kliknutím aktivujete zoom
načítám...
Nenašli jsme žádné výsledky
otevřená mapa
Pohled Cestovní mapa Družice Hybridní Terén Moje lokace Celá obrazovka Předch další

0 Kč - 50 000 000 Kč

Další možnosti vyhledávání

0 Kč - 100 000 Kč

Další možnosti vyhledávání
Našli jsme 0 Výsledek. Zobrazit výsledky

Estate.cz » Architektura & Design » Cumulus House: pradávná minulost v současnosti

Cumulus House: pradávná minulost v současnosti

dům
Foto: Willem-Dirk du Toit
Dům, jenž vzdává hold krajině duchů a božstev, které uctívali pradávní předkové. Jak ale chcete stavět v místech, která svou krásou i přírodní divokostí uváděla v úžas lidi už před 50 000 lety? Jak chcete vstoupit do scenerie, kterou lemují skály a útesy s duchy pradávných božstev? Australská rezidence si svou neinvazivní cestu našla a nad mimořádným územím se jen lehce vznáší.

Dvouproudová silnice GOR (Great Ocean Road) v Austrálii je zvláštním místem. Délkou svých 243 kilometrů věrně kopíruje linii pobřeží a prochází nejrůznějšími příbřežními biotopy lesů, skalisek a polopouští. V roce 1919 ji začali stavět navrátivší se vojáci, veteráni I. světové války, a dnes je tato páteřní infrastruktura napojující Torquay a Allansford považována za jejich památník. Málo se ale ví o tom, že cesta, tedy bez formálního vyměření a značení, tu fungovala o mnoho tisíc let dříve. Místy, kde se nyní vine uhlazený asfalt obkružující masivy kopců i výběžky útesů, putovali prapůvodní kolonisté během své první objevné cesty nově zpřístupněným kontinentem. Jak k tomu došlo? Během posledního glaciálního maxima, doby ledové, byla dnešní mořem překrytá Torresova úžina obyčejnou nížinou, kterou jste mohli projít takříkajíc suchou nohou. A za ní tenkrát ležela dosud neobjevená Austrálie. Přibližně před 50 000 lety se ji vydali prozkoumat a zasídlit předci dnešních Aboridžinců.

Cestu do neznáma vedli bohové

Vědci a historikové měli jasno v tom, odkud tito lidé přišli a kam se dostali. Pocházeli z Papuy Nové Guineje a přes Darwin dospěli po několika generacích až k dnešnímu Melbourne. Nicméně po dekády zůstávalo záhadou, kudy vlastně pro ně tak novou zemí postupovali a kam směřovala jejich pozvolná migrační vlna. Teprve nedávno se ukázalo, mimochodem na bázi velmi sofistikovaného průzkumu archeologů, genetiků i etno-lingvistů, že při postupu regionem Victorie se přidržovali moře a pobřeží místy splývajícími s dnešní GOR. Proč? Jednak to byla cesta nejmenší námahy, s relativní dostupností zásob potravy a vodních zdrojů, bez překonávání rozeklaných pohoří a vnitrozemských pouští, jednak to současně byla – v aboridžinském hluboce duchovním vnímání světa – cesta dosud nedotčenou krajinou přírodních duchů, kteří k nim promlouvali ze skalních útvarů, útesů a mořských zátočin. Co z toho plyne? Že přepestrá scenerie kolem lesů Otway byla považována za posvátnou, monumentální a chráněnou už hodně dávno.

