Dům stojící v prudkém svahu nad jezerem? To pro architekta nebylo překážkou, ale hlavní osnovou celého konceptu. Umožnilo mu to, aby stavba kopírovala sklon a rozvinula se tak, že každá úroveň domu nabízí jinou formu vztahu k okolí. U kanadského jezera Lac Fournelle tak vznikla zajímavě vmezeřená moderní rezidence, reinterpretace severské chaty.
Text: Radomír Dohnal
Foto: Vincent Brillant
Pojem Boomtown House má dnes v severoamerickém pojetí poněkud pejorativní přídech. Označuje typ historické konstrukce, charakteristické pro někdejší městečka Divokého západu. Bývaly to domy s dekorativní falešnou fasádou zakrývající mnohem jednodušší štítovou konstrukci, se sedlovou střechou umístěnou za fasádou, přecházející dále v plochou nebo téměř plochou střechu. Prostě westernová klasika, kulisa každého kovbojského filmu. Pohlížet se na ně ovšem dá i trochu jinou, pochvalnější optikou.
Tyto domy byly perfektně navržené jako účelné řešení pro rychlou výstavbu. V podstatě šlo o prapůvodní objekty modulární povahy, které se z předem složených dílců daly velmi pohotově zkompletovat. Kde? Prakticky kdekoliv. Na horách i v údolí, mezi skalami i ve vyprahlé poušti. A do každého z těchto různých prostředí velmi slušně, funkčně, zapadly.
Odkaz na Divoký západ
Vznikaly z principu tam, kde se něco dělo, kde probíhal boom. Blízko výnosného dolu, dřevorubecké pily, brodu. Hnány vytvářenými ekonomickými příležitostmi rostly jako houby po dešti. Byly inovativní v tom, jak chytře pracovaly s vnitřním prostorem. Jejich silnou stránkou byla volnost a proměnlivost dispozic, programová nepředpojatost proti budoucím přestavbám a úpravám. Zvětšený vnitřní prostor designovaný na profil kostky a nízké stavební náklady, rychlost výstavby, je mezi lety 1890 až 1920 v USA jednoznačně předurčily k úspěchu.
K čemu ten historický exkurz mezi kovboje a osadníky? Je to informační základ, na kterém se dá stavět. Protože když v 90. letech hledal quebecký architekt Eric Joseph Tremblay chytlavé jméno pro svou vlastní praxi, pojmenoval své studio l´atelier Boom-Town. Na westernová městečka, jejichž sláva dosáhla až dalece za kanadský polární kruh, neměl důvod vzpomínat nedobře. Sám vyrůstal v regionu Abitibi, jehož celé zasídlení se z těchto rychlených dřevostaveb v roce 1900 zrodilo.
Jako architekta ho nezajímala jen encyklopedická historie dobového stavebnictví, ale její praktické výstupy pro budoucnost. A model někdejšího Boomtown House mu z tohoto hlediska přišel naprosto fascinující. Proč? Protože chtěl navrhovat rezidenční projekty, které kladou z principu své existence důraz na konstrukční jednoduchost, cenově dostupný, ale přitom nápaditý design, efektivní řešení odpovídající místu a krajině. Flexibilitu a dispoziční tvárnost, minimalizaci stavebních nákladů a maximalizaci vnitřního prostoru.
Vše samozřejmě s hlubokým respektem k prioritám funkčnosti a životnímu stylu klientů. Což skoro z definice odpovídá tomu, jak vlastně působily ony westernové domy. Název jeho quebeckého studia tedy historickou inspiraci nikterak nezakrývá a nic pejorativního na pojmu Boomtown House nevidí. Chápe ho jako hluboký odkaz minulosti. Kterou je samozřejmě potřeba o cosi pousnout do současnosti. Technicky, materiálově, výrazem a provedením, světlem a hmotou, vše přizpůsobené modernímu bydlení.
