Pro evropské publikum nemusí být jméno Georgii O’Keeffe (1887–1986) jednoznačně známé. Počátek století prožila v New Yorku, kde se v roce 1916 seznámila s fotografem a galeristou Alfredem Stieglitzem, který se stal jak jejím partnerem v osobním životě, tak mladou ženu podněcoval v tvorbě a od počátku vystavoval její práce. Gallery 291 se stala důležitým místem pro představení avantgardních evropských a amerických umělců a fotografů. Byla také prostředím pro inspirativní diskuze a pro O’Keeffe znamenala vzájemná setkání důležitý zdroj podnětů k vlastní tvorbě. Stieglitz se zásadním způsobem zasadil o zprostředkování jak díla své ženy, tak celé skupiny amerických modernistů, jako byli Marsden Hartley, John Marin, Arthur Dove, Charles Demuth, které zastupoval. Z mnoha důvodů však opomíjel evropský institucionální kontext, a to do jisté míry vysvětluje absenci těchto autorů v muzejních sbírkách starého kontinentu.

Autentický pohled

Raná dvacátá léta v newyorském prostředí se logicky objevila v námětech mladé malířky. Pro toto období jsou typické urbánní pohledy na město a jejich architektonické dominanty. Současně se však již zaobírala motivy, které se pro ni staly naprosto typické. Rodinné výlety na venkov ji stále častěji odváděly ke krajinným a botanickým studiím. O’Keeffe zvětšovala nejmenší detaily rostlin a květů, zdůrazňovala jejich tvary a linie, které se tak proměnily v doslova abstraktní kompozice.

Malířské nadání O’Keeffe rozvinula v mistrovství štětce, které ji dovolilo zachytit delikátní valéry barevných tónů a jemné nuance světla a chvějivých tvarů. Koncem dvacátých let začala pravidelně cestovat do Nového Mexika, kde intenzivně malovala po mnoho měsíců. Nejprve se do New Yorku vracela alespoň na zimu, aby své práce vždy vystavila v manželově galerii, ale po válce se odstěhovala natrvalo.

Progresivní scenerie

V tomto období se plně rozvinula malířská bravura, kdy se pustila do větších pláten, přešla jednoznačně k olejomalbě a prozkoumávala možnosti zobrazení prostoru. V divočině nového domova rozvinula své typické náměty nejen z říše rostlin. Soustředila se na skalnatou krajinu a hory doplněné o kosti a lebky skotu vysušené sluncem. Častokrát se přiblížila až k surrealistickému pojetí, kdy kosti symbolizují téma věčné krásy pouště spíše než smrti či pomíjivost. Krajiny se vyznačují mytickou bohatostí, nad nimi se rozprostírá modř nebe. Barevná paleta je jasná a zářící.

V pozdějších letech O’Keeffe hodně cestovala po celém světě. Navštívila jihovýchodní Asii, Střední východ nebo Evropu. Samotné létání ji inspirovalo a vytvořila série pohledů na řeky a mraky z ptačí perspektivy, které se vyznačují silnou redukcí tvarů. Poslední desetiletí života již nebyla natolik produktivní, neboť nemoc a slepota jí bránily v práci.

O’Keeffe byla doslova pionýrkou v mnoha ohledech. Mimo jiné byla první ženskou umělkyní, která v roce 1929 vystavila v nově vzniklém MoMA. Významná americká muzea jí také věnovala první velké retrospektivní výstavy.

Autor: Lucie Drdová

Foto: Se svolením rodiny O’Keeffe