Jiří Opočenský z ateliéru OVA odpovídá na otázky v souvislosti s navrhováním budov pro školy a školky dle aktuálních architektonických i pedagogických trendů.
Text: Lucie Tranová
Foto: Archiv OVA
Demografická křivka ukazuje, že se rodí stále méně dětí. Čím si vysvětlujete, že se stále vypisují další soutěže na nové školy, když za dvě nebo tři desetiletí možná nebude dost dětí, které by je naplnily?
Soustředil bych se především na současný stav vzdělávací infrastruktury. Máme zkušenost zejména s oblastí kolem Prahy, kde se dnes splácí určitý dluh vzniklý stěhováním obyvatel z města do suburbií. Obce v okolí hlavního města v posledních deseti až patnácti letech výrazně vyrostly, jejich infrastruktura na to ale nebyla připravena. Typická je tato situace například pro Chýni, Hostivice, Říčany, Černošice a řadu dalších větších obcí. Počet obyvatel i dětí ve školách se tam významně zvýšil, jednotlivé obce však většinou nemají dostatečně velké rozpočty na to, aby mohly potřebné školy samy postavit. S pomocí dotací Ministerstva školství proto postupně doplňují chybějící infrastrukturu. To je případ školy VIDA v Chýni, která vznikla na základě veřejné architektonické soutěže. Podobný trend vnímám i v okolí Brna. Účastnili jsme se například soutěže na školu v Kuřimi nebo na ZŠ Sadová v Brně. Potřeba nových škol tedy podle mě úzce souvisí s populačním vývojem větších měst a s přesunem jejich obyvatel do okolních obcí.
Co se týče typologie, současné školy často nabízejí mnohem flexibilnější prostory než dříve. Kdybychom si připustili pesimistický scénář, že v budoucnu nebude dost dětí pro všechny nové budovy, navrhují se školy tak, aby je bylo možné využít i jinak než pro vzdělávání?
Investoři, alespoň v okolí velkých měst, zatím stále čelí spíše populační explozi, takže si myslím, že možnost budoucího nedostatku žáků příliš nepřipouštějí. Pozoruji ale jiný důležitý trend, a to, že se škola kromě místa výuky stává také komunitním centrem. Výrazně je to patrné u školy VIDA, kde je část programu určena mimoškolním aktivitám, kroužkům, školním představením a dalším kulturním akcím. Určitá vrstva školní budovy se stává i místem setkávání, takže se nejedná pouze o výuku. Domnívám se, že právě tímto směrem by se školy mohly vyvíjet, pokud by jim v budoucnu zbývaly volné kapacity. Vlastníky těchto budov jsou zpravidla obce, takže by teoreticky mohla vznikat obecní „coworkingová“ centra nebo jiné komunitní provozy. Půdorysy škol bývají poměrně univerzální, takže jistou míru transformace umožňují.
Složitější je vnitřní zóna školy a její ochranný perimetr. Škola je takovým uzavřeným světem, v němž se děti pohybují v bezpečnostně kontrolovaném prostředí. Pokud by měla část budovy sloužit jinému účelu, mohly by nastat problémy se vstupy, schodišti i se základní provozní infrastrukturou. Přiznávám, že možnost transformovat jen část školy na jiný typ provozu je pro mě zatím poměrně nové téma.
Školy VIDA a VIA vznikaly téměř současně, jejich investoři, urbanistické koncepce i vzdělávací modely byli ale odlišní. Když jste na obou projektech pracovali souběžně, ukázalo se, že existují obecně platné principy současné školní architektury? Co naopak vyplynulo z konkrétního zadání?
Podobností je mezi oběma školami velmi mnoho a podle mě převažují nad rozdíly. Snažili jsme se v nich sledovat celkový trend, který lze pozorovat v evropské školní architektuře. To znamená, že se nejedná pouze o prostor plný chodeb a učeben, ale že se klade stále větší důraz na společné prostory uvnitř budovy i v jejím bezprostředním okolí. Děti by ve škole kromě samotné výuky měly trávit čas také hrou a komunikací a posilovat své sociální vazby. Právě k tomu společné prostory směřují. V obou školách proto chodby, atria a různé zóny v přízemí nabízejí neformální místa pro hru, sport, stolní tenis, setkávání nebo práci na domácích úkolech.
