„Musíte dát lidem příležitost snít,“ říká Sebastian Herkner, německý designér původem z Offenbachu nad Mohanem. Letos poprvé přijíždí na pražský Designblok, kde vystoupí s přednáškou Diffusion Through Material.
A k materiálu má co říct, nakonec se ve své tvorbě dlouhodobě obrací k řemeslným tradicím, přirozeným vlastnostem materiálů i rukám lidí, kteří je zpracovávají. Zvědavost ho přitom zavádí daleko za hranice Evropy – od Asie až po Jižní Ameriku hledá inspiraci a vášeň u místních řemeslníků, učí se jejich tradici a objevuje nové techniky zpracování. Poznejte Sebastiana Herknera, který vám dá možnost snít.
Text: Lucie Tranová
Foto: Archiv firem
Vaše studio funguje už dvacet let, což je poměrně významný milník. Když se ohlédnete od svých prvních projektů až k tomu, na čem pracujete dnes, jak se za tu dobu proměnil váš přístup?
Už dvacet let. To zní jako dlouhá doba, i když mi to někdy připadá spíše jako deset. Myslím, že můj přístup k navrhování se vždycky průběžně vyvíjel. S týmem se přizpůsobujeme aktuální situaci a jako designér neustále sledujete, jak se lidé chovají. Zároveň nás ovlivňuje politika, společenské změny, krize nebo války. Design jsem začal studovat přibližně před pětadvaceti lety v Offenbachu, kde dodnes působím, a za tu dobu jsme museli reagovat na mnoho změn, globálních i lokálních. Někdy přijdete o dodavatele nebo řemeslníky nebo nějaká technologie přestane být dostupná. Musíte se umět přizpůsobit.
Co se týče mě samotného, více zpochybňuji svůj způsob chování, daleko více přemýšlím nad udržitelností a odpovědností. Designér má totiž značnou zodpovědnost za to, co navrhuje, jak se daná věc vyrábí, odkud pocházejí materiály a kde probíhá samotná výroba. Určitým způsobem to ale bylo od začátku součástí mého přemýšlení. Například Bell Table. Je vyrobený ze skla a kovu – velmi autentických, tradičních materiálů, navíc tradičními výrobními postupy. Když jsem ho navrhoval, byl jsem čerstvě po škole a soustředil se na nábytek. V té době, v roce 2009, všichni mluvili o nových strojích, materiálech a technologiích. Já jsem se chtěl vydat proti proudu a najít vlastní cestu, a proto jsem se zaměřil na řemesla. Bell Table se původně vyráběl v Německu a myslím, že média i veřejnost trochu dráždil, protože vypadal úplně jinak než spousta tehdejších novinek. Dnes samozřejmě vidíme obrovský návrat k řemeslu, k materiálům, jako je sklo, mramor, ke kobercům či tradiční výrobní technice.
Ovlivnilo váš zájem o řemeslo také to, co jste viděl kolem sebe přímo v Offenbachu?
Rozhodně. Offenbach býval významným centrem kožedělné výroby v Německu, zejména kabelek, tašek nebo peněženek, ale před více než dvaceti lety toto odvětví prakticky zmizelo. Téměř každá rodina měla někoho, kdo v něm pracoval. Když výroba zanikla, uvědomil jsem si, že komunita přišla o něco, co ji do té doby spojovalo. Totéž platí i jinde. Například v České republice je silná tradice skla. Pokud takovéto dědictví a kultura zmizí, bude to obrovská ztráta. Myslím, že máme odpovědnost věnovat pozornost tradicím, hodnotám a znalostem, které jsou čím dál zranitelnější. A samozřejmě zároveň čelíme otázkám spojeným s umělou inteligencí. Zatím vůbec přesně nevíme, co všechno změní.
Během posledních dvaceti let jste zažil hospodářskou krizi v roce 2008, pandemii, stále intenzivnější debatu o udržitelnosti a nyní rychlý nástup AI. Proměnily tyto globální události zásadně způsob, jakým o designu přemýšlíte?
