Yvette Vašourková je jednou z hlavních tváříCentra pro středoevropskou architekturu, jež se dlouhodobě snaží kultivovat prostředí ve střední Evropě prostřednictvím médií, výzkumných i neziskových projektů. Cílem je podporovat kvalitní projekty, kultivovat prostředí a skrze jednotlivé procesy také určitým způsobem vzdělávat společnost. Jednou z nedávno uzavřených soutěží organizovaných CCEA byla také soutěž na exponované místo v historickém jádru Prahy: na piazzettu neboli náměstí Miloše Formana.

(Rozhovor k dispozici také jako podcast v podcastové sérii Kazisvěti)

Text: Matej Šišolák
Foto: Archiv CCEA

Jak tato soutěž vznikla a co jejímu vypsání předcházelo?

K projektu jsme se dostali přes samotného klienta, tedy investora a současného majitele hotelu Fairmont, původně InterContinental Praha, který prošel rozsáhlou rekonstrukcí. Součástí hotelu je i prostor před ním, který dnes označujeme jako piazzettu, ačkoli už nějakou dobu nese specifický název náměstí Miloše Formana.

Zásadní bylo, že klient hledal způsob, jak tento prostor nově definovat. Důležitým tématem byl přesun vjezdu do podzemních garáží, který v původním řešení ze 70. let vedl středem piazzetty. Ve výsledku šlo spíše o účelový předprostor pro automobilový provoz než o skutečný veřejný prostor. Záměrem investora i architekta bylo tento vjezd odstranit a prostor kultivovat. Zároveň ale nešlo jen o urbanistickou nebo architektonickou ambici. Bylo potřeba vyřešit i technické náležitosti, jako jsou schodiště, výtah, vzduchotechniku a další provozní prvky, které musí v určité podobě vystoupit až na povrch piazzetty. Bylo nutné najít řešení, které dokáže skloubit veřejný prostor s technickým zázemím.

Bylo by dobré připomenout, že se soutěží se původně nepočítalo. Architekt Marek Tichý nejprve navrhl na tomto místě budovu, která vzbudila velmi negativní reakce – možná až nezaslouženě.
Je důležité popsat, proč se klient vůbec rozhodl prostor řešit. Na jedné straně byla snaha kultivovat samotné náměstí, na druhé straně potřeba integrovat technické provozy. A prvním krokem byla interní soutěž. Šlo o soutěž mezi pěti studii a návrh Marka Tichého v ní zvítězil. My jsme do této fáze nevstupovali. Chci ale připomenout, že investor už tehdy měl k dispozici několik různých názorů a přístupů. Zajímavé je, že návrh Marka Tichého ve výsledku zastavoval prostor nejméně. Přesto se ani nám osobně nejevil jako nejvhodnější odpověď na otázku, jak řešit veřejný prostor před hotelem ze 70. let.

Jednalo se o „pavilon“ na nároží Bílkovy a Pařížské ulice, s přízemím a dvěma nadzemními podlažími. V určité chvíli se to jevilo jako nejvhodnější řešení, a to i v kontextu konceptu Staroměstské brány, který měl řešit širší vztah veřejných prostorů kolem hotelu a jeho napojení na osu Pařížské ulice. Právě tento návrh ale vyvolal silnou reakci, zejména mezi obyvateli Prahy 1. Na jejich podněty pak reagovala městská část i magistrát, protože jde o mimořádně citlivé území v historickém jádru města.

V té chvíli jsme byli, mimo jiné i na základě doporučení ze strany magistrátu, přizváni k tomu, abychom připravili otevřenější architektonickou soutěž. Smyslem bylo, aby vítězný návrh sloužil jako podklad pro změnu územního plánu a stal se výchozím rámcem pro další postup. Jednání byla postupná a zpočátku se objevovaly i snahy proces zjednodušit. Nešlo ani tak o to soutěž obejít, ale spíš o představu, že by se mohlo vycházet z urbanistického principu návrhu Marka Tichého, tedy z pavilonu v nároží. S tím jsme se ale neztotožňovali. V některých momentech jsme se s klientem rozcházeli, pak jsme se znovu vraceli k debatě.

Po několika měsících jsme představili koncept, který nakonec dal soutěži i jméno – RaumScape. Navrhli jsme, že se prostor bude řešit komplexně, nikoli jako kombinace předem uvažované stavby a „zbytku náměstí“. Nakonec byl tento přístup přijat jak klientem, tak radou Prahy 1. Představili jsme jej i vedení městské části a byl akceptovaný jako přístup, který nepředurčuje vznik jedné konkrétní stavby, ale chápe prostor jako vrstevnatý a integrovaný celek.

