Studio Chybík + Krištof patří mezi nejúspěšnější české ateliéry s bohatou praxí doma i v zahraničí. Proto může být překvapením, že Horácká multifunkční aréna v Jihlavě je první stavbou takovéto typologie v jejich portfoliu. Pozadí projektu jsme rozebírali v rozhovoru s Ondřejem Chybíkem.

Text: Matej Šišolák, Lucie Tranová
Foto: Archiv Chybík + Krištof

Pro vaše studio to byla první zkušenost s touto typologií. S jakými očekáváními jste do ní vstupovali?

To, že jsme do ní vstoupili poprvé, je pro naši práci vlastně docela příznačné. Podobně jsme kdysi poprvé vstoupili do územního plánování při spolupráci na Waltrovce, poprvé jsme dělali Expo v Miláně 2015, poprvé jsme navrhovali vinařství Lahofer a teď jsme poprvé dostali možnost navrhovat i jihlavskou arénu. Bylo to možné díky otevřené architektonické soutěži.

Je to záměr, že si soustavně hledáte nové typologické výzvy?

Nevím, jestli bych to nazval přímo záměrem, ale ta diverzita nás určitě zajímá. Pokaždé, když něco postavíme, můžeme si znalost z jedné typologie přenést do jiné. A myslím, že je to vidět i na Jihlavě. Třeba u vinařství Lahofer se nám podařilo spolu s klientem přinést do moravské krajiny zvlněný amfiteátr pro tisíc lidí. Podobný prvek se pak objevil i v Jihlavě, mezi nárožním objektem a samotnou arénou. V dnešních chladných dnech tam ten prostor funguje i jako venkovní tribuna, odkud je možné sledovat přenosy na velkoplošné obrazovce. Veřejnost se tam může dívat třeba na sportovní události pod širým nebem.

Když se vrátíme do historie, tak porota nejvíce oceňovala práci s místem, zatímco rezervy viděla spíše v řešení fasády. Zůstaňme nejprve u místa. Právě tomu, jak bude aréna obsluhovaná a zakotvená ve městě, jste zjevně přikládali velkou váhu.

To místo bylo naprosto zásadní. Aréna nestojí někde za městem, ale přímo ve městě. Dotýká se ulice Tolstého i Smetanových sadů, což je významný městský park. Naším cílem bylo promyslet, jak takový kolos, ke kterému zadání směřovalo, implementovat do rostlé struktury města.

Náš trik spočíval v tom, že jsme celý stavební program rozdělili do dvou objektů. Místo jedné velké bariéry uprostřed města jsme chtěli vytvořit prostředí, které tvoří i prostor mezi sebou. Nešlo tedy jen o fasády a architekturu, ale o jakýsi mikrourbanismus uvnitř sportovního distriktu. Zároveň jsme do návrhu zapojili i dvě stávající budovy, které bylo třeba zachovat – tréninkovou halu a administrativní zázemí. Místo aby budovy zůstaly cizorodými prvky, staly se součástí řešení a pomohly dotvořit urbanistickou strukturu, která je vstřícná ke svému okolí i k městu.

Jak tyto stávající budovy s vaším návrhem arény komunikují?

Byla to velká otázka, kterou jsme řešili prakticky až do posledních dní před dokončením. Podél tréninkové haly, která působila trochu jako uzavřená skladová budova uprostřed města, jsme investora přesvědčovali, aby se fasáda směrem k aréně mohla otevřít. Chtěli jsme do ní vložit okno, které z té šedé krabice udělá součást živé infrastruktury.

Původně jsme chtěli okno přes celou fasádu, nakonec má asi osm metrů, ale i tak díky němu člověk vidí, že uvnitř je tréninková plocha. Kdykoli jdu kolem, nebo když vidím fotografie, u okna stojí lidé a nakukují dovnitř. To je jeden z nejdůležitějších momentů, kdy by architekti měli přemýšlet o tom, jak se jednotlivé části města a staveb propojují, jak spolu mohou spolupracovat a jak z architektury a veřejného prostoru vytvořit atraktivní a přístupné prostředí. Bez takových propojek může místo působit cizorodě nebo nebezpečně.