Rozdíl mezi veřejným a soukromým investorem se projevil především v rozsahu doplňkového programu. U soukromé školy investor sleduje efektivitu vložených prostředků, a jednotlivé prostory proto často plní několik funkcí současně. Aula je například zároveň tělocvičnou a má i divadelní pódium, takže se může proměňovat podle konkrétního využití. Ve veřejné škole VIDA je doprovodný program velkorysejší. Nachází se v ní samostatná aula, která neslouží jako tělocvična, a větší je také venkovní sportovní areál.
Komunitní prostory stále nejsou v českých školách úplně samozřejmé. Máte už od uživatelů zpětnou vazbu? Odehrávají se v nich třeba i aktivity, se kterými jste při návrhu nepočítali?
Z obou škol máme na společné a komunitní prostory velmi pozitivní zpětnou vazbu. VIA navíc od počátku počítala s tím, že se část výuky bude odehrávat mimo klasické učebny. Na chodbách jsou proto vytvořené zálivy, které fungují jako neformální třídy. Zatímco část žáků pracuje v učebně, jiná skupina se může učit na chodbě nebo v některém ze společných prostorů.
Prostředí současné školy se v tomto ohledu začíná přibližovat například „open-space“ kancelářím, které se vyvíjely v posledních deseti až patnácti letech. Ani zaměstnanci už nechtějí trávit celý den pouze u jednoho pracovního místa. Potřebují různé zóny pro různé činnosti. Děti se v tomto ohledu od dospělých zásadně neliší. Trend, který známe z pracovního prostředí dospělých, proto přechází také do prostředí, v němž pracují a učí se děti.
Promítla se požadovaná flexibilita také do samotných tříd? Umožňuje jejich řešení reagovat například na proměnlivý počet žáků nebo na různé způsoby výuky?
V obou školách zůstává třída v zásadě samostatnou prostorovou buňkou. Objevují se v nich učebny, které lze propojit posuvnou stěnou, ale jde spíše o řešení určené pro zvláštní situace. Spíše dbáme na variabilitu nábytku. Při navrhování půdorysu si vždy kreslíme několik možností jeho uspořádání. Nejen klasické řady lavic obrácené k tabuli, ale také kruh nebo menší skupiny podporující týmovou práci. V reálném provozu se ale tato možnost podle mě využívá o něco méně, než by mohla, protože neustálé přesouvání nábytku je pro učitele i žáky náročné. V tom mají velkou výhodu společné nebo venkovní zóny, které jsou už samy o sobě připravené na jiný typ činnosti. Nepředpokládají klasické uspořádání, kdy učitel stojí před tabulí a děti jej pasivně sledují jako divadelní představení.
Právě tento zažitý model budeme podle mě muset ve školství postupně měnit. Domnívám se, že klasická frontální výuka bude v budoucnu tvořit třeba jen dvacet nebo třicet procent výuky. Ostatní formáty se posunou k větší míře spolupráce, týmové a samostatné práci. Proměňuje se totiž také struktura vědomostí a způsob, jakým k nim přistupujeme, mimo jiné v souvislosti s umělou inteligencí.
Byla tato flexibilita přímo součástí zadání, nebo jste s ní přišli vy a investor vám dal prostor ji rozvinout?
U soukromé školy jsme řešení hledali společně s investorem. Samotná vzdělávací koncepce této školy je výrazně orientovaná na to, čemu se říká alternativní vzdělávání. Společně s investorem jsme navštívili několik realizovaných škol v Nizozemsku, které kladou velký důraz právě na společné prostory. Tím jsme si ověřili, jestli tento přístup dává smysl, nakolik jsou podobné zóny užitečné a jaký by měl být jejich rozsah. Ani množství společných prostor totiž není vhodné přehnat. Musí být navržené tak, aby je škola dokázala skutečně využívat.
Zmiňoval jste soutěže na školy v Kuřimi a v Brně. Stávají se dnes společné prostory běžnou součástí soutěžních zadání, nebo jsou stále chápány jako určitý nadstandard?