A teď? Když už jste vybaveni teorií osvětlující konstrukční principy letitých severoamerických domů a obeznámeni s vnitřní fascinací šéfarchitekta studia l´atelier Boom-Town, nebude vám činit sebemenší problém dohlédnout významu jednotlivých součástí jeho rezidenčního projektu, který od loňského roku stojí na břehu jezera Fournelle v malebném Saint-Hippolyte.
Právě sem, do dramaticky zvrásněné a členité krajiny na pobřeží, na území překryté jehličnatými lesy přináší nové pojetí architektury budov v lidském měřítku, založené na původních principech jednoduchosti a efektivity.
Když terén není překážkou, ale východiskem
Na počátku 20. století bylo běžné si krajinu podřizovat, topografii místa upravovat a doslova stavět (se) proti tomu, co vytvořila příroda. Doba ale pokročila a moderní architektura se snaží výzvy terénu akceptovat a integrovat je přímo do vznikajícího díla. To je pro projekt od jezera Fournelle vyloženě symptomatické. Tvůrce projektu se tu nesnaží nějak náročnou topografii spoutat a omezit ve výrazu, ale proměňuje ji cíleným nezasahováním do samotné podstaty svého architektonického díla.
Architekt Tremblay nechce na břehu jezera vytvořit oddělené sekce prostředí, kde by vedle přírodní nedotčené části vyrostla na části striktně upravené vlastní stavba. Místo toho na parcele obsazuje prostor, který příroda sama – protože jde o skalní svažitý výchoz – neobsadila a uvolnila –, a sem cílí základy nové rezidence. To, že jeho návrh si místo nevytváří, ale jen využívá existující proluky, pomlky v krajinné mozaice, se promítlo i do názvu celého projektu: Intervalle.
Rezidence se svahu a skalnímu výchozu nebrání. Usazuje se na něm a přijímá ho. Není to les – novostavba – les, ale jen snížený tón vložený do původní osnovy. Interval. Rozhodnutí z architektonického hlediska bezesporu odvážné, do značné míry práci na návrhu komplikující. Ale přesto už předem samo sebe oceňující a hodnotu navyšující. Zmíněné gesto předznamenává to, že rezidence rozložená do dvou výškových úrovní nepřestává být součástí krajiny a jejích nedotčených dimenzí, výhledů.
Projekt Intervalle definují dva kontrastní objemy, vyšší a nižší úrovní stavby, která svým členitým profilem reaguje na okolní terén. Dialog mezi nimi je artikulován světlým a tmavým dřevěným obložením. Světlejší barevné schéma odpovídá šedivě vybarvenému kameni, skále lemující podklad. Tmavé dřevěné obložení naopak dodává akcent tam, kde silueta domu splývá s vysokými jehličnany. Při pohledu z dálky tak jde vidět neměnná dvouvrstvá barevná linie, skála a les, proložená podobně vybarveným objemem stavby.
Tato barevná a materiálová souhra, shoda v textuře vyššího a nižšího objemu domu, ukotvuje celé Intervalle v jeho prostředí. A zároveň nabízí jasný vhled do jeho formy a struktury. Jsou tu jasně čitelné linie, přesně definované objemy, geometrie. Tady vyvstávají obrysy onoho westernového Boom House adaptované na současnost. Konstrukční jednoduchost, smysluplnost, kubické tvary podmiňující viditelnou otevřenost vnitřních prostor. Rysy, které se dají připsat k faktorům ovlivňujícím rychlost vlastní stavby a její efektivitě.
Otevřenost tu není jen hraná, ale pocitově přítomná. Výrazné prosklené pasáže dávají tušit, že fyzickými prostory mezi i uvnitř objemy volně proudí světlo a vzduch. Intervalle je architektonickou alegorií pohybu. Organizace uspořádání přitom odráží to, co klient cítil a potřeboval. Bydlení v Saint-Hippolyte si nezadáváte proto, abyste se obehnali bariérou zdí. Jdete sem za tím, co je krásné.
