29. 4. 1886 Vlašim – 12. 7. 1945 Paříž

Text: Vladimír Šlapeta
Foto: archiv autora

Přehlédneme-li seznám architektů, kteří v letech 1911–1923 absolvovali čerstvě založenou speciální školu architektury Jana Kotěry na AVU, zaujmou nás především tři mimořádné osobnosti, které zanechaly v meziválečné době neobyčejně výraznou stopu. Byli to Bohuslav Fuchs – „muž činu“, Jaromír Krejcar – „enfant terrible“ a konečně Kamil Roškot, kterého bychom mohli nazvat architektem-filozofem, jakýmsi Platonem naší moderní architektury.

Kamil Roškot, rodák z Vlašimi, před příchodem na Kotěrovu speciálku prošel dlouhou a složitou přípravou. Po maturitě na klasickém gymnáziu v Křemencové ulici podnikl řadu cest do Holandska, Belgie, Itálie, Alžírska a Tunisu, studoval stavitelství na německé technice, ale externě také filozofii na Karlově univerzitě a zvažoval také studium malířství.^1/ Navštěvoval svého strýce dr. Emila Háchu ve Vídni, kde také již před vypuknutím světové války vystavoval své kresby v tamním klubu akvarelistů. Válku prožil na srbské a ruské frontě a teprve po jejím skončení, v 33 letech se přihlásil ke studiu na AVU.^2/ Svému nastávajícímu učiteli mohl však předvést už dvě své první neobvyklé uskutečněné stavby – dělostřelecký bunkr, který si postavil na ruské frontě, a vilu, kterou ke konci války navrhl pro svého přítele z dětství Stanislava Bořkovce u Vítova mlýna ve Vlašimi. Obě – vedle jeho kreseb – prozrazovaly mimořádný talent. Kotěru, který v talent věřil, velmi zaujaly, a tak tohoto adepta v Kristových letech bez váhání přijal. Odhadl i jeho přemýšlivou povahu a do školy umístěné v jeho vlastní vile v Hradešínské ulici ho uvedl slovy „pánové, přichází k nám filozof…“^3/

Díky svým životním zkušenostem a nezvykle širokému intelektuálnímu rozhledu – ovládal aktivně mnoho jazyků včetně klasické řečtiny – se stal na jedno desetiletí mladším spolužákům přirozenou autoritou a doyenem. (Bohuslav Fuchs studoval o tři roky a Jaromír Krejcar o dva roky výše.) Zároveň se stal ale i prostředníkem mezi kubistickou generací a generací funkcionalistickou. Stejně jako kubistická generace budoval své koncepty na silné formě, které propůjčoval monumentální působení, ovlivněné studiem antických a renesančních klasických vzorů. Prošel však i vlivem Kotěrovým a hnutí zahradních měst a také inspirací holandskou cihelnou architekturou, než okolo roku 1927 našel definitivně svůj lakonický, čistý, lapidární, velkorysý a nadčasový výraz, který pak provázel celou jeho další tvorbu. Výjimečnou vlastností celé jeho tvorby, patrnou již v kresbách ze studijních cest, byla schopnost hledání dialogu mezi grandiózním měřítkem velkých celků v kontrastu s drobným až filigránním měřítkem detailů. Tím dokázal svou architekturu zprostředkovávat k chápání lidskému společenství jako jejích uživatelů.

Do architektonické debaty začal zasahovat již za studií. S kamarádem z rodné Vlašimi Karlem Roštíkem navrhl na místě dnešní filozofické fakulty hotel v robustní velkorysé symetrické formě s polokruhovými rizality po obou stranách bloku. Motiv půlkruhu, eventuálně kruhových segmentů se stal potom charakteristickým symbolem mnoha jeho dalších projektů. Poprvé se objevil, ještě v miniaturním měřítku v trojici arkýřů Bořkovcovy vily již roku 1917. Několik návrhů vil a rodinných domů pak ilustruje, jak se odpoutával od vzorů ranné kotěrovské a vídeňské moderny k vlastnímu názoru.

