S ředitelem Moravské galerie v Brně Janem Pressem si o jeho práci a rodném Brnu povídala Michaela Kádnerová.
Než nastoupil do role ředitele, zdálo se, že vizi Moravské galerie v Brně už není možné posunout dál nebo změnit. Dokázal, že opak je pravda. Do ředitelské kanceláře zasedl Jan Press před třinácti lety. Od té doby změnil vnitřní nastavení celé instituce, postavil nové stálé expozice, opravil několik budov. Zakládá si na dobrých vztazích s umělci i teoretiky a na nich buduje unikátní sbírku současného umění, designu a módy. Protože jsme kolegové, nějaký ten rok se známe a tykáme si, je tento rozhovor záznamem přátelského setkání.
Text: Michaela Kádnerová
Foto: Archiv Moravské galerie v Brně
Ty ses, Honzo, narodil v Brně?
Ano, Brno je moje rodné město. Můj otec pocházel z Brna, ale moje máma se narodila v Bělehradě… Její rodiče odjeli na Masarykovu výzvu budovat takovou tu slovenskou vzájemnost v Srbsku. Moje babička tam pracovala ve Škodových závodech na nějakém vyšším postu v administrativě. A moje maminka se tam narodila a prožila tam válku. Od konce války pak žila rodina v Brně. Můj otec pocházel z Brna z Černých Polí a s rodiči bydlel kousek od vily Tugendhat. Byl architekt, urbanista a maminka byla lékařka. Jsem dítě starších rodičů, oba už delší dobu nežijí.
A ty jsi i v Brně studoval a vystudoval. Prožil jsi tady celý život, nebo jsi žil i v jiném městě?
Měl jsem v životě takové krátké období, kdy jsem si myslel, že můžu žít jinde. Koupil jsem a začal opravovat krásný dům na Pálavě, ale nakonec jsem se tam neodstěhoval. Poměrně brzy jsem pochopil, že nejsem dost motivovaný k životu mimo město, že bych tak žít asi ani neuměl… To byla vlastně jediná moje epizodka pokusu života mimo Brno. Ten dům jsem zase prodal a vrátil jsem se zpátky. Dnes je na tom místě Café Fara.
Potřebuješ k životu město?
Pálavu jsem miloval a miluji tak trochu sentimentálně. Je to pro mě živá vzpomínka na dětství. Tehdy to bylo trochu jiné, když se jelo z Brna na Pálavu, byl z toho celodenní výlet. Bylo to vzácné. Dnes tam z Brna dojedete za půl hodiny a lidi to jezdí na otočku autem. Někteří dokonce pracují v Brně. Já jsem si ale Pálavu zidealizoval, že to je ta Provence, že je to moravské Toskánsko. Prostě jsem to miloval, ale ukázalo se, že to není život pro mě. Dnes je to navíc takové předražené Toskánsko.
A co máš na Brnu nejraději?
Brno má skvělou polohu. Je to kousek do Rakouska, do Itálie nebo na Slovensko. Je obklopené přírodou, z jedné strany kopce, z druhé strany rovina. Je tak akorát k životu a není až tak velké, že se ještě na ulici náhodně potkávám se známými nebo kamarády. To mám rád.
A máš tedy v Brně nějaké oblíbená místa, kde se setkáváš s přáteli, a jsou to ta tvoje místa?
Dostupnost umění a obecně kultury širokém slova smyslu je v Brně skvělá. A právě v místech, kde se odehrává kulturní dění, se nejčastěji potkávám s přáteli. Protože mám čtyři děti a nejmladší ještě chodí do školky, tak už nemám tolik času. Ta moje místa už proto nejsou hospody jako dřív. Spíš chodím na divadelní představení, na výstavy, eventy… Ale velice často jezdíme s rodinou v sobotu a neděli na výlety. A je zvláštní, že často na těch hezkých místech potkáváme známé. Ta pěkná místa asi přitahují podobné lidi.