Když jste formulovali zadání, vycházeli jste i z otázky, o jaké místo se jedná. Před prostorem hotelu se dnes mluví o náměstí, ale zaznívají i názory, že jde spíše o proluku, která by se měla zastavět. Jak daleko do minulosti jste při úvahách o jeho budoucím využití šli?

Zabývali jsme se tím velmi intenzivně, protože právě tady se různé názory střetávají. Historicky byl tento prostor zastavěný prakticky neustále. Kvůli výstavbě hotelu v 70. letech ale došlo k demolici původního bloku a vznikl nový urbanistický koncept, jehož součástí byla i piazzetta. Když se na Prahu díváme historicky, vidíme město jako vrstvený organismus, který se neustále vyvíjí. A právě piazzetta je součástí architektury 70. let, součástí modernistické figury hotelu. Modernismus pracoval s volným prostorem jako s integrální součástí stavby, s určitým předprostorem, který k budově patří. To jsme považovali za důležité respektovat.

Z našeho pohledu je proto zastavění tohoto prostoru těžko představitelné, pokud bychom současně nechtěli zpochybnit i samotný hotel jako nositele určité urbanistické vrstvy. Jestliže přijmeme, že hotel přinesl do města koncept včetně otevřeného předprostoru, pak je podle nás potřeba zachovat i tuto prázdnou plochu.

Zmínila jste, že bude nutná změna územního plánu. Jak je tedy tato plocha v územním plánu vedena dnes?

Je to poněkud komplikované, protože Praha přechází z původního územního plánu z konce 90. let k novému metropolitnímu plánu. Ve stávajícím režimu je parcela v zásadě vnímána jako zastavitelná, protože se pod ní nacházejí garáže, tím pádem se dnes jedná o stavbu.

V metropolitním plánu se ale situace mění. Vzhledem k tomu, že prostor nese název náměstí a metropolitní plán obecně chápe náměstí jako nezastavitelná, dostává se projekt do nové situace. Projektanti budou muset vítězný návrh převést do podoby, která umožní požádat o změnu metropolitního plánu, respektive o úpravu tohoto konkrétního případu. Formálně je totiž prostor veden jako nezastavitelný, ačkoli už dnes je fakticky zastavěný podzemními podlažími.

Jinými slovy: náměstím se stal až poté, co už pod ním stavba existovala.

Přesně tak. A je to do jisté míry rarita, nejen v Praze. Souvisí to i s tím, že metropolitní plán pracuje logicky a v některých ohledech velmi přesně, ale nejde do takové hloubky detailu v malém měřítku. Obecně tedy stanovuje, že náměstí jsou náměstí, ale specifické výjimky tohoto typu se do něj samozřejmě promítají složitěji.

Jaký program jste pro soutěž definovali?

Název RaumScape vyšel z naší snahy pracovat s celým prostorem jako s vrstevnatým celkem. Klient si přál, aby na náměstí byl nějaký program, nějaká aktivita, ale neexistoval přesný požadavek, v jaké míře to má být. To nám otevřelo možnost definovat zadání společně.

Vedle toho byl samozřejmě požadavek zkvalitnit prostředí, a to nejen ze strany investora, ale i ze strany Prahy 1 a místních obyvatel. Důležitou součástí zadání byla modrozelená infrastruktura; práce se zelení, vodou a dalšími prvky, které mohou prostor v letních měsících zpříjemnit a zvýšit jeho odolnost vůči horku. Všichni jsme si byli vědomi, že pracujeme na tvrdé desce nad podzemními garážemi, ale o to důležitější bylo s těmito prvky uvažovat.

Koncept RaumScape přitom odkazoval i k Adolfu Loosovi. V Praze máme Müllerovu vilu, kde Loos ve velmi specifické podobě rozvíjel práci s vrstvením a propojením prostorů v interiéru. Pro nás to byla důležitá reference. Ne proto, že bychom chtěli doslovně přenášet raumplan do veřejného prostoru, ale protože nás inspirovala představa prostorové vrstvenosti. A právě z toho vznikl i název RaumScape – tedy jakési převedení principu prostorového vrstvení do měřítka veřejného prostoru.

Není to přece jen trochu problematické? Nejde o příliš volný převod konceptu, který vznikl pro konkrétní dům, do měřítka města?