Podle mě se už posunuly ke standardu. V současnosti lze sledovat především dva směry. Prvním jsou takzvané klastrové školy, kde jsou společné prostory ještě výrazněji rozdělené. Investoři se snaží uvnitř velké školy, která může mít šestnáct i více tříd, vytvořit menší skupiny, například po čtyřech třídách. Každý takový klastr má vlastní menší společný prostor, jakýsi obývací pokoj. Škola VIDA představuje spíše druhý přístup. Společný prostor je v ní univerzálnější a probíhá celou budovou. VIA v Berouně má naopak společné prostory o něco komunitnější a méně propojené mezi jednotlivými podlažími.
Obecně vnímám posun k dalšímu členění společných prostorů na menší zóny. Cílem je vytvářet menší komunity podobně starých dětí, které se v nich cítí bezpečněji a přirozeněji je využívají. V rozsáhlé základní škole se totiž v propojených společných zónách potkávají děti různého věku, které se navzájem výrazně ovlivňují. V současné školní architektuře se tedy podle mě uplatňují oba principy: buď menší klastry, nebo velkorysejší společné prostory procházející více podlažími či celou budovou.
Venkovní prostory jsou z hlediska využití mnohdy ještě flexibilnější než interiér a může v nich probíhat také výuka. U školy VIDA jste pracovali i s pobytovou střešní krajinou. Jak na tyto prostory reagují pedagogové a jakým způsobem své návrhy během přípravy školy konzultujete?
Systematická komunikace s pedagogickou institucí není jednoduchá. V průběhu přípravy jsme proto v kontaktu především s vedením konkrétní školy. V obou realizacích se nachází venkovní učebna umístěná ve vyšším podlaží. Reakce na ni jsou pozitivní a školy ji využívají. Ani v jednom případě ale není zastřešená, takže její provoz závisí na příznivém počasí. Přesto představuje vítané zpestření.
Ve škole VIDA je svět střešní krajiny ještě bohatší. Velký důraz jsme ale v obou projektech kladli na školní dvůr. Děti na něm tráví hlavní přestávku, tedy delší přerušení přibližně uprostřed školního dne, a proto ho považujeme za mimořádně důležitý prostor. Dvůr musí být bezpečný a relativně snadno kontrolovatelný. Zároveň je vhodné, aby bezprostředně navazoval na společné vnitřní prostory školy. Měl by také nabízet více zón, v nichž si děti různého věku najdou vlastní program. Takové uspořádání může podporovat jejich vzájemnou sociální interakci. Řekl bych, že je důležité nabídnout dětem co nejvíce příležitostí, aby mohly být fyzicky spolu. Současná generace se ve velké míře uzavírá do digitálního světa a sociálních sítí. Škola je jedinečnou příležitostí, kde mezilidské vazby podporovat. Na tuto potřebu se snažíme myslet ve všech soutěžích i realizacích. Venkovní zóny škol proto neslouží jen pohybu nebo výuce, ale také setkávání. Důležitá je v tomto ohledu i vstupní zóna. Ta pracuje s časem před začátkem vyučování a po jeho skončení. Máme zde možnost vytvořit prostředí, v němž děti stráví společně třeba ještě dvacet minut před školou nebo po škole. To je důležité, protože jinak se potkají pouze během výuky a hlavní přestávky, poté je rodiče odvezou autem domů a děti zůstávají izolovanější. Vstupní a neformální zóny jsou tedy něčím, co jim můžeme nabídnout, aby spolu trávily více času.
Jak se vám podařilo oddělit bezpečné prostředí školy od veřejného prostoru města? Mnoho starších školních areálů bývalo velmi otevřených a jejich sportoviště nebo okolí běžně využívali i místní obyvatelé.
