Kdo se naučí postavit hotel tak, aby správně fungoval a bylo v něm vše, co tam patří, si poradí i s jakoukoliv jinou budovou. To je mantra architekta Ivo Nahálky, který má za sebou návrhy více než čtyř desítek hotelů po celém světě. „Jsou tam kanceláře, stravování, ubytování, sport, konferenční prostory, technologické zázemí. A navíc musíte přidat jedinečnost, která přinese hostům zážitek, za kterým se budou rádi vracet. Dobrým indikátorem je náš hotel Don Giovanni, který i po třiceti letech plně vyhovuje dnešním požadavkům,“ vzpomíná spolumajitel architektonického studia Archina Design na stavbu, kde se nechal inspirovat motýlími křídly.

Text: Jan Stuchlík
Foto: Ondřej Pýcha

Je spolumajitelem, výkonným ředitelem a hlavním architektem ve studiu Archina Design. Specializuje se na návrhy hotelových budov, jimž se snaží vetknout tvář, charisma a genia loci. Architektuře se věnuje přes čtyřicet let. Za tu dobu se podle jeho návrhů postavilo více než sedm desítek staveb v Evropě a na Středním východě.

Ivo Nahálka

Podle vašich návrhů se postavilo více než sedm desítek staveb. Přes čtyřicet z nich jsou hotely. Co vás na nich tak přitahuje?

Tato specializace nebyla úmyslná, spíš šlo o řízení osudu. Hotely mi dávají největší tvůrčí prostor. Zvlášť, když nám investor svěří i interiér. Když tvořím, vždycky vidím na konci člověka, který bude v budově bydlet, pracovat, relaxovat. Nedůležitější je, aby se tam cítil dobře, aby se rád vracel. Zároveň vnímám architekturu jako jeden celek, stavbu včetně interiéru. I v minulosti bylo běžné, že stejný tým architektů, který navrhoval stavbu, tvořil i interiér do posledního detailu, třeba až po kování na dveřích.

V čem vám hotel dává největší míru tvůrčí svobody, když jde o vysoce optimalizovanou stavbu, rozměry pokojů jsou dané tím, jestli má dvě nebo pět hvězdiček, navíc investor hlídá každou korunu?

Vrátím se k hotelu Don Giovanni. To byla ideální spolupráce. Investor hledal architekta, který mu namaluje stavbu, kterou si vybere na první pohled. Jediné, co požadoval, bylo, aby se stavba zrealizovala přesně podle návrhu. Pochopitelně jsme museli dodržet rozpočet, ale s tím se dá pracovat. Samozřejmě jsou případy, kdy vám investor do projektu vstupuje a esteticky ho ovlivňuje. Stejně tak jsou do určité míry omezující hotelové standardy. O to víc se pak ukáže znalost a šikovnost architekta, který dokáže do návrhu dostat svůj nápad a zároveň tam umístil vše, co tam má být.

Do jaké míry vás svazuje předepsaný design jednotlivých hotelových řetězců?

Unifikace designu hotelových interiérů byla naštěstí jen krátká epizoda. Neplatila úplně pro společné prostory, kde hotely architektům i tak nechávaly celkem volnou roku. Ale setkal jsem se i s případy, kde už byla dopředu navržena podoba pokojů, koupelen i použité materiály. Jenže hotely časem zjistily, že ekonomický úspěch nespočívá v tom, aby pokoje všude na světě vypadaly stejně. Stejná musí být úroveň a kvalita služeb. Ale v interiéru hosté chtějí vidět, že jsou v Praze, nechtějí bydlet ve stejném pokoji jako v Mnichově nebo New Yorku. Řetězce tak ve svých standardech definují jen minimální velikost pokoje, jak a čím má být vybavený. Do estetické stránky vůbec nevstupují a architektům dávají volnost, aby do návrhu interiéru promítli historii místa, díla místních umělců. Aby si hosté zapamatovali, že byli třeba v Crowne Plaza v Praze a že se tam cítili dobře.

Jak do interiérů takové odkazy dostáváte?

Pět let jsme přestavovali pražský hotel Marriott. Jeho ředitel nám dal volnou ruku, abychom přivedli české výtvarníky, abychom do interiéru promítli tematiku českého skla, historii architektury Prahy. Teď pracujeme na rekonstrukci dvou historických budov v pražské Jeruzalémské ulici, která je spojená s dostavbou směrem do dvora. Je to budova, kde vzniklo ještě za Rakouska-Uherska první české divadlo. Přestavujeme ji na pětihvězdičkový hotel. Hrajeme si tam s tématem hudby, inspirujeme se méně známou Mozartovou operou Ascanio v Albě, která je melodicky velmi zajímavá.