Doslova jsme ten princip určitě nepřebírali. Spíše jsme se k němu vztahovali jako k určitému myšlenkovému východisku. A myslím, že právě tento rámec zaujal i výrazné osobnosti, jako je například Sarah Whiting, děkanku Harvard Graduate School of Design, nebo Mette Skjold, která vede jeden z nejvýraznějších krajinářských ateliérů v Evropě, dánské SLA.

Tím jsme si potvrdili, že RaumScape, jak jsme jej definovali, není doslovným převodem Loosova konceptu, ale vodítkem pro architekty. Chtěli jsme, aby pracovali s vrstvami prostoru a programu, a ne aby oddělovali „místo pro aktivitu“ od „místa pro náměstí“. Myslím, že to bylo pochopeno správně. Součástí zadání ale zároveň byla i velmi konkrétní čísla. Dnes prostor zhruba z jedné třetiny zabírá velký květináč integrovaný s rampou do garáže, a tedy plocha, která je prakticky nepřístupná. Cílem projektu, umožněným právě přesunutím vjezdu do garáží, bylo maximálně zvětšit pochozí plochu.

Architekti měli stanovené minimální požadavky na množství zeleně, případně vodních prvků, ale i určitý rámec programu, který jsme odvodili právě z dnešního rozsahu zvýšené části prostoru. Jinými slovy: vycházeli jsme z reálných parametrů místa. Zároveň ale platilo, že veškeré řešení musí vést k maximálnímu zpřístupnění prostoru veřejnosti. Bylo tedy zřejmé, že návrhy budou pracovat s pochozími střechami nebo s jinými formami veřejně přístupných vrstev, protože dnešní piazzetta je v tomto ohledu omezená právě vyvýšenou plochou květináče.

Když jste soutěž vyhlásili, přihlásilo se sto devadesát sedm ateliérů z celého světa. Čím si tak velký zájem vysvětluješ? Je to dobré PR, atraktivita lokality, nebo už má Praha mezi architekty takové jméno, že v ní chce navrhovat každý?

Myslím, že se sešly tři hlavní faktory. Prvním je samozřejmě Praha. Druhým byl samotný koncept RaumScape, u kterého můžeme debatovat, jestli není až příliš ambiciózní, ale evidentně fungoval jako lákadlo. Zadání samo o sobě bylo srozumitelné, ne přehnaně složité, ale bylo z něj jasné, že tu existuje skutečná ambice hledat, jak má vypadat současný veřejný prostor v takto exponovaném centru města. Praha je navíc prostředí, které je zejména v historickém jádru velmi silně fixované a chráněné, a právě proto podle mě představovala pro architekty výzvu. A třetím důležitým faktorem byla porota. Byla velmi silná a mezinárodně výrazná. Z našich zkušeností víme, že právě složení poroty bývá pro architekty při rozhodování o účasti zásadní.

Zvolili jste formát soutěžního dialogu. Proč právě ten?

Protože v tomto případě dával velký smysl. Jde o komplikovaný a citlivý prostor a soutěžní dialog umožňuje diskuzi s architekty. Navíc jsme měli poměrně otevřený proces, kdy se první kolo zpřístupnilo i veřejnosti, právě s ohledem na předchozí debaty a reakce na původní návrh. Chtěli jsme celý postup co nejvíce otevřít a zprůhlednit. Dialog se ukázal jako nejvhodnější nástroj. Zároveň bych ale ráda zdůraznila, že nemáme jeden „oblíbený“ typ soutěže a nevnímáme soutěžní dialog jako univerzální model. Naopak, velmi důležité jsou pro nás i otevřené jednokolové nebo dvoukolové soutěže, v nichž se hodnotí návrh, nikoli portfolio.

Portfoliový přístup má své limity. Porota přirozeně tíhne k týmům, které už mají ověřené realizace, a to může oslabovat jednu z hodnot, které si na soutěžích velmi cením: schopnost otevírat prostor i novým ateliérům. Soutěže podle mě nemají být jen o jistotách. Mají také podporovat vznik nových týmů, nových experimentů a příležitostí pro malé a střední ateliéry, to je ostatně v souladu i s širším evropským rámcem podpory malých a středních podniků.

V tomto konkrétním případě byl ale soutěžní dialog důležitý pro citlivost zadání. Porota potřebovala s účastníky během procesu diskutovat a díky prezentacím bylo možné návrhy dále rozvíjet. A myslím, že je to na výsledku celého procesu skutečně vidět.