Je to velmi důležitý aspekt. Kolem školního pozemku zpravidla musí být plot. Chrání děti před vnějším nebezpečím a zároveň školní majetek před vandalismem. Vždy se ale snažíme navrhovat areál tak, aby před oplocením nebo mimo něj vznikla aktivní, veřejně přístupná zóna. U školy VIDA tuto úlohu plní vstupní prostor. Plot od něj ustupuje do zadní části areálu, kde vymezuje atletický areál, a následně pokračuje podél budovy. V Berouně jsme situaci řešili tak, že celé okolí budovy zůstává veřejně přístupné a uzavřený je pouze vnitřní dvůr. Škola má půdorys ve tvaru písmene U, takže plot pouze propojuje dvě protilehlá křídla.
Je pro mě důležité, aby škola ve svém okolí nevytvářela výraznou neprůchodnou bariéru a aby byla co nejlépe integrovaná do struktury místa. Rozsáhlé oplocené části venkovních pozemků mohou charakter prostředí výrazně zhoršit.
U soukromé školy VIA jsou venkovní plochy skromnější. Nachází se zde jedno multifunkční hřiště, volná plocha určená pro hlavní přestávku a hřiště mateřské školy, které je umístěno na střeše školní jídelny. Samotná budova ve tvaru písmene U vytváří chráněnou zónu. Přirovnal bych ji ke psovi, který se stočí do klubíčka a chrání si břicho. Podobně se škola obtáčí kolem vnitřního dvora a chrání jej. Výhodou je, že se všechny hlavní provozy odehrávají kolem něj. Je na něj vidět z jídelny i ze společných vstupních prostorů. Školní dvůr se díky tomu stává skutečným srdcem celého areálu.
Součástí VIA je také mateřská škola. Vyžadoval provoz pro menší děti odlišná bezpečnostní nebo organizační opatření?
Mateřská škola je samostatná budova, což považuji za velmi důležité. Malé děti by se mezi staršími žáky mohly ztrácet a necítily by se tam dobře. Hlavní vstup do základní školy je proto orientovaný z jihu a vstup do mateřské školy ze severu. Obě instituce fungují samostatně, ale propojuje je rampa. To je praktické například pro rodiče, kteří vedou jedno dítě do školky a druhé do školy. Soukromý investor navíc nabízí celou škálu vzdělávání od mateřské přes základní až po střední školu. Střední škola v současnosti sídlí v sousední administrativní budově, kterou jsme rovněž projektovali. Zároveň je běžné, že děti projdou všemi třemi stupni. Z hlediska jednotlivých věkových skupin jsou proto provozy oddělené, z hlediska rodiny ale zůstávají součástí jednoho areálu.
Škola vznikla v bývalém areálu tkalcovny a přádelny Tiba. Uvažovali jste při návrhu o industriálním charakteru místa? Promítl se nějak do tvaru nebo výrazu budovy?
Do samotné architektury se průmyslové dědictví výrazněji promítnout nepodařilo. Určitá stopa ale zůstala v urbanistickém uspořádání. Původní průmyslový areál byl geometrický a racionální, jak to u podobných areálů bývá. Byl rozdělený do pravidelných obdélníkových polí a škola dnes zabírá prostor jedné z původních větších hal. V tomto smyslu na původní strukturu navazuje.
V areálu pracujete s velkým množstvím zeleně. Souvisí její využití také se současným důrazem na ekologii a adaptaci budov na změnu klimatu?
Určitě, snažili jsme se ale postupovat především racionálně a vytvořit co nejpřívětivější venkovní prostředí. Důležitým tématem bylo omezení přehřívání. Na střechách je proto extenzivní zeleň. Vrstva substrátu pomáhá chránit budovu před přehříváním shora. Stromy ve školním dvoře jsou vysazené přímo v rostlém terénu, takže mají dobré podmínky k tomu, aby postupně dorostly a jejich koruny v budoucnu výrazně ovlivnily charakter celého dvora. Mohou se stát mimořádně důležitou součástí školy.
