kliknutím aktivujete zoom
načítám...
Nenašli jsme žádné výsledky
otevřená mapa
Pohled Cestovní mapa Družice Hybridní Terén Moje lokace Celá obrazovka Předch další

0 Kč - 50 000 000 Kč

Další možnosti vyhledávání

0 Kč - 100 000 Kč

Další možnosti vyhledávání
Našli jsme 0 Výsledek. Zobrazit výsledky

Estate.cz » ARCHITECT+ » Bienále v Benátkách 2021: Jak uspěla Česká republika

Bienále v Benátkách 2021: Jak uspěla Česká republika

Zdroj/foto: Karin Grohmannová
Benátské bienále architektury je největší architektonickou událostí, jeho pozici se blíží snad jen Pritzkerova cena za architekturu. Ačkoli existuje celosvětově řada jiných mezinárodních architektonických přehlídek, cen a podobných akcí, žádná z nich nemá takový význam jako přehlídka architektury na Bienále v Benátkách.

Nejde jen o tradici, ale i o skvělé vedení a organizaci, která není zaběhnuta ve starých kolejích, ale je vždy schopna překvapit. Letošní změnou bylo předání ředitelského žezla Biennale di Venezia. Paolo Baratta vedl bienále od roku 2008, v „covidovém“ roce 2020 funkci převzal Roberto Ciutto, filmový producent a benátský rodák. Jak zásadní změna to je, uvidíme v příštích letech. Nelze to vyčíst z opatrného úvodního slova nového ředitele, který na rozdíl od svého předchůdce nemá ekonomicko-politickou kariéru zakončenou v kultuře, ale naopak je výraznou osobou italské kultury (Film „La leggenda del santo bevitore“, jehož byl producentem, v režii Ermanna Olmiho, získal Zlatého lva na 45. Benátském filmovém festivalu). Že se jedná každopádně o uzavření jedné éry, naznačuje bývalý ředitel Paolo Baratta, který se v úvodním textu loučí slovy: „…zdá se, že je mnoho kreativních architektů, ale méně a méně architektury.“

Kurátorem je letos libanonský rodák a architekt s mezinárodní působností Hashim Sarkis, který ve svém významném postu děkana Fakulty architektury na MIT spojuje přední architekty světa se studenty. Hashim Sarkis opustil schéma, ve kterém mají větší šanci ti více viditelní v médiích a lákající větší sponzory. Poprvé na bienále neuvidíme tzv. starchitects: Jeana Nouvela, Patrika Schumachera, spolupracovníka zesnulé Zahy Hadid, Richarda Maiera, Franka Gehryho, Petera Zumthora a další hvězdy.

Kurátorská otázka, jak budeme žít společně, není položena s cílem nalezení jednoznačné odpovědi. Pokud tedy máte v úmyslu vrátit se domů s jasnými návody, do Benátek tento rok nemusíte. Chcete-li se ovšem dozvědět, o čem zodpovědná část architektů přemýšlí a jaká jsou témata architektury zítra – o čem by architekti mohli a měli přemýšlet, uvažovat a diskutovat, cesta do Benátek je správná volba. Je zde znovu nastolena společenská odpovědnost architektonické profese, která překračuje středoevropské náměty sociálního bydlení, participace nebo záchrany dědictví dvacátého století. Bavíme se o odpovědnosti globální, vztahu profese ke klimatické změně, politickým konfliktům, boji o kontrolu surovin či moderní vědě.

Je zřejmé, že vstupujeme do nové fáze ve vývoji architektury. Nezhostíme-li se alespoň částečně hledání odpovědí na tato témata, svět se nezhroutí, ale architektura se připraví o další pole působnosti a její společenský význam znovu poklesne. Jedna ze zásadních pozic a schopností architektury (potažmo architektek a architektů) je kladení komplikovaných otázek a syntéza různých vědeckých disciplín a profesních přístupů. Nejde jen o koordinaci specialistů, ale také o paralelní vstřebávání poznatků vědeckých disciplín, které na první pohled nemají nic společného s architekturou. Tato syntéza nemusí vést k realizaci stavebního díla, ale může dát vzniknout hodnotovému systému, chemické formuli či materiálu k pěstování plodin v extrémních situacích. Tyto a podobné výsledky vyplývají ze Sarkisovy podotázky, zda a jak je architektura schopna se s jinými odbornostmi propojit a vzájemně se obohacovat. Výstava v Arsenale představuje mezioborovou spolupráci jinak než s cílem realizovat stavební dílo. Podezřívat Hashima Sarkise z utopismu nebo přílišné levicovosti moc nejde – v akademickém prostředí MIT se i utopie dělají se záměrem jejich materializace. Nařčením z praktikování pseudovědy bychom se navíc dopustili nepochopení podstaty profese architekta, která netkví jen ve stavění, ale od nepaměti také v přemýšlení o stavu světa.