Do finálních fází se nakonec dostaly téměř výhradně zahraniční ateliéry, případně mezinárodní týmy s českou účastí. Má to podle tebe nějakou širší výpověď? Znamená to, že čeští architekti nejsou dost dobří, nebo že nemají odpovídající portfolia?

To si nemyslím. Děláme různé soutěže a v některých naopak čeští architekti zahraniční konkurenci výrazně převažují. Tady sehrálo roli několik okolností. Především byl mezi přihlášenými velmi vysoký podíl zahraničních studií, takže je logické, že se to promítlo i do užšího výběru.

Zároveň je ale důležité připomenout, že ve finále nebyla jen čistě zahraniční studia. Velká část týmů fungovala ve spolupráci s českými partnery. Možná je to spíš známka toho, že jsme pracovali s tématem, které u nás dosud nemá mnoho precedentů. Tedy s otázkou současného veřejného prostoru v mimořádně citlivém historickém kontextu, navíc ve vztahu ke vzniku nějaké formy nového programu. A právě to přirozeně přitáhlo i silné mezinárodní týmy, které mají s podobnými zadáními zkušenost.

Také nesmíme zapomenout, že jsme měli ještě mezikolo pro dvanáct ateliérů. Tam byla česká studia zastoupena výrazněji, včetně velmi silných jmen. Do užšího finále se sice nedostala všechna, ale mezi těmi dvanácti jich bylo více.

Jaký byl rozdíl mezi prvním a druhým kolem? Co se v zadání nebo v podmínkách zpřesňovalo a co rozhodovalo o postupu do užšího výběru?

Teď mluvíme o přechodu z dvanácti týmů do nejužšího finále. Tam jsme vyzkoušeli model, který se nám velmi osvědčil: porotu jsme osobně pozvali do Prahy, aby se mohla setkat tváří v tvář. První výběr ze sto devadesáti sedmi přihlášených probíhal online, což z praxe víme, že může fungovat velmi dobře. Ve chvíli, kdy jsme ale okruh zúžili na dvanáct týmů, tak jsme chtěli osobní kontakt.

Ateliéry měly krátké, zhruba desetiminutové prezentace online, v nichž v podstatě znovu představovaly své portfolio, ale jiným způsobem než v samotné přihlášce. Nešlo jen o výčet realizací, ale o to ukázat přístup porotě k tématu soutěže: jak o problému přemýšlejí, co je na něm zajímá, jaké mají zkušenosti a jak by k němu chtěli přistupovat. Pro porotu to bylo velmi podnětné a právě na základě těchto prezentací se vybral nejužší okruh týmů.

A ten už pak pracoval s konkrétním zadáním. Proměňovalo se zadání v průběhu soutěžního dialogu?

Samotné zadání jsme zásadně neměnili. Vycházelo z toho, co je dnes zastavěné, co je nepřístupné, co je pochozí, a dále se nadefinoval z určité míry program, který požadoval zadavatel. Součástí navíc muselo být i „zabalení“ technických provozů, například schodiště, výtah, technologie a podobně.

Po první prezentaci rozpracovaných návrhů jsme ale dospěli k tomu, že se sníží rozsah metrů čtverečních. Původně se uvažovalo přibližně o dvanácti stech metrech čtverečních, později se číslo snížilo zhruba na tisíc metrů čtverečních. A je zajímavé, že vítězný návrh nakonec pracuje jen s pěti sty třiceti osmi metry čtverečními. Pokud tedy vznikaly obavy nebo kritika, že na daném místě má vzniknout obchodní centrum nebo výrazně komerční struktura, realita je nakonec úplně jiná. Vítězný návrh definuje program velmi střídmě a v redukované podobě.

Jak na snížení programu reagoval investor? Ekonomicky to přece jde spíš proti jeho zájmu.

Myslím, že cílem investora nikdy nebylo prostor maximálně vytěžit. Je důležité si uvědomit, že jde o soukromý veřejný prostor. Investor jej bude udržovat, chce tam mít kvalitní prostředí se zelení, vodními prvky a náročnější správou, do níž město nebude vstupovat. Spíš šlo o hledání modelu, který bude dlouhodobě udržitelný. Kdyby se někdy v budoucnu piazzetta provozně oddělila od hotelu, měla by být schopna alespoň částečné soběstačnosti a také určité aktivace prostoru náměstí Miloše Formana.

