Osobnosti

CEO Talk: Pavol Jakubec, profesionální optimista

CEO Talk: Pavol Jakubec, profesionální optimista
22.1.2021

Kdo by nemiloval Milu? Horalku nebo tatranku? Pokud někdo prožil mládí s těmito sladkými pokušiteli, neodolá jim ani v pozdějším věku. Objevil se v perfektně střiženém obleku, perfektně na čas s perfektně naplněnou krabicí plnou křupavého potěšení. Tak jako neodoláte cukru, neodoláte ani jeho dobré náladě, která okamžitě plní místnost až po strop. Kvůli našemu rozhovoru se podrobil nejen covidovému testování, ale i tříapůlhodinové cestě ze slovenské metropole. Bratislava jako symbol oslavy bratrství? Pavol Jakubec je důkazem, že síla československé myšlenky stále žije. Fotili jsme na jedné z nejkrásnějších střech v Praze. Hluboko pod námi byl v podzemních garážích zaparkován jeho Mercedes, vysoko nad námi létaly vize jako neviditelné spletence jeho inspirativních myšlenek. Je skutečně tím králem Midasem? Přesvědčoval mě, že není neomylný, ale když mi dovyprávěl svůj životní příběh, raději jsem zkontrolovala, zda zábradlí, kterého se dotýkal se náhodou v mezidobí nezměnilo ve zlato.

VČERA

Myslíte, že si budeme rozumět, když já mluvím česky a vy slovensky?

Zcela určitě! S tímto problém nemám, navíc jsem v hloubi duše federalista, bylo mi hrozně líto, když se republika rozdělila. Já k češství vzhlížel, a dokonce jsem zde i rok žil, v roce 1992 těsně před rozdělením republiky. Zakládali jsme zde společnost I.D.C. Praha, postavili zde krásný dům, děti tu chodily do školy, pro mne to bylo krásné životní období. Pak jsme ale koupili další fabriku na Slovensku, trávil jsem tam zase hodně času, rodina naopak v Praze, tak jsme se rozhodli, že se vrátíme zpět. Nicméně nebýt určitých administrativních překážek při zápisu domu do katastru, mohli jsme už tehdy získat české občanství. Takže kdyby se situace vyvinula jinak, třeba jsme mohli být Češi a děti by se slovenštinu ani nikdy nenaučily.

Původně jste vystudovaný sochař a architekt. Věnoval nebo věnujete se těmto oborům?

Chodil jsem na uměleckou průmyslovku v Bratislavě na sochařinu. Hlásil jsem se na Vysokou školu výtvarných umění na stejný obor. Tři roky po sobě jsem dělal zkoušky a ani jednou mě nevzali. Vždycky se hlásilo 80 uchazečů a vzali tři. Počtvrté jsem se přihlásil na architekturu, kde ze 400 uchazečů brali 80. Uspěl jsem a architekturu vystudoval. Ale sochařině jsem zůstal věrný, dokonce jsem byl i členem Slovenského fondu výtvarných umění, který sdružoval profesně činné výtvarníky.

A vy jste byl činný?

Za socialismu existovalo pravidlo, které určovalo, že 2 % z nákladů každého projektu budovy bylo použito na zhotovení uměleckého díla. Když jsem pracoval jako projektant, navrhl jsem budovu a pak jsem měl najít výtvarníka, který by vytvořil umělecké dílo. Tak jsem tu práci zadal sobě. Dá se říct, že jsem na tom byl za socialismu finančně velmi dobře. 

Nechybí vám to? Nebo pořád sochaříte?

Pořád kreslím a navrhuji interiéry.  Ale ještě nedávno jsem projektoval administrativní budovu v Modřanech. Architektuře se občas věnuji, k sochařině se chci vrátit, ale je strašně náročná na čas. 

V žebříčku slovenských euromilionářů vám patří 22. příčka. Jak se člověk do takového žebříčku dostane? 

Je to směsice vůle, píle a štěstí. Pocházím z běžných poměrů. Táta byl projektant, máma prodavačka, žili jsme normálním životem domácnosti v socialismu. Táta byl ale hodně pokrokový a moderní, pořád přemýšlel, jak rodinu zajistit, nakupoval pozemky a prodával. No a pak jsme v 68 emigrovali.

Do Spojených států?