Osázené jsou i další venkovní zóny. Škola má navíc jednu specialitu, kterou je průběžný záhon obíhající učebny ve druhém nadzemním podlaží. Učebny v přízemí mají přímý kontakt s venkovním terénem, zatímco třídy o podlaží výše mají alespoň bezprostřední optický kontakt se zelení. Záhon není příliš hluboký a je vybavený automatickou závlahou. Překvapilo mě ale, jak výrazně mění vizuální i psychologický charakter budovy. Jeho vegetační skladba se v průběhu roku proměňuje. Na jaře více kvetou trvalky a další rostliny, v létě začínají dominovat trávy. Děti se tak ze své učebny nedívají po celý rok na stále stejný obraz. Mohou sledovat, jak se prostředí kolem nich mění. Je to kvalita, kterou například mnozí z nás ve škole nezažili.
Pokud se učebna nachází ve vyšším podlaží, bývá okolí za oknem po celý rok téměř neměnné. Rok dětského života je přitom velmi dlouhý. To, co nám dospělým plyne rychle, vnímají děti mnohem pomaleji. Neměnné prostředí pro ně proto může být dlouhodobě velmi nudné. I na tuto zkušenost jsme při návrhu mysleli.
Jak je zajištěna údržba zeleně?
Podél záhonu vede obslužná lávka. Pracovník údržby vystoupí na balkon, který není určený dětem, a může celý záhon poměrně pohodlně obejít, rostliny prostříhat a zajistit další potřebnou péči. Záhon je vybaven kompletní kapkovou závlahou, bez níž by jeho provoz v této poloze nebyl možný. Extenzivní zelené střechy naopak nevyžadují žádnou zvláštní péči. Jsou to nenáročné plochy, které se kontrolují a udržují přibližně jednou nebo dvakrát ročně. Zeleň v úrovni terénu se ošetřuje běžným zahradnickým způsobem.
V interiéru výrazně pracujete se dřevem, litým teracem a velkorysými společnými prostory. Co z toho umožnil konkrétní investor a které prvky by se podle vás měly stát standardem také u dalších škol?
Stejně jako ostatní architekti řešíme otázky údržby, trvanlivosti materiálů a samozřejmě také ceny. Ve škole VIA je proto většina podlah z PVC. Je to bezespárý, velmi odolný materiál, který lze navíc v jednotlivých dílech vyměňovat, což je pro investora důležité. I když se snažíme do škol přinášet kvalitnější nebo luxusněji působící materiály, musíme být opatrní v tom, v jakém množství a do kterých zón je umístíme. Ve VIA je například schodiště z litého teraca. Funguje jako takový šperk interiéru, ale není ho nadbytečné množství. Doplnili jsme ho podlahou z PVC v podobném odstínu, takže celek působí harmonicky.
Podobně jsme pracovali se dřevem. Na schodišti je použito masivní dřevo, zatímco na některých nábytkových prvcích se objevuje lamino. Vždy je potřeba hledat ekonomické, údržbové a provozní kompromisy. Například školní lavice s povrchem z masivní dýhy by nebyla příliš praktická, protože by se v náročném provozu rychle poškodila. Přestože máme představu, že bychom chtěli vše navrhovat z autentických, udržitelných a trvanlivých materiálů, nesmíme zapomínat na praktickou stránku. Je nutné pečlivě zvažovat, jaký materiál se na konkrétní místo skutečně hodí.
Také vybavení interiéru je kombinací typových a atypických prvků. Školní lavice a židle jsou zpravidla sériové výrobky, zatímco skříňky s integrovanými koši nebo nábytek ve společných prostorách jsou navrhované na míru. Interiér představuje významnou součást celé investice. Je důležité, aby na něj investor vyčlenil dostatečné prostředky, protože v investiční přípravě bývá jeho význam často podceňován.
Měli jste dostatek prostředků také při realizaci školy VIDA, nebo jste tam museli přistoupit k výraznějším kompromisům?
Nakonec to bylo poměrně podobné. Důležitější než samotná výše investice byla pro nás otázka, jak budou materiály vypadat za pět nebo deset let. Jejich schopnost dobře stárnout je často větším omezením než pořizovací cena. Pracovali jsme například s dýhovanými dřevěnými obklady, takže pohledovou vrstvu tvoří přírodní dřevo. Madla jsou z masivu a podlahy kombinují PVC s litými povrchy. Opět jde o promyšlené spojení různých materiálů.
