Design dnes často hledá nové technologie, syntetické kompozity a stále lehčí konstrukce, ale jeden z nejstarších materiálů civilizace se poslední dobou stále častěji vrací do centra pozornosti: kámen. Lidstvo provází od prvních stavebních pokusů až po současnou architekturu a nyní znovu získává na významu – jako stavební prvek, médium designu i současného umění. V době klimatických výzev, rychlé spotřeby a krátkých životních cyklů produktů představuje kámen paradoxně jednu z nejprogresivnějších voleb: je lokální, trvanlivý a nese v sobě příběh krajiny, z níž pochází.

Text: Eva Slunečková
Foto: Archiv

V pravěku z kamene lidé stavěli monumenty, v antickém Řecku se zase mramor stal symbolem luxusu a elegance. V renesanci Michelangelo věřil, že socha je v kameni již ukryta a on ji pouze osvobozuje. Respekt k materiálu vidíme i v dnešním designu, kdy se vracíme k jeho přirozené kresbě a surové struktuře. Jakou roli hrál kámen v nedávné minulosti a jak s ním pracujeme teď? Pojďme to prozkoumat.

Útulná atmosféra za 3, 2, 1…

Jak zjemnit strohou moderní architekturu? Ludwig Mies van der Rohe na to přišel už před sto lety. Stačí do hry vrátit přírodu. Do svých minimalistických interiérů vkládal masivní kamenné stěny, které prostoru dodaly organickou protiváhu a charakter.

Příkladem tohoto přístupu je vila Tugendhat v Brně, kde onyx použil jako dekoraci i funkční prvek. Medově zbarvená příčka zde nefungovala jako běžná nosná zeď, ale jako dělicí panel, který propouští světlo. Její unikátní vlastností je totiž částečná průsvitnost – v zimě, kdy je slunce nízko, se kámen prosvítí a v mžiku změní barvu i atmosféru celého obývacího pokoje. Do přísné geometrie domu tak vnáší přirozený a proměnlivý prvek přírody.

Kámen však není jen otázkou architektury minulosti – i peruánské RF Studio v kolekci Mapa de Suelos využívá mramorové a onyxové zbytky, které mistrně skládá do stolových desek připomínajících topografické mapy. Jejich práce inspirovaná inckým kamenictvím vyžaduje extrémní trpělivost při lícování úlomků. Na druhém pólu pak stojí mallorské Seven Studio, které sází na sochařinu. Jejich nábytek je ručně tesán z lokálního kamene s přiznanými stopami nástrojů.

Dlouhá životnost a jasný původ

Návrat k základním materiálům byl patrný i na posledním ročníku milánského festivalu Salone del Mobile, který tradičně udává tón globálním trendům v designu a interiérové architektuře. Instalace na jedné z hlavních lokací ročníku, Alcova, se nesla ve znamení tématu Material Cultures, tedy snahy znovu promyslet vztah mezi materiálem, krajinou a výrobou. V době, kdy design čelí otázkám udržitelnosti a odpovědnosti, se pozornost obrací k materiálům s dlouhou životností a jasným původem.

Jedním z nejvýraznějších momentů milánského týdne designu byla jednoduchá instalace Under the Volcano italského výrobce Ranieri. V industriální hale na severu města vystavil monumentální bloky lávového kamene, které doplnil vysokými sloupy obloženými glazovanými dlaždicemi ze stejného materiálu. Lávový kámen, vznikající neustále v důsledku sopečné činnosti, zaujímá mezi přírodními materiály zvláštní postavení: díky své porézní struktuře je relativně lehký, zároveň však mimořádně odolný. Tato kombinace z něj činí zajímavého kandidáta pro architekturu, ale také pro světelný design. Nejenže se jejich multisenzorická estetika vyjímala, ale také dunivě hrála a podmanivě vibrovala celým prostorem.