Když tvoříte interiér hotelu, navrhujete si do něj i originální mobiliář, který se nedá jinde najít?

Vždy, když se u nás navrhují interiéry, zabýváme se i atypickými prvky. Recepční pulty, bary, prostě vše, co se sériově nevyrábí, jsou naše originály. Koberce necháváme přebarvovat. Občas zabrousím i do designu jednotlivých detailů, například různých ovládacích prvků. Takto jsme pracovali pro Alcadrain a Alcaplast. Pro světového výrobce koberců Ulster jsme navrhovali vzory, které dnes používají i do jiných projektů.

Zkusil jste navrhovat i světla?

Světla jsem dělal hodně ve spolupráci s firmami Preciosa a Sans Souci. Třeba do hotelu Crowne Plaza na Strahově jsme navrhovali do restaurace svítidla ve tvaru větrníku. Udělali jsme skici a návrháři ve sklárně si pak svítidlo rozkreslili do detailů, aby se dalo vyrobit. Pro mě je architektura matkou všech umění. Protože dobrý architekt umí vytvořit nejen návrh stavby, ale k ní také interiéry včetně atypických prvků. Zakládám si na tom, aby stavbu doplňovala také výtvarná díla. Ta ještě umocní vnímání celkového výsledku. V minulosti bylo běžné, že architekti oslovovali umělce a vytvářeli jim ve svých stavbách prostor, aby interiér a exteriér doplnili.

Vy s umělci aktivně pracujete, nebo jen vytvoříte prostor a pak necháte na investorovi, aby si vybral sám, jaká umělecká díla do něj zasadit?

Spíše musím vždy už na začátku investora přesvědčit, aby na umění vyčlenil určitou část rozpočtu. Výtvarníky oslovuji sám a ladím s nimi témata děl. Vzpomínám si třeba na úžasnou spolupráci s velmi talentovaným, už zesnulým českým sochařem Josefem Nálepou, který obohatil tři naše stavby svými plastikami.

Promítají se vám do interiérů i prvky z exteriérů vašich staveb, aby působily jednotně a kompaktně?

V interiéru pracujeme s inspirací a tematikou, kterou je možné vidět z venku. Abych nevzpomínal pořád jen na motýly, kteří mě inspirovali u hotelu Don Giovanni, tak v Lipně nad Vltavou se začne letos stavět podle našeho návrhu nový mezinárodní hotel. Protože se tam nacházíme blízko vody, napadlo mě inspirovat se vážkou a jejím tvarem. Pomohlo nám to i s celkovým rozvržením stavby na pozemek, který je poměrně složitý. Základní hmota hotelu má tvar vážky s křídly a téma vážky a vody rozvíjím i uvnitř. Harmonie mezi interiérem a exteriérem je velmi důležitá, protože návštěvník ji vnímá, cítí stejné vibrace a energii jak zvenku, tak i zevnitř. Nenarazí na násilný kontrast, jako třeba když se za skleněnou fasádou hotelu skrývá replika baroka nebo renesance.

Hodně pracujete s přestavbami starých budov, aktuálně třeba budovy Živnobanky Na Příkopě, Národního domu na Smíchově nebo nádraží Vyšehrad. Jak se do nich dají vložit nové funkce, aniž by zmizel jejich historický odkaz?

Ve všech těchto stavbách je vidět jedinečnost, mají v sobě dostatečné kouzlo, aby tady mohly být tisíc let. Vždy osloví lidi svou duší a příběhem. My musíme vymyslet vše tak, aby nová zařízení a nové místnosti, technologie a rozvody zasáhly co nejméně do podstaty budovy. Druhá část je, jak stejně citlivě dispozičně umístit do budovy nové funkce. Například jak z bývalé nádražní haly udělat vstupní halu s recepcí do rezidenčního objektu. U Živnostenské banky zase řešíme, jak do míst, kde byly kanceláře, dostat hotelové pokoje nebo servisované apartmány, a to s maximálním zachováním historických prvků, stěn, dveří, stropů.

Dají se z kanceláří udělají hotelové pokoje, aniž byste všechno vybourali a postavili znovu?

