Nastal čas rozšířit výklad dějin umění a designu a konečně dát prostor vrstevnatějšímu vyprávění, ve kterém ženy vystupují ze stínů svých manželů, milenců, mistrů, které inspirovaly, kolegů, s nimiž spolupracovaly, a koneckonců i svých vlastních, v nichž byly po staletí vychovávány. Vybrali jsme pro vás pětici žen, o jejichž podílu na kulturním běhu 20. století jste pravděpodobně ještě neslyšeli.

Emilie Flöge

Polibek, Judita s Holofernovou hlavou, Zlatá Adele, Beethovenův vlys. Slavná díla Gustava Klimta na mysl přicházejí docela rychle, obtížnější je to však s rozklíčováním žen, která zobrazují, a s oblečením, které mají postavy na sobě. Ano, jedná se totiž o reálné šaty vytvořené výtvarnicí Emilií Flöge. Spolu se svou sestrou Helene ve Vídni provozovaly haute couture salon Schwestern Flöge. Helene byla provdaná za Gustavova bratra Ernsta Klimta, a tak se Emilie v 18 letech seznámila s Gustavem a stal se z nich pár. Někteří odborníci mají dokonce za to, že Gustav vztah zvěčnil i ve svém slavném díle Polibek. Podobně jako byl Klimt provokativním malířem, také Emilii se zamlouvalo vytvářet nevídané oblečení. Její šaty se tak nosily bez korzetu a jen volně visely na ramenou s pohodlnými širokými rukávy. Začátkem 20. století to byla nepředstavitelná rebelie! Jak už to však s vizionáři bývá, o její oblečení nebyl velký zájem. Emilie příliš předběhla svou dobu. Do jejích avantgardních šatů však Klimt pravidelně oblékal vídeňskou společnost a jejich divoké barevné motivy zůstaly zaznamenány alespoň na většině jeho obrazů. Přestože Klimtova díla se dnes prodávají za stovky milionů dolarů, jméno a módní odkaz Emilie Flöge zná jen hrstka zasvěcených. 

Leonor Fili

Pařížská It Girl 40. let 20. století a jedna z nejfotografovanějších lidí své doby. To je Leonor Fili. Jedna z mála žen, které se podařilo prorazit ve společnosti francouzského surrealistického hnutí, ovládaného především muži. Šarmantní malířka původem z Argentiny se do Paříže přestěhovala počátkem 30. let a rychle se začala objevovat v okruhu těch nejpovolanějších bohémů, jakými byli Salvador Dalí, Max Ernst, Picasso nebo Henri Cartier-Bresson. Na jejích plátnech se často objevovala feministická témata – ženy zobrazovala v mocenských pozicích a svobodně oslavujících jejich sexualitu. Fili je dokonce autorkou prvního erotického mužského aktu, který kdy žena namalovala. Vznikl v roce 1942. Její upřímnost, nekonvenčnost a odvaha okouzlila tehdejší pařížskou společnost, a ona proto mohla vystavovat vedle svých slavnějších, mužských kolegů, kteří často nebyli v myšlenkách na rovnoprávnost pohlaví natolik pokrokoví. Kvůli jejímu nespornému talentu se jí občas přezdívalo ženský Dalí. Málokdo ale ví, že kromě malování a tvorby kostýmů pro módu a divadlo také pro Elsu Schiaparelli navrhla ikonický flakon parfému Shocking, který se stal předlohou pro dodnes prodávané vůně Jeana Paula Gaultiera. Podobně jako vonné esence, i sláva Leonor Fili časem vyprchala, až se ztratila úplně. 