Okna provedená v jednotlivých úrovních od podlahy po strop zážitek naplno servírují. Když stavíte na břehu jezera, nechcete být ochuzeni o to, jak zde plyne čas. A když se navečer začnou protahovat stíny a slunce mizet za obzorem, chcete být u toho. Nechcete chybět, když hladina klidné vodní plochy začne zrcadlit hvězdnou oblohu. A rezidence vmezeřená mezi les je tu od toho. Je to voda a jehličí ve vzduchu, které kolem sebe chcete cítit. A dům vás tím nechává ovanout při každé příležitosti.
Stavba vložená mezi vrstvy krajiny
Od poetiky je třeba navrátit se zpět k praxi. Pro dům, který nabízí 235 metrů čtverečních užitné plochy, je podstatné, že stavba kopíruje sklon a rozvíjí se po svahu a rozdělení do dvou úrovní vychází přímo z topografie.
Horní úroveň, podlaží stojící na hraně svahu a skaliska, v sobě nese užitnou plochu o rozloze devadesáti metrů čtverečních. Právě proto, že odtud se nabízí scénicky nejsilnější výhledy, sem jsou soustředěny obytné prostory. V podlouhlém profilu se tu v otevřeném uspořádání nachází kuchyně, jídelna a obývací pokoj. Rozsáhlé prosklení – místy je vedeno jako dvouřadé, nechybí ale ani okna rohová –, otevírá interiér panoramatickému výhledu na jezero, zatímco strop z přírodního dřeva sleduje linii střechy a umocňuje pocit výšky a tepla.
Tmavý centrální krb slouží jako srdce domu, které ve stavení z kanadského venkova prostě chybět nemůže. Prostor je doplněn leštěnými betonovými podlahami, které do interiéru vnášejí určitou zdrženlivou modernitu. Přilehlá zastřešená veranda a terasa pak přirozeně rozšiřují každodenní pobyt o možnosti života venku. Co asi trochu zarazí, je onen přiznaný minimalismus. Prostor celé horní etáže není zatížen kýčem ani zbytečností, vše tu je naprosto účelné, funkční. Může to působit až odosobněně, ale podtrhuje do kontemplativní výraz místa.
Spodní úroveň je prostornější a navazuje plynule na prostor dvora. Různá posezení, kus dvora i se zázemím pro rozdělávání ohně. Celé přízemí pak nabízí 145 metrů čtverečních užitné plochy, strukturované jako soukromé a intimnější prostory. Nachází se tu hlavní apartmá s vlastní koupelnou, další dvě odbočné ložnice s druhou koupelnu. A také flexibilní pracovní a volnočasové prostory, které se všechny díky svažitosti pozemku obrací přímo do okolní krajiny.
Na principy Boom House tu silně upomíná ona minimalistická, ale taktilní architektura. Jednoduché objemy, efektivita, racionalita a čisté formy.
Vnitřní propojení koridorem a schody doplňuje spojení vnější. Terasy sestupují ze svahu a nabízejí rozmanité způsoby, jak se propojit s terénem i domem. A přináší tím další verze toho, co může Intervalle nabídnout. Můžete se kochat z vyvýšených výhledů na jezero, anebo se ztratit, ponořit do lesního ticha mezi stromy. Zajímavostí je, že tyto terasy narušují hierarchii obou podlaží a vlastně rozbíjí představu klasického rozdělení výškových úrovní.
Díky svým promyšleným proporcím, vytříbené paletě materiálů a citlivé integraci ztělesňuje Intervalle představu toho, jak trávit čas v přírodě, a přitom v pohodlí. Složitý terén se tu stává nástrojem designu, který vytváří duální kompozici a propojuje dům s krajinou v téměř bezešvě hladký celek. Je to ukázka velmi klidné, přesné a kontextuální architektury. Ne okázalé, ale hluboce promyšlené.