Na jednu stranu můj přístup vlastně ještě posílily, protože jsem už předtím věřil v lokální řemeslo, hodnotu materiálu a kvalitu výroby. Na druhou stranu se samozřejmě musíte přizpůsobovat novým okolnostem. Sklo pro Bell Table se například původně vyrábělo v Bavorsku, nedaleko od českých hranic. Během pandemie prudce vzrostly ceny plynu a výrobce po čtyř stech padesáti letech ukončil provoz. Najednou jsme museli hledat nové dodavatele, přičemž jsme jednoho našli v Česku a dalšího v Itálii, ale i oni se potýkají s podobnými problémy.
Proměnilo se i naše chování. Před dvaceti lety nám do života vstoupily chytré telefony, dnes je tu umělá inteligence. Od pandemie jinak komunikujeme a mnohem častěji využíváme videohovory, takže můžeme část cestování omezit. Během pandemie se objevilo i téma „home office“: jak by vlastně domácí pracoviště mělo vypadat? Takové změny někdy přinášejí velmi bezprostřední zadání pro designéry.
Obecně bych ale řekl, že dnes přemýšlím ještě odpovědněji. Zajímá mě „slow design“, kvalita a produkty, které se mohou stát společníky na celý život. Chci vědět, odkud materiály pocházejí a kde se výrobky vyrábějí. I proto tolik cestuji. Chci porozumět hodnotě řemesla v zahraničí a lidem, kteří za jednotlivými výrobky stojí, jejich úsilí, znalostem a vášni. Když například přijedete do Nového Boru a vidíte tamní sklářství, uvědomíte si hodnotu ruční práce i znalostí, jejichž nositeli jsou konkrétní lidé. Něco takového umělá inteligence jednoduše nenahradí. Ukazuje to, jak důležitý bude i nadále člověk a jeho schopnost tvořit.
Máte nějaký oblíbený materiál?
Sklo mezi ně rozhodně patří. Fascinuje mě, protože je na jednu stranu téměř univerzální a „demokratické“, najdete ho všude. Nedávno jsem byl s rodinou v Athénách a viděli jsme tam skleněné předměty staré několik tisíc let. Zároveň se sklo používá v optických vláknech, solárních panelech, medicíně, laboratořích nebo nemocnicích a obecně v architektuře. Objevuje se v tolika různých oblastech a opakovaně proměňuje naše chování i možnosti. I něco tak samozřejmého, jako je skleněné okno, zásadně změnilo architekturu tím, že do budov přivedlo světlo. Na druhém konci spektra pak máte vzácné sklenice nebo jedinečné objekty vyráběné kompletně ručně. Ta šíře možností mi připadá neskutečná. Sklo začíná jako písek, minerál. Tentýž základní zdroj může skončit jako beton ve výškové budově, ale také jako něco neuvěřitelně jemného a transparentního. A pak jsou tady možnosti zpracování. Můžete ho foukat, odlévat, řezat, brousit, gravírovat nebo na něj malovat. S barvou se dá pracovat nespočtem způsobů. Ze skla můžete vytvořit něco, co bude opravdovým pokladem.
Když něco navrhujete, v jaké fázi procesu začíná materiál určovat další směřování návrhu?
Hned od začátku. A někdy i barva. Ve studiu máme na stolech neustále nějaké vzorky barev. Každý materiál má vlastní charakter a svou přirozenou barevnost. To je patrné třeba u dřeva. Sklo může být vyráběno v nejrůznějších odstínech, ale i barevné sklo má velmi specifický charakter. Když dostanu nějaký nápad, mohu začít tvarem, ale zároveň přemýšlím o materiálu a technice. Má se to odlít z bronzu? Vyfrézovat na CNC-stroji z bloku dřeva nebo kamene? Utkat či zauzlovat v Káthmándú? Přemýšlím zároveň i o tom, kde by se daná věc mohla vyrábět. Za dvacet let jsme si vytvořili velmi dobrou síť řemeslníků, kde všechny prvky fungují společně. Je to trochu jako orchestr: máte bicí, trubky a housle a mou rolí je všechno spojit tak, aby z toho vznikla soudržná hudba. Nedokážu říct, že bych jeden den pracoval jen s materiálem a druhý den pracoval pouze na tvaru. Řekl bych, že všechno vzniká současně, přičemž velkou roli hrají intuice a instikty.