Po obhajobě diplomu v roce 1922 krátce spolupracoval se stavitelem Františkem Strnadem, s nímž postavil vilu na Vinohradech a obytný dům na Letné v Čechově ulici, do něhož se ihned po dokončení nastěhoval Kotěrův nástupce na akademii Josef Gočár. V těchto stavbách se začal rodit jeho osobitý rukopis. Na podzim 1923 pak pronikl do nejvyšší etáže české architektonické komunity, když byl jeho návrh na Státní galerii na Kampě oceněn na druhém místě hned za vítězným Josefem Gočárem. Roškot navrhl klidnou horizontální podnož na nábřeží Vltavy pod hradčanským panoramatem. Výstavu soutěžních projektů si prohlédl belgický architekt Henry van de Velde a Roškotovým návrhem byl tak nadšen, že ho navštívil v ateliéru a vyzvedl ho jako velkou naději ve stati o československé architektuře v prvním čísle roku 1924 v časopise La Cité v Bruselu.

„Kamil Roškot,“ předpověděl tehdy Henry van de Velde: „je podlé mého názoru autorem nejsilnějšího a nejosobitějšího projektu ze všech, které byly v soutěži zúčastněny,“ a pokračoval: „Lyrismem nejvyšší kvality řeší problém, aniž by se vzdával působivé a zdravé monumentality,“ a svůj komentář uzavřel konstatováním, že pokud zmínil: „jména architektů Gočára, Janáka, Novotného a jména tohoto nováčka /tj. Kamila Roškota/, je to proto, že se mi zdá, že tvoří tým, o kterém se bude ještě často znovu mluvit a který bude schopen vést architekturu své země, rozcházející se s akademismem, stejně jako s formulí vyučovanou na současných vídeňských školách.“^3/

Kamil Roškot byl poté ihned zvolen členem. S. V. U. Mánes a zúčastnil se, často i jako vyzvaný autor, řady dalších prominentních soutěžích. Nejprve na Úrazovou pojišťovnu dělnickou v Holešovicích, kde získal odměnu, brzy na to na 4. cenou oceněný Památník odboje a Žižkův pomník na Vítkově v půvabné urbanistické figuře a vzápětí byl odměněn i jeho návrh na Jiráskův most. Z vítězného návrhu na sokolovnu a kino v Roudnici nad Labem, s výraznými wrightovskými horizontálními liniemi říms, bylo realizováno pouze kino.

V roce 1927 Roškot přestavěl vilu na Letné na Belcrediho třídě a nastěhoval se do nejvyššího patra s terasou, kde si zřídil ateliér. Tím vstoupil do svého vrcholného období, které začíná stavbami československého pavilonu na výstavišti v Miláně, oceněného zlatou medailí tamních veletrhů a krátce nato také pavilonu města Prahy na nově budovaném brněnském výstavišti. V obou těchto stavbách jsou klasické kompoziční principy uplatněny ve zjednodušeném tvarosloví. Tyto úkoly Roškotovi svěřil sekční šéf ministerstva veřejných prací Ing. Evžen Syrovátka,^4/ který mu i později svěřoval různé projekty zvláště z oblasti vodohospodářských staveb. Nejdůležitější z nich však byl projekt na vlastní budovu ministerstva veřejných prací na nábřeží Vltavy. Roškot postupně vytvořil v letech 1927–1930 čtyři návrhy, v nichž je patrný vývoj od moderátního klasicismu prvního návrhu k lakonickému modernímu výrazu závěrečného projektu. Projekt nakonec ztroskotal kvůli hospodářské krizi a provázela ho ostrá kontroverze mezi Společností architektů, hájící zatvrzele konzervativní návrh Bohumila Hübschmanna proti názoru Sdružení architektů a S. V. U. Mánes, prosazující skvělé moderní Roškotovo řešení.

V březnu 1928 byl Kamil Roškot jako nezpochybnitelná morální autorita zvolen předsedou nově založené Asociace akademických architektů, sdružující absolventy akademií, a zůstal jím až do své smrti. A právě v té době gradovala Roškotova umělecká prestiž, zejména díky sérii soutěžních návrhů na parlament a budovy ministerstev. V soutěži pro letenskou pláň v roce 1928 získal 3. cenu návrhem, který situoval parlament v protáhlé hmotě podél hrany letenské svahu a ukotvil ho schodištěm směrem k Čechovu mostu. Za ním vytvořil náměstí s pomníkem T. G. M. a bloky ministerstev komponoval rytmicky příčně k Belcrediho třídě.

Ve vyzvané soutěži na zástavbu východní části Letné s Nejvyšším kontrolním úřadem získal sice pouze odměnu, nakonec však byl přece pověřen definitivním projektem, který byl později přemístěn až na křižovatku u Korunovační třídy, konvertován pro účely ministerstva vnitra a dokončen až na samém konci třicátých let.^5/

V paralelní soutěži na vyhledání místa pro parlament předložil originální ideu parlamentu s komplexem ministerstev v Těšnově s velkoprostorovým náměstím a výškovými budovami naproti ministerstvu zemědělství s výhledem přes řeku směrem k pražskému Hradu a byl oceněn jedinou nejvyšší cenou.

