Ve světě literatury prý lze odlišit dva základní typy velkých autorů. Spisovatele zahradníky a architekty. Ti první nechávají volně růst strom svého příběhu takříkajíc od semínka. Přepestrými zápletkami zalévají své hrdiny, působí na ně vnějšími formujícími tlaky a sami jen občas provedou nějaký radikální zušlechťující řez. Příběh roste samovolně, a není jisté kam. Prostředí pro růst postav je sice obecně definováno, tvůrci tuší, jestli vyroste nízký keř, nebo rozložitý strom, neví ale, kolik bude mít větví a jaké bude dávat ovoce nebo co se vlastně s hrdinou stane, pokud bude vyrván i s kořeny a přesazen do jiných podmínek.
Dá se říct, že literáti z řad zahradníků vlastně neví, kudy se bude vyprávěné dílo nebo charaktery postav nakonec ubírat. Jsou přesným opakem spisovatelů-architektů. Ti mají jasno od samého počátku a jsou schopni vám v kostce popsat, k jakému dějovému zvratu dojde v sedmé kapitole dosud nenapsané knihy. Svým psaním totiž vytváří projekt, dobře promyšlenou konstrukci. I když nestojí ještě ani jedna cihla příběhu, už vědí, kolik bude mít na konci palác jejich vyprávění místností. Znají podstatu přichystaných zápletek, opírají se o vlastní fantazií dokonale prokresleného světa. Podchycují konflikty a evoluci postav svým plánováním, znají a předvídají každý detail. Jen tak je něco nezaskočí, protože dobře dopředu vědí, co bude následovat.
Setkání architektů slov a tvarů
Přirovnání k zahradníkům nebo architektům prý spisovatele nebolí, protože je popisně trefné a vystihující. Kam si tedy potom zařadit spisovatelku, která se stala klientkou dánského studia SLETH? Tato lehce tajemná a v projektu zcela anonymizovaná dáma se vcelku ochotně doznává k tomu, že je ze své podstaty spíše autorkou-architektkou. Ženou, která ví, co chce, a má o tom jasnou představu. Jenže psát knihu je něco jiného než plánovat bydlení. Což samo o sobě vytváří docela zajímavou zápletku pro příběh tvorby jejího nového domu. Přednastavené pojetí se totiž ne vždy musí setkat s realitou, kterou musí vystavět mistři odlišného řemesla.
A přesto (anebo možná právě proto) se Dům pro spisovatelku stal dílem nabitým energií. Soukromí spisovatelky tu skutečně bylo na prvním místě, a proto se popis vybrané stavební lokality omezuje jen na ty nejhrubší podrobnosti: nacházíme se kdesi nedaleko Aarhusu, sama parcela leží poblíž jezera a z větší části ji pokrývá rozvolněný lesní porost. Dříve tu stála chata, nebo spíše menší víkendový dům. O něj ale autorka už v době koupě nestála. Šlo jí o místo jako takové, jeho odlehlost a inspirativní okolí. S tím, že jejím záměrem rozhodně nebylo vytvořit si tu něco jako rekreační sídlo. Chtěla si tu nechat vybudovat pracovní prostor. Místo, kam by v podstatě dojížděla do zaměstnání a kde by nacházela záblesky invence. Zázemí pro přemýšlení, čtení a psaní. Tvůrčí oázu v osamění.
Řeč není o komfortu
Architekti zmiňují, že spisovatelka si vyvolila je, aby pro ni zhodnotili scénicky výraznou lokalitu. Dům měl fungovat podobně jako soukromá knihovna s čítárnou, s důrazem na celkovou otevřenost a inspirativní prostředí. A doplňují rovněž, že vzhledem k blízkosti chráněného území nebylo možné projekt zamýšlené stavby rozšířit nad parametry základové desky předchozí stavby. Tím je asi dáno to podstatné a zbytek už přenechala spisovatelka na nich.