Vím, že jsi studoval stavební fakultu VUT, ale vysokoškolský titul jsi nakonec získal z dějin umění a muzeologie. To je poměrně zajímavý obrat…
Ono je to vlastně docela prozaické. Vystudoval jsem stavební průmyslovku, táta byl architekt. Tak jsem přirozeně pokračoval na stavařinu na VUT. Dokončil jsem první ročník a měl jsem těžkou autonehodu. Ta mě přinutila přemýšlet, co dál. Měl jsem vážně poraněnou krční páteř a na půl roku ochrnul na pravou ruku. Pokračovat ve studiu, kde se musí rýsovat, pro mě bylo prakticky nemožné. Tak jsem se toho půl roku, co jsem se léčil a rehabilitoval, učil psát levou rukou a v nemocnici jsem se připravil na přijímačky na dějiny umění. Ty mě vždycky zajímaly a k architektuře nemají zas tak daleko…
Takže kunsthistorie byla ze začátku trochu z nouze cnost, ale nakonec srdcovka?
Vlastně se ukázalo, že je to srdcovka. Asi doživotní.
Oba jsme kunsthistorici. Mně maminka připomínala, že kunsthistorie je obor na vdávání…
Tak to mám štěstí, že jsem začal studiem maskulinního oboru. (smích)
Tahle kombinace zájmu, jakkoliv se může zdát trošku odtažitá, je pro tvou práci ředitele velké galerie ideální. Spojuje management, strukturální uvažování, projektové vedení i znalost umění…
Aniž by to byl původní záměr, hodně mi to pomohlo a ukotvilo mě to. Možná tahle kombinace školení vede k nějakému jinému typu přemýšlení. Zkušenost se stavařinou, projektovým vedením i kunsthistorií mi velmi pomáhá v práci v galerii. Nejen v programovém a koncepčním vedení, ale také protože v podstatě neustále od mého nástupu procházíme i stavebními proměnami, rekonstrukcemi a adaptacemi našich budov. Díky základům stavařiny i školení v historii umění a muzeologie jsem schopný porozumět řadě těchto témat. Práce v galerii je o neustálé proměně, o růstu, budování.
Bude to bezmála 20 let, od kdy jsi s Moravskou galerií v Brně spojený. Prošel jsi jí profesně téměř od sklepa až po piano nobile…
Ano, je to tak. A myslím, že je to ten nejlepší způsob, jak té instituci porozumět jako organismu a pochopit, kde se dá na jejím fungování a působení něco změnit nebo zlepšit…
Dlouhých 13 let v ní působíš jako ředitel a těch změn za tu dobu bylo hodně. Které to byly a podařilo se je všechny uskutečnit? Je něco, co bys ještě proměnit chtěl?
Když jsem do Moravské galerie nastoupil, bylo pro mě velkým překvapením, jak elitářsky byla orientovaná, a to nejenom jako svým programem, ale i vystupováním k veřejnosti.
Tento přístup vedl k určité izolovanosti, odtrženosti od návštěvníků. Jsem přesvědčený, že program v galerii nelze dělat jen pro úzkou skupinu znalců a vědeckých pracovníků. Galerie nesmí odrazovat návštěvníky jen proto, že s nimi jedná nelaskavě nebo povýšeně. Měl jsem pocit, že se o návštěvníka málo staráme, že mu galerii málo nabízíme a otevíráme. Chtěl jsem k nám lidi skutečně přivést a docílit toho, aby se u nás pohybovali bez ostychu a vnímali galerii jako prostor, který je také jejich. Přál jsem si, aby to otevírání veřejnosti nebyla jen fráze, a tak jsme zrušili vstupné do stálých expozic. A to mnohonásobně zvýšilo návštěvnost. S tím se začala paradoxně proměňovat i galerie, především zevnitř. Najednou byl v centru pozornosti návštěvník. Když už jsme ho do galerie přivedli, museli jsme o něj začít pečovat, aby se k nám vracel. V jednotlivých objektech jsme vybudovali kavárny a nabídli řadu dalších služeb. Podstatou tohoto návštěvnického obratu bylo, že jsme se k návštěvníkovi dali pocítit, že nám na něm záleží. Zúžili jsme místo pro administrativu a zvětšili prostor pro výstavy a celou škálu různých doprovodných programů. Klíčové změny přirozeně provázely i drobné kontroverze. Někteří zaměstnanci se změnám bránili, protože byli zvyklí chodit po dříve liduprázdných expozicích v papučích…
To otevírání veřejnosti tedy neznamená, že by galerie produkovala podbízivý program, ale spíš že vstřícně pracuje s publikem. K tomu patří i děti. Pro malé návštěvníky jsou tu dnes již proslavené a populární dětské vernisáže. Jejich prostřednictvím se děti, ale také jejich rodiče a prarodiče, učí chodit do galerie a nemít ostych z umění, které jim na první pohled třeba není úplně blízké. Ale touhle jemnou silou galerie vychovává různé generace k tomu umění vnímat a třeba mu i porozumět.