Konečně Roškot dosáhl úspěchu ve velké mezinárodní soutěži na Kolumbův maják a regulaci San Dominga mezi více než třemi stovkami návrhů, kde byl jeho projekt v celosvětové konkurenci řady prominentních architektů /včetně sovětských konstruktivistů Konstantina S. Melnikova a Nikolaje Ladovského/ oceněn odměnou.^6/

Z pověření Ministerstva veřejných prací se Roškot zabýval od roku 1929 úkoly pro splavnění řeky Vltavy – nejprve návrhem na přehradu a elektrárnu pro Slapy, poté zdymadlem a elektrárnou ve Vraném nad Vltavou, a nakonec ještě konkuroval Františku Roithovi při řešení přehrady a plavební komory ve Štěchovicích. Zdymadlo ve Vraném, uvedené do provozu v roce 1935, patří přehledným velkorysým konceptem a lapidárním výrazem k nejpozoruhodnějším průmyslovým stavbám meziválečné éry vůbec. Paralelně realizoval ještě v oblasti Polabí jez s elektrárnou v Brandýse nad Labem a na konci třicátých let i přehradní zeď Pastviny v Orlických horách.

Mnoho vynikajících soutěžních návrhů z třicátých let díky nepochopení zůstalo jen na papíře – letiště v Ruzyni, sanatoria TBC ve Starém Smokovci a ve Vyšných Házích, komplex Technického a Zemědělského muzea, pojišťovna Legií na Poříčí nebo velkotržnice na Maninách, k velké škodě české architektury.

Díky vehementní podpoře profesora Vojtěcha Cibulky^7/ však mohl v polovině třicátých let uskutečnit dvě naprosto exkluzívní práce – hrobku českých králů v kryptě katedrály sv. Víta a divadlo v Ústí nad Orlicí. Nevelký prostor hrobky českých králů je virtuózní ukázkou komorní architektury s monumentálním účinkem. Jednoduchými prostředky – mramorovou dlažbou, oscilující okolo centrálního bronzového sarkofágu s ostatky římského císaře a českého krále Karla IV., doprovázeného noblesním aranžmá náhrobních kamenů dalších panovníků a členů královského rodu, završený mozaikovým obkladem klenby, vyvolává dojem důstojné slavnostní královské jízdy.^8/

První návrh na divadlo v Cibulkově rodišti – v Ústí nad Orlicí, vznikl již v roce 1930 v užší soutěži s místním stavitelem.^9/ O tři roky později navrhoval Roškot divadlo pro zastoupení Škodových závodů v Teheránu a v něm přinesl motivy kónicky se zužujícího auditoria, vetknutého do jevištní věže a terasami zakončený objem divadla lemovaného horizontálními galeriemi podél bočních průčelí. Tuto ideu potom Roškot přenesl do definitivního návrhu divadla v Ústi nad Orlicí, zakotveného do svahu pod místním kostelem a dodnes ještě udivujícího svou neokázalou elegancí.

V třicátých letech však Roškot postavil ještě dva státní pavilony. Pavilon pro světovou výstavu „Century of Progress 1933“ vznikl z iniciativy tehdejšího českého starosty Chicaga Antonína Čermáka.^10/ Pavilon s proskleným štíhlým vstupním průčelím, ozdobeným státním znakem a obkladem celého objemu červenou žulou, úspěšně reprezentoval hospodářskou prosperitu – průmysl, řemesla i umění mladého státu – a zhlédlo ho šest a půl milionu návštěvníků.