Nikoli. Dva týdny jsme strávili ve Vídni čekáním na víza do Kanady. Máma to nesla velmi těžce, neustále naříkala, že utíkáme jako nějací zloději, a tak dlouho to opakovala, až jsme se sbalili a vrátili se domů. Nebylo to tak jednoduché, před odjezdem jsme prodali dům, kupec slíbil, že nám druhou půlku uhradí až ve Vídni, zjevně spoléhal na to, že když odjedeme do Kanady, že už se nikdy neuvidíme. Nicméně táta byl vždycky hodně podnikavý a progresivní, myslím, že jsem toho od něj hodně pochytil.

Jako podnikatel jste ale nezačal, že?

Za socialismu jsem pracoval v baště socialistické projekce, v bratislavské společnosti Stavoprojekt. Těsně po revoluci za mnou přišel můj současný obchodní partner, profesor Kassay, s myšlenkou začít pracovat pro investorskou společnost z Anglie. Měli jsme pro ně připravovat privatizační projekty. Po čase jsme ale zjistili, že ti Angličani zas tak chytří nejsou a že nejsou vlastně ani investoři, pouze zprostředkovatelé. Byl jsem z naší spolupráce velmi zklamaný. Vrcholem bylo, když nás požádali, abychom jim zajistili úvěr, aby mohli koupit na Slovensku nebo v Česku fabriku. To s mou národní hrdostí docela zamávalo. Takže jsme se rozhodli, že se osamostatníme. Kolega dokázal psát privatizační projekty, já zase „vyšťourat“ ty správné příležitosti. Tehdejší státní politika podporovala individuální privatizátory, kteří nedisponovali velkým kapitálem, protože, upřímně, kdo měl tehdy legálně slušný kapitál. Leda tak Karel Gott.

Tehdy se začal psát příběh I.D.C. (Investment Development Company)?

Ano. Založili jsme firmu a rozhodli se investovat v potravinářském segmentu. První podnik, Pečivárne Sereď, vyráběl sušenky, druhý, Figaro Trnava, bonbony a cukrovinky. Navzdory všem jsem se v obou firmách ustanovil generálním ředitelem a sedm let bojoval opravdu v první byznysové linii. S odstupem tato léta hodnotím jako nejtěžší období svého podnikatelského života. A to v období mečiarismu.

To znamenalo co?

Za vlády Vladimíra Mečiara byla divná doba. Výpalníci, fakturanti – to byl terminus technicus, bílé koně, kteří nakoupili na fakturu, kterou neuhradili, a zmizeli i se zbožím. Pro mnohé lidi modus operandi. Každopádně od začátku jsme věděli, že musíme expandovat do Česka, protože slovenský trh nám byl malý.

A tak jste vstoupili na český trh, kde ale vládla Opavia.

Ano, po rozdělení republiky se stejný sortiment vyráběl a prodával v obou zemích, český trh historicky zásobovala Opavia, slovenský my. Ale naše ambice byly tyto hranice překračovat, a tak jsme založili I.D.C. Praha.  Dlouho jsme společně řešili ochranné známky, ale nakonec jsme se s konkurencí domluvili, protože já zastávám názor, že dobré konkurence si musíte vážit. Vyráběli jsme pod stejnými názvy, ale s grafickými odlišnostmi.

DNES

Který váš produkt se nejlépe prodává v Česku a který na Slovensku?

V Česku jednoznačně produkt Mila, na Slovensku určitě Horalka.

Předpokládám, že Češi i Slováci nedokážou odolat nostalgii, jak se ale daří těmto tradičním lokálním produktům na jiných trzích?

Celkem prodáváme do šestatřiceti zemí. Máme třeba malou pobočku v Moskvě, vyvážíme do Číny, Británie, Kanady. Do Británie nám s vývozem pomáhají hlavně Poláci – nakoupí v Polsku a prodají v Británii. Náš výrobek se pro polsky trh jmenuje Goralki, na obalu jsou Tatry, a Poláci si myslí, že je to jejich produkt. Prostřednictvím vlastních obchodníků pronikají do Velké Británie, Goralki se běžně prodávají ve stáncích v londýnském metru. Přiznám se, že mám zvláštním způsobem radost, když objevím v kolejišti londýnské podzemní dráhy obal od sušenek Mily či Horalky. Nebo v Kaprunu, ve výšce 3000 m. Nebo se koupete v moři u Hvaru a najednou se vám na prsty nalepí obal... Národní hrdost!

