Před dvaceti lety rozhodoval o zápasech Ligy mistrů, dnes řeší obsazenost hotelových pokojů. Vladimír Šmicer, legenda českého fotbalu, se po skončení sportovní kariéry pustil do podnikání a společně s přáteli dnes stojí za hotelem v Tančícím domě. Jedno z hlavních lákadel pražského turismu si po covidu našlo i českou klientelu a zdá se, že nezastavuje. „Pořád máme prostor růst, rádi bychom získali další patro a přeměnili kanceláře na pokoje. V hlavě máme i SPA,“ popsal své plány během povídání v největším pokoji s výhledem na Pražský hrad, který kdysi pokřtil coby první host.
Text: Andrea Míčková
Foto: archiv Vladimíra Šmicera
Tančící dům je architektonická ikona pražského nábřeží, ale hotel si s ním mnoho lidí nespojí. Pamatujete si na okamžik, kdy jste ho vyzkoušel na vlastní kůži?
Velmi dobře. Bylo to ještě před oficiálním otevřením hotelu v roce 2016, kdy obě patra, která jsme si od společnosti PSN pronajali, byla stále v rekonstrukci. Dali jsme přednostně dohromady jeden z pokojů, abychom vyzkoušeli, jaký pocit z toho budou mít hosté. Přespal jsem v něm s manželkou kolem výročí naší svatby. Od té doby si čas od času nějaký pokoj otestuje jeden z nás partnerů, protože vlastní zkušenost je tou nejlepší zpětnou vazbou.
Jak máte jako spolumajitelé rozdělené role?
Každý tu využívá své silné stránky. Jeden z partnerů má na starosti provoz, druhý marketing, třetí finance. Já jsem investor a tvář projektu. To znamená, že jsem u zásadních rozhodnutí, ale neřeším každodenní agendu. Vnímám svou roli také jako garanci kvality a image. Lidé si projekt často spojí právě se mnou, proto je pro mě důležité, aby fungoval na úrovni. Nechci, aby někdo řekl: Šmicer je u toho, a je to špatné.
Vlastníte také dva hotely v Mariánských Lázních. Byl „Tančák“ další logickou volbou?
Vzniklo to prakticky náhodou. S mými třemi společníky a současně spoluvlastníky se známe léta z golfu. Jeden z nich často jezdil kolem Tančícího domu a přišel s nápadem, že by se dal využít lépe než jako sídlo kanceláří. Původně jsme tu chtěli udělat několik apartmánů na Airbnb, ale nakonec se ukázalo, že máme možnost získat do dlouhodobého pronájmu dvě patra. Architekt nám navrhl, že deset pokojů na patro už stačí pro butikový hotel. Dneska máme čtyři patra, čtyřicet pokojů, restauraci, kavárnu a hotel se dál rozvíjí. Z původně skromného nápadu se stala adresa, kterou znají nejen Pražané, ale i turisté z celého světa.
Objekt navržený Vlado Miluničem a Frankem Gehrym je bezpochyby magnetem na turisty. Je pro vás práce se značkou a příběhem místa důležitá?
Fakt, že jde o ikonickou budovu, nám určitě pomáhá. Když si turista plánuje cestu do města, Tančící dům je mezi prvními třemi místy, která chce vidět. Lidé už mají k místu vztah, my jim ale potřebujeme předat také informaci, že v něm mohou přespat. Což se díky aktivnímu marketingu naštěstí daří. Z pokojů je navíc nádherný výhled na Pražský hrad, Národní divadlo nebo Vltavu, což hned tak nějaký hotel nenabídne. Podle naší zkušenosti se největší a nejluxusnější pokoje obsazují snad ještě lépe než ty menší. To je důkazem, že když už si lidé dopřejí tento zážitek, chtějí to nejlepší.
Jakou máte obsazenost pokojů?
V průměru jsme na velmi dobrých 80 procentech. Soudě podle nedávných prodejů luxusních pražských hotelů jako Four Seasons nebo Hilton jde Praha stále nahoru a nevidím jediný důvod, proč by se tím, co nabízí turistům, nemohla srovnávat s městy, jako je Londýn nebo Paříž. Pro cizince máme ceny podle období a obsazenosti od sto sedmdesáti či sto osmdesáti eur, což je v porovnání s běžnou cenou luxusního bydlení ve zmíněných velkoměstech skutečně atraktivní. Proto uvažujeme, že bychom se v nejbližší budoucnosti pokusili získat další dvě patra a vybudovali v nich SPA s výhledem na Prahu. Nicméně jde o památkově chráněný objekt, takže jakékoli zásahy zvenčí je potřeba dělat opatrně.
S pětihvězdami se ale rovnat nemůžete…
To ani nechceme. Máme čtyři hvězdy, takže určité věci, které patří k pětihvězdičkovému standardu, jako třeba podzemní parkování, u nás host nenajde. Snažíme se mu to ale vynahradit jinak. Investovali jsme do pokojového vybavení, které navozuje pocit luxusu, jako jsou postele Hästens nebo kávovary Nespresso. Velký důraz klademe i na servis a kvalitu snídaní, protože je považuji za důležitou součást pobytu – host si má přece odnést víc než jen zážitek z přespání. I proto tu se společníky pravidelně jíme a máme tu řadu schůzek, abychom viděli, jak kuchyně funguje. Postupně jsme rozšířili i zázemí, vznikla nová recepce, meetingová místnost a dole kavárna pro hosty a kolemjdoucí. Snažíme se, aby hotel pořád rostl a lidé měli důvod se vracet.