Mluvíte o řemesle a o porozumění materiálu, zároveň ale navrhujete produkty pro průmyslovou výrobu, kde jsou zásadní opakovatelnost a standardizace. Jak hledáte rovnováhu mezi těmito dvěma světy?
Pro mě je to spíš otázka rovnováhy. I při výrobě nábytku nebo svítidel pořád zůstává hodně manuálních kroků. Není to stejné jako v automobilovém průmyslu nebo při výrobě propisky v milionech kusů. Když se podíváte například na firmu Bomma, značná část produkce pořád vychází z řemeslné práce. Je to sice sériová výroba, ale bavíme se o relativně malých počtech, ne o desítkách tisíc kusů.
Současně pracujeme se stroji a novými technologiemi. Nechci, aby řemeslo bylo nostalgií. Zajímá mě rovnováha mezi digitálním a analogovým, tradicí a inovací, řemeslem a technologií. U každé části objektu musíte najít nejlepší způsob výroby. Jeden detail židle může být vhodný k industrializaci, zatímco jiný je lepší zpracovat ručně, protože jde například o šití. Cílem je vzít si to nejlepší z obou světů a dostat výrobek na co nejvyšší úroveň.
Která z těchto dvou poloh vás osobně baví víc: sledovat vznik výrobku ruční prací, nebo naopak vidět, jak váš nápad převádí do reality průmyslový proces?
Obojí je působivé úplně jiným způsobem. Začnete skicou, proberete nápad s týmem, vytvoříte 3D-model a možná malý 3D-tisk. Potom výrobce vyvine prototyp v reálné velikosti a třeba investuje půl milionu eur do speciální formy, obrovského ocelového nástroje pro lisování nebo vstřikování pěny. A nakonec se stroj otevře a vy vidíte hotový díl. To je jedna z věcí, které na své práci miluji. Novináři možná zažívají něco podobného. Někdy máte možnost nahlédnout do zákulisí a začnete chápat, kolik lidí je do vzniku jednoho výrobku zapojených. Firma investuje peníze, odborné znalosti i důvěru do vašeho nápadu. A pak vidíte stroj, o jehož existenci jste do té chvíle neměli ponětí, navržený speciálně proto, aby bylo možné něco vyrobit. Zvědavost je něco, co vás posouvá dál. Chcete překračovat hranice, učit se něco nového a sdílet celý proces se svým týmem i klienty. Zároveň ale nechci navrhovat předměty, které vypadají jako z jiné planety. Je pro mě důležité, aby v nich často existovalo nějaké spojení s historií, třeba prostřednictvím známého materiálu nebo zajímavého detailu. Nezajímá mě vytváření podivných, egoistických objektů jen proto, aby byly za každou cenu jiné. Uvědomuji si i odpovědnost vůči firmám, se kterými pracuji. Produkt musí odpovídat značce a její DNA. Potřebujeme vytvořit sdílenou vizi a propojit můj přístup s přístupem firmy.
Často pracujete s tradičními řemeslnými technikami a odkazy zakořeněnými v konkrétním kulturním prostředí. Už dříve jste zmínil, že vaši práci ovlivňuje politika. Vnímáte určité napětí mezi lokální kulturní identitou a tlakem proměnit design v globálně prodejný produkt?
Politiku můžeme vnímat v mezinárodním měřítku, ale stejně tak i na lokální úrovni. Jako mezinárodně působící designér považuji za obrovské privilegium možnost cestovat do zemí, které nejsou automaticky vnímány jako typické designérské destinace. Mohu jet do Kolumbie, Nepálu nebo na jiná místa s řemeslnou tradicí. Takováto místa jsou obrovským zdrojem inspirace. Vidíte lidi, kteří tkají koberce, vyrábějí keramiku, pletou košíky nebo používají techniky typické pro konkrétní region, které už v Evropě nemusí být ekonomicky životaschopné. Například košíkářství může být v Německu jednoduše příliš drahé. Vedle techniky je důležité se setkávat s lidmi, sednout si s nimi, dát si společně místní jídlo a pracovat s nimi na výrobku. A najednou tady máte kulturní výměnu a lidé zároveň vidí, že někdo z jiné země, nebo dokonce jiného kontinentu jejich znalosti oceňuje.