Arsenale

Jak budeme žít spolu? Již při vstupu do Arsenale se setkáme s prvním tématem „význam záchodu jako intimního prostoru“. Rázem pochopíme, že nás čeká konfrontace s jinými úvahami o architektuře, než na jaké jsme zvyklí. Expozice Your Restroom is a Battleground dokumentuje kulturní a politický stav různých častí světa. Idea toalety jako politikum přitom nám Středoevropanům není tak vzdálené – v architektonických časopisech se po režimních převratech skoro vždy objevuje veřejný záchod jako důležitá součást realizací a důkaz kvalitní architektury.

Zdroj/foto: Karin Grohmannová

První část Arsenale má estetiku, která je hodně blízká americkému umění, i když američtí autoři zde zastoupeni nejsou. Peju Alatise, nigerijský umělec narozený v roce 1975, projektem Doors for Concealment of Revelation poukazuje na pojetí tohoto bienále jako pomezí architektury a umění. Peju Alatise sice nenastavuje estetiku výstavy, předznamenává však věk většiny vystavujících, který je jen v málo případech vyšší než jeho.

Tázání se, jak usnadnit/prodloužit lidský život pomocí oblečení je opět na první pohled sci-fi představa. Při bližším pohledu na instalaci, která popisuje, jak správné množství vitaminu, identifikace viru či bakterie v éteru a správné dávkování potravy může rozhodovat o životě nebo komfortu zjistíme – zejména v kontextu společné globální zkušenosti s covidem-19 – že skafandr se zabudovanou infuzí najednou přestává být utopickým obrazem, ale (zase o něco bližší) realitou. Potěšením je, že poprvé se do Arsenale, tedy do hlavního kurátorského výběru, probojoval slovenský umělec Tomáš Libertíny (narozen 1979), jehož „stavění se včelami“ narůstá ve virtuálním prostředí do podoby reálných budov, jejichž realizovatelnost bude ověřena skrze různé materiály v meřítku člověka.

Zdroj/foto: Karin Grohmannová

Beehive Architecture je součástí expozice pojmenované Living with other beings, kde se dovídáme, že kromě například jedněch z nejstarších stavitelů na planetě – ptáků – v instalaci Variations on a Bird cage – planetu sdílíme i s neviditelnou florou a faunou. Mikrobiotické instalace, jako je Magic Queen nebo BIT.BIO BOT A Collective experiment in Biotechnological Architecture, nepřináší know-how zabudovatelné do našich staveb, ale prezentují propojení architektury a vědy do podoby, kde již nejde o využití dílčích poznatků, ale o symbiózu obou disciplín. Jako vysoce rozvinutá společnost si můžeme dovolit hledat architektonické vazby a architekturu i v jiných prostředích a měřítkách než jenom v tom lidském. 

Zdroj/foto: Karin Grohmannová
Zdroj/foto: Karin Grohmannová

První architektonický model v kurátorské části Arsenale je umístěn až v jeho polovině, představuje kanadsko-německý projekt, který vznikl na půdě CCA v letech 2018–2020 pod vedením Neeraje Bhatii a Antje Steinmullera. Commoning Domestic Space experimentuje se sdíleným způsobem života, který se s ohledem na ceny nemovitostí stává z volby nutností. Cvičení na téma sdíleného obytného prostoru doprovází také první prezentace architektonické realizace na bienále, kterou je dočasná stavba pro čtyři sta uprchlíků na pařížském předměstí Ivry-sur-Seine v rámci projektu Listen Up, kde architekty objednala nezisková organizace.  

