Budí emoce, dovede zaujmout, podpořit charakter místa i rozpoutat dialog. Umění ve veřejném prostoru dnes nevzniká jen s ambicí kultivovat. Do svých projektů ho stále častěji začleňují i developeři. Propojení s umělci se pro ně stává i výhodnou strategií. Dovede je odlišit od konkurence, zároveň zvyšuje investiční potenciál místa.

Text: Alena Dušková
Foto: Archiv

Piazza Quadrio v Praze. V kteroukoliv denní dobu. Nepřehlédnutelný větší či menší hlouček turistů třímá smartphony v rukou a netrpělivé vyčkává na chvíli, kdy se pohyblivá Kafkova hlava od Davida Černého začne otáčet. Zajímavé, povedené, nevkusné? Stoprocentně poutavé a atraktivní, ať už k tvorbě kontroverzního umělce přistupujete jakkoliv.

O pár kroků dál, na rohu obchodního domu Máj, můžete podobný vnitřní dialog vést znovu. Tentokrát u dvou motýlů připevněných k fasádě, za kterými opět stojí David Černý. „Dílo Davida Černého oslavuje československé stíhací piloty, hrdiny, kteří během 2. světové války sloužili u operačních perutí RAF,“ vysvětloval v době upevnění plastik autorův záměr Martin Klán, člen správní rady společnosti Amadeus Real Estate, která stála za projektem přestavby obchodního domu.

Dost možná budete nad výrokem polemizovat. Kriticky se k němu často staví i teoretici a znalci umění. „Motýli na Národní mi přijdou v souladu s tím, co se odehrává uvnitř obchodního fun parku Máj,“ říká Martina Zátorská, poradkyně v oblasti umění ze společnosti Untitled Art Advisory. „Trochu mi vadí řeči o tom, že má jít o pomník letcům za druhé světové války. Spíš bych v tom viděla hold matějské pouti,“ vnímá dílo odlišně než investor. Přiznává ale, že co se Davidovi Černému nedá upřít, je odvaha a megalomanství. „To nám Čechům není moc blízké, možná proto nás to tolik provokuje,“ dodává Zátorská.

Debata o tom, zda je umění ve veřejném prostoru kulturním obohacením, nebo marketingovým tahem, se objevuje stále častěji. „Současné umění ve veřejném prostoru by mělo být plnohodnotnou součástí veřejné vybavenosti a infrastruktury,“ říká architekt a pedagog z Akademie výtvarných umění Matouš Lipus. „Nemá být až dodatečnou náplastí na hotový projekt. Pokud má rezonovat, mělo by vznikat koncepčně už během jeho příprav,“ dodává pedagog, který na AVU vede ateliérový předmět zaměřený na integraci umění do architektury.

Černého megalomanská ambice se propsala i do projektu Fragment, za kterým stojí investiční skupina Trigema developera Marcela Sourala. Rezidenční objekt s nájemními byty na pražské Invalidovně podpírá ocelová socha Lilith, která podle autora koresponduje s místem a symbolicky podtrhuje jeho historický charakter.

David Černý se ale objevuje v portfoliu dalších developerů. Jeho plastiky v pražské Waltrovce vznikaly pod hlavičkou investiční skupiny Penta.

Šance i pro méně známé

Právě Penta se označuje za jednoho z největších investorů do umění ve veřejném prostoru. Stojí za platformou Penta Art, která propojuje talentované umělce s developerskými projekty. V rámci ní vznikly i Černého Pegasové či Speederman ve Waltrovce nebo třeba plastika Tonyho Cragga Caught Dreaming v komplexu Masaryčka.

Podle šéfa Penta Art Jana Vodičky nedostávají v projektech developera prostor jen komerčně úspěšní autoři. Prostřednictvím webových stránek Penta Art může přihlásit každý. „Máme radost, když vidíme, jak skvělé návrhy dostáváme od mladých umělců. U naší poslední soutěže k projektu na Smíchově se nám například ve finále výběru potkali studenti se svým vyučujícím,“ uvádí Vodička.

V tvorbě se autory Penta nesnaží příliš omezovat. Za poslední tři roky pořádala čtyři umělecké soutěže. „A jen jednou jsme téma definovali my, což bylo motivováno osobností generála Kutlvašra, hrdiny Pražského povstání, kterému jsme vzdali hold v prostorech Nuselského Pivovaru,“ vysvětluje Vodička. Konečné rozhodnutí, kdo ze soudobých umělců dostane šanci, nestojí jen na investorovi. S výběr mu pomáhá odborná porota. „Naším cílem je vybírat transparentně a otevřeně, proto je porota tvořena nezávislou většinou odborníků mimo strukturu Penty,“ dodává Vodička s tím, že dílo většinou vzniká na míru místu, kde má být osazeno.