Na jaře 1938 Roškot zvítězil ve vyzvané soutěži na československý pavilon pro světovou výstavu v New Yorku 1939. Následkem mnichovské dohody byl finanční náklad a objem stavby značně redukován. Po tragickém 15. březnu 1939, kdy skeletová konstrukce byla již postavena, bylo Československo vymazáno z mapy světa. Pavilon byl nakonec přesto dokončen a otevřen teprve měsíc po zahájení výstavy za podpory Čechů a Slováků v Americe a firmy Baťa. Na jednom ze stožáru před hlavním průčelím vlála americká vlajka a na druhém – po celou dobu trvání výstavy – československá vlajka, vztyčená na půl žerdi.^11/

Pro čelní stěnu vstupní haly, dekorované po obou stranách bustami prezidentů – T. G. M. a Edvarda Beneše –, navrhl Roškot monumentální mozaiku, na níž byly znázorněny nejdůležitější památky historické Prahy. Tímto pavilonem tak vytvořil po hrobce českých králů i symbolický náhrobek celé naší republice. V naději do budoucnosti však umístil na průčelí Komenského citát „After the tempest of wrath has passed the rule of thy country will return to thee o Czech people“.^12/ Tentýž citát, který použil Tomáš G. Masaryk ve svém inauguračním projevu po zvolení prezidentem v prosinci 1918 a shodou okolností znovu Václav Havel v novoročním proslovu 1990.

Není bez zajímavosti, že československý pavilon na newyorské světové výstavě několikrát v doprovodu svého českého dědečka navštívil desetiletý John Hejduk, později legendární děkan Cooper Union a člen skupiny „The New York Five“, který se svěřil, že pro něho znamenala tato stavba velkou celoživotní inspiraci.

Za války se Roškot zabýval problémy zástavby okolo plánované severojižní magistrály pro Státní regulační komisi, zejména umístěním nového hlavního nádraží a dále oblasti mezi náměstím Republiky, Těšnovem a Vítkovem. Jako vegetarián milující zvířata v téže době navrhoval zdarma útulky pro opuštěná zvířata, nejprve na Štvanici a poté v Jesenici u Prahy. Velmi často také navštěvoval – na Hradě i v Lánech – svého milovaného strýce státního prezidenta Emila Háchu, nosíval mu tajné zprávy z domácího odboje a sdílel s ním jeho těžký úděl.

Na konci života ještě vypracoval dva monumentální návrhy. Několik let se zabýval návrhem Baťova památníku v Otrokovicích a kostela ve Zlíně-Prštném, o jehož realizaci se po válce ještě marně pokoušel jeho přítel Bohuslav Fuchs. A konečně se zabýval návrhem opery a koncertní síně na náměstí Republiky, síly mu ale docházely mimo jiné i kvůli jeho kuřácké vášni – kouříval prý až sto cigaret denně – i kvůli smutnému konci života jeho strýce v pankrácké věznici. Krátce po osvobození se ještě zúčastnil v Praze první schůze architektů. Na přelomu června a července roku 1945 byl však urgentně transportován vojenským letadlem do Paříže k neurochirurgické operaci rakoviny mozku, kterou 12. července 1945 nepřežil. Odešel tak předčasně jeden z největších zjevů naší architektury své doby, kterého francouzský kritik Michel Ragon ve své encyklopedii architektury 20. století neváhal označit za „českého Le Corbusiera“.^13/

Dílo Kamila Roškota zrálo k nejvýznamnějším kreacím od konce dvacátých let právě v době, kdy vůdce české levicové avantgardy Karel Teige začal proklamovat svou tezi, že architektura není uměním, ale vědou. I když se někteří architekti – např. Jan Gillar nebo o půl generaci mladší členové skupiny PAS /Janů, Štursa a Voženílek/ s touto ideou ztotožnili, jiní – jako Jaromír Krejcar v brožuře L‘architecture contemporaine en Tchécoslovaquie /1928/, Josef K. Říha v časopise Plán 1929 nebo Josef Havlíček s Karlem Honzíkem v časopise Kvart 1935 – s ní neváhali veřejně polemizovat. Kamil Roškot, který byl na hony vzdálen levicovým názorům a byl bytostně spojen s humanistickými a kulturními hodnotami masarykovské éry, sledoval tuto diskuzi zpovzdálí mlčky a odpovídal na ni jen výsostně uměleckým výrazem svých velkorysých vizí do budoucna orientovaných projektů. Teige jeho dílo prakticky ignoroval, a proto je v naší tehdejší historiografii zastoupen podstatně méně, než by si zasluhoval.

Ještě méně se hodil do komunistickou ideologií infikovaného výkladu poválečné architektonické kritiky a historiografie. Výstava v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, připravená jeho přítelem architektem F. M. Černým v roce 1946^14/ a výstava v Olomouci z listopadu 1978,^15/ později přenesená do Muzea architektury ve Vratislavi,^16/ Muzea finské architektury v Helsinkách,^17/ Aaltova muzea v Jyväskylä, Domu umělců ve Vídni a do dalších rakouských měst,^18/ Curychu, Budapešti, Bělehradu, Lublaně,^19/ Zagrebu a Bratislavy^20/ v následujících letech, není ještě zdaleka dostatečnou splátkou velkému umělci,^21/ kterému mnoho dlužíme.