Mladší generace často nechtějí zůstávat na vesnicích. Stěhují se do velkých měst, například do Bogoty, stejně jako se to děje po celém světě. Nemusejí ale mít formální vzdělání, které by jim umožnilo pracovat v kanceláři. Mohli vyrůstat na farmě nebo na venkově a od rodičů či prarodičů se naučit nějakému řemeslu. V Kolumbii jsem viděl případy, kdy se lidé přestěhovali do hlavního města a postupně zjistili, že řemeslné znalosti, které získali doma, například pletení košíků, mají ve skutečnosti velkou hodnotu. Někteří z nich dnes pracují na výrobcích pro nás. Najednou začnou oceňovat to, co zdědili po své rodině. Když někdo oceňuje řemeslo, které ovládáte, dodává vám to zároveň sebevědomí. To je podle mě důležité.
V současném Německu se například politika soustřeďuje převážně na automobilový průmysl. Máme tu ale firmy s obrovskou tradicí, jako je Nymphenburg Porcelain, Faber-Castell nebo Steinway&Sons. Podobné společnosti jsou propojené s dědictvím a identitou daného regionu nebo celé země a i jim bychom měli věnovat pozornost. Potřebujeme lidi, kteří takové výrobky dokáží ocenit, i když stojí dvakrát nebo třikrát tolik než levnější alternativa. Lidé, kteří je vyrábějí, mají specifické dovednosti a techniky a někdy také pracují s velmi specifickými materiály. Myslím si, že bychom měli být za takovou rozmanitost řemesla a kreativity po celém světě vděční.
Pracujete s mnoha značkami z různých částí světa, přesto je vaše tvorba stále rozpoznatelná díky práci s materiály, barvami a taktilitou. Jak si udržujete designový styl, aniž by se z něj stal opakující se vzorec?
Firmy mě často oslovují s tím, že chtějí něco v „Sebastianově stylu“, tzn. kombinovat materiály, pracovat s barvou a vnést do produktu řemeslný charakter. Nejdůležitější je ale výměna informací s lidmi, kteří za danou značkou stojí. Před pandemií jsem neustále cestoval, protože jsem chtěl vidět, jak firmy fungují a jak vyrábějí své produkty. Musíte najít společnou nit, kterou pak můžete dál rozvíjet. Velkou roli v tom hraje instinkt a spousta práce: skicování, přemýšlení, zkoušení. Někdy správný nápad přijde během jediného dne, jindy to trvá měsíce. Zároveň potřebujete správného partnera, který tomu nápadu věří.
Pracovat s firmami z Japonska, Kolumbie, Kanady nebo různých částí Evropy je pro mě privilegiem. Každá firma má jiné myšlení a kulturní zázemí. Ale je to trochu náročné, porozumět různým obchodním kulturám: způsob fungování japonské firmy může být úplně jiný než u společnosti v Kolumbii. Ale je fascinující spojovat tyto odlišné postoje prostřednictvím vizuálního jazyka. Design je nakonec do velké míry o komunikaci, začíná první skicou a pokračuje až k hotovému výrobku: jak objekt komunikuje s ostatními předměty v interiéru a jak komunikuje se svým majitelem.
Je to vaše první návštěva Designbloku?
Ano. V Praze jsem byl už několikrát kvůli schůzkám a v souvislosti s výrobou, především se sklem, ale na Designbloku budu poprvé.
Designblok propojuje experimentální tvorbu, zavedené výrobce, nezávislé designéry i řemeslné tradice. Co na podobném festivalu osobně hledáte?
Poprvé jsem o Designbloku slyšel na univerzitě, líbí se mi, že jde o komornější akci, tudíž je pro mě tato akce především o setkávání se s lidmi a osobní komunikaci. Samozřejmě jsem zvědavý na práci mladší generace českých designérů, rád potkám lidi, které už znám, poznám nové a uvidím nové materiály. Praha je fantastické město s mimořádným dědictvím v oblasti designu, architektury a řemesla. Například Milán je obrovský, ale menší lokální festivaly jsou výjimečné tím, že kontakt mezi lidmi je mnohem osobnější a přímější.