Na veletrhu Euroluce se lávový kámen objevil například v kolekci závěsných svítidel Eolie od studia Alberto a Francesco Meda pro legendární italskou značku Foscarini. Lampy nesou jména sopečných ostrovů Alicudi, Filicudi a Panarea a jejich struktura evokuje drsnou vulkanickou krajinu Sicílie. Designér David Pompa ve své instalaci připomněl tradiční využití lávy v Mexiku a představil svítidla kombinující vulkanický kámen s matně lakovaným hliníkem.

Nový život odpadu

Stůl Pied-à-Terre, který pro značku Magis navrhli designéři Alberto Brogliato a Federico Traverso, využívá základnu zatíženou diskem z recyklovaného mramoru. Úlomky kamene jsou zde spojeny do nového dekorativního materiálu, který připomíná terrazzo, ale vzniká výhradně z odpadu.

Podobnou cestou se vydal i projekt Fragma, jenž transformuje keramický odpad z výroby do kompozitního materiálu využitelného v architektuře i v interiérovém designu. Instalace Soft Horizons, vytvořená předním světovým studiem Objects of Common Interest ve spolupráci s Greek Marble Association, zase představila sloupy vyrobené z odřezků řeckého mramoru. Byla to působivá, a navíc udržitelná podívaná.

Okouzlující středobod

Také v českém kontextu pozorujeme, že se kámen navrací do rezidenční architektury. Zdá se, že obavy z přirozeně stárnoucího materiálu investory pomalu opouštějí a vítězí chuť obklopovat se neopakovatelnými přírodními motivy. Nedávno to ukázalo třeba studio Markéta Bromová architekti v projektu rodinného domu na severu Čech. Kámen tu pomohl definovat společenské srdce domova. Jeho robustnost a autentická textura vytvořily kotvu v otevřeném prostoru. Funguje jako pracovní plocha, lavička i výrazný prvek, který kontrastuje s jemností okolních vestavěných knihoven. Celou realizaci zajistil pan Haberle z firmy Projekt Kámen.

Českou kamenickou tradici zase ilustruje příběh rodiny Foitů, která se řemeslu věnuje už úctyhodných osm generací. Jejich předek, sochař, etnograf a cestovatel František Vladimír Foit, vytvořil ikonický Obelisk na Pražském hradě podle návrhu architekta Josipa Plečnika. Dnes se majitel Martin Foit soustředí hlavně na soukromé zakázky. Obrací se na něj architektonická studia a stavební firmy, pro které shání kámen u evropských dodavatelů, především v Itálii. Pokud byste chtěli jejich práci vidět na vlastní oči, zajděte si na večeři do Kantýny. S architektem Rudolfem Netíkem pro řeznictví a restauraci ze sítě Ambiente vymysleli pult z kvarcitu, který se stal středobodem celého podniku.

Balancování na hraně reality

Schopnost spojovat minulost s budoucností je důvod, proč se kámen objevuje nejen v architektuře a interiérech, ale i v galerijním prostoru. Německo-polská umělkyně Alicja Kwade patří k těm autorkám, které archetypální materiál dokázaly proměnit ve funkční nástroj filozofických úvah o realitě, čase nebo gravitaci. Ve svých instalacích pracuje s masivními kamennými bloky, které zasazuje do geometrických konstrukcí z kovu či zrcadel. Těžké balvany se v jejích dílech zdánlivě vznášejí nebo balancují v přesně vypočtených kompozicích, čímž narušují divákovu představu o stabilitě a rovnováze. Okouzlující záležitost.

Hmatatelný klid

Dialog mezi člověkem a materiálem – ať už jde o monumentální instalaci, nebo desku kuchyňské linky – nás vrací k otázce, proč nás kámen tak přitahuje. Odpovědí je dnes často skloňovaná biofilie. Tato přirozená potřeba obklopovat se přírodou prokazatelně snižuje stres a vnáší do prostoru klid. A to syntetické materiály zkrátka napodobit neumí.

Dotek chladného mramoru nebo sametového travertinu nás v digitálním světě vrací zpět k hmatatelné realitě. Psychologický vliv kamene v domově je stabilizační – působí jako kotva. Zatímco laminát zůstává anonymní hmotou bez historie, každý kus kamene je jako váš vlastní fragment planety.