Po dlouhých diskusích se podařilo prosadit také masivní dřevěné dveře do učeben. Je to zdánlivě drobný detail, ale považujeme ho za velmi důležitý. Pokaždé, když dítě vstupuje do své třídy, nesahá na hliník nebo plast, ale na přírodní materiál. Právě takové momenty jsou pro nás podstatné, přestože je během návrhu a realizace musíme často složitě obhajovat.
Chodby a další společné prostory mají sloužit setkávání, odpočinku i vzdělávání. Jak jste v nich řešili akustiku, aby v otevřeném prostředí nebyl nadměrný hluk?
Interiéry posuzujeme se specialisty na akustiku, zejména právě společné prostory. Ve VIA jsme využili perforované sádrokartonové podhledy. Část zvuku prochází otvory do prostoru nad podhledem, kde ho pohlcují tlumicí vrstvy. Ve škole VIDA jsou podobným způsobem řešeny stěnové obklady. Jejich povrch je perforovaný a za ním se nachází akusticky pohltivý materiál.
U prostorů propojených přes více podlaží je akustické řešení důležité. Bez něj by se hluk šířil celou budovou a společné zóny by se nedaly využívat například pro individuální práci nebo domácí úkoly. Je to podobné jako v „open-space“ kancelářích. Lidem často vyhovuje, když zůstávají v kontaktu s okolním děním, hluk ale nesmí překročit úroveň, při níž už se nedokážou soustředit. Jde tedy o takové hledání rovnováhy. Mnozí z nás třeba pracují lépe v prostředí, kde se kolem něco odehrává než v úplně uzavřené místnosti. Zároveň ale různé druhy činnosti vyžadují odlišnou míru soustředění. Tomu odpovídá i členění školy. Pro intenzivně soustředěnou práci je určena učebna, zatímco společné prostory nabízejí mezistupeň, kde je člověk více součástí okolního života.
Jak se děti v takto rozlehlých a otevřených budovách orientují? Potřebují výrazný navigační systém, nebo si na jejich uspořádání postupně zvyknou?
V obou školách jsou jednotlivé stupně rozdělené podle podlaží. Orientaci ale podle mě nejvíce pomáhá to, když je samotný prostor srozumitelný. To platí nejen pro školy, ale pro všechny veřejné budovy. Pokud se člověk ocitne v systému chodeb a nerozumí tomu, kam vedou, snadno se ztratí. Velmi důležitý je také pravidelný kontakt interiéru s venkovním prostředím. Pohledem z okna si můžete průběžně ověřovat, na které straně budovy se nacházíte. Vidíte ulici, dvůr nebo jiný orientační bod a díky tomu lépe chápete svou polohu. Jsem přesvědčený, že architektura má v první řadě podporovat přirozenou orientaci. Teprve to, co se nepodaří vyřešit prostorovým uspořádáním, by měl doplnit navigační systém. Obě školy samozřejmě vlastní orientační systém mají. Označené jsou učebny i jednotlivé stupně. Přesto považuji za lepší, když se děti dokážou zorientovat přirozeně. Vědí, kde je jejich třída, speciální učebny nebo jídelna. Jakmile dané místo jednou navštíví, znovu ho najdou, protože si v hlavě vytvoří mentální mapu budovy.
Objevilo se u škol něco, co v návrhu vypadalo dobře, ale v provozu nefunguje podle vašich představ? Co byste dnes řešili jinak?
Ve škole VIA trochu bojujeme se zahradou mateřské školy, která je umístěna na střeše jídelny. Kdyby mohla být na rostlém terénu, dal bych dnes přednost této variantě. Množství substrátu, které lze na střeše použít, je omezené. Vitalita realizované zeleně proto není taková, jakou bychom potřebovali, a zahradní architekti nyní v této zóně připravují dodatečné úpravy. Zároveň mám pocit, že děti potřebují přímý kontakt se zemí. Možná jde o instinktivní nebo tělesný vztah s přírodou. Děti si často lehají na zem a válejí se po ní, zatímco dospělí už jsou od podobného chování mentálně vzdálení. Střešní zahrada jim tento druh kontaktu úplně nenabízí. Její poloha byla důsledkem snahy šetřit místem v areálu, který není příliš rozlehlý, a vycházela také z celkové prostorové koncepce.