Veřejné místo pro emoce

Jiným a osobitým způsobem, jak propojit architekturu a umění, je Artium by KKCG. Jde o umělecký koncept, který je otevřený všem. Skupina KKCG v pražské Bořislavce vytvořila místo, kde se setkávají různé kulturní oblasti i světy, které by jinak zůstaly izolované. Tady ale nacházejí společný prostor.

„Artium otevírá nové horizonty a umožňuje nezapomenutelná setkání,“ říká manažerka komunikace skupiny KKCG Dana Dvořáková. „Projekt vychází z přesvědčení, že umění a kultura dokážou lidi spojovat a zároveň kultivovat prostředí, a to díky spojení s architekturou a developmentem,“ dodává.

Kromě výstav se tu konají i hudební a vzdělávací programy. „Pravidelně vyprodané benefiční koncerty, které na jaře i na podzim pořádáme, dokazují, že obyvatelé Bořislavky kulturní akce oceňují. Stejně tak je veliký zájem o komentované prohlídky výstav,“ uvádí Dvořáková.

Spolupráci podle jejích slov nejdříve navazovali s umělci, jejichž díla jsou součástí výzdoby prostor všech čtyř budov Centra Bořislavka. Aktuálně se soustředí na prezentaci současných etablovaných umělců. „Výběr umělců i prezentovaných děl je kurátorovaný a umělce oslovujeme s nabídkou vystavovat v prostoru Artia v rámci našich dramaturgických linek. Prostor Artia je naprosto určující. Nejde o typickou galerii s bílými stěnami,“ připomíná Dvořáková s tím, že architekti z ateliéru Aulík Fischer architekti celý vstupní prostor jasně definovali.

Svěží koncept z Brna

Mladé umělce zapojili do uměleckých projektů developeři i jinde. V Brně s nimi navázala spolupráci skupina Domoplan v projektu Block A[rt], který je součástí širšího Pekárenského dvora. „Od prvních projektů, které začal Domoplan stavět, byl nedílnou součástí celého procesu důraz na kvalitní architekturu. Nechtěli jsme stavět jen proto, abychom stavěli, ale chtěli jsme po sobě zanechávat budovy, které budou nadčasové. Přáli jsme si, aby si lidé s byty kromě kvality koupili i umění,“ říká tiskový mluvčí Domoplanu Jan Kubát.

Ten se na druhou stranu nedomnívá, že by umění byl hlavní důvod, proč se klient pro koupi nemovitosti rozhodne. Rozhodující roli hrají pořád pragmatické faktory jako dostupnost zaměstnání, investiční potenciál, cena bytu, nabídka služeb v okolí včetně dostupnosti škol a školek nebo bezpečnost celé lokality. Až po naplnění těchto požadavků přichází na řadu emoce. „Umění a celkové pojetí projektu je pomyslná třešinka na dortu, která je ale nesmírně důležitá,“ uvádí Kubát s tím, že u všech realizovaných a prodaných projektů Domoplanu se potvrdilo, že přesně tento koncept lidé chtějí. Přejí si žít v prostředí, které je pro ně inspirující. A to právě umělecké prvky dotváří. Umění pozitivně ovlivňuje i budoucí zhodnocení bytů.

Podobně na luxusní nemovitosti nahlíží i zakladatel All New Development Jiří Šalda, který stojí za novou Villa Gallery v Podolí – high-end butikovým projektem, který definuje i dílo současného umělce Jakuba Flejšara Šemík Happy End. „Architektura sama osciluje mezi uměním, řemeslnou technikou a službou společnosti. Utváří prostředí pro lidský život. Tato komplexnost z ní dělá obor, který sice není čistým uměním, ale často má sílu ovlivňovat a působit, rezonovat a utvářet názory,“ domnívá se Šalda, který chtěl tento přístup přetavit i do svého projektu.

„V butikových projektech hledáme účel a krásu, tedy špičkovou architekturu, kterou lze dále umocnit i silným emocionálním prožitkem. Umění dokáže prostoru dodat jedinečný charakter a vytváří dialog mezi budovou a jejím okolím. Villa Gallery se nachází na místě, které si o dialog říká,“ doplňuje, proč k projektu přizval i Jakuba Flejšara. Jeho koňská dvojice ale našla na vile jen dočasné útočiště. Po její dobročinné dražbě, která skončí 31. května, si ji nejspíš nový majitel odveze.

Developeři dnes neberou umění jen jako kulturní gesto, ale vědomou součástí strategie. Investice do sochy nebo kurátorovaného programu se ocitá ve stejné kategorii jako volba architekta, materiálů či standardu společných prostor. Umění má schopnost odlišit projekt na trhu, posílit identitu značky a v konečném důsledku podpořit jeho ekonomickou hodnotu. Veřejný prostor se tak stává místem, kde se protíná estetika, kapitál i reputace.