Části expozice Inhabiting new tectonics věnované nové tektonice dominuje instalace stuttgartského institutu ICD a ITKE, která v hledání nových materiálů představuje první „prolézačku“ v Arsenale – Maisone Fibre, je „radikálním modelem materiálu budoucnosti“.

Zdroj/foto: Karin Grohmannová

Součástí expozice o nových materiálech je i sofistikovaná betonová prefabrikace za použití robotů při svařování výztuží. Jde o procesy, které lze okamžitě využívat ve stavební produkci.

Tématu budování měst nebo komunit v části Appealing to Civicness dominuje instalace německého týmu raumlabor, který po sousedských slavnostech a pop-upových instalacích již buduje města, jako je Floating University.

Reinerem de Graf z OMA je na výstavě nabourán pomyslný ročník 1975. Je to vidět v jeho instalaci Hospital of the Future, kde znovu pokládá otázky typu „může technologie zachránit lidstvo?“ Estetika instalace připomíná zdravotnické zařízení dvacátého století, jako kdyby autoři nenavštívili nebo si nevšimli současných zdravotnických staveb ze Švýcarska nebo Německa, které jsou koncipovány jako modulární fabriky na zdraví. Samozřejmě že hlavním komunikačním nástrojem je video, které běží nad hlavami návštěvníků, a na postele si nelze lehnout s ohledem na aktuální hygienická opatření.

I přesto, že v Giardini má město Benátky svůj pavilon, hlavní kurátor do expozice v Arsenale začlenil i téma Coming together in Venice, kritickou ukázku města s masivním přílivem a odlivem vody a turistů.

Zdroj/foto: Karin Grohmannová

Hlavní kurátorský výběr v Arsenale vás nadchne architektonickým optimismem, který k největším problémům světa přistupuje s vírou, že se architektura ve spojení s jinými disciplínami může a má podílet na lepším světě. Proto výběr Sarkise nelze chápat jako návod, jak spolu budeme žít, ale jako pokus o vyčerpávající nabídku činností, kterým bychom se jako architekti mohli věnovat, abychom žili spolu. Pandemie narušila nejen benátské bienále, ale i společný život. Podobně jako pandemie Sarkisova kurátorská otázka nabízí příležitost k jeho redefinici.

Národní pavilony

Národní pavilony, kterými pokračuje výstava v Arsenale, jako vždy představují zajímavou směsici názorů. Je náročné je uchopit jako celek. Obzvláště povedená je tradičně výstava Chile, které tento rok projektem Testimonial spaceznovu ukazuje, že umělecká scéna této jihoamerické země je schopna oslovit globální publikum. Další výbornou reprezentaci mají Spojené arabské emiráty, které projektem Wetland pohlíží na produkci lokálního stavebního materiálu, kterým je prefabrikát ze soli a písku.

Zdroj/foto: Karin Grohmannová
Zdroj/foto: Karin Grohmannová

Uzbekistán pracuje s Mahallou, sociálně-politickou jednotkou větší než rodina a menší než čtvrť, překladatelským oříškem pro mluvčí všech ostatních jazyků. Největším národním pavilonem je italský, který je jakousi druhou kurátorskou expozicí. Její letošní kurátor Alessandro Melis představil nejen italské prostředí, ale i celosvětové projekty a sestavil patchwork všech sociálních témat, všech ekologických problémů a všech prezentačních médií.

Při opouštění Arsenale zjistíme, že chybí čínská expozice. Možná se to v průběhu trvání bienále změní a upřímně v to doufáme, protože vzhledem k nastoleným tématům bude nadmíru zajímavé, jak zareaguje Čína. Téměř všude, kde v čase otevření výstavy zastoupení chybělo – v případě Číny, Kanady, Austrálie – je při vstupu od pavilonu QR kód nebo jiná cesta, která vás odkáže na virtuální výstavu, nebo vysvětlí důvody uzavření. Bohužel jediným pavilonem, který ani toto nezvládl a bude uzavřen bez veřejného vysvětlení, je ten náš, československý. O stavbě architekta Otokara Novotného se v československém mediálním prostoru od roku 2019 dozvíme jen to, že na něj při bouřce spadl strom – Slovenská národní galerie k tomuto na podzim 2019 vydala tiskovou zprávu, kterou oznámila i zastavení soutěže na reprezentaci na současném bienále. Z registru smluv jsme zjistili, že se připravuje rekonstrukce, na kterou neproběhla ani architektonická, ani jiná veřejná soutěž. Fakt, že pavilon benátského bienále opravujeme a upravujeme bez odborné diskuse nebo soutěže, je také druhem odpovědi na otázku, jak budeme žít spolu.

