Z bývalé továrny v Turnově pomáhá vytvořit nové bydlení. Vedle architektonického návrhu řeší i ekonomiku projektu, jednání s městem nebo poptávku budoucích obyvatel. Martina Urbanová stojí v čele studia REA Architekti, které se specializuje na rekonstrukce a klienty provází od prvního návrhu až po dokončení stavby. Sama přitom stále častěji přebírá roli projektové manažerky. „Jedna věc je navrhovat, druhá řešit problémy, které přináší realizace,“ říká.
Text: Andrea Míčková
Foto: Ondřej Pýcha
Martina Urbanová
Architektka a zakladatelka studia REA architekti, projektový manažer developerského projektu Byty Dioptra. Studovala na Fakultě architektury ČVUT a interiérový design v Miláně. V roce 2016 získala druhé místo ve studentské přehlídce Druhá kůže za návrh bytových domů na pražském Smíchově. Už během studií na ČVUT se věnovala obnově starších staveb. Působností ateliéru jsou realizace větších i menších měřítek, převážně zaměřené na rekonstrukce s řízením projektu od A do Z.
Turnovský projekt Dioptra se vymyká agendě, které se běžně věnujete, rozsahem i povahou. V průmyslovém areálu, kde se od sedmdesátých let minulého století vyráběly brýlové čočky, má vyrůst 114 bytů. Jak jste se k němu dostala?
Všechno začalo změnou územního plánu. Už téměř tři volební období působím v zastupitelstvu Stříbrné Skalice a díky této zkušenosti se na mě před několika lety obrátili majitelé turnovské Dioptry, abych jim pomohla při jednání s městem. Postupně se na to nabalily další aktivity kolem projektu, až jsem se stala jeho vedoucí. Dnes řeším vše – od ekonomiky a rozhodování, co zachovat a co zbourat, přes podobu bytů a jejich prodej až po jednání s městem. Najednou totiž neřešíte jen to, zda je projekt hezký a funkční, ale také jestli vůbec dává ekonomický smysl.
Byty v Dioptře jste začali nabízet ještě před získáním stavebního povolení. Nebylo na takový krok příliš brzy?
V Praze se to podle mě nevyplatí, ale na menším městě je situace jiná. Věděli jsme, že je v Turnově nedostatek bytů a lidé stojí o nové bydlení. Otázkou ale bylo, kolik si jich může byt opravdu dovolit, na co finančně dosáhnou a o jaké dispozice budou mít zájem. Proto jsme vymysleli Dohodu o účasti na projektu, kdy si zájemce vybere byt už ve fázi studie, složí peníze do advokátní úschovy a může kdykoliv bez sankce odstoupit. Získá tím jistotu, že na něj byt počká, zatímco my budeme mít představu, o co je zájem. Což se názorně ukázalo v případě mezonetových bytů v přední budově, které překvapivě nikdo nechtěl.
Čím si to vysvětlujete?
Devadesát procent zájemců pochází přímo z regionu a dost z nich pořizuje byt pro rodiče nebo jako startovací bydlení pro děti. Proto byl největší zájem o byty kolem čtyřiceti metrů čtverečních. Díky tomu, že jsme dostali signály z trhu, mohli jsme přepracovat projekt přední budovy, a místo mezonetů navrhnout menší byty, které byly během týdne pryč. Zajímavé je, že jsme prakticky nepotřebovali reklamu. Po spuštění webu jsme měli díky místní šuškandě během týdne desítky rezervací.
Jak se dá z průmyslové budovy ze sedmdesátých let vytvořit kvalitní bydlení, aniž by ztratila svůj původní charakter?
My říkáme, že je to jako krejčovská panna. Necháme skelet a znovu ho oblékneme. Objekt továrny je vzhledem velmi přísný. Socialistická architektura, kostka, sklo. Abychom do projektu dostali křehkost, zasunuli jsme byty dovnitř a navrhli lodžie. Tím se vysunuly ven sloupy a dům začal pro bydlení působit vstřícněji. Zachování původních čtyřmetrových stropů je přitom obrovskou výhodou. Máte tak uvnitř dostatek světla, krásný monumentální prostor, prosklený byt, lodžii a nádherný výhled na Český ráj. V novostavbě by takhle velkorysé prostory znamenaly daleko vyšší náklady.
Na druhou stranu se rekonstrukce brownfieldu může značně prodražit. Nebyla by jednodušší demolice a nová výstavba?