Když mluvíme o Designbloku, do Prahy přijíždíte s přednáškou. Už jsme se bavili o tom, jak důležité je pro vás sklo, a letošní program se soustředí na světlo. Co může materiál, jako je sklo, dát světlu, co samotná technologie nedokáže?
Technologie je v oblasti osvětlení samozřejmě důležitá. V posledních letech došlo k obrovským změnám v souvislosti s LED-zdroji, ovládáním i možností propojit osvětlení s chytrými telefony a dalšími systémy. To jsou ale ty technické aspekty. Každý dobrý design potřebuje emoci, charakter a osobnost. Správným materiálem, tvarem a technikou dokážete vytvořit emocionální výraz, jen u skla existují desítky způsobů, jak vytvořit jeden objekt. Emoce je pro mě základem dobrého designu. Objekt je něco, co vidíte a čeho se dotýkáte. Někdy s ním souvisí vůně, nebo dokonce chuť. Věcem nakonec rozumíme prostřednictvím všech smyslů.
Když navrhujete svítidlo, přemýšlíte vědomě nad tím, jak může samotný objekt změnit náladu člověka nebo atmosféru prostoru?
Navrhujeme s představou konkrétní situace: kde bude svítidlo stát, kde bude viset a jak s ním bude člověk žít. Naším přáním je, aby se produkt stal určitým společníkem a aby si k němu člověk vytvořil vztah, díky kterému spolu zůstanou co nejdéle.
Osvětlení je zajímavé tím, že se jeho charakter proměňuje v průběhu celého dne, od východu slunce přes západ až do noci. A pak je tu řada parametrů samotného umělého světla: teplé nebo studené světlo, intenzita a podobně. Materiál navíc musí fungovat společně se světelným zdrojem. Můžete mít krásné stínidlo s velmi teplým charakterem, ale pokud má LED-zdroj nevhodnou barevnou teplotu, může materiál najednou působit zašle nebo nepříjemně. Tyto prvky holt musí fungovat v harmonii.
O skle jsme už několikrát mluvili, ale ještě jste nezmínil, jak se v průběhu let proměnilo vaše porozumění tomuto materiálu. Změnila dlouhodobá práce se sklem způsob, jakým o něm přemýšlíte?
Jedna z výborných vlastností skla je, že se dá velmi dobře recyklovat. V Německu třídíme skleněné lahve podle barvy a vyhazujeme je do příslušných kontejnerů. To je důležité, protože jiné materiály se stále nerecyklují správně. Sklo se vyrábí z minerálních surovin včetně písku, který je jeden z nejvíce spotřebovávaných materiálů na světě, nejen při výrobě skla, ale také betonu. Stačí si představit, kolik ho je potřeba na výškové budovy ve městech, jako jsou Dubaj, New York nebo Londýn. Musíme proto přemýšlet i o tom, jak tyto zdroje využíváme. Když navštívíte sklářskou dílnu, vidíte, jak velká část recyklace probíhá už přímo ve výrobě. Když se nějaký kus rozbije, sklo se může znovu roztavit a přidat do další várky.
Skláři mi dokonce vysvětlovali, že určitý podíl jejich vlastních skleněných střepů může zlepšit vlastnosti samotné skloviny. Každá huť si tím pádem vytváří svou specifickou směs. Moje úcta ke sklu v průběhu let zesílila na několika úrovních. Je to krásný, ale zároveň velmi cenný materiál.
Vaše pražská přednáška na Designbloku nese název Diffusion Through Material. Co pro vás v tomto kontextu znamená „difuze“?
Fúze znamená spojit něco dohromady, soustředit to do jednoho bodu, jako kdyby jednotlivé prvky splývaly. Difuze je naopak spíše rozptylování. Pro mě je to ale i moment zneklidnění právě tím, že je rozptýlená a ne zcela jednoznačná. Myslím, že takové zneklidnění může být v designu užitečné; když něco uvidíte a okamžitě se do toho zamilujete, možná na to rychle zapomenete. Pokud se ale setkáte s uměleckým dílem, člověkem, jídlem nebo objektem, který vás zpočátku trochu vyvede z míry, můžete o něm přemýšlet mnohem déle a vytvořit si tak silnější vztah.