Není tajemstvím, že Chybík + Krištof má silnou základnu v Brně, i když dnes navrhujete po celém světě. Měli jste předtím k Jihlavě nějaký vztah?

Historicky ne. Ale podobně jsme to měli i u jiných projektů, například v Hradci Králové, kde jsme vyhráli sídlo pro Lesy České republiky. Myslím si, že pro architekta je cenná schopnost přečíst lokální kontext, aplikovat na něj svoji zkušenost a svědomitou prací dojít ke specifickému řešení pro konkrétní místo. To je jedna z největších svobod, které naše profese nabízí. Ať už pracujeme v Mozambiku, nebo v Brně, principy jsou v něčem podobné.

A co vztah k hokeji?

Vztah k hokeji mám podobně nepřímý. Nikdy jsem ho aktivně nehrál, ale od čtrnácti let jsem chodil na Kometu v Brně s nejlepšími kamarády a občas tam zajdeme dodnes. Duklu sleduju mnohem více od chvíle, kdy jsme na stadionu začali pracovat. A mám radost, že se jí tam daří. Potěšilo mě, že projekt přijali nejen fanoušci, ale i širší veřejnost v Jihlavě. A když k tomu Dukla doma vyhrává, energie toho místa je o to silnější.

Stavba je multifunkční aréna. Přistupovali jste k ní takto od začátku? A v čem se liší návrh čistě hokejového stadionu od stavby, která má fungovat i pro úplně odlišné účely?

Multifunkčnost je zásadní proto, aby místo v centru Jihlavy fungovalo ideálně 365 dní v roce. A to se začíná osvědčovat. Multifunkčnost jsme se snažili propsat už do urbanistického řešení, včetně amfiteátru, o kterém jsem mluvil, ale také do samotné architektury.

Když do arény vstoupíte, materiálově je poměrně surová: pracuje především s betonem, ať už probarveným, nebo šedým, s přiznanými instalacemi a velkými prosklenými plochami. Zároveň jsme ale věděli, že nemá být jen sportovní halou, ale i kulturním prostorem. Proto jsme do ní přinesli vrstvu, která ji zjemňuje, která jí pomáhá osvětlením. Vedle světel na hrací ploše jsme použili i teplejší světlo o teplotě 2700 K, které vytváří příjemnější atmosféru. Martin Wichterle s firmou Bomma pro nás připravili svítící trojúhelníky z foukaného skla vyráběného ve Žďáru nad Sázavou. Máme tam i závěsy, které dávají prostoru jemnost a vlastně skoro divadelní atmosféru. Když vidím některé fotografie, říkám si, že to vypadá skoro jako divadelní scéna. Pro hokej to funguje skvěle, ale zároveň je to připravené i pro kulturnější využití.

U podobných staveb bývá důležité i samotné hlediště, aby bylo možné ho zvětšovat nebo zmenšovat podle typu akce. Má aréna v tomto směru nějaké technické vychytávky?

Máme demontovatelné mantinely i posuvné tribuny. David Karásek z mmcité, který mezitím koupil Kovostal, s námi spolupracoval i na výrobě sedaček. Ty mají ve spodní části výrazné prolisy, které pomáhají akustice a zároveň fungují jako jeden ze signifikantních prvků červeného interiéru.

Právě posuvnost prvních tří řad, které se dají zasunout pod kotel a tím rozšířit spodní plochu, se velmi dobře osvědčila třeba při Davis Cupu. Přestavba byla poměrně rychlá a prostor fungoval velmi dobře.

Zmínil jste sedačky, které vznikly na míru. Byla to spíš nutnost, nebo touha navrhnout si vlastní produkt?

Obojí. Na trhu je překvapivě málo sedaček, které by současně splňovaly nároky na cenu i kvalitu. Ty levné bývají malé, materiálově slabé a jednoduše to na nich vidíte. Naše sedačky jsou plastové, ve VIP-zóně čalouněné, ale přitom poměrně dostupné. Současně jsou dotažené do detailu: šroubky jsou zalícované, tvar je navržený tak, aby byl opravdu pohodlný.