Kromě potravinářství jste se už v začátcích věnoval také developmentu.

Mám takovou jednu historku, říkám tomu nejlepší byznys mého života. V 90. letech jsme si s prof. Kassayem postavili pro sebe domy za Prahou, kde každý stál na svou dobu neuvěřitelných jeden a půl milionu korun. Do Prahy se tou dobou stahovalo pořád víc investorů, kteří tušili dobré místo pro byznys, stoupalo její mezinárodní renomé, tudíž i oficiální zastoupení států hledala odpovídající prostory. Takových, jako byl náš dům, zde bylo minimum. Povedlo se nám dům pronajmout za 300 000 Kč za čtvrtrok pákistánské ambasádě, tudíž za rok a půl se nám jej povedlo celý splatit. Pákistánci tam zůstali pět let. Po nich Kuvajťani. Pak Vietnamci, pokaždé za stejných podmínek. Posléze jsme dům prodali za osminásobek původní ceny. Jak říkám, nejlepší byznys mého života.

Více jste se developmentu nevěnoval?

Ale ano. Bratislava měla dlouhou dobu cca dva roky zpoždění za Prahou, dokázali jsme tedy velmi dobře předpovídat její vývoj. Administrativních prostor byl tehdy nedostatek, povedlo se mi několik koupit a zrekonstruovat či postavit a výhodně pronajmout za ceny, o nichž si současní developeři mohou nechat jen zdát. Dneska se „áčkové“ kanceláře pronajímají za 11 eur, tehdy jsme my pronajímali za 25 – 27 eur za m2. No a později se mi budovy povedlo ještě s výrazným ziskem prodat.

Vy jste úplně jak král Midas.

Loni o mně vyšel článek v časopise Time, kde se na konci opravdu objevil termín „Midas touch“. 

Já myslím, že to souvisí s vaším optimismem a osobním nastavením. Protože rozdíl mezi úspěšnými a neúspěšnými je právě ve schopnosti potýkat se se svízelnou situací, do které se dostanou stejně jako všichni ostatní. Ani vy tedy nemůžete být úplně Midas!

To je pravda. Nikdy nikomu nevyjde všechno. Ale je mimořádně důležité, aby úspěchy převyšovaly neúspěchy. Z neúspěchů je potřeba se poučit a jít dál. Tiger Woods říkal, že když zahraje špatný úder, do dvaceti vteřin na něj musí zapomenout. Znám příběhy mnoha lidí s úžasnými byznys modely, skvělými ideami i dostatkem peněz, ale pokud nebyli dostatečně odolní, neuspěli. Musíte umět odolávat nástrahám.

Jak byste pojmenoval vlastnosti, díky kterým dokážete těm problematickým situacím odolávat? 

Celý život se řídím heslem: Komu Pánbůh, tomu všichni svatí.

Takže se považujete za dítě štěstěny? 

Rozhodně. K úspěchu potřebujete štěstí. Ale povaha vám může napomoci. Já jsem věčný optimista, profesionální optimista. Je jasné, že život přinese i okamžiky, kdy se vám nedaří. Třeba současná situace se výrazně podepsala na jedné z mých aktivit, na Coffeeshop Company. Měli jsme 60 poboček v zemích V4 a od března jsou téměř všechny zavřené. Ale nestydím se za to. Trump zkrachoval tři- nebo čtyřikrát, Ford na začátku podnikání rovněž. Doba tomuto typu byznysu nepřeje, žádá si oběti a tohle je jedna z nich. Třeba se nám z toho povede vybruslit. V této době přestávají fungovat i daleko větší a hezčí hráči, než jsem já.

Už jste vyjmenoval asi patnáctou činnost, kterou děláte, a ještě jsme vůbec nezmínili společnost Vegum...

Vlastním ji takřka ze sto procent. Koupil jsem ji od zaměstnanců v roce 2008. Firma má svoje specifika, určité unikátní know-how. Já jako pravý mužský ješita chci, aby věci, které dělám, byly buď nejhezčí, největší, nebo nejlepší.  Musí mít nějaké nej. Vegum je největší výrobce hokejových puků na světě, i když z celkové produkce je to jen nějakých 5 %. 