Ve své přednášce chci mluvit o významu materiálů ve vztahu k udržitelnosti a odpovědnosti, ale i o taktilitě. Čím digitálnější se náš svět stává, tím důležitější podle mě fyzické materiály jsou.
Když spojíme témata, o kterých jsme mluvili, světlo, materiál a řemeslo, kde dnes vidíte nejzajímavější prostor pro další vývoj designu? A jakou roli v něm podle vás může sehrát AI?
AI je nástroj. Nejdůležitější ale pořád zůstávají naše znalosti, zkušenosti a kontakt s ostatními lidmi. AI je do značné míry založená na existujících znalostech a historii. Designér se naproti tomu stále snaží vytvářet vizi něčeho, co ještě neexistuje. Umělá inteligence samozřejmě může být součástí procesu, ale nemyslím si, že dokáže navrhovat úplně sama. Pořád potřebujete někoho, kdo ji řídí, opět možná podobně jako dirigent orchestr. Design je navíc velmi intuitivní a nemyslím si, že by něčeho takového byla umělá inteligence schopná.
Co byste si chtěl z Designbloku odnést vy osobně a co by si naopak podle vás mělo pražské publikum odnést z vaší přednášky?
Rád bych lidem přiblížil svou vizi, svůj postoj a způsob, jakým o designu přemýšlím. Přednáška má jen dvacet minut, takže času není mnoho, ale možná těch dvacet let zkušeností využiji k tomu, abych ukázal, jak se designérská praxe vyvíjí prostřednictvím práce, vztahů s lidmi a schopnosti udržet si silnou vizi a víru v design. Designérská profese je vždycky trochu jako horská dráha. Jsou v ní vzestupy i pády. Pro mě je důležité vytvářet prostřednictvím výrobků emocionální momenty. Myslím, že emoce budou čím dál důležitější. Může vznikat prostřednictvím technologie, ale úplně stejně i skrze materiál.
Tradiční řemeslo se často spojuje s udržitelností. Ta je ale samozřejmě mnohem širší než jen skutečnost, že něco vzniká ručně. Co podle vás musí produkt splňovat, aby překročil čistě kulturní nebo estetickou hodnotu a byl skutečně udržitelný?
Udržitelnost je velmi široký pojem a bohužel se často nadužívá nebo redukuje na „greenwashing“. Udržitelnost může znamenat udržet při životě určité řemeslo a podporovat místní řemeslníky. Místo toho, abychom automaticky vyráběli někde daleko jen proto, že je to levnější, bychom se měli ptát, co dokážeme vyrobit v našem regionu, v České republice, Německu nebo jinde v Evropě, abychom omezili zbytečnou přepravu. Znamená to spolupracovat s firmami, které poskytují kvalitní servis i po prodeji: dokážou výrobek opravit, vyměnit poškozenou součástku nebo vám poslat náhradní díl.
Důležitý je taky původ materiálu. Pracuji například s čínskou firmou, která původně chtěla dovážet mramor z Itálie. Řekl jsem jim: Čína je obrovská země, určitě máte i vlastní zajímavé druhy mramoru. Během několika minut mi přes WeChat poslali celý výběr čínských kamenů, které by bylo možné použít. Nebyl žádný důvod vozit mramor až z Itálie.
Takže udržitelnost mění i otázky, které výrobcům kladete ještě předtím, než samotný produkt vůbec vznikne?
Rozhodně. A totéž se týká sociálních podmínek. Například u koberců vyráběných v Káthmándú spolupracujeme se švýcarskou organizací Label Step, která tam má kancelář. Kontroluje dílny a pracovní podmínky: jestli je tam dostatek světla a kvalitního větrání, dodržuje se minimální věk pracovníků, zda jsou bezpečné podmínky při barvení, jak se čistí a filtruje voda po barvení vlny nebo jaké podmínky mají těhotné ženy a matky. I tohle je součástí mé odpovědnosti. Udržitelnost znamená zachovávat znalosti a řemeslo a vědět, za jakých podmínek daná věc vzniká.
