V době, kdy většinu světa vnímáme skrze obrazovky, se design vrací k tomu nejzákladnějšímu: haptickému prožitku. Materiály, struktury i světlo nás znovu učí vnímat prostor tělem, ne jen očima.
Text: Eva Slunečková
Foto: Archiv
Vědecké studie potvrzují, že dotek prokazatelně snižuje hladinu stresu v těle. Zatímco digitální modré světlo nás udržuje v neustálém napětí, kontakt s přírodními materiály nám pomáhá zpomalit a regenerovat. Tuto přirozenou biologickou potřebu dnes designéři staví do popředí jako protiváhu k dominanci vizuálních vjemů. Zrak je prvním filtrem, který prostor vyhodnocuje z dálky, ale hmat nás s ním skutečně propojuje. Luxus se tak redefinuje jako haptický zážitek – okamžik, kdy se konečky prstů dotknete surového kamene nebo ucítíte strukturu dřeva. Naše smysly volají po něčem, co má skutečný tvar, hloubku a čeho se můžeme reálně dotýkat.
SMYSLOVÝ LUXUS
Švýcarský architekt Peter Zumthor pracuje s betonem, kamenem a dřevem tak, aby materiály působily přímo na naše emoce. Beton v jeho podání ožívá – skrze svou specifickou texturu dodává interiéru hmatatelný charakter, který vás vybízí se ho dotknout. Mistrovským příkladem jsou termální lázně ve Valsu, kde Zumthor vrství lokální kvarcit s takovou precizností, že architektura doslova splývá s okolní krajinou.
Podobně uvažuje i Vincent Van Duysen, mistr útulného minimalismu, pro kterého je hmat základním stavebním kamenem. Kombinuje hrubé, drásané dřevo s jemným, ručně tkaným lnem, chlad kamene s hřejivostí vlny. Výsledkem jsou prostory, které přirozeně vybízí ke zklidnění.
POD POVRCHEM
Italské studio Formafantasma posouvá design z estetické roviny do té výzkumné. Zakladatelé Andrea Trimarchi a Simone Farresin nevnímají strukturu a hmatové vjemy jako dekoraci, ale spíš jako cestu k pochopení původu věcí. Skrze surovost materiálů – od lávového prachu po recyklované kovy – nás nutí vnímat ekologické souvislosti a hodnotu zdrojů, ze kterých náš moderní svět vzniká. O jejich výjimečnosti svědčí prestižní spolupráce s domy jako Ferrari, Prada či Hermès a fakt, že jejich díla patří do stálých sbírek prestižních institucí, jako jsou newyorské Museum of Modern Art nebo londýnské Victoria & Albert Museum.
NÁBYTEK, NEBO SOCHA?
Mnozí designéři usilují o dokonalou hladkost, britská designérka Faye Toogood jde opačnou cestou. Její nábytek se nebojí masivnosti a sochařských tvarů, které působí téměř prehistoricky, a pozor – její tvůrčí proces zcela vynechává digitální nástroje. Své návrhy nejdříve modeluje jako malé makety z ateliérového odpadu – drátů, kartonu nebo hlíny. V jejích dílech tak zůstávají otištěny rýhy nástrojů a stopy prstů a výsledkem je design, který přiznává lidský faktor v každém detailu.
Dokazuje to i její série Assemblage 7: Lost and Found z roku 2025, kde pracovala na pomezí sochařiny a produktového designu. Vedle těchto monumentálních kusů ale Toogood navrhla třeba i hravý sedací nábytek Gummy, který tvarem připomíná gumového medvídka. Vyrábí se tradičním způsobem ve Velké Británii z kvalitních lokálních materiálů, jako je měkoučké bouclé nebo mohér. A vězte, že kdo ho má doma, už si jinam ani nesedne.
I když, možná si vybavíte její známou židli oblých tvarů na mohutných nohách Roly Poly, kterou navrhla v roce 2014. O čtyři roky později ji uvedla na trh ve spolupráci s italskou značkou Driade, aby se stala bezkonkurenčním celosvětovým bestsellerem. Toogood vrací věcem jejich fyzickou váhu a sednout si do kteréhokoliv jejího křesla je zážitek.
SVĚTLO A HLOUBKA
Povrchy tak hladké, až působí jako hladina vody. Člověk má nutkání se jich dotknout, aby se ujistil, že jsou pevné a že se mu prsty do hmoty nezaboří. Takovou hru se smysly rozehrává Sabine Marcelis. Její práce s pryskyřicí a sklem navozuje iluzi tekutosti, která je ve skutečnosti výsledkem brilantní práce se světlem a hloubkou. Jen se podívejte například na konferenční stolky Lokum nebo zrcadla Fade Mirrors či Fold 3.