Poprosili jsme Davida Karáska, protože máme ambici navrhovat i produkty. Připravujeme něco i s další designérskou firmou a bavili jsme se i s Italy o možnosti vytvořit vlastní produktovou řadu. Nejde nám ale o samoúčelnou potřebu mít všechno navrženo „našima rukama“. Spíš nás zajímá určitý princip Gesamtkunstwerku, tedy celistvého díla, který byl ve stavitelství dřív běžnější. Když jsme se dívali na vizualizace interiéru haly, přišlo nám důležité, aby byla rozpoznatelná i zevnitř.

A podle čeho ji člověk uvnitř pozná?

Určitě podle červeného probarveného prefabrikovaného betonu, z něhož je vytvořena základní konstrukce hlediště. A právě také podle sedaček s charakteristickými prolisy. Jsem rád, že jsme tu možnost dostali. Dnes už je z toho navíc produkt, který se dá použít i na jiných stavbách. Ale v Jihlavě funguje kombinace červené a těchto tvarových detailů opravdu dobře.

Zmínil jste prefabrikovaný beton a zároveň velmi unikátní stavbu. Jak jde tohle dohromady?

Prosadit v Jihlavě probarvenou prefabrikaci nebylo jednoduché. Nakonec se ale podařilo přesvědčit jednu Prefu u Prahy, aby zastavila běžnou výrobu, nalila do čistých kádí červený pigment a soustředila se pouze na výrobu pro tento stadion. Potom museli všechno pečlivě vyčistit, aby nezačali produkovat růžový beton.

Výrobně to bylo náročné i v dalším ohledu. Chtěli jsme, aby tribuna a celá konstrukce stadionu nebyla skládačkou z opakujících se segmentů, ale aby pracovala s křivkou. Každý segment je tedy jinak dlouhý a má trochu jiný rádius. Byla to velká výzva, ale podařilo se to. A to je pro nás důležité, protože jsme nepracovali s luxusními materiály typu mramoru nebo mosazi, ale s velmi obyčejnými, pragmatickými a trvanlivými materiály. Díky jejich tvarování jsme dosáhli výrazné prostorové kvality.

Ta kompaktnost kotle byla zásadní. Nechtěli jsme segmentovaný prostor, ale kompaktní celek. A probarvený beton navíc pomáhá orientaci, takže kdykoli v aréně vidím červený beton, vím, že jsem v zóně tribun.

A právě orientace je něco, co v aréně opravdu funguje. Měřili jste třeba, jak rychle lidé přichází a odchází do haly?

To měřili požární specialisté, kteří pracovali s digitálními evakuačními modely. Důležité je, že aréna vlastně nemá „zadní stranu“. Díky terénnímu rozdílu mezi Tolstého ulicí a Smetanovými sady, které jsou asi o šest metrů výš, jsme mohli propojení vyřešit amfiteátrem a pobytovým schodištěm navázaným na restauraci.

Předpokládám, že v létě tam může vzniknout velmi živá atmosféra. Díky svahu se nám zároveň podařilo všechny vjezdy do podzemí a zásobování orientovat pod úroveň parku, tedy pod úroveň spojovacího patra. Samotná aréna má v přízemí po celém obvodu prosklenou fasádu, takže se do ní dá velmi snadno vstoupit i opustit ji.

U podobných staveb je vždy důležité i to, kam schovat technologie, bez nichž se samozřejmě neobejdete.

Klient i město byli otevření tomu, aby se technologie umístily na střechu. Ta je navržena jako pobytová i vegetační, pomáhá biodiverzitě, zadržování vody i ochlazování prostředí. Voda při dešti téměř neodtéká, většinu zadrží substrát a následně se odpaří. Zároveň je na střeše běžecká dráha.

Technologie bývá na takových stavbách neuspořádaná a všudypřítomná. Nakonec jsme dospěli k tomu, že ji neumíme eliminovat, ale můžeme ji soustředit do konkrétních míst. Z původního návrhu inženýrů se nám podařilo dostat technologickou skrumáž jen do dvou zón na střeše. A když nejsou prvky rozptýlené všude, začnou tvořit kompaktní seskupení, ze kterého vzniká zajímavá estetika jakési střešní továrny.