Design se v tomto ohledu hodně proměnil. Už nejde jen o to dát něčemu hezký tvar a vybrat barvu a materiál. Musíte uvažovat o celém systému: kde se produkt vyrábí? Odkud pocházejí materiály? Jak se bude přepravovat? Dá se rozebrat? Dá se převážet naplocho? Mohou se některé části vyrábět lokálně? Například spolupracuji s australskou firmou, která vyrábí stínidla v Evropě, Austrálii a Americe, aby nemusela objemná stínidla převážet přes celý svět. O podobných věcech mluvím se svými klienty.
Myslíte, že součástí vaší role je vzdělávat firmy, se kterými spolupracujete?
Ano. Především proto, že udržitelnost nemůže být jen tématem marketingového oddělení. Pokud to firma nechápe, nechci s ní pracovat.
Ručně vyráběné předměty a řemeslo se dnes zároveň staly určitými symboly luxusu. Vidíte riziko, že se z řemesla stane jen další prémiový estetický kód, něco, čeho si lidé cení hlavně proto, že je to drahé nebo exkluzivní?
Rozhodně a myslím si, že je to škoda. Lidé si řemeslné práce cení mimo jiné proto, že každý kus je jiný a je na něm vidět, že vznikl ručně. Když se ale vyrábí něco ručně v Evropě, je to často dražší než průmyslová výroba jinde. Zároveň je tu další problém, když lidé kupují něco vyrobeného v Africe, Asii či Jižní Americe, často automaticky očekávají, že to bude levné. I když na tom někdo strávil dva nebo tři týdny ruční práce, existuje představa, že by měl výrobek stát skoro nic jen kvůli tomu, odkud pochází. Dokonce bych řekl, že jde o formu rasismu v tom, jak hodnotíme řemeslo. Ne vždy dáváme lidem za jejich práci stejný respekt jen proto, že pracují v Africe, Číně nebo jiném regionu. Konkrétně jsem něco podobného zažil při projektu košíků v Zimbabwe. Projekt jsem prezentoval na veletrhu Ambiente ve Frankfurtu a přišel za mnou nákupčí z Texasu, podíval se na jeden z košíků a řekl, že za něj zaplatí tři dolary. Vysvětlil jsem mu, že na tom košíku pracovala jedna žena celý týden, každý den od rána do večera. Jeho reakce byla v podstatě: je to z Afriky, takže tři dolary. A o takovém postoji je potřeba mluvit.
Když navštívíte například muzea v Číně a podíváte se na předměty staré dva nebo tři tisíce let, úroveň řemeslného zpracování je mimořádná. V některých případech jsou detaily mnohem sofistikovanější než to, co v téže době vznikalo v Evropě. Neuvěřitelné řemeslné tradice najdete ve Vietnamu a na mnoha dalších místech. Někdy jsou lidé jednoduše příliš ignorantní nebo arogantní, než aby to dokázali ocenit. Zároveň když se srovnatelná věc vyrobí v Evropě, automaticky se z ní stane luxusní produkt kvůli ceně práce.
Myslíte, že reálným problémem řemeslné práce je cena, nebo spíš způsob, jakým jsme se naučili její hodnotu vnímat?
Nemyslím si, že problém je jen v ceně. Potřebujeme naučit lidi, že dobrý design a „slow design“ mají určitou hodnotu a cenu. Někdy musíte být trpěliví, někdy si na danou věc musíte počkat. Je to úplně jiný přístup než kliknout na Amazonu nebo Alibabě a nechat si něco hned doručit, používat to, dokud se to nerozbije, a potom to vyhodit. Když si koupíte něco kvalitně vyrobeného, dobrým příkladem je české sklo, často se k tomu chováte úplně jinak. Možná z drahé skleničky pijete jen speciální víno nebo ji používáte jenom v neděli. Vážíte si toho víc a to je otázka vzdělávání.
Nevnímáte rychlost dnešního světa jako určitou hrozbu? Když lze téměř cokoli objednat jedním kliknutím a druhý den to mít doma, věříte stále, že má řemeslo budoucnost?