Přesto jsou puky jejím nejslavnějším produktem!

Kanadě se na trhu s puky uplatňuje asi dvacet firem: devatenáct z nich má 50 procent trhu, ta zbývající tu druhou půlku. Tou druhou firmou jsme my. Vyrobíme ročně asi 7 milionů puků a 5,3 milionu z toho míří do Severní Ameriky. Jsme hlavní výrobce suvenýrových puků, nikoli těch herních. Když jsou v NHL zápasy Winter Classic pod širým nebem, na velkých stadionech pro 100 000 diváků, tak za dva dny prodáme 100 000 puků. Hrací puky sice nedodáváme přímo do NHL, ale obrovské množství jiných soutěží používá puky s nápisem Made in Slovakia.

Na kolik stupňů a jak dlouho se peče puk?

Puk se nepeče, puk se vylisuje a pak se vulkanizuje. Gumová směs se zahřeje v „mikrovlnce“ na 165 °C, díky čemuž pak přijde o  svoji elasticitu a ztvrdne. Typickou černou barvu mu dodávají saze.  Ale vyrábíme i barevné puky, trenérské, dětské…

Vaše podnikání je opravdu velmi různorodé. Často se dnes diskutuje, zda musí manažer opravdu do hloubky rozumět třeba výrobním procesům ve své firmě, aby je mohl správně řídit. Jak hluboce jste třeba do procesu vulkanizace pronikl vy?

Nikdo učený z nebe nespadl. Musíte se pořád vzdělávat. Většinou pracuji s velmi chytrými lidmi, ale taky jsem se musel spoustu věcí naučit sám. Já měl kvůli svému architektonickému vzdělání velký deficit v ekonomice. Na fakultě vás sice naučí, jak počítat derivace a integrály, ale ty k řízení podniku úplně nepotřebujete. Mít kolem sebe odborníky je to nejlepší, co vás může potkat.

Četla jsem o vás, že každou schůzku představenstva začínáte vtipem, tak mi nějaký řekněte!

Manžel říká manželce: „Já bych chtěl k Vánocům, abys mi příští rok nebyla nevěrná.“ Manželka: „Tak to máš smůlu, už jsem ti koupila košili!“

Myslíte, že existuje rivalita mezi Čechy a Slováky? Jak byste popsal vztah mezi těmito národy? 

Jako bratrský. I bratři mohou být někdy rivalové, historie nám dává za pravdu. Ale někdy se umí zdravě poškádlit. Myslím, že si dokážeme pomoct, dobře se známe, rozumíme si. Ale jak říkám, jsem federalista, já naše rozdělení nesl těžce. Pak jsem doufal, že se potkáme alespoň v EU. A to se stalo. Třeba bude v budoucnu ještě nějaká další fáze spojování.

TRA

Nebylo by tedy lepší být zaměstnancem než zaměstnavatelem? Nebylo by pro vás lepší mít tu jistotu, že jdete do práce, pak domů, jednou za měsíc dostanete výplatu... 

Byl jsem v umělecké branži, kde jsem si byl sám sobě pánem prakticky od začátku. Pro mě je přirozené šéfovat sám sobě. Jsem zvyklý nést odpovědnost sám za sebe. Proto třeba nemám rád kolektivní sporty.

Největší výrobce puků, který nemá rád hokej? 

Nemám. Preferuji individuální sporty, kde zodpovídám jen sám za sebe. Golf, squash nebo tenis, ale čtyřhru nehraju, protože když pokazím úder, tak mám pocit viny vůči partnerovi. Podobně je to i v byznysu.

Jako podnikatel nesete obrovskou zodpovědnost za svá rozhodnutí. Proč to vlastně vůbec děláte? Dává vám rozhodovací proces pocit svobody? 

Rozhodně. Samozřejmě, že moje práce přináší i určité pozitivní finanční efekty, a když je víc pozitivních efektů než negativních, tak se pro to vyplatí žít. Peníze dávají svobodu a svoboda je v mých očích nejvyšší hodnota na světě.

Snažím se odhalit jednu vaši zásadní vlastnost, která z váš dělá dobrého byznysmena, pomozte mi.