dům
Foto: Willem-Dirk du Toit

Po stopách historie

Zvláštností silnice GOR je například to, že za její neúměrně dlouhou stavbou (budována byla třináct let) a překomplikovanou trasou plnou zákrut a zatáček stál cílený záměr inženýrů vyhýbat se určitým místům. Ne pro jejich nedostupnost, izolovanost, topografii nebo fyzické vlastnosti terénu, ale spíš pro jejich hodnotu metafyzickou. Sto let před tím, než znalci z řad aplikované historie a archeologie vyřkli svůj odborný verdikt o původu této trasy a jejím duchovním významu pro prapůvodní obyvatele, cítili i sami veteráni, že lokality, kterými procházejí, jsou zvláštní, nebývalé a mimořádné. A snažili se je v maximální míře uchovat. Může se to zdát nadnesené, ale krajina v těchto končinách tak na lidi prostě působí. Před 50 000 lety na domorodé Aboridžince, v roce 1919 na inženýry vojenských staveb a v roce 2019 i na architekty z ateliéru Chrise Connella. Jsou to místa, která vám dovolí obdivovat se jim, vyvolávají úctu svým přirozeným majestátem a nutí vás klást nohy jen tam, kudy tisíce let našlapovali v bázni a údivu oněmělí předkové.

Jen dál, ale nedotýkat se

Tohle předlouhé vysvětlení historie místa je nezbytné, protože osvětluje podstatu celého projektu, který zde s využitím zkušeností architektů studia z australského Lorne nakonec vznikl. Jeho prvotním záměrem bylo vytvoření intenzivně soukromého obydlí, víkendového či spíše prázdninového domu. Ovšem zasazeného do krajiny, která si – jak minulost už opakovaně naznačila – nepřeje být narušována. Chris Connell a jeho kolegové duchu tohoto místa také dávno podlehli, a proto při návrhu a zpracování projektu maximálně kontrolovali expresi vlastních představ. Záměr tedy rovným dílem podřídili zadání a také snaze o minimální dopad stavby na okolí. A to až do extrému, protože jimi navržené obydlí se pevné země vlastně vůbec nedotýká. Jen se nad ní opatrně vznáší – jako mrak. Dům je plně věrný svému pracovnímu názvu, Cumulus, protože ve své kompaktní hmotě lehce levituje nad horizontem. A jako stejnojmenný druh oblaku jej vystihuje vysoká hustota, ostré okraje, plochá základna i prostorové nahloučení.

dům
Foto: Willem-Dirk du Toit

Nedotčený majestát

Cumulus House je charakterizován jako jednopodlažní rezidence pro dva dospělé obyvatele a jejich dvě děti. Silný akcent celé skladbě a uspořádání udává výhled na údolí Separation Creek, záliv a oceán, který objekt jednoznačně orientuje v přímém rozhledu. Je to směr, jímž se stavba kompletně otevírá a kudy pevné stěny v celém průběhu 12 metrů šířky nahrazují transparentní výplně skla. Oproti tomu týl stavby, anonymizující a uzavřený, směřuje k napojení na průběh asfaltu Great Ocean Road. Dům stojí limitně vpraven za samou hranou krajnice vozovky. A protože silnice skutečně kopíruje linii pobřežního svahu, je tím vlastní stavba vystrčena do volného prostoru. Chcete-li, do vzduchu. Hrana svahu končí tam, kde začíná práh rezidence, jež je celá vyzvednutá a její objem podepírá série nosníků. Objekt tak ční ze stráně jako pokračování cesty. Takže ve svém osobitém pojetí ani na krok neschází z trasy, kterou se tudy po tisíce let ubírají lidé, a zrovna tak neexpanduje do krajiny, která má kvůli své vnitřní hodnotě zůstat nedotčenou.

Všednost nehledejte

Design stavby ve své zdánlivé nekomplikovanosti odráží smíšení několika stylů. Z hrubých obrysů můžeme vyčíst inspiraci australskými fibro-beach bungalovy, typologii blízkou kalifornskému vilovému modernismu i vnitřní logiku členěného boxu, typického pro kompakty odvozené od projektů Ludwiga Miese van der Rohe. Výsledkem jednoúrovňového uspořádání s dualitou zaslepeného týlu a otevřeného čela domu je singularita, tedy výraz pro výjimečný bod v jinak spojitém průběhu děje. Celkový dojem pak podtrhují štíhlé sloupy podpůrné konstrukce, jež dům vynáší nad koruny stromů, maximalizují výhled na krajinu a vydobývají stavbě přístup ke slunečním paprskům. Sluneční osvit a přirozené denní světlo je pro každou stavbu potřebné, ale v případě klimatu Austrálie jsou i zrádnou veličinou. Je to dar, který musí být chytře využíván a tlumen. Přehřívání tu reguluje jak materiálové provedení vnější schránky fasády, tak i důmyslně zpracovaná vnitřní cirkulace.