Když běžíte po oválu, část trasy probíháte bez technologií, pak se objeví vlevo i vpravo, a zase zmizí. Je to symetrické a stalo se to součástí konceptu. Pro Jihlavu to není běžný obraz, ale myslím, že zážitek z takové střechy je velmi zajímavý.

Dráha je běžně přístupná veřejnosti?

Ano, funguje tam rezervační systém. Limit je padesát lidí kvůli statice a dynamice zatížení. Důležité ale je, že celý nárožní objekt slouží veřejnosti. V přízemí je multifunkční parter, nahoře restaurace a pivnice, dvě patra ubytování, pak posilovna a úplně nahoře tělocvična napojená na úroveň běžeckého oválu. Tělocvičnu využívají i školy. Děti tam mají „indoorové“ aktivity a pak jdou běhat na střechu.

Rozdělení na dvě hmoty byl od začátku váš záměr?

Ano, to vzniklo už během soutěže. Měli jsme trochu obavu, jestli Jihlava bude mít dost financí na realizaci celé stavby, takže rozdělení nabízelo i možnost etapizace. Zároveň to ale bylo důležité urbanisticky i z hlediska práce s veřejným prostorem.

Vraťme se ještě ke střeše. Ta zadržuje vodu, nese technologie, slouží veřejnosti – to všechno klade velké nároky na konstrukci. Jak funguje zastřešení arény?

Statika i dynamika jsou u tohoto typu stavby důležitými prvky. Spolupracovali jsme s pražským AD, které zpracovávalo projekt, a statické řešení bylo opravdu precizní. Naším cílem bylo vytvořit střešní konstrukci, která sleduje půdorysnou stopu arény. Nejde tedy o řadu velkých nosníků kladených jeden vedle druhého, ale o vějíř, který se rozevírá na obou vrcholech elipsy. Ten vějíř podporuje kompaktnost kotle a umocňuje jeho geometrii. Uvnitř je všechno černé, včetně posledního patra „skyboxů“ a klubové zóny. Když do prostoru zasvítí světlo, konstrukce se jemně leskne a vějíř je čitelný.

Samozřejmě je to prostor plný technologií, akustických panelů a velké kostky nad ledem. Zároveň je to prostor, který by se možná v budoucnu dal využít ještě jinak. Právě na jiné aréně teď uvažujeme o tom, že bychom vysokou konstrukční zónu zapojili i do nějaké speciální klubové funkce.

Dostali jsme se k akustice. V aréně se vedle hokeje konají i koncerty a víme, jak problematické někdy bývá ozvučení v podobných halách. Máte v aréně nějaká zvláštní akustická řešení?

Spolupracovali jsme s akustiky a inženýry, kteří počítali dobu dozvuku a odrazů. V interiéru je hodně textilu, který může na jednu stranu tlumit až příliš, ale podle dosavadních měření to vypadá dobře. Není to filharmonický sál, ale pro daný typ stavby je akustika víc než dostačující. Byl jsem tam na koncertě a fungovalo to dobře. Ve VIP-zónách se ještě dolaďovaly sekundární reproduktory, které zpočátku nebyly úplně sladěné. To ale byl spíš technický detail. Sama geometrie i kombinace tvrdých a měkkých povrchů fungují podle mě dobře.

Vraťme se k fasádě, kterou porota v soutěži zmiňovala jako rezervu. Oproti původnímu návrhu se nakonec proměnila asi nejvíc.

To ano, změna byla radikální. A já jsem porotě dodnes vděčný, že nám dala mandát se nad fasádou znovu zamyslet. Do soutěže jsme si netroufli jít s něčím příliš výrazným. Sám bývám v porotách a vím, že výrazné věci mohou někdy přebít kvality návrhu. Takže jsme tehdy navrhli bílou lamelovou fasádu, trochu opatrněji, možná i strategicky.

Podobný princip jsme použili na Expu v Miláně a věděli jsme, že by fungoval. Jenže během covidu, kdy jsme všichni seděli doma, jsme začali znovu skicovat a objevily se nové nápady. Začali jsme víc pracovat s barvou a s touhou udělat budovu, která bude opravdu výrazná. A to je u takové veřejné stavby důležité. Je financovaná z veřejných peněz, slouží široké veřejnosti a měla by být zapamatovatelná. Pracuje s identitou.