Ano, o tomhle jsem vlastně snil a sním. Těm našim prvním malým návštěvníkům dětských vernisáží je dnes 18 a někteří mají už přes 20 let. Vracejí se, a to je skvělý pocit. Podařilo se nám změnit, co galerie vlastně dříve neuměla – získávat si příznivce od malička, vychovávat potenciální milovníky umění a třeba jednou i budoucí mecenáše a sběratele. Nabízíme jim program a prostor galerie jako příležitost k objevování. Lektorské oddělení vytváří mnohovrstevnatou nabídku aktivit, ať už to jsou dětské vernisáže, výtvarné dílny s různými technikami, s různými tématy, letní art campy a další věci, které patří k péči o dětského nebo mladého návštěvníka.
A pak je tu i specifická cílová skupina, tak zvaní eventoví návštěvníci. Ti se vytříbili změnou vnitřního programového nastavení, které se mohlo zdát jako kontroverzní. Začali jsme programově rozdělovat jednotlivé domy, takže každá naše budova, kterou galerie spravuje, má svoji dramaturgii. Nejzásadněji se změny dotkly Uměleckoprůmyslového muzea. Vrátili jsme se k jeho kořenům a vybudovali program s titulem Art, Design, Fashion, jež jsme představili těsně před covidem. Tato náplň si za tu dobu vypěstovala svůj vlastní – řekl bych – fanklub. Tím, že jsme jednotlivé budovy věnovali odlišným obsahům a programům, jsme pokryli různé cílové skupiny. Pro některého návštěvníka je třeba těžce pochopitelné moderní volné umění, ale to, co ho zajímá, nachází v Uměleckoprůmyslovém muzeu ve vystavovaném designu nebo módě. Právě tento obsah, na jehož sbírání se soustředíme, galerii generuje zajímavou skupinu příznivců a podporovatelů, které s tímto segmentem souvisejí. Kromě klasických milovníků těchto oborů jsou to podnikatelé, firmy a mnohdy banky.
Které budovy Moravská galerie v Brně obhospodařuje?
Hned sousední dům vedle budovy Uměleckoprůmyslového muzea je Pražákův palác, který se programově věnuje modernímu a současnému umění. Je to vlastně velký novorenesanční luxusní palác, který byl poněkud nešťastně stavebně proměněn v galerii moderního a současného umění. Potom spravujeme Místodržitelský palác, bývalý augustiniánský klášter, soubor barokních budov, který neslouží svému účelu od josefínských reforem. Sloužil jako kanceláře pro správu celé Moravy a v období komunismu tam bylo zřízeno Muzeum dělnického hnutí. Moravská galerie ho získala hned začátkem 90.let. Ten dům je pro nás takový nejkomplikovanější, protože od doby komunismu neprošel zásadnější rekonstrukcí, pouze adaptací na Muzeum dělnického hnutí. Mým velkým přáním je provést jeho generální rekonstrukci. Zatím se nám to daří realizovat postupnými kroky podle návrhu ateliéru Chybík Krištof, ale věřím, že tak se nám podaří celý ten palác zrekonstruovat. Moravská galerie také provozuje dvě další unikátní stavby – domovní galerii v Jurkovičově vile v Brně, což je vlastní dům Dušana Jurkoviče a muzeum v rodném domě Josefa Hoffmana v Brtnici. Aby toho nebylo málo, měli jsme dosud veřejnosti nepřístupný depozitář galerie v Řečkovicích, kde jsou uloženy veškeré sbírkové předměty galerie, které nejsou zrovna v expozicích nebo výstavách. K tomu jsme v roce 2024 přistavěli novou část otevřeného depozitáře tak zvané OPEN DEPO, jehož koncept zpřístupnění je v Evropě zatím unikátní. Takže proces otevírání a hledání nových inovativních způsobů prezentace umění je spojený třeba právě s novým depozitářem otevřeným návštěvníkům. Nebojíme se jít novým směrem a hledání nových způsobů prezentace umění je pro Moravskou galerii typické. Zavedli jsme jako první galerijní instituce v Česku dobrovolné vstupné a zpřístupnili otevřený depozitář všem návštěvníkům. Věřím, že třeba tohle se jednou stane samozřejmým standardem.