Růžena Žertová

Dílo dlouho opomíjené autorky, architektky, designérky a výtvarnice Růženy Žertové před nedávnem představila souborná kniha Růžena Žertová. Architektka domů i věcí Petra Klímy. „Při vědomí rozsahu a vrstevnatosti její práce z ní její tvůrčí dispozice činí jednu ze zásadních postav české architektury, designu a uměleckého řemesla druhé poloviny minulého století,“ komentuje to architekt a historik architektury Klíma. Publikace navazuje na výstavu v Muzeu města Brna z roku 2013, která byla vůbec první veřejnou prezentací autorky. Na jejích stránkách zjistíte, že Žertová nebyla jen vynikající autorkou obchodních domů 60. a 70. let minulého století, mimo jiné v Pardubicích, Košicích nebo Ústí nad Labem, ale i talentovanou architektkou rodinných domů, interiérů, nábytku či šperků. Velké obliby se v 70. a 80. letech těšila třeba její hliníková svítidla a přínos Žertové pro českou architekturu v roce 2018 ocenilo také ministerstvo kultury udělením ceny za dlouhodobé umělecké zásluhy. Znovuobjevení díla Růženy Žertové je důležitým příspěvkem k mapování tvorby v někdejším Československu, jež vznikala mimo hlavní města, ale stejně podstatně ovlivňovala podobu domácí scény.

Hilma af Klint

Hilma af Klint byla švédská umělkyně a průkopnice abstraktního umění. Zanechala po sobě více než tisíc maleb a prací na papíře. I když značná část její abstraktní tvorby chronologicky předchází prvním abstraktním kompozicím Vasilije Kandinského, Pieta Mondriana, Kazimira Maleviče či Františka Kupky, kteří jsou řazeni k celosvětovým pionýrům abstraktní malby, uznání se jí dostává až v posledních letech. Velmi podobně jako její vrstevníky i Klint v tvorbě ovlivnil spritismus, teosofie, antroposofie a dalšími duchovními proudy. Věřila, že když maluje, napojuje se na vyšší vědomí, které skrze ní promlouvá, a zkoumá tak různé rozměry lidské existence. Díky značnému nepochopení jejích abstraktních děl je ve své závěti zakázala na dvacet let po smrti zcela vystavovat, až poté prý bude společnost dostatečně otevřená a smysl jejích maleb lépe pochopen. Její práce byla tak téměř neviditelná až do poloviny 80. let, kdy v prestižním Los Angeles County Museum (LACMA) proběhla její první větší výstava. Teprve následující desetiletí přineslo průkopnickým dílům Hilmy af Klint pozornost, kterou posvětila i prezentace v Guggenheimově muzeu na přelomu let 2018 a 2019. 

Eileen Gray

Ve výčtu zneuznaných umělkyň nesmí chybět ani legendární příběh návrhářky nábytku a progresivní architektky Eileen Gray. Také její tvorba se řadí k těm smutně podceňovaným, jíž se dostalo uznání až na samém sklonku života. Na světlo ji opět vyzdvihl až kunsthistorik Joseph Rykwert, který na konci 60. let o její zapomenuté tvorbě napsal článek do italského časopisu Domus, všiml si ho kurátor Alan Irvine a Eileen Gray v roce 1972 uspořádal výstavu v londýnské Heinz Gallery. Největší podíl na znovuzrození irské designérky si však odnesl až podnikatel Zeev Aram, který její nábytek začal znovu vyrábět a jeho společnost Aram Store jej prodává dodnes. Zpětně jsou bezmezně obdivovány její futuristické návrhy nábytku, ať už se jedná o experimenty s japonským lakem urushi z počátku 20. století, práci s ocelovými trubkami v křesílku Bibendum, nebo stolky a další vybavení pro vilu E-1027 z konce 20. let, která patří mezi první příklady čistě modernistické architektury. Její hravé dřevěné objekty pro vlastní dům ze začátku 30. let zase jako by svým nezvyklým tvaroslovím předznamenávaly postmodernu 70. let minulého století čtyřicet let předtím, než začala. Gray se v tvorbě inspirovala tehdejšími moderními směry a vlastní invencí je posouvala dále – v jejím díle tak najdeme prvky art deca, Bauhausu, De Stijl i symbolismu. Spolu s Charlotte Perriand se stala průkopnicí moderního hnutí ve Francii, které redefinovalo pojetí skutečně moderní ženy. Odkaz obou z nich je znovuobjevován až v posledních letech, kdy vystupují ze stínu svého spolupracovníka a ikony moderního hnutí, Charlese-Édouarda Jeannereta alias Le Corbusiera. 

Autor: Eva Slunečková

Foto: Archiv