Na tuto estetiku navazuje i Laurids Gallée, jeden z nejvýraznějších talentů současné scény, který u Marcelis sbíral zkušenosti. Gallée posouvá práci s pryskyřicí směrem k organickým tvarům a hře barevných přechodů. Jeho nejnovější počin však míří k nám, do tradice českého skla. Pro Moser vytvořil kolekci Axis, která je naopak geometrická a umně kombinuje tradiční řemeslo 169 let staré sklárny s typickým charakterem Galléeho prací.
Hru s tekutostí v dynamickém měřítku předvádí Martin Gallo v objektu Splash pro Lasvit. Instalace se skládá z desítek organických prvků, které vypadají jako voda rozstříknutá do vzduchu a zmrazená v kratičkém zlomku sekundy. Když se objekt shora nasvítí, rozehrává v interiéru hru světelných odlesků, které na stěnách vytvářejí efekt jemně se pohupující vodní hladiny.
KONTRAST
Designér Johan Pertl využívá technologii taveného skla k tomu, aby v jednom objektu ukázal dvě protikladné podoby: vedle vyleštěných ploch nechává zaznít i jeho surové části, které nesou otisk formy. Tento přímý kontrast mezi hladkostí a hrubou strukturou bourá zažitou představu o skle jako o něčem křehkém a dokonalém a dostává do předmětů vrstevnatější emoce.
Inspirace polární září se promítla do kolekce Aura, kterou pro Moser navrhl její umělecký ředitel Jan Plecháč. Kolekci tří váz dominují barevné valéry přecházející od modré k zelené, přesně jako u polární záře. Tuto trojici doplňují mísy a vázy v dalších barevných variantách. Jejich klíčovým prvkem je technologicky náročný matný brus. Ten je pro skláře mnohem obtížnější než klasický lesk, protože na povrchu neodpustí sebemenší chybu. Aura také přináší hmatový kontrast, zatímco vnitřek vázy je organicky oblý a jemný, vnější geometrický brus je ostrý a připomíná osekaný ledový blok.
ZACHUMLEJTE SE
Zatímco sklo nebo dřevo vnímáme konečky prstů, textil je materiál, který komunikuje s celým naším tělem. Vnáší do domovů nezbytnou měkkost a teplo. Česká značka Marieli staví svou filozofii právě na tomto hlubokém smyslovém prožitku. Hedvábí, vlna nebo kašmír fungují téměř terapeuticky. Díky své přirozené váze a hebkosti dokážou odbourávat stres a navodit pocit bezpečí. Taky vrací do ložnic tradici prachového husího peří, které nabízí ten specifický pocit těžké peřiny, jaký známe z dětství u babičky, ale v moderním provedení.
A co textil na zeď? Umělkyně Lucie Rosická ukazuje, že na stěnách nemusí viset jen fotografie a obrazy. Její velkoformátové tapiserie s tematikou osobních zpovědí vnášejí do galerií i interiérů další rozměr měkkosti. Rosická do svých děl záměrně integruje haptické prvky a diváka tím vybízí k přímému kontaktu. Tento přístup mění způsob vnímání umění – zatímco malířské techniky mohou být vzdálené, s materiály, které denně nosíme na těle, máme všichni bezprostřední zkušenost.
DOMOV PRO VŠECHNY SMYSLY
Belgický designér, starožitník a kurátor Axel Vervoordt ve svých interiérech uplatňuje japonský princip wabi-sabi, který oslavuje přirozené stárnutí a proměnlivost věcí. Podle Vervoordta má popraskané dřevo, zoxidovaný kov nebo hrubý textil mnohem větší hodnotu, než má dokonale vyleštěný výrobek. Patina není vada, ale důkaz kvality a ukazuje, že nám předměty slouží víc než jednu sezonu.
Zkuste se teď na moment rozhlédnout kolem sebe. Po čem sklouzne vaše ruka, když procházíte obývacím pokojem? Vnímáte strukturu dřeva nebo měkkost tkanin? Právě schopnost prostoru ukotvit nás skrze hmat je to, co odlišuje pouhý interiér od skutečného domova. Stačí vzít do ruky oblíbený hrnek, zabalit se do deky nebo se opřít o desku stolu. V těch nejobyčejnějších momentech, když se přestanete jen dívat a začnete vnímat povrchy a materiály, poznáte, jestli jste si doma vytvořili místo, které vám přináší skutečnou radost. Až si příště půjdete vybírat nový kousek do bytu, nedejte jen na první pohled. Zkuste na moment zavřít oči a nechat promluvit také hmat.