dům
Foto: Willem-Dirk du Toit

Někde v meziprostoru

Hlavní osou stavby je chodba, spojnice vinoucí se středem domu a napojující všechny místnosti. Současně je dvoumetrovým průduchem a komínem ventilace, kterým cirkuluje klimatizovaný vzduch do postranních částí. Ty jsou zastoupeny ložnicemi (opět s dvoumetrovými posuvnými dveřmi). V případě odsunutí veřejí se tedy objekt stává křížově provětrávanou stavbou, a navíc domem, který umožňuje vzájemnou vizuální i akustickou komunikaci mezi jednotlivými pokoji. Zadní část traktu je koridorem rozdělená na partii pracovny a hygienického zázemí. Koupelna, prádelna i toaleta zůstávají skryty za otočnou stěnou, což domu dodává vyznění bezservisní obytné buňky. Na stejném principu jsou pod fasádou skryty i vnější úložné prostory, sklady plážového vybavení a vedení inženýrských sítí. Všednosti jsou tedy přítomné, ale nezřetelné. Interiér i exteriér, slovy architektů, je od nich osvobozen.

Mystika dávných tisíciletí

Přední profil je ústící chodbou nepřerušený, zůstává spojitou místností. Funkčně členěnou na prostor kuchyně s jídelnou, jejímž protipólem je obývací společenská klidová část. Oběma je ale společný výhled sdílený celostěnným okenním profilem. Přikročit k moři a výhledům, pustit si slaný vzduch k tělu, můžete ještě osobněji. K domu přináleží i částečně zastřešená venkovní terasa, kam se život a děj zevnitř domu volně přenáší. Tmelicím prvkem, drobnou, ale podstatnou součástí, je čtyřstranný krb z černavé oceli. Prochází posunutým středem domu, respektive v místě protínajícím těžiště stavby. Výhled na plápolající plameny si tak mohou dopřát obyvatelé ze svých ložnic, obývacího pokoje i kuchyně a také z terasy. Možná i v tom se zrcadlí kus odkazu místa, v němž spojení v rámci rodiny a kočujícího kmene vytvářelo večerní posezení v bezpečí ohně. Cumulus House si tak i ve své naprosto moderní podobě uchovává charakter útočiště. Může být, že za pár let nebo generací se tato rezidence přežije svému účelu, pozbude někdejší význam. Ale díky způsobu, jakým je vystavěna, zmizí z místa stejně, jako se tu objevila. Nezasahuje do terénu, nezabírá si půdu ani prostor. Jen se vznáší nad krajinou, které se obdivuje. Za sebou zanechá místo netknuté, v podobě, jaká lidi fascinuje už 50 000 let.

Autor: Radomír Dohnal

Galerie

Foto: Willem-Dirk du Toit

Líbil se vám článek? Podělte se o něj se svými přáteli:

Čtěte také

BYZNYS & REALITY
LIFESTYLE
ROZHOVORY
ARCHITEKTURA & DESIGN
NABÍDKA NEMOVITOSTÍ
Estate Awards
O portálu
O magazínu Estate
Reference
Premium Media Group
Kontakt
Zásady ochrany osobních údajů
Spravovat souhlas s nastavením osobních údajů

Sociální média

© 2021 All rights reserved​

Made by RomanJelinek.cz | full servisová marktingová agentura

Porovnejte nabídky