Jednou z úvah bylo skutečně zbourání přední budovy a výstavba tří nových bytových domů. Město ale požadovalo vyřešit veškeré parkování v areálu, takže bychom s ním museli jít do podzemí, což by neúnosně navýšilo náklady. Na druhou stranu, i zachování původní budovy má svoje úskalí. Stavěla se v době, kdy materiály buď byly, nebyly, nebo se různě nahrazovaly. Aktuálně v areálu probíhají statické zkoušky, odebírají se vzorky betonu a kontroluje výztuž, přičemž zjišťujeme, že dochovaná dokumentace mnohdy neodpovídá realitě.
Na rekonstrukce se dlouhodobě specializujete, takže vás toho tolik nepřekvapí. Co vás na nich přitahuje? Většina architektů chce přece po sobě zanechat hlavně vlastní stavbu.
Baví mě struktury, to, jak se do objektu, který rekonstruujeme, nanesly za ta léta další a další vrstvy. A vy se rozhodujete, co nechat, protože to bylo správné rozhodnutí nějaké generace před námi, a co už není potřeba. Třeba v pražských domech jsou nádherné původní prvky, které by dnes už často nikdo nezaplatil, kdyby měly vzniknout znovu. Navíc se u rekonstrukcí stále učíte něco nového. Teď máme například projekt v Karlových Varech, kde jsme zjistili, že jsou úplně jinak vyztužené stropy, než jsme předpokládali. A přestože většina lidí věří, že rekonstrukcí ušetří, troufám si tvrdit, že u těch rozsáhlejších je to díky těmto aspektům cenově daleko náročnější.
Do jaké míry záleží na vztahu samotného majitele k původnímu interiéru?
Velmi. Rekonstruovali jsme například dvousetmetrový byt v Praze 7, kde žila dříve malířka Alena Dostálová, a dokonce se tam scházela Charta. Když jsme k němu přišli, byl v naprosto zdevastovaném stavu, ale zůstala tam spousta krásných původních prvků. Lustry, kulatý průzor v půlmetrové nosné stěně nebo nádherná zelenobílá mramorová podlaha, vše vstupy původní majitelky, byt byl takovým jejím malířským plátnem. Každý kameník, který přišel, tvrdil, že kamenná podlaha nepůjde rozebrat, aniž by se zničila. Nový majitel se s tím ale nehodlal smířit a po víkendech ji sám trpělivě rozebíral, abychom pod ni mohli instalovat podlahové vytápění a pak ji vrátit zpátky. Rozbil snad jen jediný čtverec. To je naprosto unikátní vztah k bytu. A taky moment, kdy si říkáte, že to stojí za to.
Stává se vám někdy, že klientům jejich nápady naopak rozmlouváte?
Dobrá architektura musí být především funkční. Jenom aby byla líbivá, nestačí. Vždycky se snažíme zjistit, jak naši klienti žijí a co skutečně potřebují. Pokud chce například rodina se dvěma dětmi a psem dřevěnou podlahu v celém bytě, upozorním je, že ačkoli je dřevo nádherný přírodní materiál, měli by počítat s tím, že v místech, kde se nejvíc pohybují, bude brát za své. V té chvíli jim dojde, že by se stali otroky vlastní podlahy, a najdeme kompromis, kdy dřevo necháme v obytných místnostech, zatímco do kuchyně nebo zádveří dáme dlažbu.
Ne vždy je ale praktičnost hlavním cílem bydlení.
Funkčnost ale není totéž co praktičnost. Nedávno jsme dokončili návrh pánského bytu v centru Prahy. Má jen pětadvacet metrů čtverečních, ale je to jeden z nejnáročnějších interiérů, které jsme dělali. Použili jsme skutečný kámen, sklo, plech, jednolitou stěrku. Navazovali jsme třeba dvoumilimetrovým plechem na stěrku tak, aby spoj nebyl vůbec vidět. Byl to úplný majstrštyk detailů. Jen návrh a realizace zabraly tři roky. Majitel tam má nerezovou kuchyň, a kdybyste hodně vařila, hned ji poškrábete. On však do Prahy jezdí jen občas, přespí, naleje si sklenku vína a prakticky nevaří. Pro něj je tedy naprosto funkční.
Navrhováním interiérů jste kdysi začínala svou kariéru. Jak jste se od prvních zakázek propracovala k vlastnímu osmičlennému ateliéru?
