vzniká. Když navrhujeme na Maledivách, chci, aby člověk cítil, že je na Maledivách. Když stavíme v Karibiku, musí dům nést něco z karibského charakteru. A když stavíme v Horní Malé Úpě, tak by měl dům zprostředkovat teplo, klid a genius loci hor. Když se to povede, lidé se do takového domu vracejí, rádi v něm pobývají, sednou si ke kamnům nebo ke krbu, dívají se ven do krajiny a postupně se odpoutávají od rytmu města. Máme tam i několik domů určených k pronájmu, které bývají obsazené dlouho dopředu, což mě hodně těší, protože to znamená, že lidé mají radost jak z ubytování, tak i z přírody. Znamená to, že se nám podařilo propojit genia loci místa s daným objektem.
AL: Pokud bych měl jmenovat příklad, kde to mám rád, tak už několik let jezdím do švýcarského Laaxu. Tamní pravidla pro výstavbu jsou mimořádně přísná, příroda je pečlivě chráněná, a přesto tam dlouhodobě vzniká soubor Rocksresort. Tvoří jej soudobé objekty obložené místním kamenem, propojené podzemní infrastrukturou, takže nad terén vlastně vystupují jen jednotlivé objemy. Přijde mi to jako geniální koncept. Přestože kolem stojí tradiční horské domy, tak ty nové „chalety“ s rovnými střechami v údolí u hlavní silnice nenarušují celkový charakter místa.
Myslím si, že tahle odvaha umožnit současnou architekturu tam, kde je dobře promyšlená, mi u nás někdy chybí, ať už na straně KRNAPu, nebo ochránců přírody.
PK: Když ještě neexistovaly dnešní regulace, realizovali jsme v Úpě také „skybar“, který se od tradičního tvarosloví záměrně odlišuje. Myslím si ale, že je navržený tak, že do místa přesto přirozeně patří. Lidé tam sedí, dívají se na Krkonoše, a mám pocit, že to místo přijali bez problémů.
AL: Z domácích příkladů bych pak zmínil ještě Vavřinec v Peci pod Sněžkou od studia ov-a. To je podle mě velmi zdařilý koncept.
Chystáte v Malé Úpě nějaké podobné měřítko?
AL: Zatím ne. Uvažuje se o dalších ubytovacích kapacitách, možná o hotelu nebo aparthotelu, ale je to zatím ve fázi úvah a skic.
PK: Pec i Špindlerův Mlýn jsou ale jiný typ středisek. Horní Malá Úpa je komornější, romantičtější a navíc leží v KRNAPu. Velký hotel tam podle mě nepatří. Spíš připravujeme několik dalších menších, promyšlených projektů.
AL: Ostatně i provozní kapacita místa je omezená. Nelze donekonečna rozšiřovat sjezdovky ani zvyšovat návštěvnost.
PK: Velkým tématem je také parkování. Míst je málo, a tím je daný i přirozený limit počtu návštěvníků. Zároveň je škoda, že zanikají penziony a mění se na soukromé chaty. Tím se Malá Úpa do jisté míry uzavírá. I proto se náš klient snaží některé objekty vykupovat, zachovávat a dál pronajímat.
AL: Model rychlé developerské výstavby, kdy se postaví apartmánový dům, prodají se jednotky a investor rychle odejde, vede v horských střediscích k vylidňování. Lidé si byt koupí, ale tráví tam jen minimum času. Například ve zmíněném Švýcarsku fungují systémy, které majitele nutí nemovitost aktivně pronajímat, jinak čelí vysokému zdanění.
PK: V Česku to zatím běžné není, ale otázka je, zda se to do budoucna nezmění. V Horní Malé Úpě se každopádně snažíme o to, aby zůstala živou obcí, ne jen souborem prázdných rekreačních nemovitostí. Jenže život v takovém místě je velmi náročný. Není tam škola ani školka, každodenní logistika je komplikovaná, obzvlášť v zimě. Kdo v horách trvale nežije, jen těžko si dovede představit, co to obnáší.
AL: A mimo hlavní sezónu bývá obec naopak téměř prázdná. To je obecnější problém horských středisek.
PK: Přes zimu a léto jsou přetížená, na jaře a na podzim téměř vylidněná. To je obtížné i pro běžný každodenní provoz. O to důležitější je, aby se v takovém místě zachovala alespoň základní rovnováha.
AL: I proto jsme například navrhli školku pro obec. A je fér dodat, že také obec i KRNAP se v tomto směru snaží podporovat spíše hotely a penziony než čistě apartmánovou výstavbu.
PK: Vždy ale záleží na konkrétních lidech. Byla období, kdy byla spolupráce s KRNAPem velmi dobrá a diskuse věcná. Věcné diskuze jsou důležité, není to jenom o tom, aby se člověku řeklo ne bez jakéhokoliv důvodu.
Dnes se často mluví o udržitelnosti a o využívání lokálních materiálů. V národním parku to ale asi není úplně jednoduché?
AL: Samozřejmě nelze chápat lokálnost tak, že se materiál získá přímo na místě. Nikdo přece nebude kácet les na hřebenech. Ale dřevo jako materiál k tomuto prostředí patří a lze jej získávat z regionu, z širšího okolí, z údolí, například v Maršově.
PK: Snažíme se navíc spolupracovat i s místními firmami. Dlouhodobě pracujeme například s firmou Kasper z Trutnova, která realizovala dřevostavbu Bučina. V Trutnově jsme koupili motorest, který předěláváme na pivovar s pekárnou, je krásný. A na tomto projektu Kasper také spolupracuje. Snažíme se tedy využívat lokálních zdrojů, ne stavební firmu například z Prahy.
Na začátku jsme mluvili o tom, že stavíte po celém světě. Jaký vztah máte ke Krkonoším?
PK: Pracovně cestuji hodně a stále mě to baví. Stavíme na krásných místech, na Maledivách, v Karibiku, v Kanadě. Když jsem ale v Česku, mám dvě místa, která jsou mi opravdu blízká. U Karlštejna mám starý statek a v zimě trávím co nejvíc času právě v Horní Malé Úpě. Je to místo, kde si nejvíc odpočinu.
Rád se navíc vracím i k realizacím, které jsme už dokončili. Sleduji, jak stárnou, jak je lidé užívají, co funguje a co se v čase proměňuje. To je hodně poučné. Když ale chci opravdu vypnout, jedu do Horní Malé Úpy. Ten výhled na Krkonoše má své kouzlo v každém ročním období a moje rodina to místo miluje stejně jako já.
AL: Já jsem spíše usazený v Jizerských horách, kam jezdím odjakživa a kde mám dodnes chalupu. Krkonoše mám možná raději v létě než v zimě, také kvůli množství lidí. Ale je to místo, ke kterému se pravidelně vracím.
PK: Hlavně ten život je tam krásný. Přiznám se, že pořízení chalupy v Horní Malé Úpě vytvořilo na chvíli v manželství krizovou situaci. V zimě totiž musíte nechat auto dole na parkovišti a na chatu pokračovat několik kilometrů čtyřkolkou. Dnes už je to ale součástí našich životů a moje žena si to místo oblíbila snad ještě víc než já.