Pozn.:

1/ Vladimír Šlapeta, F. M. Černý: Kamil Roškot 1886–1945, architektonické dílo. NTM Praha, Galerie výtvarných umění Olomouc a Městský úřad Vlašim 1978.

2/ Archiv Akademie výtvarných umění Praha. Imatrikulační a klasifikační listiny školy architektury.

3/ Henry van de Velde: L‘architecture moderne en Tchéco-Slovaquie. La Cité, Brussels 1924, Nr. 1, Vol. 5.

4/ Evžen Syrovátka (nar. 8. 9. 1883 Františkův Dvůr – popravený v době heydrichiády v Praze 4. 6. 1942) byl stejně jako Kamil Roškot členem pražské zednářské lóže Sibi et posteris.

5/ Jako spoluautoři jsou uváděni Jan Zázvorka a Josef Kalous. Roškotův zásadní podíl na tomto návrhu je však evidentní ze souboru výkresů, dochovaných v archivu NTM v Praze.

6/ Concours pour t‘erection d‘une phare a la memoire de Christophe Colomb. Préparé par Albert Kelsey. L‘Union Pan-Américaine 1931, s. 43-44.

7/ Vojtěch Cibulka (1886 Ústí nad Orlicí – 1968 Praha) byl profesorem křesťanského umění na Karlově univerzitě a významným členem Jednoty pro dostavbu katedrály sv. Víta.

8/ Vladimír Šlapeta: Architect Kamil Roškot and the Royal Tomb in Prague‘s Cathedral. In: Piranesi, Ljubljana r. 2025, nr. 52-53, s. 2-12. Královská hrobka byla slavnostně vysvěcena arcibiskupem Karlem Kašparem 2. 11. 1935.

9/ Památník ústeckého divadelnictví. Ústí nad Orlicí 1936. Roškotovým konkurentem byl místní stavitel a architekt Jaromír Radechovský, jehož firma byla posléze pověřena provedením stavby. V jury této užší soutěže působili vedle prof. Vojtěcha Cibulky také historik umění Zdeněk Wirth a architekti prof. Josef Gočár a prof. Antonín Ausobský.

10/ Antonín Čermák, narozený 9. 5. 1873 v Kladně, zabit necelé tři měsíce před zahájením výstavy 6. 3. 1933 v Miami na Floridě, zasažen kulkou atentátníka, cílenou na prezidentského kandidáta Franklina Delano Roosevelta.

11/ Le pavillon de la Tchécoslovaquie libre a l‘exposition de New York. In: Messidor, Paris 16. 6. 1939.

12/ Česky „po přejití vichřic hněvu, vláda věcí tvých k tobě se navrátí, ó lide český“.

13/ Michel Ragon: Histoire mondiale de l‘architecture et de l‘urbanisme modernes. Casterman Paris 1972, Tomes 2 – Practiques et méthodes, s. 200-201.

14/ Josef Štěpánek, F. M. Černý a Karel Lodr: Kamil Roškot. Katalog výstavy v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, 1946.

15/ Viz pozn. 1.

16/ Vladimír Šlapeta: Kamil Roškot 1886–1945 Architektura, Warszawa, r. 33/1980/, č. 2, s. 85-88.

17/ Markku Komonen a Vladimír Šlapeta: Kamil Roškot, arkkitehti. Katalog výstavy, Muzeum finské architektury Helsinki 1979.

18/ Vladimír Šlapeta, Anton Schweighofer a Boris Podrecca: Kamil Roškot 1886–1945, das architektonische Werk. Katalog výstavy Künstlerhaus Wien 1981.

19/ Arhitekt Kamil Roškot 1886–1945 – zvláštní otisk časopisu AB Bilten jako katalog výstavy Cankarjev dom Ljubljana 1986, texty Dušan Blaganje a Vladimír Šlapeta.

20/ Kamil Roškot 1886–1945 architektonické dielo. Editor Štefan Šlachta. Klub priatelov českej kultury Bratislava 1989.

21/ Vladimír Šlapeta a F. M. Černý: Kamil Roškot – l‘opera architettonica. In: Lotus International. Milano r. 1980, vol. 20, s. 63-95 /doposud nejrozsáhlejší publikace Roškotova díla/.