Umělec versus developer

Kdo ale v konečném výsledku odpovídá za umělecký výsledek? „Když o něco jde, vždy jste vystavení nějakému tlaku. Jde o to, aby nebyl kontraproduktivní,“ říká Matouš Lipus z AVU. „Umění mimo galerii podléhá mnohem širšímu spektru názorů, které nelze dopředu zcela predikovat,“ konstatuje.

„Socha se někdy stává v rukou soukromého investora více reklamním kýčem než dílem, které by veřejný prostor obohacovalo o neracionální a spirituální zážitek. Není to ale pravidlo a existuje hodně realizací, které jsou výborné,“ navazuje na Lipuse sochař a vysokoškolský pedagog Michal Gabriel, jehož realizace jsou k vidění v řadě českých měst. Známý je třeba Pomník profesora Otto Wichterleho v Praze 6 nebo Smečka před divadlem v Trutnově. „Ani soutěže vyhlašované městem nejsou jistotou, že socha vybraná podle soutěžních návrhů dopadne dobře. Velmi záleží na porotě,“ dodává Gabriel. Pro něj je rozhodující a určující především svoboda tvorby.

Neznamená to, že nemůže mít autor zadané téma. To je podle Gabriela naopak někdy docela osvobozující. „Svobodou mám na mysli zvolenou formu sochařského díla – tvary vyjadřující co nejsilněji umělecký záměr a volbu materiálu. Tady to může dost často narazit na finanční limit investora a pak je na umělci, kam až dokáže svůj návrh redukovat a nezničit účinek díla,“ vysvětluje Gabriel.

I Jan Kubát připouští, že tím, kdo má poslední slovo k finální podobě díla, je v případě projektů Domoplanu právě developer. „Neseme plnou zodpovědnost za potenciální úspěch i neúspěch projektu. Architekti i umělci, kteří s námi na návrzích pracují, mají při tvoření projektu významný vliv, ale opravdu je to v rovině návrhu, designu a funkčnosti,“ říká. Důležité je, aby stavba fungovala ve výsledku jako celek.

Veřejnost jako platný hlas

Historie ukazuje, že vztah umění a architektury není nový. „V době socialismu existoval systém, který umění do veřejného prostoru začleňoval automaticky, například prostřednictvím povinného procenta z rozpočtu staveb,“ připomíná Lipus. „Dnes je vše spíše na osvícenosti zadavatele. To může přinášet výborné realizace, ale také nahodilost,“ uvádí.

Kristína Ullmannová, vedoucí Kanceláře veřejného prostoru IPR Praha, doplňuje, že výběr spolupracujících umělců za socialismu byl často náhodný, nebo podléhal ideologické kontrole. „V mnoha případech však vycházel z pozitivní spolupráce architektů a umělců, kteří tak dostali velmi zajímavé příležitosti,“ říká Ullmannová.

Ani tehdy, ani nyní však není možné výsledky příliš generalizovat. „Umělecká díla ze 70. a 80. let 20. století jsou dobře zmapována projektem Vetřelci a volavky. Je zjevné, že i v této době vznikala velmi kvalitní díla, která své okolí obohatila. Příkladem může být mimo mnohé jiné keramická mozaika na odvětrávacím komíně tunelu na Letné podle návrhu malíře Zdeňka Sýkory,“ doplňuje Ullmannová.

Ambivalence podle odborníků platí i dnes. „Kvalitní umělecké dílo ve veřejném prostoru má být nositelem sdělení, vztahovat se k místu a promlouvat k lidem, aby nebylo jen dekorací nebo reklamou,“ míní Martina Zátorská z Untitled Art Advisory.

Developeři se proto stále častěji snaží zapojovat do dialogu i municipality. „I když veřejný prostor vytváříme my jako investor, neměli bychom vynechat městskou část,“ říká Jan Vodička z Penty. O větší propojení investorů a umělců usiluje také Institut plánování a rozvoje Prahy, který prostřednictvím Galerie hlavního města Prahy spravuje stávající díla a v programu Umění pro město iniciuje vznik nových.

Zůstává však otázkou, jak soudobé projekty obstojí v čase. Zátorská připomíná kontroverzi kolem dvanáct metrů vysoké sochy ruky s tulipány od Jeffa Koonse u pařížského klubu Bataclan. „Zpočátku se mi zdála kýčovitá, dnes ji ale považuji za povedenou,“ říká. Možná právě schopnost obstát v čase ukáže, zda dnešní intervence nejsou jen součástí marketingu, ale skutečnou součástí městské paměti.