Za nejzásadnější svoji vlastnost považuji optimismus, ta mi otevírá dveře, a taky houževnatost. Stejně jako ve sportu – úspěch se skládá z 80 procent z dřiny a z 20 procent z talentu. Můžete mít talent a cit, ale neméně důležitý je i cíl a houževnatost. Ta má dost společného s tvrdohlavostí. Já jsem Beran, což mluví za vše. (smích)

Stalo se vám někdy, že vás optimismus přivedl do nějaké neoptimistické situace? Předpokládám, že lidem hodně důvěřujete.

Ano, to je moje slabina. Jsem mimořádně důvěřivý. Dalo by se říci, že až naivní, protože předpokládám, že všichni přemýšlejí jako já, přičemž to tak samozřejmě není. Já ale lidem věřím. Jsem taky trošku snílek. Což je do určité míry moje nevýhoda.

Čím si děláte radost?

Sbírám třeba červené Mercedesy typu kabriolet SL, z každé dekády jeden. Dokonce účinkovaly v jedné hře ve Slovenském národním divadle – ve hře, která sledovala hlavního hrdinu během různých etap jeho života. A každou dekádu reprezentoval jiný model. 

Proč právě mercedes?

Osobní vzpomínky. Každý kluk má rád auta. Když mi bylo 12, táta si někdy rád vypil, tak šel brzy spát, a já vzal auto a jel se vozit po ulicích. V dospělosti jsem vídal jednoho bratislavského mafiána, jak se vozí v novém modelu černého Mercedesu 500 SL. Netušil jsem, komu patří, ale auto se mi moc líbilo. Za dva roky jsem si jej koupil. Bylo drahé, i na svoji dobu stálo víc než můj dům.

Nedávno jsem vás ale zaregistrovala v úplně jiném autě…

Pořídil jsem si jako jeden z prvních na Slovensku Rolls-Royce Ghost. Vlastnili je i jiní, ale museli je třeba ukrývat v Monte Carlu. Já s ghostem normálně denně jezdil. Když jsem ho vyměňoval za nový bílý kabriolet Dawn z pražského zastoupení značky RR, měl najeto 97 tisíc kilometrů. To je na značku Rolls-Royce dost. O můj Rolls-Royceale vždy výborně stará pražský tým odborníků.

Rolls-Royce jako splněný sen. Jaké te další sny?

Ještě mi nějaké zbyly (smích). Cestovatelské mě opustily, protože jsem projel skoro celý svět a dnes už mi ty tropické resorty přijdou jeden jako druhý. Ale tak nějak jsem si pro sebe vytipoval nejkrásnější místa na světě a tam se vracím.

Kde je nejkrásnější místo na světě? 

Mám odpovídat jako národovec, nebo to, co si doopravdy myslím? (smích) Velmi mi imponuje Florida. Více než rok jsem žil v oblasti Miami Beach, často se tam vracím. Klima, infrastruktura, způsob života, zvláštní směsice lidí a kultur – místo, které je mi velmi blízké. Všechny moje záliby na jednom místě: golf, tenis, auta, skvělé jídlo. Zde můžete žít aktivně až do devadesáti, ještě vás zakonzervuje ta teplota a ideální vlhkost. Já jsem teplokrevný živočich, potřebuji teplo.

Je přirozené, že slovenský euromilionář, jehož úspěch „upekly“ pece na výrobu puků a sušenek, miluje slunce a teplo. Rozhovor, ač dvojjazyčný, plynul stejně přirozeně jako když se nalévá poleva na mou zamilovanou Milu, došlo i na jeho oblíbené vtipy, jejichž vyprávěním jsou schůze představenstva I.D.C. proslulé. Pavol Jakubec je, dle svých vlastních slov, snílek, důvěřivec a optimista – vlastnosti, jako vystřižené z příručky pro začínající podnikatele pod názvem „Čeho se vyvarovat na cestě k úspěchu“. Přesto, nebo možná právě proto, jeho firmy skvěle prosperují. Na druhé straně – legendární sladkosti i černé kulaté „nesmysly“ mají přece lidem rozdávat radost. Věřím, že nikdy by nebyly tak úspěšné, kdyby se jejich majitel řídil manažerskými poučkami a na svět kolem sebe se mračil. 

Text: Zuzana Melicharová, Foto: Alexander Dobrovodský

Tyto stránky používají cookies. Používáním těchto stránek vyjadřujete souhlas s jejich používáním.