Toto je také téma, se kterým nemáme v českém prostředí moc zkušeností. V rámci CCEA MOBA na tento projekt navazujeme i výzkumem, který pracovně nazýváme POPS in Central Europe – Privately Owned Public Spaces. V New Yorku, nebo obecně v USA jde o velmi známý model spolupráce mezi veřejným a soukromým sektorem při správě veřejně přístupných prostorů. U nás zatím podobná pravidla nejsou jasně definována a město pro tyto situace nemá příliš rozvinutou regulaci. Je to zapotřebí si toto uvědomit. Prostor má být veřejný, ale spravovaný soukromým vlastníkem.

Tuhle informaci je důležité zdůraznit, protože v debatě o výsledcích často nezaznívá. Vítězný návrh představilo dánské studio Adept. Ačkoliv nejsi součástí poroty, dokážeš popsat hlavní důvody, proč porota vybrala právě tento návrh?

Debaty byly velmi intenzivní a zajímavé. Nebylo to tak, že by od začátku bylo jasné, že právě tento návrh zvítězí. K výsledku se porota dopracovala postupně. Důležité je říct, jak byla komise složená a jak pracovala. Vedle odborné poroty, tedy architektů, urbanistů a krajinářských architektů, tam byli také zástupci magistrátu, městské části Praha 1 a další experti. Přizvali jsme i projekční firmu, která se zabývá úpravou garáží, Národní památkový ústav a také zástupce sousedského sdružení obyvatel Prahy 1, kteří byli na začátku jedni z nejvýraznějších kritiků původního návrhu. Právě s nimi jsme ještě před vypsáním soutěže vedli několik debat. Když jsme jim představili nový přístup a koncept RaumScape, přijali ho velmi pozitivně. Jejich cílem bylo mít na místě kvalitní veřejný prostor se stromy, zelení a vodním prvkem. Takže i oni byli nakonec součástí celého procesu a měli svého zástupce v porotě.

Vítězný návrh byl po sérii diskusí podpořen jak ze strany Národního památkového ústavu, tak ze strany občanského sdružení. Obě tyto skupiny ho vnímaly jako jedno z nejlepších možných řešení. To je důležité zmínit, protože porota velmi citlivě zohledňovala i názory expertních skupin a během dvoudenního jednání se k tomuto výsledku propracovala.

Kdybych k tomu měla přidat svůj odborný pohled, řekla bych, že ze šesti finalistů právě studia Adept a Vogt představila nejzřetelněji současný přístup k veřejnému prostoru 21. století. Jejich návrhy nepředjímaly prostor příliš rigidně, nechávaly mu otevřenost a pracovaly s ním způsobem, jaký je dnes v mezinárodním kontextu běžný.

V architektonické komunitě se naopak objevují hlasy, že vítězný návrh je už dnes vlastně zastaralý. Ozývají se i ironické komentáře, že se jedná o „hobitín“, který do Starého Města nepatří. Vy ale tvrdíte opak – takto se dnes veřejný prostor navrhuje.

Ano, takto se dnes veřejný prostor opravdu navrhuje. Například druhé místo obsadilo studio Dogma, které k projektům přistupuje velmi konceptuálně a zároveň v jistém smyslu navazuje na modernistické dědictví. Jejich návrh komunikoval s architekturou 70. let.

Nakonec se ale návrh neukázal jako nejvhodnější. Vedle toho tu byl návrh belgicko-francouzského týmu New South a Studio Campus, který pracoval s každodenností a s charakterem parku. Porotě se však zdálo, že takový přístup není pro toto místo dostatečně velkorysý. Ta každodennost je důležitá, ale piazzetta před výraznou budovou hotelu na Pařížské ulici přece jen vyžaduje jinou míru reprezentativnosti.

Další návrhy, například od týmu Omgeving s Tři architekti nebo od Færch & Jiřičná narazily na výraznější technické problémy. Podle projekčních posudků byly staticky velmi náročné a znamenaly by zásadní zásah do podzemních garáží, prakticky až jejich kompletní přepracování. Všichni soutěžící přitom měli k dispozici technické informace i konzultace. Nešlo tedy o to, že by tyto návrhy byly předem odmítané, ale ukázalo se, že dostatečně citlivě nepracují s limity prostoru a s existující konstrukcí garáží ze 70. let. Ostatní návrhy tuto situaci respektovaly lépe.

Na sociálních sítích se objevila řada negativních reakcí. Často zaznívá i nálepka „greenwashingu“. Jak odpovídáte na takové názory?