Pocházím z rodiny, kde nikdo nikdy nebyl zaměstnaný. Rodiče mají vlastní firmu, takže pro mě bylo přirozené budovat něco svého. Po studiích architektury na ČVUT jsem pokračovala studiem interiérového designu v Miláně, během kterého jsem rozjela projekt Navrhni to. Šlo o kurzy interiérového designu, na nichž si lidé pod mým vedením navrhovali místnosti. A postupně se začali dělit na dvě skupiny. Zatímco jedni si místnost navrhli a pak mi posílali fotky, jak si ji doma zrekonstruovali, druzí zjistili, že je to opravdu náročná práce, a žádali mě, ať jim to raději navrhnu. Tak jsem začala získávat první klienty. Později jsem přibrala kolegu, zakázky přibývaly a rozšiřoval se i jejich rozsah, od menších interiérů přes rekonstrukce bytů až po celé bytové domy.
Jak velkou část projektu dnes klienti svěřují vašemu ateliéru?
U většiny projektů rekonstrukcí, pokud to klienti chtějí, zajišťujeme kompletní servis od A do Z. Od poradenství s koupí nemovitosti, ekonomiky projektu, přes návrh a projektovou dokumentaci, výběr generálního dodavatele až po kolaudaci. Ideální je opravdu přijít za architektem už ve chvíli, kdy nemovitost teprve vybíráte. Dokážeme posoudit, jestli bude prostor fungovat podle vašich představ či investičního záměru, upozornit na technické problémy nebo odhadnout náročnost rekonstrukce. Jedna věc je totiž nakreslit hezký obrázek a druhá být u všech těch porodních bolestí projektu, které přijdou při samotné realizaci. Běžnou praxí v Česku je přitom naprostý opak.
V jakém smyslu?
Lidé chodí za architektem příliš pozdě. Koupí nemovitost, vezmou si hypotéku, dál platí nájem a pak vám zavolají, že se potřebují za tři měsíce přestěhovat. Návrh ale nějakou dobu trvá, kvalitní stavební firmy jsou vybookované a materiály mají dodací lhůty. Často se stává, že se lidé stěhují do rozestavěného bytu, třeba do jedné místnosti, jen aby už nemuseli platit nájem. A někdy zjistí, že koupili byt, do kterého se vlastně nevejdou. Mysleli si, že přidělají pokoj, ale když to nakreslíme, dispozičně to nedává smysl. Jenže už mají nemovitost koupenou a další hypotéku nedostanou. Podobně nereálné představy dnes vídáme u návrhů vytvořených umělou inteligencí. Klienti přijdou s krásnou vizualizací, která ale vůbec neodpovídá skutečným rozměrům jejich bytu.
AI dnes lidem radí v lecčems, od léčby vlastního zdraví až po právní záležitosti. Mění nějak vaši práci s klienty?
Pravda je, že během posledního roku se to rozmohlo do neuvěřitelných podob. Lidé si myslí, že si díky AI udělají návrh, já jim ho nakreslím a zajistím kulaté razítko. Jinými slovy mě pasují do role kresličky. Protože ale AI extrémně halucinuje, nosí klienti návrhy bytů, které mají proporce dvousetmetrového prostoru, ačkoli mají ve skutečnosti jenom padesát metrů. Nebo s vámi nesmyslně argumentují o pasážích ve stavebním zákoně, a teprve ex post zjistíte, že jim AI podsunula slovenský zákoník. V každém případě je dnes mnohem těžší vysvětlovat, proč jejich představa nebude fungovat. Na druhou stranu, pokud AI používáme kontrolovaně, sama nám velmi zefektivňuje práci.
Dočkáme se tedy toho, že AI v budoucnu nahradí i samotné architekty?
To si určitě nemyslím. Každopádně nám velmi usnadňuje komunikaci s klientem. Ten se často nedokáže orientovat ve výkresech půdorysu, což je pochopitelné. Pokud mu ho ale díky AI nabídneme ve 3D vizualizaci, velmi to zrychlí celý proces. Nesedí to sice ze sta procent, ale klient vidí, jak by prostor mohl vypadat. A místo složitého vysvětlování s ním můžete rovnou zkoušet různé varianty a efektivněji se posouváme vpřed, šetříme tak čas i peníze hlavně klientovi.