Mluvíte o současnosti. Ještě před třemi lety ale situace vypadala jinak. Jak jste zvládli období covidu?
Bylo to samozřejmě složité. Měli jsme zrovna zainvestováno do rekonstrukce dalšího patra a najednou se hotely musely zavřít. Ocitli jsme se ve ztrátě, protože náklady běžely dál. Část nájmů nám pokryla státní podpora a s majitelem budovy jsme se dohodli na odkladu plateb. Díky tomu jsme se dokázali udržet nad vodou. Upřímně řečeno, kdyby krize trvala déle, museli bychom zvažovat i uzavření. Nakonec měl ale pro nás covid i pozitivní efekt – objevili nás čeští turisté, kteří dříve moc nepřespávali. Zatímco před pandemií tvořili hosté z Česka jen dvacet procent, dnes je to zhruba polovina. A to je pro nás důležité, protože mít jen zahraniční klientelu je vždycky riziko.
Přitahuje Tančící dům specifickou klientelu?
Čeští hosté k nám jezdí často kvůli zážitku. Třeba si dávají pobyt jako dárek k výročí svatby nebo narozeninám, takže nejde o klasické přespání při pracovní cestě. Tančící dům vnímají jako něco výjimečného – ikonickou budovu s nádherným výhledem na Prahu. Zároveň tu v restauraci Ginger & Fred pořádáme oslavy, promoce nebo firemní akce, takže možností je víc. A ukazuje se, že tento koncept funguje i u zahraničních hostů. Nedávno tu přespali bývalí hráči Liverpoolu, kteří přijeli na exhibiční zápas ke 100 letům Dolních Chaber, a říkali, že se jim u nás moc líbilo.
Přítomnost bývalých hvězd Liverpoolu, kde jste strávil důležitou část fotbalové kariéry, musela v Dolních Chabrech vyvolat pěkný poprask.
Byla to obrovská událost pro celý klub i pro obec. Dolní Chabry mají dlouhou tradici a chtěli jsme výročí oslavit opravdu důstojně. Když dorazili kluci z Liverpoolu, světové hvězdy jako Robbie Fowler, Emile Heskey nebo Didi Hamann, byla to pro všechny obrovská čest. Místní fanoušci viděli na vlastní oči hráče, které jinak znají jen z televize, a atmosféra tomu odpovídala. Přišla spousta lidí včetně dětí, a to byla pro mě největší motivace.
Co pro vás role předsedy fotbalového klubu Dolní Chabry znamená?
Je to srdeční záležitost, protože v Chabrech bydlím. Když mě před čtrnácti lety oslovili s nabídkou, bral jsem to i jako morální povinnost. Společně s mým týmem a s velkou podporou obce jsme klub postupně posunuli dál – máme nové kabiny, travnaté hřiště, trampolíny pro děti. Z původně šedesáti dětí je dnes v klubu skoro tři sta. Naším cílem přitom není hrát vyšší ligy, ale vychovávat mladé hráče a dávat jim šanci hrát fotbal. Ti nejlepší pak odcházejí do větších klubů, což je naprosto v pořádku. Chceme hlavně vytvářet prostředí, kde děti baví sport a kde se učí základním hodnotám. Sám mám v klubu syna, chodím na zápasy, a když se náhodou přimotám k tréninku, dávám dětem z legrace vybrat, jaký chtějí udělat trénink – z Bordeaux nebo z Liverpoolu.
Co vám z fotbalu dodnes chybí nejvíc?
Je to určitě parta v kabině. Naopak stres před zápasy mi nechybí – to byla každodenní zátěž, kdy jste pořád musel dokazovat, že jste dobrý. Ale parta, oslavy a radost z vítězství, to mi chybí a občas si to připomenu na exhibicích, ačkoli jen pro radost. Po několika operacích kolen už si musím dávat pozor.
Jak se fotbal změnil ve srovnání s vaší érou?
Strašně se zrychlil. Dnes se může střídat pět hráčů, což zvyšuje tempo i intenzitu. Hráči musí být připraveni dělat všechno rychleji, přesněji a v mnohem větší zátěži. Nechci ale říkat, že naše éra byla lepší. Každá doba má své hvězdy a legendy. Co se určitě změnilo, jsou peníze – fotbal se globalizoval, fanoušci jsou po celém světě a příjmy klubů obrovsky narostly. Díky tomu si hráči vydělávají mnohem víc, ale zároveň je větší tlak. U nás doma mě těší, že se zlepšila kultura: stadiony jsou plné, lidé chodí i s rodinami a fotbal je zábava. To je velký posun, který jsem před dvaceti lety nečekal.
S fotbalem začínal ve Verneřicích. Hvězdnou kariéru začal ve Slavii Praha, se kterou se dostal do semifinále poháru UEFA. Po zisku stříbrných medailí s českou reprezentací na Euro 1996 odešel do francouzského klubu RC Lens. V dresu anglického FC Liverpool v roce 2025 přispěl gólem a proměněnou penaltou k vítězství v prestižní Lize mistrů. Z Anglie se přestěhoval do francouzského Bordeaux. Kariéru ukončil ve Slavii Praha. Působil také jako manažer fotbalové reprezentace.
Vladimír Šmicer