Jedním z největších problémů je zvětšující se propast mezi velmi bohatými lidmi a zbytkem společnosti. Střední třída je pod stále větším tlakem a to je problém. Pro luxusní segment a pro řemeslné výrobky mezi bohatými klienty stále existuje silný trh. Mnohem složitější je dnes střední cenový segment, zvlášť kvůli ekonomické nejistotě, kterou zažíváme v různých částech světa. Když pracujeme s firmami, snažíme se najít rovnováhu, aby nebyl produkt ve finále moc drahý. Výroba v Evropě je ale často nákladnější než v některých částech Afriky nebo Asie. Současně se ale i tyto ekonomiky mění. Stačí se podívat na vývoj v Číně v oblasti technologií, automobilů a dalších odvětví.
Snažíte se navrhovat produkty pro lidi s běžnějšími rozpočty?
Vždy, kdykoli je to možné. Pracuji s jednou čínskou firmou a s několika evropskými značkami ze středního cenového segmentu. Je to důležité, protože většina lidí má úplně normální rozpočty. A když budu naprosto upřímný, některé produkty, které jsem sám navrhl, si ani já nemohu dovolit. Nikdo to moc rád neříká nahlas, ale je to pravda.
Zároveň by ale řada specializovaných výrobců a řemeslníků pravděpodobně nemohla přežít bez klientů z vyššího segmentu. V kreativních profesích většinou začínáte proto, že tu práci milujete a chcete nějakým způsobem vyjádřit svou kreativitu. Pokud je vaším hlavním cílem vydělávat peníze, existují asi jednodušší obory.
Dříve jste zmínil, že vás firmy často oslovují proto, že chtějí něco v rozpoznatelném „Sebastianově stylu“. Může se podle vás výrazný autorský rukopis časem stát spíš omezením než výhodou?
Možná, ale design se vždy přizpůsobuje firmě, materiálu a konkrétní oblasti, ve které zrovna pracuji, a to je součástí výzvy. Určitě existuje společná nit, která se mou prací táhne, zároveň se ale proměňuje s časem a okolnostmi. A podle mě je velmi důležité, aby se dál vyvíjela.
Vracíte se někdy k úplně prvním produktům, které jste navrhl a dostal do výroby?
Leží někde na polici, ale moc o nich nemluvím. Myslím, že jedním z prvních výrobků byl podstavec na slunečník nebo možná ptačí budka. Každý designér má podobně rané produkty, přičemž potom přijde první větší úspech, od kterého se začne všechno dál rozvíjet. Pro mě tím momentem byl Bell Table. Ještě předtím jsem ale pracoval pro menší německé firmy na doplňcích a drobnějších předmětech, což pro mě bylo důležité, protože jsem se naučil, jak fungují licence, autorské odměny a vztahy s výrobcem.
Z každého produktu se něco naučíte. Když navrhujete sluneční brýle pro berlínskou značku, což jsem dělal, získáte zkušenost, kterou můžete později využít třeba při návrhu židle. Něco, co objevíte při práci na svítidle, se časem může objevit jako detail na úplně jiném objektu. Všechny tyto zkušenosti se postupně proplétají. Struktura je čím dál větší a čas od času se do ní připlete další nitka nebo nová barva.
Řekl byste, že jedním z klíčů k tomu, že si svou praxi dokážete už dvacet let udržovat a rozvíjet, je zvědavost?
Zvědavost je nesmírně důležitá. Ale vemte si, že vedu úplně normální život. Žiji v Offenbachu, ne v Mnichově nebo Berlíně. Mám kolem sebe skvělé přátele, výborný tým a úžasné klienty. Pro mě je to ta nejlepší práce, která mě pořád baví. Okolnosti, kterým celosvětově čelíme, nejsou vždy jednoduché, ale design zůstává důležitým proto, že nám dává prostor snít. Umožňuje designérům představovat si něco, co ještě neexistuje, ale zároveň dává možnost snít i ostatním lidem, třeba o předmětu, se kterým by jednou chtěli žít. Myslím, že je důležité, abychom si zachovali snovost v každodenním životě.