Mezi otevřenými pavilony, které tento rok ještě nemají Zlatého lva (bude udělen až v srpnu), svou přímou odpovědí na položenou otázku vyniká dánský pavilon, který recykluje dešťovou vodu spadlou na pavilon, zajišťuje tak přírodní ochlazování pavilonu, zavlažování zahrady, ze které je pro návštěvníky připravován čaj, opět samozřejmě za použití dešťové vody.

Zdroj/foto: Karin Grohmannová

Pavilon USA tento rok exponoval v exteriéru velkou dřevěnou strukturu v „americkém národním“ rastru dřevostaveb 2×4. Vytvořil tím v Giardini nový vjem, kdy se můžete na okolí dívat z prvního nebo druhého patra čtyřpatrové stavby. Skvělý zážitek je doplněn uvnitř pavilonu o informace o vývoji stavění ze dřeva na severoamerickém kontinentu a přínosu této stavební techniky globální architektonické obci.

Zdroj/foto: Karin Grohmannová

Letos spojuje Německo a Rusko způsob, jak nedělat národní pavilony. V německém pavilonu se celá expozice spoléhá na virtuální prostředí, do kterého se dostáváte pomocí několika málo QR kódů. Ruský pavilon se tento rok nestihl dokončit včas – nervozita italského supervizora pobíhajícího mezi sádrokartonáři a dalšími stavebními dělníky během prvního dne preview je novou dimenzí bienále.

Smutnou dohru má tento rok srbský pavilon, který otevřel téma těžby mědi v Boru a privatizace, ke které nedošlo v požadované nebo dohodnuté míře. Její součástí mělo být i zlepšení kvality životního prostředí v okolí města Bor a možná poprvé ve dvacátém prvním století došlo na bienále k cenzuře, kdy hlavní kurátorka pavilonu z politických důvodů odmítla uveřejnit text antropoložky podílející se na výzkumu. V tomto světle není nedokončený nebo neotevřený pavilon ještě tím nejhorším, co se vám na bienále může přihodit.

Zdroj/foto: Karin Grohmannová

Abychom končili optimisticky – podívejme se na českou institucionálně nezaštítěnou účast. V čase preview CCEA MOBA představila své aktivity v rámci organizace architektonických soutěží na území České republiky. Dvoudenní akce, která začínala čtvrteční vernisáží a končila páteční derniérou, měla za cíl především sdělit, že Česko je evropským premiantem v otevřených architektonických soutěžích, protože jako jedna z mála zemí umožnuje mladým architektům, aby se dostali k velkým veřejným zakázkám. Poprvé je na bienále snad více českých architektů a umělců, než kdyby byl československý pavilon otevřen. Jedním z nich je Vojtěch Rada, oslovený kurátory maďarského pavilonu. Další českou účastí je Matěj Hájek ze Skull studio spolu s ateliérem Molo. Instalací Off Fencedětského hřiště v Mestre ve Forte Marghera tak Hájkův tým zajistil nejen národní účast, ale především plně funkční dětské hřiště, které spoléhá na odpovědnost dětí a napomáhá jejich výchově k samostatnému úsudku. Takže – prezentace České republiky na a během sedmnácté mezinárodní výstavy architektury na Benátském bienále proběhla.

Zdroj/foto: Karin Grohmannová

Text a foto: Igor Kovačević a Karin Grohmannová

Autor: Igor Kovačević

Líbil se vám článek? Podělte se o něj se svými přáteli:

Čtěte také

BYZNYS & REALITY
LIFESTYLE
ROZHOVORY
ARCHITEKTURA & DESIGN
NABÍDKA NEMOVITOSTÍ
Estate Awards
O portálu
O magazínu Estate
Reference
Premium Media Group
Kontakt
Zásady ochrany osobních údajů
Spravovat souhlas s nastavením osobních údajů

Sociální média

© 2021 All rights reserved​

Made by RomanJelinek.cz | full servisová marktingová agentura

Porovnejte nabídky