Vraťme se na začátek. Za jakých okolností jsi do Moravské galerie přišel?
Moje působení v galerii vlastně začalo v Jurkovičově vile. Než jsem do ní nastoupil, pracoval jsem jako projektový manažer v oblasti rekonstrukce různých kostelů a far. Do Moravské galerie jsem tak přišel jako projektový manažer pro rekonstrukci právě získané vlastní Jurkovičovy vily. Takže to je můj počátek a často na to vzpomínám. A od té doby probíhají další a další rekonstrukce.
Člověk, který vede takhle velkou instituci, která spravuje celou řadu budov, se někdy může cítit trochu osamoceně, přestože má spoustu spolupracovníků. Co pro tebe osobně byla nebo je největší výzva?
Chtěl jsem, abychom nepracovali jen s lokálním publikem. Přál jsem si, aby galerie měla celorepublikový charakter. Pro mě byla velká výzva celá ta proměna Uměleckoprůmyslového muzea a jeho zaměření na design, s čímž měli mnozí odborní pracovníci velký problém. Dnes se to zdá být samozřejmé. Postupně přidáváme i módu a další témata spojená s designem, třeba módní fotografii a další. Velkou výzvou i možností prezentovat český design i galerii v zahraničí pro nás bylo uspořádání výstavy Made by Fire v Miláně, Praze a následně i v Brně. A je pro mě hodně potěšující, že se nám podařilo se propojit pražskou scénou, která začala vnímat Moravskou galerii jako relevantního partnera a naprosto integrální součást provozu jak umění, tak designu. Velkou zásluhu na tom má spolupráce s Janou Zielinski a agenturou Profilmedia, která je pořadatelem nejstaršího evropského festivalu designu Designblok a nejvýznamnějších oborových cen Czech Grand Design.
Myslím si, že se nám daří udržet si dobrou pozici i ve volném umění. Zakládáme si na dobrých vztazích a také díky nim se nám podařilo získat rozsáhlou sbírku konceptuálního umělce a teoretika Jiřího Valocha. Program Pražákova paláce můžeme díky tomuto daru vést v této linii, díky níž galerie získává dobré renomé v rámci republiky i zahraniční. To, že děláme věci regionálně dobře a ono to má celorepublikový dopad a dopad do zahraničí, to je pro mě ohromná satisfakce. Fakt, že za námi jezdí stovky kilometrů kurátoři, umělci, designéři a dává jim to smysl, mě naplňuje radostí, že to děláme dobře.
Co Moravská galerie chystá a z čeho máš radost?
Velkou radost mám z rozsáhlé retrospektivní výstavy módní návrhářky Liběny Rochové Doteky v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Brně. Ta výstava je přelomová v mnoha směrech. Není to jen rozsahem, formou a úrovní, které jsou, troufám si říct, evropské. Ale také tím, že jde o aktivní módní designérku, která galerii věnovala velkorysý dar – velkou část svých mnoha kolekcí. Právě vzniká publikace a dokumentární film, takže jde o komplexní prezentaci vynikajícího umělce.
A do toho stále připravujeme další výstavy. Ale z hlediska investic, je pro nás velkou výzvou plán v příštím roce zrealizovat druhou etapu rekonstrukce Místodržitelského paláce. V těchto nových prostorech by měla vzniknout nová stála expozice.Děkuji ti za rozhovor a přeji Moravské galerii, aby svým působením dál kultivovala kulturní nabídku a Brňané se i díky ní cítili ve svém městě dobře.