V kancelářích nemáte hygienické zařízení. Už před mnoha lety jsem proto začal vymýšlet vestavěné koupelny. Poprvé jsme je použili na Staroměstském náměstí. Některé jsou součástí interiérů, nemají stěny až do stropu a působí spíše jako větší prvek vestavěného interiéru. Našli jsme v tom i podporu památkářů, kteří vnímají, že tímto řešením nenarušíme historickou hodnotu prostoru. Rozvody se musí samozřejmě šikovně schovat, třeba do podlahy. I v historických budovách se dají udělat zajímavě věci, ale vyžaduje to hodně nápadů, pokory a respektu.

Chce to asi také dost osvíceného investora, protože taková řešení něco stojí.

U Živnostenské banky nás investor oslovil s tím, abychom se vůbec pokusili ověřit, jaké jiné využití než kanceláře by tam mohlo být. Hned na začátku jsme se začali bavit s památkovou péčí, s odborem dopravy i Prahou 1, co by si přály jako vhodné využití, které nezhorší vliv budovy na okolí. Investor samozřejmě má určitý rozpočet a my musíme hledat cesty, jak se do něj vejít, aby se záměr povedlo dokončit v řádné kvalitě.

Na Smíchově budete Národní dům měnit také na hotel?

Nebude to čistě jen hotel. Zůstane zachovaný nádherný kongresový sál, který bude sloužit jako víceúčelový prostor. Ve sníženém přízemí jsme místo hudebního klubu navrhli wellness s bazénem. Prostory, které vždy sloužily gastronomii včetně zahrady a kavárny, obnovíme. Na hotelové pokoje jsme využili administrativní část do Matoušovy ulice, asi padesát pokojů jsme umístili do krovu, který je hodně vysoký. Povedlo se nám ho rozdělit na tři úrovně. Další ubytovací kapacitu přinesla dostavba do dvora. Dohromady jsme se dostali na 120 pokojů, které už projektu dávají ekonomický smysl.

Byl jste u přestavby hotelu Alcron v 90. letech. Po letech jste se tam vrátil, abyste vedl další modernizaci. Když jste se podíval zpět, říkal jste si, že byste před těmi více než dvaceti lety udělal něco jinak?

Projekt začal už ve druhé polovině 80. let, kdy nás oslovil Čedok Interhotely. Přihlásili jsme se do soutěže, kterou jsme vyhráli. Stavba se na začátku 90. let zastavila do doby, než se vyřeší restituce hotelu a jeho následný prodej. Nový majitel nás v roce 1996 požádal, abychom navázali na původní projekt, který jsme museli trochu upravit, aby splňoval parametry řetězce Radison SAS. V Alcronu jsme se už v 90. letech snažili zachovat duch, který tam vnesl architekt Alois Krofta jako autor, stavitel a majitel hotelu. To tam je vidět dodnes. K Alcronu jsme se vrátili nástavbou na střeše, která pomůže eliminovat jednu věc, ze které jsem tenkrát nebyl úplně šťastný. To byly rozvody vzduchotechniky, které se nám nepodařilo umístit dovnitř objektu.

Proč?

Pan Krofta při stavbě šetřil, takže výšky podlaží nejsou tak velké jako v historicky starších budovách. Museli jsme proto hlavní rozvody umístit na střechu. Jenže pro mě je střecha jako pátá fasáda. Jak říkám, aby se i andělé měli na co dívat. Proto se snažím v našich stavbách střechy řešit kultivovaně a neumisťuji na ně žádná technická zařízení. Nebo se je aspoň snažím zakomponovat tak, aby nerušila pohledy z okolí a z vyšších budov. Je mi často smutno, když se podívám shora a vidím, co všechno se na střechách nachází. Povolují se věci, které střešní krajině města neprospívají.

Kam jinam ale výdechy vzduchotechniky nebo klimatizační jednotky umístit?

Když se staví novostavba, tak se technická zařízení dají umístit dovnitř objektu. Tak jsme postupovali i u nových objektů, které vyrostou u nádraží Vyšehrad. Bohužel nám tam památkáři zakázali sedlové nebo mansardové střechy, přestože v okolí žádnou plochou střechu nenajdete. Když už nás donutili, abychom udělali plochou střechu, tak jsme ji pojali jako zelenou střechu, protože bude hodně pohledově exponovaná z Vyšehradu i okolních staveb.

V Alcronu jste je schovali do nové nástavby?

Jsem rád, že nám tam památkáři jednu částečnou nástavbu povolili. Tou jsme mohli z větší části právě tyto nevzhledné technické prvky zakrýt. Vznikne tam terasa a vzadu dvousetmetrový zastřešený prostor, kde bude celodenní restaurace, něco jako Zlatá Praha ve Fairmontu.