Zvlášť v prostředí hokeje, kde fanouškovství hraje velkou roli, asi nemohla zůstat úplně neutrální.

Soutěžní návrh byl příliš neutrální a nám samotným to vadilo. Postupně jsme navíc začali do Jihlavy jezdit častěji a město jsme si načetli. Je velmi gotické, v centru najdete domy se špičatými prvky, ale i gotické malby a heraldické motivy, v nichž se objevuje červená a trojúhelníky.

Znovu jsme si sedli nad skici a trojúhelníky nám přišly jako tvar, který je relativně levný na realizaci a přitom výrazný. Nebyla to žádná organická extravagance, kterou by nešlo ufinancovat. Výraznost domu je tak dána poměrně běžným materiálem, ale v jasné a rozpoznatelné podobě.

Udělali jsme nový set vizualizací, přijeli do Jihlavy a představili ho vedení města. Prvotní reakce byla zděšení. Přivezli jsme červenou trojúhelníkovou fasádu a nikdo nevěděl, co si s ní počít. My sami jsme jí tehdy neříkali ježek. To označení přišlo později a vlastně spontánně. Ale myslím, že architektura má být srozumitelná odborníkům i širší veřejnosti, napříč věkem. Chceme, aby byla inkluzivní a čitelná. Proto jsme si řekli, že se nenecháme odradit. Začali jsme řešit odstín červené, aby vycházela z jihlavské heraldiky i klubových barev.

A pak jsme udělali ještě jeden experiment. Ukázali jsme vizualizace dětem našich kolegů, zhruba od tří do devíti let, a poprosili je, aby arénu nakreslily. Dopadlo to až nečekaně dobře. Každé z těch dětí vzalo červenou barvu a nakreslilo dům s trojúhelníkem. Přijeli jsme za čtrnáct dní znovu do Jihlavy, ukázali dětské kresby a dostali jsme zelenou.

To je dost neobvyklý postup. Děláte to často, nebo šlo o spontánní nápad?

To byl čistě spontánní nápad, jeden z mnoha, které se v historii ateliéru objevily. Šlo o touhu přesvědčit vedení města, že výraznost je v tomto případě na místě. U kancelářské budovy bychom takový dům neudělali, u bytového domu ostatně také ne. Tady ale ten důvod byl.

Navíc nárožní budova je mnohem klidnější než samotná aréna. A právě díky ní je aréna v určitém odstupu, není to dům, který by na křižovatku křičel „jsem tady, červený a trojúhelníkový“. Ukazuje se až v druhém pohledu. I díky rozdělení do dvou objemů se nám podařilo vytvořit určité středoevropské vrstvení, které z našich měst dobře známe. A jsem rád, že právě to nakonec umožnilo prosadit výraznou červenou fasádu.

Kromě toho, že vám s přesvědčováním pomohly dětské kresby, spolupracovali jste na projektu i s renomovanými umělci. Na mysli mám jednak práci s fasádou, jednak sochu Krištofa Kintery. Kdy přicházely tyto vrstvy?

Jen bych upřesnil, že děti se nepodílely na samotném návrhu formy. Byly spíš nástrojem, jak ukázat, že i malé dítě dokáže ten symbol přečíst a nakreslit. Pokud to zvládne čtyřleté dítě, je to zapamatovatelný a inkluzivní znak.

Krištofa jsme oslovili ve chvíli, kdy mizel starý stadion, který tam dřív stál a který bohužel nešlo zachránit. V historii ateliéru jsme prohráli už řadu soutěží právě proto, že jsme navrhovali zachování domů, které investoři chtěli bourat. Tady nám ale bylo od začátku jasně řečeno, že záchrana není možná.

Přesto nám bylo líto, aby se veškerá paměť místa rozplynula jen do fotografií. Krištof pracuje právě se zbytky a stopami. Když přijel na místo, všiml si odřezků starých zábradlí, kterých se po desetiletí držely generace fanoušků Dukly. Byly příjemně ošoupané, s nánosy barvy z opakovaného přetírání. Krištof tuhle stopu zachoval a z trubek vytvořil monumentální, ale zároveň velmi jemnou prostorovou sochu s názvem Prohra, souhra, výhra.