Návrhem podchycená archa nápadů, stavba o užitné ploše 90 metrů čtverečních, je tedy v interiéru zbavena stěn a zaplněna po obvodu policemi knihoven. Do obydlí proudí světlo ze stran a stropem/střechou, které stavení prostupují stejně intenzivně jako okolní příroda. Když se zatáhne obloha v předzvěsti deště, zešeří se uvnitř také. Ranní chlad a mlhy nad jezerem se umí sunout po vnější nezakryté terase, která na podzim zapadá barevným listím. Skutečně to není víkendová chata oplývající nadbytečným komfortem, ale spíše atypická pracovní kóje s neobvyklou funkcí – nezbavovat obyvatelku kontaktu s bezprostřední krajinou a dopřát jí niterného prožitku volnosti.
Zakotvení v přírodě
Souladu dění uvnitř i vně napomáhá také materiálové provedení fasády. Paleta se tu omezuje na barevné tóny a textury kamene, dřeva a prostorově neutrálních měděných trapézových obkladů. Díky nim a také kvůli zvláštnímu tvaru stavby připomíná Dům pro spisovatelku loď. U níž přesně nevíte, jestli spustila kotvy u neznámého a tajemného ostrova cíleně, nebo jen uvázla na mělčině. Přičemž oba naznačené scénáře slibují určitý adrenalin. Zmíněná trojice materiálů je tu sice univerzální, nikoliv však uniformní. Ve vztahu k vnitřnímu a vnějšímu prostředí jsou rozdílně proporčně zastoupeny.
Interiéru dominuje dřevo. V obkladech, vestavěných policích knihoven, jež se táhnou nad hlavou celým domem, v žebrování stropů a hrazení střešních průhledů. Vesměs se jedná o dřevo douglasky, které má tendenci přirozeně stárnout a získávat zajímavou patinu. Měděná linka je tu narýsována jen střízlivou konturou zakázkového nábytku. Venku ale ušlechtile hřejivý kov nabírá na síle a překrývá celé stavení. A tím, jak bude povětrnostními vlivy měnit svou barvu, povede dům ke splynutí s přírodou. Podlaha je obložená kamenem, který povrchu dodává vizuální členitost. Jako kamenný koberec vytéká z domu na terasu, jen s tím malým rozdílem, že v interiéru překrývá podlahové vytápění pro celoročně komfortní klima.
Dům jako nástroj inspirace
„Nejtěžší pro nás bylo pochopit, jak přesně chce naše klientka stavbu využívat,“ připouští Søren Leth, který projekt dozoroval. „A když jsme konečně pronikli a nahlédli do rutiny spisovatelky, nebylo už tak komplikované sladit projekt s požadavky na fungování,“ pokračuje Leth. Konkrétně patrné je to například v rozložení místností a využití prostoru. Pokud by šlo o víkendový dům nebo chatu, zaujímaly by nejvýraznější část relativně omezeného prostoru nejspíš ložnice a zbylé metry by se proměnily na obývací pokoj nebo společenskou místnost. Tady ale nikoliv: hierarchie prostoru je opačná a největší díl místa tu zabírá obývací pokoj. Ten je místem, kde spisovatelka tráví nejvíce času a kde usilovně pracuje. Pokud si ale představíte autorku zavalenou rukopisy za stolem, mýlili byste se.
Život pracuje pro mě
„Naše klientka pracuje vstoje, vsedě, v kuchyni, na gauči, venku na terase,“ říkají architekti. „Proto v celém domě není klasická pracovna nebo místo pro psací stůl. Celý ten dům je totiž jejím psacím stolem,“ upřesňují. A přesně tuhle pro laika i profesionála architektury obtížně představitelnou situaci dům zrcadlí. Je plně agilním, přizpůsobivým prostorem. Ať už autorka pobývá venku, nebo uvnitř, je v centru dění a inspirativních procesů. Má k dispozici také pohotový přechod mezi atmosférou uzavřené studovny a vlasy čechrajícím povětřím. To, že se uvnitř nachází krb, je kam složit hlavu, když je únavy příliš, anebo je tu i sprcha, je až věcí druhého pořadí. Dům pro spisovatelku nestaví mezi exteriér a interiér hráz, je součástí obou světů, které dělí jen závěs, lehká opona podél stěn. Obydlí je přitom společná nenáročná údržba, odolnost a vytrvalost stálých materiálů a charakter soběstačnosti.
Autor: Radomír Dohnal
Zdroj: RASMUS HJORTSHØJ – COAST