Vracím se k tomu, co už zaznělo: takto se dnes veřejný prostor 21. století navrhuje, ať se nám to líbí, nebo ne. Nejde primárně o otázku vkusu. Každý má právo na svůj názor, ale důležitější je, co má soutěž přinést. Chceme pobytový veřejný prostor, který odpovídá současným požadavkům. Ve většině evropských měst, a stejně tak třeba v New Yorku, je dnes modrozelená infrastruktura základní součástí přístupu k veřejnému prostoru. Zeleň, měkké povrchy nebo voda nejsou dekorace, ale prvky, které zvyšují kvalitu prostředí a jeho odolnost. Pokud dnes v centru Prahy vytváříme nový veřejný prostor, je to jedna z odpovědí. Ostatně i proměna vztahu města k řece, nábřežím nebo náplavkám ukazuje, že se jednotlivé vrstvy města v čase proměňují. Za padesát let bude někdo jiný vysvětlovat, jak se v první třetině 21. století proměnil vztah k veřejnému prostoru v centru Prahy.

Samozřejmě někdo může říkat, že tvar nemá být kulatý, ale hranatý. Jenže v rámci zadání bylo důležité, aby se prostor co nejvíce otevřel veřejnosti. Studio Adept pracuje s rampováním a modelací právě proto, aby byl prostor maximálně přístupný. Dnes je přibližně třetina plochy uzavřená květináčem, zatímco nový návrh celý prostor zpřístupňuje. Ano, možná se z něj stane i určitá atrakce, možná se tam lidé budou fotit, děti po něm budou lézt, někdo tam bude chtít jen chvíli posedět. Ale i to je součástí veřejného prostoru na takto exponovaném místě.

Zároveň bych ráda připomněla, že pro dánské studio to není neznámé téma. Velmi silný je například projekt Opera Park od studia COBE, který se dostal i na „shortlist“ ceny Miese van der Rohe. Jde o park vzniklý na tvrdé desce nad parkovací garáží u nové opery v Kodani. Když se tam procházíte, vůbec nevnímáte, že pod sebou máte několik pater garáží. Dnes už tyto technologie máme a umíme s nimi pracovat.

Samozřejmě je možné, že projekt ještě projde úpravami a třeba se bude korigovat i množství zeleně nebo stromů. Ale nepovažuji za přesné označovat to automaticky za „greenwashing“. Nejde přece o novou budovu, která by si zelení kosmeticky vylepšovala vizuál. Tady pracujeme s veřejným prostorem, přičemž požadavek na zeleň vzešel od městské části, od obyvatel Prahy 1 i od samotného zadání.

Z historického hlediska ale podle některých taková zeleň do tohoto místa úplně nepatří.

To je otázka toho, jakou historickou vrstvu si vybereme. Když se podíváme na staré veduty Prahy, vidíme město úplně jinak strukturované, často mnohem zelenější. Pokud si někdo zvolí konkrétní období, může samozřejmě říct, že tam stromy nepatří. Ale pokud město čteme jako soubor vrstev, pak se domnívám, a v tom se shodovala i porota, že právě tento návrh do něj přináší novou, současnou vrstvu.

Soutěž je tedy uzavřená a výsledky jsou vyhlášené. Realizace by snad mohla být hotová do roku 2030. Platí to?

Myslím, že investor by byl určitě raději, kdyby to bylo mnohem dřív. A já také doufám, že to bude dřív. Ale jak známe české procesy, je rok 2030 spíš optimistický odhad. Nebudeme raději nic slibovat.

Praha potřebuje být rychlejší. Pokud příprava a povolování trvají deset nebo patnáct let, projekty mezitím zestárnou ještě dříve, než vzniknou. A to je pro náš obor obrovským problémem. Pokud se chceme skutečně posouvat, musíme umět pracovat rychleji a pružněji.

Tak budeme doufat, že právě náměstí Miloše Formana dopadne z hlediska povolování lépe a výsledky soutěže uvidíme na vlastní oči co nejdřív.

V to doufám také. V současnosti vedeme debaty o dočasných aktivitách, které by se v prostoru mohly odehrávat ještě před samotnou realizací. Chceme do nich zapojit místní komunity, školy i obyvatele Prahy 1, s čímž klient do budoucna počítá. Je tedy pravděpodobné, že ještě před samotnou revitalizací se na piazzettě objeví různé programy, diskuse nebo jiné aktivity spojené s veřejným prostorem.