Takhle vznikla instalace na rozhraní rekonstruovaného parku a nové arény, kterou jihlavské veřejnost tvrdě zkritizovala, na druhou stranu jsme něco takového od středně velkého a spíše konzervativního města čekali. V kontrastu s objemností arény působí Kinterova jemná práce fantasticky.

A jak veřejnost přijala práci Lukáše Kijonky?

Myslím, že udělal velmi dobrou práci. Když jsem byl na Davis Cupu, našel jsem bez problémů svoji sedačku v jedenácté řadě. To je podle mě první známka toho, že orientační systém funguje.

Lukáš Kijonka je jeden z nejtalentovanějších grafických designérů své generace. Nedávno vyhrál i velmi diskutované logo Mikulova a myslím, že z něj může vyrůst nový Najbrt. Věci, které dělá, jsou extrémně kvalitní a koncepční.

Spolupracujeme s ním dlouhodobě, například nám dělal vizuální identitu Ex Lovers, naši první monografii a postupně se stal důležitou součástí našich projektů. Stejně jako jsme od začátku věděli, že potřebujeme krajinářské architekty, protože domy nestojí ve vzduchoprázdnu, postupně jsme pochopili, že stejně důležitá je i poslední vrstva a nejjemnější vrstva, což je grafický design.

A konkrétně v jihlavské aréně dělal orientační systém a ještě něco dalšího?

Vytvořil orientační systém a zároveň pracoval i s fasádou. Tam, kde není orientace, se objevují piktogramy a půdorysné schéma, aby člověk hned od vstupu věděl, kudy se vydat. A na jedné plné části prosklené fasády vznikly ilustrace, takové alegorické výjevy z Jihlavy.

Zatímco Krištofova socha je velmi abstraktní, Lukášova grafika je doslovná, až trochu postmoderní a vědomě hraničí s kýčem.

Když už jsme u přijetí projektu, jen letmo jsme se dotkli samotného investora. Vy máte s veřejnými zakázkami i veřejnými prostředky poměrně velké zkušenosti. Tady se navíc podařilo udržet rozpočet, což je u tak velké stavby pozoruhodné. Jaká byla spolupráce s městem?

Byla velmi dobrá, a to díky několika konkrétním osobnostem. Projekt podporovali jak primátorka, tak i primátor, kteří se v jeho průběhu vystřídali. Jihlavská aréna byla trochu jako brněnské nádraží, kdy se dlouhá léta debatovalo, zda má zůstat v centru, nebo se přesunout jinam. Nakonec zůstala v centru a pro město to byla priorita.

Velmi důležitá byla také Alena Kaňková, šéfka investic. Přísná žena, které jsme se všichni trochu báli, ale zdravě. Dokázala celý proces udržet v rovině, kde se věci nepřehřívaly a nikdo se s nikým nerozhádal. Přišla ze soukromého sektoru, měla zkušenost, a díky tomu jsme mezi sebou měli respektující vztahy.

A pak tam byl ještě jeden naprosto zásadní člověk: architekt, který je zároveň politikem. David Beke vystudoval architekturu, vrátil se do Jihlavy, začal dělat vlastní praxi a vstoupil do místní politiky. Svoji energii soustředil právě na veřejné investice, novou infrastrukturu a spolupráci s architekty. To je do velké míry jeho dílem.

Přijetí arény veřejností podle mě nestojí jen na kvalitě návrhu. Velkou roli sehrálo to, jak byla stavba vysvětlována a komunikována. David Beke sedm let průběžně natáčel videa na YouTube, v nichž dokumentoval přípravu projektu, stavbu i dokončování. Jeho videa měla desítky tisíc zhlédnutí a stovky, možná tisíc lidí osobně provedl stavbou. Dnes tak v Jihlavě spousta lidí aspoň trochu ví, jak taková aréna vzniká, protože mohli sledovat její proces. To, že baly aréna přijata a že ji dnes v Jihlavě mají rádi, není zásluha estetiky nebo našeho řešení, myslím, že je to především o tom, jak byla hala komunikovaná veřejnosti.