Zelené střechy jsou fenomén poslední doby. Pracujete se zelení na budovách rád?

Ve městě by se ze zeleně neměl stát nosný prvek samotné stavby. Zeleň je živý organismus, podléhá klimatickým vlivům, a když ji nikdo neudržuje, nebo rostliny nejsou zrovna zelené, tak to stavbě moc neprospívá. Zároveň by zeleň na budovách neměla nahrazovat architekturu, měl by to být jen doplněk, který v určité části stavby zpříjemní třeba terasu. Když už se se zelení pracuje, neměla by to být nějaká divoká výsadba, ale spíš precizní zahradní architektura, která pracuje s jasně definovanými tvary a která celoročně vypadá stejně, a hlavně dobře.

Patří ploché zelené střechy do města, kterému dominují sedlové nebo jiné typy střech?

Je třeba se dívat na kolorit města. Naši předkové byli moudří a střechy stavěli z mnohých důvodů. Fungovaly jako tepelný izolant, ale také chránily stavbu před extrémními podmínkami včetně hluku. Když dnes nemáte dobře ošetřenou plochou střechu, tak hluk či bubnování deště nejsou zrovna příjemné. Osobně proto dávám přednost při navrhování domů sedlové nebo mansardové střeše, protože pod ni můžete schovat i část technologií. Tak jsme to udělali i u tří budov, které jsme navrhovali v Karlíně v Thámově ulici.

Když se vrátíme k hotelům, po covidu se nové hotely přestaly stavět, protože je banky hodnotily jako příliš rizikové investice. Promítlo se to do vaší práce?

Odliv nových hotelových zakázek jsme až tak nepocítili, protože jsme v té době dělali i jiné typy staveb. Horší to bylo v roce 2008, kdy jsme měli s Raiffeisenbank rozjetých několik projektů po celé střední a východní Evropě. Přišli jsme během pár měsíců o sedm zajímavých velkých mezinárodních hotelových staveb. Tehdy byla averze bank v Evropě k hotelům snad ještě větší než po covidu. Proto jsem pak dva roky pracoval na několika projektech v Saúdské Arábii.

Přinesl covid nějaké nové impulsy, kterých jste se mohli chytit?

Po covidu jsme se věnovali mimo jiné novému konceptu, který se ukázal jako velmi vhodný pro složitější období. To jsou servisované apartmány. Je to model, kdy v apartmánu trvale žijete v nájmu a máte k dispozici hotelové služby. Jeden z těchto projektů byl CityPop v Legerově ulici a druhým byla přestavba hotelu Vítkov. Koupila ho litevská skupina Baltic Asset Management a oslovila nás, abychom ho přestavěli na servisované apartmány. To byla velmi příjemná spolupráce. Byli jsme rádi, že jsme mohli objektu vrátit život.

Z portfolia vašich staveb, na kterých teď pracujete, to vypadá, že se výstavba nových hotelů už odšpuntovala. Je to tak?

Teď se situace zlepšila v celé Evropě, staví se hodně nových hotelů. Praha je v tomto ohledu výjimečná, protože v uplynulých deseti letech se řada investorů vrhla na přestavby starých domů na hotely nižší kategorie. Vzniklo tak poměrně hodně ubytovacích kapacit. Nestavěly se ale kvalitnější hotely, což se už mění. Jsme také rádi, že se investorovi po třiceti letech podařilo získat financování na přestavbu velkého komplexu v Lannově ulici. Kdysi tam byla klinika. My jsme z ní udělali kombinaci městských lázní se zdravotnickou funkcí. Doplnili jsme je ubytováním vyšší kategorie.

Rostou nové hotely i mimo Prahu?

Zatím se hotelům a cestovnímu ruchu daří. Ale může zase přijít vlna, kdy se něco ve světě stane a přestane se cestovat. Jsem proto rád, že máme i dva projekty mimoměstské, typu odpočinkových hotelů v Lipně nad Vltavou, a rozběhnout by se měl i projekt v Pasohlávkách u Novomlýnské nádrže. Věřím v návrat prvorepublikové československé turistiky, ještě intenzivnější než v minulosti. Obě země k sobě mají blízko, mluví podobným jazykem. Takže kdo přinese dostatečnou kvalitu a dá lidem možnost odpočinout si, aniž by cestovali daleko, bude tvořit budoucnost hotelnictví.