U školy VIDA se objevily spíše stavebně-technické problémy, jaké pravděpodobně provázejí každou větší stavbu. Řešili jsme například vztah požárních požadavků a jedné ze shrnovacích stěn. Jde ale především o projekční a realizační záležitosti. Z hlediska každodenního života školy zatím nemáme od zadavatele žádnou zásadní zpětnou vazbu, že by některá část vůbec nefungovala. Možná je ale na hodnocení ještě brzy. Obě školy jsou v provozu přibližně rok a některé zkušenosti se mohou projevit až po dvou nebo třech letech.
Škola VIDA dnes stojí v Chýni poměrně samostatně, má se ale postupně stát součástí nové obytné struktury. Co rozhodovalo o jejím urbanistickém měřítku a koncepci? A dokáže budova reagovat i na situaci, kdy se okolí bude vyvíjet jinak, než se původně předpokládalo?
Urbanistická poloha školy je skutečně poměrně specifická. Nachází se na okraji obce, v současnosti v podstatě mezi poli. Na uspořádání je stále patrná původní struktura zemědělské krajiny. Území tvořily dlouhé pruhy polních pozemků a jeden z nich se proměnil ve školní areál. Podstatné ale je, že severovýchodně od školy má vzniknout nová obytná čtvrť, která ji více zapojí do organismu obce. Výrazně jsme proto akcentovali vstupní prostory orientované směrem ke stávajícímu intravilánu. V jejich blízkosti je i autobusová zastávka, kde dochází ke kontaktu s obcí. Směrem do ostatních stran jsme se snažili navrhnout budovu a areál spíše neutrálně. Mysleli jsme ale například na to, aby byl pozemek v zadní části průchozí. Nové obytné zóny, které vzniknou za školou nebo v jejím širším okolí, se tak budou moci dobře propojit se vstupním prostorem. Škola je tedy koncipovaná tak, aby se v budoucnu stala dobrým sousedem nově vznikajících čtvrtí. Je dobře, že se s tím počítalo už v zadání; budova tak není zcela izolovaným solitérem na okraji obce.
V Berouně byla urbanistická situace odlišná, protože škola vznikla uvnitř bývalého průmyslového areálu, který už město obklopovalo.
V Berouně byla výchozí situace příznivější. „Brownfield“ byl už obklopený městskou zástavbou, a proto představoval pro školu mimořádně vhodné místo. Hned vedle se nachází sídliště z osmdesátých let a dále navazují oblasti s rodinnými domy. Investor navíc poměrně velkoryse věnoval tento lukrativní pozemek výstavbě školní budovy. Přestože je VIA soukromá škola a její žáci platí školné, ekonomická návratnost celé investice se počítá v desítkách let, pokud vůbec může být čistě finančně vyjádřena. Z pohledu investora je proto projekt především určitým vkladem do společnosti.
Který z obou projektů máte osobně raději?
Na to neumím odpovědět. Já sám jsem se více věnoval škole v Berouně, ale vyplývalo to především z organizačního rozdělení práce v naší kanceláři. Moji kolegové a partneři Štěpán a Ondřej se více soustředili na veřejnou školu VIDA. Na projektu v Chýni byla mimořádná rychlost, s jakou se podařilo budovu po vítězství v soutěži připravit a realizovat. Od architektonické soutěže ke kolaudaci jsme se dostali přibližně za pět let. Každý, kdo má zkušenost s veřejnými stavbami, potvrdí, že jde o velmi rychlý proces. Bylo to pro nás náročné, zároveň ale skvělé v tom, že jsme se poměrně brzy dobrali výsledku. Časový průběh u soukromého investora byl podobný, tam je to ale očekávatelnější. Investor hospodaří na vlastních pozemcích, může jednotlivé kroky připravovat rychleji a nakládá s prostředky ve svém vlastnictví. U veřejného investora se pracuje také s dotačními penězi a celý investiční proces je proto podstatně složitější. O to cennější je, že se školu VIDA podařilo dokončit v tak krátkém čase.
